Alena snila o práci v porodnici už od dětství, kdy byla s maminkou vyzvednout tetičku a její novorozené miminko. Uchvátila ji atmosféra toho místa, usměvavý personál, šťastní příbuzní. Bylo to něco kouzelného. Žily s maminkou na vesnici asi sto kilometrů od města.
Většina místních dětí šla po škole rovnou do stavebního učiliště v okresním městě, ale Alena chtěla na zdravotní školu. Viděla se v bílém plášti na porodním oddělení a žádnou jinou budoucnost si nepřipouštěla. Maminka jí řekla, že se musí pořádně učit, že na zdravotce je velká konkurence. Alena tedy zabrala.
Učila se od rána do večera, nejvíc se věnovala biologii a chemii. Kamarádky chodily do klubů na rande, jezdily se bavit do města, zvaly i ji, ale ona souhlasila jen výjimečně. Měla cíl a šla za ním. Když přišel čas, byla přijata na vysněnou školu bez větších potíží.
Maminka se rozplakala. Říkala, že je její šikovná, cílevědomá holčička a že ji čeká velká budoucnost. Alenu hřála matčina slova, ale věděla, že to nejdůležitější teprve přijde. Jako mimoměstské studentce jí přidělili pokoj na internátě.
Učení už nebylo tak snadné jako na střední. Mnozí spolužáci absolvovali přípravné kurzy, takže musela hodně dohánět. Trávila dny i noci v knihovně, chodila na všechny doplňkové hodiny, jedla ve spěchu a spala sotva pět hodin denně. První zkouškové období zvládla jen tak tak, ale zvládla.
Později se všechno zlepšilo. Vžila se do rytmu školy, pochopila systém, vytvořila si pevný základ. Když začala praxe, poprosila o přidělení na porodní oddělení. Kurátor snaživé studentce vyhověl, všichni už dávno věděli o jejím snu.
Byl to nezapomenutelný zážitek. Nikdy nezapomene na okamžik, kdy poprvé viděla zázrak zrození člověka. Bolest, krev, těžká práce zkušených rukou a pak ten okamžik, kdy novorozeně naplní místnost svým pronikavým křikem. Svěřili jí, aby dítě změřila a zvážila.
Dívka, i když byla nervózní, to zvládla skvěle. Dítě se na ni dívalo vážně a zkoumavě a ona se na něj usmívala. Uvědomovala si svou odpovědnost. Byla mezi prvními lidmi, kteří malého človíčka přivítali na svět.
Praxe v porodnici jen posílila její touhu tam jednou pracovat. Čas plynul a Alena dokončila školu s červeným diplomem. Učitelé ji měli rádi a říkali, že z ní bude skvělá zdravotnice. Doporučovali jí, aby pokračovala na lékařské fakultě.
Kurátor dokonce slíbil pomoc se zápisem, konkurence byla obrovská a mnozí se dostávali po známosti. Alena ale dlouho nepřemýšlela a odmítla. Líbilo by se jí stát se lékařkou, cítila, že by to zvládla. Jenže okolnosti se vyvinuly tak, že musela co nejdřív nastoupit do práce.
S maminkou žily velmi chudě, jen tak tak vycházely s penězi. Maminka pracovala v soukromé lékárně, ale podniku se přestalo dařit, platy se snižovaly, směny zkracovaly. Po celou dobu Alenina studia dělala maminka zázraky, pracovala za dva, půjčovala si, brala úvěry. Nahromadil se dluh za nájem a energie.
Alena si prostě nemohla dovolit zůstat studentkou dalších sedm let. Rozhodla se na akademii zapomenout, alespoň na čas. Jakmile se rozhodla, pocítila klid a dokonce radost. Brzy se stane zaměstnankyní porodnice.
O jiné kariéře ani nesnila. Přijali ji okamžitě na oddělení, kde několikrát absolvovala praxi. Vedoucí oddělení se upřímně potěšil, když ve dveřích uviděl schopnou praktikantku. Kolektiv ji přijal snadno a přirozeně, vládla tu přátelská atmosféra.
Byli sehraným týmem, který dělal nesmírně důležitou práci. Jedinou méně příjemnou osobou byla vrchní sestra Dana. Osamělá žena kolem čtyřicítky často nepěkně mluvila o rodičkách a hledala chyby na každém kroku. Alena si ale našla způsob, jak s ní vyjít.
Kamarádkami se nestaly, otevřenému nepřátelství se vyhnuly. Zkušená porodní asistentka Anna Petrovna měla k Aleně obzvláštní náklonnost. Líbilo se jí, s jakým zápalem mladá dívka pracovala. Ty máš zlaté ruce, říkávala.
Viděla jsem už mnoho, pětačtyřicet let dělám porodní asistentku, takové jako ty potkávám zřídka. Chovala se k ní jako babička k vnučce, nosila jí koláčky, hlídala, aby byla teple oblečená, bránila ji před hašteřivou Danou. Alenin plat nebyl nijak velký, ale na živobytí stačil. Pronajala si malý bytík nedaleko porodnice.
Byl maličký, bez rekonstrukce, z nábytku jen rozkládací gauč a stůl se dvěma židlemi. Ale jí to úplně stačilo. Bylo příjemné cítit, že má svůj koutek. Dokonce začala pomáhat mamince penězi.
Ta se zpočátku bránila, ale dcera trvala na svém. Uteklo pět let Aleniny práce na porodním oddělení. Získala zkušenosti, cítila se jistější a definitivně se utvrdila v tom, že zvolila správnou cestu. Nejlepší odměnou za stres a zodpovědnost byly výkřiky novorozeňat a slzy štěstí v očích jejich matek.
Kamarádka ze školy Světlana ji lákala do soukromé gynekologické kliniky. Tvoje práce je prostě hrůza, říkala. Krev, náladové rodičky a ta zodpovědnost. Uděláš chybu a skončíš ve vězení.
U nás si sedím a vypisuju recepty. Alena o nabídce ani na vteřinu neuvažovala. Z porodnice odejít nemohla. Tam bylo její místo, její poslání, měla tam skoro rodinu.
Maminka měla z dcery radost, ale zároveň se o ni bála. Přála si vidět ji jako vdanou ženu. Cizí děti přijímáš, ale svoje si pořídit neumíš, kroutila hlavou. Alena se jen usmívala.
Ještě jí nebylo ani třicet. Čas od času se s někým scházela, chodila na rande. Tyto románky ale vždy probíhaly podle stejného scénáře. Nejprve věřila, že potkala toho pravého, a pak přišlo prozření.
U vyvoleného se vždycky objevily nedostatky, s nimiž se nedokázala smířit. Muži jí nerozuměli, nerozuměli její oddanosti práci. Líbili se jí vysocí, sportovní mladí muži s pravidelnými rysy. Možná byla ještě příliš mladá a v lidech se nevyznala.
Stalo se to v chladném nevlídném březnu. Začátek jara, který připomínal spíš vrchol zimy. Sníh, ledový vítr, šedé těžké nebe. Právě v takový den přišla na porodní oddělení mladičká dívka s kontrakcemi, bez dokladů, bez doprovodu.
Přišla sama, hubená, promrzlá, objímala tenkýma rukama obrovské břicho a dívala se na všechny kolem s očima plnýma zoufalství a strachu. Občas tiše sténala mezi zuby. Bez dokladů vás nemůžeme přijmout, hned prohlásila Dana. Máte přece rezervu pro podobné případy, připomněla Alena.
Naštěstí byla v tu chvíli dole u recepce, jinak by Dana tu dívku poslala zpátky na ulici. A když se něco pokazí, vezmeš si tu odpovědnost na sebe, přimhouřila Dana zle oči. Alena doběhla pro službu konajícího lékaře Pavla Konstantinoviče. Dívku odvedli do vyšetřovny.
Podle jejích slov se nikdy nevyšetřovala, o těhotenství se dozvěděla pozdě a skrývala ho před všemi. Otce dítěte vůbec neznala, setkali se jednou v klubu, oba pod vlivem alkoholu. Lékař se pokusil získat telefon a adresu příbuzných, ale dívka kategoricky odmítala cokoliv prozradit. Neustále opakovala, že ji nikdo nepotřebuje a že je všem ukradená.
Pak se porodní bolesti vystupňovaly. O pár hodin později se narodila nádherná holčička, zdravá a silná. Alena si s úlevou oddechla. Máš dceru, opravdovou krasavici.
Jak jí říkáš? Obrátila se Alena k dívce, která se představila jako Mája. Líbí se mi jméno Arina. Slabě se usmála.
Vypadala zmateně, dezorientovaně, ale přesto šťastně. Alena přiložila děvčátko k jejím prsům. Malá okamžitě pochopila, co má dělat, a začala hlasitě sát. Tady bude všechno v pořádku, usmál se Pavel Konstantinovič.
Gratuluju, maminko. Alena se ještě několik minut nemohla vynadívat na tu scénu. Mája se něžně usmívala a jemně hladila děťátko po tmavých kudrnatých vláskách. Alena byla přesvědčená, že všechno dopadne dobře.
Škoda jen, že dívka nechce umožnit kontakt s rodinou. Ráno se všechno dozví, i pravé jméno, i místo bydliště. Jaké však bylo Alenino překvapení, když se ráno zjistilo, že Mája v noci z porodnice utekla bez dítěte. Prostě odešla, nechala miminko v postýlce a vedle něj položila stříbrný přívěsek ve tvaru srdce s vyrytým složitým ornamentem.
Nebyl drahý, ale zřejmě jedinečný, snad vyrobený na zakázku. Žádný vzkaz nezanechala. Okamžitě přivolali policii, ale ta po dívce nenašla žádnou stopu. Tak jsi spokojená.
Dana se na Alenu dívala s nepřátelstvím a chladnou agresí. To tys tu holku litovala. A teď co? Máme tu odložené dítě.
Je to už třetí odloženec za půl roku. Ministerstvo zdravotnictví nás má už stejně pod drobnohledem. A teď ještě tohle. Díky tobě.
Malá Arina zůstávala na oddělení, kde se o ni sestry staraly. Všichni maličkou litovali, brali ji do náruče, zpívali jí písničky. Srdce se svíralo při pomyšlení, že pokud se nenajdou příbuzní, dítě půjde do dětského domova. Už několik týdnů byla Arina jejich svěřenkyní.
Neonatoložka vymýšlela nové důvody, proč miminko ještě nepropustit, ale všichni chápali, že dřív nebo později bude muset odejít. Alena často kolébala maličkou v náručí. Arina už ji poznávala, sledovala její pohled. Kdyby jen mohla, vzala by si ji k sobě, adoptovala by ji.
Ale komu by svěřili dítě neprovdané ženě bez vlastního bydlení? Často přemýšlela o Máji. Maja nebyla jako jiné ženy, které za svou praxi vídala. Ty, co se dítěte vzdaly chladně a bez emocí.
Něco vážného ji k tomu činu donutilo. Alena byla jistá, že Maja teď trpí a stýská se jí po dítěti. Skoro měsíc poté stála Alena znovu před těžkým rozhodnutím. Ve dveřích příjmového oddělení stála asi třicetiletá žena s obrovským břichem, rozcuchanými vlasy a divokýma očima.
Bylo jí hrozně a měla strach. Dana se ji zase snažila poslat pryč, ale Alena viděla, že není čas. Břicho už kleslo, kontrakce šly naplno. Žena neměla doklady, přiznala, že nikdy nebyla v těhotenské poradně.
Na první pohled bylo jasné, že nežije zrovna spořádaně, Alena ucítila slabý závan alkoholu. Nebyly to její první porody, ale už čtvrté. Alena si mimoděk položila otázku, kde asi skončily tři předchozí děti. Opět to byla Alena, kdo trval na přijetí.
Lékařka Věra Viktorovna nebyla nadšená, ale nařídila připravit porodní sál. Vyšetření ukázalo, že žena čeká dvojčata. Odtud ten obrovský břich. Poloha jednoho z dětí byla nesprávná a pánev rodičky úzká.
Všechna doporučení směřovala k císařskému řezu, jenže děti už byly příliš nízko. Přivolali na pomoc dalšího lékaře. Všechno skončilo masivním krvácením. Později se ukázalo, že žena trpěla chronickým onemocněním, ale neužívala žádné léky.
Kdyby byla registrována, lékaři by přijali potřebná opatření. Ale nestalo se. Rodička zemřela přímo na lehátku. Nepodařilo se zachránit ani děti, i když byla učiněna všechna možná opatření.
Byla to královská dvojčata, chlapeček a holčička. Alena po tragédii naplakala v hlas v nemocniční toaletě, třásla se jako v křeči, znovu a znovu přehrávala v hlavě, co se právě stalo. Ten večer neodjela domů, nechtělo se jí být o samotě. Na porodnici byla podána žaloba, lékaři se ocitli pod vyšetřováním.
Porodnici hrozilo uzavření. Vrchní sestra Dana otevřeně syčela na Alenu a obviňovala ji ze všeho. Našla se nám dobrá duše. Tu tulandu si měla vyhodit ze dveří.
Alena se nehádala. Věděla, že udělali správně, že tu ženu přijali. Tým udělal maximum, v postupu lékařů nebyly chyby. Jenže okolnosti se vyvinuly tak, že to nemohlo dopadnout dobře.
Jednoho dne si primář pozval Alenu do kanceláře. Vypadal rozpačitě. Aleno, proti tvé práci nemám jedinou výtku. Ale na ministerstvu mi dali podmínku.
Musím po tom, co se stalo, někoho propustit. A ještě někdo z našich na ministerstvo volal a stěžoval si na tebe, že prý často porušuješ pravidla. Někdo. Usmála se Alena.
Já přesně vím, kdo to byl. Já taky, přikývl primář. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsi talentovaná zaměstnankyně. Ale marně, požadují tvé propuštění.
Já všechno chápu. Nebojte se, odpověděla tiše. Děvčata jí připravila srdečné rozloučení. Všichni jí vyjadřovali účast a říkali povzbudivá slova.
Ana Petrovna se dokonce rozplakala. Zlaté ruce, dobré srdce. To by měly vyhazovat ty zmije, co kazí život dobrým lidem, ne tebe. Dana dělala, že to neslyší, ale tvář se jí zkřivila zlobou.
A co teď budeš dělat? Zeptala se jedna ze sester. Ani nevím. Zatím pojedu k mámě na venkov.
Potřebuju se trochu vzpamatovat. Pak se uvidí. Primář mi dal dobré doporučení. Hlavně pracuj ve svém oboru, zapojila se Anna Petrovna.
Takový talent by se neměl ztratit. Loučení s malou Arinou bylo těžké. Za ten měsíc si na sebe zvykli. Arinka se už na Alenu i usmívala a poznávala ji mezi ostatními.
Brzy jí čekal dětský domov. Alena znovu žila s maminkou ve svém rodném útulném venkovském domku. Zase spala ve svém bývalém dětském pokoji. Maminka kolem ní neustále běhala, vařila její oblíbená jídla, jen aby ji rozveselila.
Alena často chodila do lesa. Tam bylo ticho, klid, mír. Pro formu brala košík, jako že přijde na houby. Ve skutečnosti se jí tam líbilo být o samotě se svými myšlenkami.
Mezi těmi vysokými mlčenlivými stromy se všechno zdálo méně důležité. Příroda měla na Alenu očividně léčivý účinek. Docházelo jí, že všechno, co v životě udělala, bylo správné, i když následky nebyly snadné. Jednoho rána se prodírala lesní mýtinou zarostlou vysokou trávou.
Bylo ještě brzy, kapky rosy se třpytily v paprscích vycházejícího slunce. Tentokrát se vydala dál než obvykle. Najednou něco upoutalo její pozornost, neobvyklý předmět mezi trávou. Když přišla blíž, uviděla košík.
Asi ho tu někdo zapomněl, pomyslela si. Ale proč? Možná ten člověk musel utéct. Co když se tu potuluje medvěd nebo vlk?
Zachvěla se. Přesto k němu přistoupila a nahlédla dovnitř. V první chvíli nevěřila vlastním očím. V košíku leželo novorozeně.
V krásném, s láskou upleteném oblečku, s kulatou hlavičkou, baculatými tvářičkami a zavřenýma očima. Ale brzy pochopila, že je to panenka. Ulevilo se jí jen trochu. Situace byla i tak děsivá.
Děti se přece tak daleko do lesa nedostanou. A panenka měla na sobě skutečné kojenecké oblečení. Někomu musela být tahle hračka opravdu drahá. Proč ji tady někdo nechal?
Alena vytáhla panenku z košíku a přiblížila si ji k očím. Krk hračky zdobila stříbrná řetízka s velmi známým přívěskem, srdíčkem s vyrytým vzorem. Právě takový šperk nechala Maja v postýlce své dcery, když utekla. Alena si ten přívěsek malé odmítnuté holčičky Ariny mnohokrát prohlížela a dobře si ho zapamatovala.
O tom nemohlo být pochyb. Alena pochopila, že musí na tu záhadu přijít. Co když tahle stopa dovede k Ariným příbuzným? Možná pak holčička nebude muset skončit v dětském domově.
Napadlo ji jedno jméno, Leška. Tedy teď už samozřejmě Alexej Nikolajevič, místní policista. Leška byl jen tehdy, před lety, když chodili do stejné třídy. Vždycky byli kamarádi, sousedé.
Leška ji vozil na kole, občas ji chránil před jinými kluky. Byl hodný, jednoduchý, upřímný, a zůstal takovým i dnes. K němu se rozhodla obrátit bez odkladu. Seděli spolu v Leškově kanceláři zalité sluncem.
A čím déle Alena vyprávěla svůj příběh, tím víc si uvědomovala, že to všechno zní hloupě, skoro jako dětská pohádka. Ale mladý policista se opravdu začal zajímat. Pokládal jí otázky o nalezené panence, o Maje a jejím dítěti. Víš, řekl nakonec, vedení zatím hlásit nebudu.
Nejdřív si to sami prověříme. Co když se nám opravdu podaří tu Maju najít? Ta, co dítě opustila, je přece stále v pátrání. Aleně spadl kámen ze srdce.
Konečně na to nebyla sama. Na místo, kde se našel košík, vyrazili už večer po skončení Leškovy směny. Mladý muž vzal s sebou služebního psa, fenku jménem Smorodina. Má neuvěřitelný čich, pochlubil se.
Leška, Alena a Smorodina se prodírali lesem k místu, kde ráno ležela panenka. Celé to připomínalo dobrodružný film. Alena byla ráda, že se mohla odpoutat od svých těžkých myšlenek. Navíc měla reálnou šanci pomoci malé Arině.
Leškova společnost jí byla příjemná. Dřív ho brala jen jako souseda, ale teď dokázala ocenit jeho povahu. Byl málomluvný, ale působil spolehlivě. Vedle něj měla pocit, že tahle záležitost určitě dobře dopadne.
Fena očichala panenku, pak trávu, kde Alena ráno našla košík, a okamžitě zachytila stopu. Jdeme, zavelel Leška. Chytrá fena každou chvíli počkala na své pomalé společníky. Dovedla je na okraj vesnice, která ležela asi patnáct kilometrů od Aleniny rodné dědiny.
Kdysi tu žilo hodně lidí, ale vesnice začala rychle vymírat. Opuštěné domy, nakřivo stojící ploty, ticho. Trochu strašidelné, otřásla se Alena. Jak vesnice duchů.
No jo, přikývl Leška. Smutný pohled. Smorodina je nakonec přivedla k malému domečku na konci ulice. Byl sice sešlý, ale zjevně ještě obývaný.
Pes si sedl u vrat a podíval se na své lidi takovým pohledem, že hned pochopili, našli to, co hledali. Co budeme dělat? Zaklepeme? Zeptala se Alena.
Myslím, že ne, zavrtěl hlavou Leška. Kdo ví, kdo tu žije? Nejspíš staří lidé a my bychom je v noci jen vyděsili. Pojďme radši zítra dopoledne.
Přijedu pro tebe služebním autem. Budu v uniformě, lidem to dodá víc důvěry. Alena musela uznat, že má pravdu. Tu noc ale dlouho nemohla usnout.
Přemýšlela o nadcházejícím setkání. Až si najednou uvědomila, že se těší, že se zítra znovu uvidí s Leškem. Divné. Dřív na ni nikdy tak nepůsobil.
Ráno, jak slíbil, Lešek přijel. Vzali si košík s panenkou a společně se vydali k tomu domu. Na dvoře známého domku seděla stařenka, drobná, shrbená, v světlém šátku a dlouhé sukni až k zemi. Seděla na lavičce pod jabloní a zuřivě pletla.
Když spatřila nečekané hosty, poplašeně vyskočila. Soudruhu strážníku, oslovila Leška po staromodním způsobu. Konečně jste přijel. Máte nějaké zprávy o mé pravnučce?
Pravnučce? Co se s ní stalo? Zeptal se Lešek. V lese se mi ztratila, děvčátko moje, spustila stařena plačtivě.
To já stará jsem na vině. Proč jsem ji jen brala s sebou na borůvky? Alena s Leškem se na sebe podívali. Bylo zřejmé, že stařenka není úplně při smyslech.
Jak se vaše pravnučka jmenuje? Zeptala se náhle Alena. Arina, odpověděla stařenka jistě. Vnučka ji tak pojmenovala.
Po mé matce mimochodem. A já tu holčičku neuhlídala. Ta vaše malá ležela v košíku. Leška už také pochopil.
Právě tahle stařenka nechala panenku v lese a je přesvědčená, že to byla skutečná pravnučka. Leška se vrátil k autu a přinesl majitelce košík s panenkou. Obličej staré ženy se rozzářil radostí. Vytrhla panenku z košíku a přitiskla ji k sobě.
A co to má na krku? Zeptala se Alena. Nějaký hezký medailon. Ten mi daroval můj zesnulý manžel, mě i mé dceři.
Jsou to stejné přívěsky. Nechal je udělat na zakázku ve zlatnictví. Nikdo jiný takové nemá. Jenže Lence se ten šperk nikdy nelíbil.
Pak jsem ho darovala vnučce. Tak se z toho stala rodinná památka. Alena se podívala na Lešku. Opuštěná holčička měla naprosto stejný medailon.
Mimochodem, jmenuje se také Arina, vysvětlila tiše. To chtěla její matka. To přece nemůže být náhoda. Promiňte.
A jak se jmenuje vaše vnučka? Maja, odpověděla ochotně stařenka. Tak jsem ji pojmenovala já po své oblíbené baletce. Poté se vydali k sousednímu domu, který také vypadal obývaně.
Otevřela jim jiná stařenka, mnohem mladší, zjevně ještě při síle a zcela při smyslech. Leška se představil a začal pokládat otázky. Na vesnici sousedé obvykle vědí o sobě všechno. Sousedka objasnila situaci.
Příběh té staré paní nebyl jednoduchý. Jevdokie se vdala brzy, žila se svým mužem v naprosté shodě. Jen děti jim Bůh nedal. A když už ztratili veškerou naději, stal se zázrak.
Jevdokii bylo už přes čtyřicet. Narodila se jim dcerka, předčasně slabá, nemocná. Vybojovali ji, postavili na nohy. A jak se dalo čekat, svou Lenku rozmazlili.
Doma nemusela nic dělat, plnili každý její rozmar. Na všechny poznámky sousedů Jevdokie odpovídala jedinou větou: Láskou dítě nezkazíš. A tak Elena vyrostla jako sobectví, rozmazlená, líná. Za lepším životem se vydala z rodného hnízda hned po dosažení plnoletosti.
Učit se nechtěla, pracovat také ne. Žila z peněz početných ctitelů. Fedor jezdil do města, hledal ji, snažil se ji přivést k rozumu, ale marně. A pak Fedor zemřel.
Evdokie zůstala úplně sama. Lenka se mezitím řítila po nakloněné rovině dolů. Pila, courala po zábavách. Občas se objevila ve vesnici, když potřebovala peníze, a pak zmizela docela.
Uteklo mnoho let. Evdokie velmi zeslábla, ztratila rozum. Všem tvrdila, že její dcera žije ve Soči se svou rodinou, že pracuje jako lékařka. Ale nedávno se na prahu Evdokina domku objevila dívka, velmi mladá, s obrovským břichem.
Ukázalo se, že je to Mája, vnučka. Evdokie létala jako na křídlech. Vnučka přijela, bude s ní bydlet a brzy porodí pravnouče. Stařenka se hned pustila do pletení výbavičky.
Mája se objevovala a zase mizela. Sousedé s ní mluvili. Ukázalo se, že je opravdu Lenčina dcera. Žila s matkou v dalekém městě, rodičovskou péči a lásku nepoznala.
Lenka silně pila, střídala muže, někteří se k Máje chovali špatně. Nakonec ze strachu o svou bezpečnost požádala dospívající Mája, aby ji přijali do dětského domova. V osmnácti odešla. Matka už nebyla naživu, cirhóza jater.
Mája neměla kam jít. Věděla ale, že má babičku, a vydala se ji hledat. V té době už potřebovala pomoc a podporu, čekala dítě. Stalo se to náhodou.
Poprvé po ukončení ústavu se s kamarádkami vydala do klubu. K ní si přisedl mladík, pohledný, sympatický. Bylo jí s ním dobře. Nabídl, že ji odveze domů.
Ale mladík její souhlas pochopil jako pozvání. Všechno se stalo v jeho autě. Maja se příliš nebránila. Byla ohromená a vyděšená.
Čas plynul, snažila se na to zapomenout. Brzy si všimla, že jí roste břicho. V nemocnici jí sdělili, že je těhotná a už v pokročilém stadiu. Na potrat bylo pozdě.
Našetřila si na cestu k babičce. Skutečnost byla úplně jiná, než si vysnila. Opuštěná téměř vymírající vesnice, zanedbaný dům a babička, velmi stará, nemocná žena, sama potřebovala péči. Přesto se potěšila, když uviděla vnučku.
Mája pochopila, že musí pracovat. Potřebovaly s babičkou peníze. Odjela do města a našla si práci jako uklízečka, pracovala neoficiálně. Rozhodla se, že dítě nenechá.
Vždyť to děťátko už milovala. A babička už dávno napletla výbavičku. Když začaly kontrakce, byla Mája právě v práci. Přemáhajíc bolest domyla schodiště, výplatu dostávala až po dokončení práce.
Hned poté spěchala do porodnice. Chtěli ji odmítnout, ale mladá porodní asistentka se slitovala. Narodila se holčička. Majino srdce roztálo.
Uvědomění, že se budou muset rozloučit, bylo nesnesitelně bolestivé. V noci, když byl v nemocnici menší personál, odešla. Políbila dceru na rozloučenou, nechala jí v postýlce přívěsek ve tvaru srdíčka a vrátila se k babičce. Příbuzné zalhala, že dítě při porodu nepřežilo.
Babička odmítla tuhle pravdu přijmout. Našla někde na půdě starou panenku, podobnou opravdovému dítěti. Od té doby ji oblékala, kolébala ji a zpívala jí. Maja, které už tak pukalo srdce, se na to nemohla dívat.
Pravdu řekla jen sousedce, právě té, se kterou teď mluvili Leška a Alena. Dobře, že na něj můžu dávat pozor, říkávala Jevdokie. Ať Maja pracuje, já se o její holčičku ráda postarám. Všude tu panenku vláčela s sebou.
Dokonce jí na krk pověsila svůj stříbrný přívěsek. A nedávno, když šla do lesa na houby, ji zřejmě kvůli stařecké zapomnětlivosti někde v houští nechala. Takhle to je, uzavřela své vyprávění sousedka. Nevím, co s nimi oběma bude dál.
Maja babičku určitě neopustí. Je to hodná, dobrá dívka. Tady je moje vizitka, podal jí Leška. Zavolejte mi, až se Maja objeví.
Opravdu jí chceme pomoci. Samozřejmě zavolám. Když Maji a Jevdokii pomůžete, mé srdce bude klidné. Alena se protáhla v posteli a otevřela oči.
Z kuchyně bylo slyšet cinkání nádobí. Lioška připravuje snídani. Je to tak příjemné, když se o tebe stará blízký člověk. Ano, Lioška a Alena jsou teď spolu, k obrovské radosti Aleniny matky.
Právě tahle historie s Majou a její dcerkou Ariškou je zblížila. Alena pochopila, že Lioška je laskavý, upřímný, spolehlivý a silný člověk. Lioška se jí svěřil, že se mu líbí už od dětství, jen se bál jí to říct. Osud je ale stejně svedl dohromady.
Brzy bude Lioška převeden do města, povýšení. Přestěhují se. Alena se znovu zaměstná v porodnici. Volala jí Anna Petrovna, že ji tam všichni čekají.
Příběh Maji skončil dobře. Sousedka Jevdokie zavolala Lioškovi, když se Maja u babičky objevila. Ten okamžitě odjel do vesnice. Promluvil si s dívkou.
Maja se rozplakala, vyprávěla, jak těžké to měla. Lioška našel z celé situace východisko. Jevdokii zařídil pobyt v domově pro seniory, kde o ni měli dobrou péči. Její stav se výrazně zlepšil.
Maja si vzala z porodnice Arinu. Naštěstí ji ještě nestihli poslat do kojeneckého ústavu. Spolu s dcerou odešla do sociálního azylového domu. Maja tam bude bydlet v čistém samostatném pokoji, bude studovat.
Dostane sociální pracovnici, která se postará o holčičku, když bude Maja na výuce. Situace vlastně nikdy nebyla bezvýchodná. Jen o takové možnosti nevěděla. Byla mladá, nezkušená, ztracená.
Alena Maju občas navštěvuje. Chodí spolu s Arinou na procházky a hodně si povídají. Dívka už nevypadá tak ztraceně jako dřív. Má plán, má budoucnost.
Je šťastná, že je matkou a svou holčičku zbožňuje. Kvůli ní bych pohnula horami, říká někdy Maja. A Alena jí věří. Mladá Maja získala znovu babičku i dceru.
Jevdokie se seznámila s vnučkou i pravnučkou. Často je navštěvují v domově. A Alena?
Její odměnou za lidskost a soucit se stal Lioška, spolehlivý, milovaný a milující, chytrý a silný muž.