U večeře to řekl tak samozřejmě, že jsem skoro ani nestihla zareagovat. Položil telefon na stůl, podíval se na mě a pronesl větu, která byla možná obyčejná, ale v té chvíli zněla jako něco víc: „Já to všechno táhnu. Ty máš svoje projekty a já mám na starosti to důležité. “ Seděla jsem naproti němu s talířem, na kterém vychládalo jídlo, a cítila jsem, jak se mi v hrudi něco pomalu stahuje.
Až později jsem pochopila, že to nebyla jen věta. Byl to začátek něčeho, co mi o pár týdnů později vzalo iluzi o našem manželství úplně. Jmenuji se Klára a dlouho jsem si myslela, že ticho je cena za klid. Že když nebudu nic říkat, nebudou žádné hádky, že vztah je o kompromisech a o tom nechat některé věci být.
Pavel seděl u stolu, prohlížel si na telefonu nabídky bytů a mluvil o tom, že nájem je vyhazování peněz. Přikývla jsem, protože to dávalo smysl. Vlastně jsem na to čekala, na ten nový byt, na společný plán, na něco, co nás posune dál. „Můžeme se na to podívat,“ odpověděla jsem klidně.
„Podívám se na možnosti financování. “ Pavel se lehce pousmál, takovým tím způsobem, který působí mile, ale něco v něm vždycky chybí. „To nech na mě,“ řekl. „Já se v tom vyznám líp.
Ty máš ty svoje projekty, já mám finance. “
Zastavila jsem se. Nůž zůstal v půlce pohybu. Nebylo to nic, co by se nedalo přejít.
Jedna věta, jeden tón, nic víc. Jenže tohle „nech na mě“ jsem slyšela čím dál častěji. A v tu chvíli jsem si uvědomila něco, co mě zaskočilo víc než samotná věta. On tomu opravdu věří.
Neopravila jsem ho. Neřekla jsem nic o tom, kolik peněz odchází z mého účtu každý měsíc. O nájmu, který jsem platila já, o účtech, které jsem řešila já, o věcech, které jsem kupovala, aniž bych o nich mluvila. Místo toho jsem jen položila chleba na talíř a posadila se naproti němu.
„Dobře,“ řekla jsem tiše. Usmál se. Spokojeně, jako by právě něco vyřešil. A já jsem se usmála taky, automaticky, naučeně.
Jenže pak položil telefon na stůl a dodal větu, která zůstala viset ve vzduchu déle, než by měla: „Až budeme podepisovat smlouvu, bude jednodušší, když bude byt psaný na mě. Víš, aby to bylo jasné. “ Zamrzla jsem. Nevěděla jsem, jestli mě víc překvapilo to, co řekl, nebo to, jak samozřejmě to řekl.
A tehdy jsem poprvé pocítila něco, co jsem do té doby neuměla pojmenovat. Nestrach, nevztek, ale tichou, pomalu se probouzející otázku. Co všechno o mně Pavel vlastně nevidí? Ráno po tom večeru jsem vstala dřív než on.
Ne proto, že bych měla víc práce, spíš jsem potřebovala chvíli ticha, ve kterém by jeho slova nezabírala tolik místa. Kuchyň byla studená a světlo šedé. Nalila jsem si kávu a sedla si ke stolu, kde ještě večer ležel jeho telefon. Vždycky jsem si myslela, že náš vztah je postavený na rovnováze.
On vydělává, já vydělávám. On něco zařídí, já něco zaplatím. Nikdy jsme o tom nemluvili přímo, ale fungovalo to. Aspoň jsem si to myslela.
Ale když jsem se ohlédla zpátky, začaly se jednotlivé momenty skládat jinak. Poprvé to bylo asi před rokem. Seděli jsme u jeho rodičů a Marta nalévala čaj. Pavel právě vyprávěl, jak šetříme na budoucnost, mluvil o tom, jak je důležité mít plán, jak je potřeba myslet dopředu.
Přikývla jsem, ne proto, že bych souhlasila, ale proto, že jsem nechtěla přerušovat ten obraz, který si vytvářel. „Pavel je na tohle vždycky rozumný,“ řekla Marta spokojeně. „Drží vás oba nohama na zemi. “ Podívala jsem se na něj.
Neopravil ji. Nepodíval se na mě. Jen se lehce usmál, jako by to byla samozřejmost. Tehdy jsem si řekla, že to není důležité, že není potřeba počítat, kdo co řekl, kdo co zaplatil.
Jenže těch momentů přibývalo. Když jsme kupovali novou pračku, Pavel o tom vyprávěl kolegům, jako by to byla jeho iniciativa. „Musel jsem to zařídit, jinak bychom to řešili ještě měsíc,“ řekl tehdy. Stála jsem vedle něj a poslouchala, jak se ten příběh posouvá někam, kde jsem nebyla.
Neřekla jsem nic. Možná jsem měla. Jednou večer jsem to zkusila opatrně. „Nevadí ti,“ začala jsem pomalu, „že někdy mluvíš, jako bys všechno řešil jen ty?
“ Podíval se na mě překvapeně. Neuraženě, spíš nechápavě. „Jak to myslíš? “ Chvíli jsem hledala slova.
„Třeba u tvých rodičů nebo v práci. Občas to zní, jako bych tam vůbec nebyla. “ Zamračil se, ale jen na okamžik. Pak mávl rukou.
„Kláro, to je jen způsob, jakým se mluví. Nemusíme všechno rozpytvat. “ Znělo to rozumně, tak rozumně, že jsem zase přikývla. Jenže uvnitř se něco pohnulo.
Malé, sotva znatelné, ale nepříjemné. Začala jsem si všímat detailů, které jsem dřív přehlížela. Jak Pavel mluví o penězích, jak používá slova jako moje, já zařídím, jak se jeho věty stáčejí tak, aby v nich byl on tím, kdo drží směr. A jak já postupně mizím z těch vět.
Ne naráz, ne dramaticky, jen pomalu, jako když se z fotografie ztratí barva a nikdo si nevšimne, kdy přesně to začalo. Seděla jsem u stolu, držela hrnek s kávou a snažila se sama sobě vysvětlit, že to není problém, že to jsou jen drobnosti, že každý vztah má svoje nerovnosti. Možná jsem jen unavená. Možná si to jen moc beru.
Ten den jsem šla do práce dřív než obvykle. Potřebovala jsem být mezi lidmi, mezi projekty, mezi něčím, co dávalo smysl bez vysvětlování. Když jsem se večer vrátila, Pavel už byl doma. Seděl na gauči s otevřeným notebookem.
„Díval jsem se na ty byty,“ řekl hned, jak jsem vešla. „Mám pár dobrých kontaktů. Myslím, že to zvládnu vyjednat výhodně. “ Položila jsem si kabelku na stůl a pomalu si sundala kabát.
„To zní dobře,“ odpověděla jsem. Zvedl ke mně oči a chvíli mě pozoroval. „Jen je potřeba, abychom v tom měli jasno,“ dodal. „Abychom si nastavili, jak to bude fungovat.
“ Přikývla jsem, ale nic jsem neřekla. Nevěděla jsem proč, ale najednou jsem měla pocit, že tohle není jen o bytě. A že to, co přijde dál, už nepůjde přejít tak snadno jako dřív. O pár dní později jsme seděli u Pavlových rodičů.
Marta připravila večeři. Všechno bylo naaranžované přesně tak, jak to měla ráda. Talíře v jedné linii, ubrousky složené do tvaru, který vypadal složitěji, než ve skutečnosti byl. Pavel seděl vedle mě a vyprávěl o práci, o klientech, o tom, jak je důležité dělat rozhodnutí v pravý čas.
Marta ho poslouchala s lehkým úsměvem, který se objevoval vždycky, když mluvil. „Pavel má na tohle cit,“ řekla a položila před něj talíř. „Vždycky věděl, jak věci uchopit. “ Podívala jsem se na ni, pak na něj.
Neopravil ji. Nepodíval se na mě. „Klára je taky šikovná,“ dodala Marta po krátké pauze. „Má takové ty kreativní věci.
“ Kreativní věci. Usmála jsem se automaticky. „Pracuju s interiéry,“ řekla jsem klidně. „Ano, ano,“ přikývla Marta rychle.
„To je dneska moderní. Lidé to mají rádi. Ale víš, co myslím? Pavel řeší ty důležité věci.
“
Zůstala jsem chvíli potichu. Pavel mezitím vzal sklenici a napil se. Jeho pohled zůstal klidný. Nezasáhl, nezměnil téma, jen pokračoval.
„Díval jsem se na ty byty,“ řekl. „Myslím, že bychom měli jednat rychle, než ceny zase porostou. “ Marta se okamžitě narovnala. „To je správné.
Mladí dneska váhají a pak litují. Když má muž jasno, věci jdou dopředu. “ To slovo tam zůstalo viset. Muž.
Jako by to bylo jediné kritérium, které v té místnosti něco znamená. „Kláro,“ obrátila se ke mně Marta a její úsměv se lehce změnil. „Ty s tím souhlasíš, že? “ Podívala jsem se na ni.
„S čím přesně? “ „No, že Pavel to povede. Každý má přece svou roli. “ Znělo to tak klidně, tak logicky, že by člověk skoro zapomněl, že se v těch slovech něco ztrácí.
„Chceme to řešit společně,“ řekla jsem po chvíli. Marta se na mě podívala o zlomek sekundy déle, než bylo potřeba. „Samozřejmě,“ přikývla. Ale to slovo znělo jinak než to moje.
Pavel se lehce pousmál a položil ruku na stůl blízko mé, ale nedotkl se jí. „Jde jen o to, aby v tom nebyl chaos. Někdo musí mít poslední slovo. “ Ticho, které následovalo, nebylo nepříjemné.
Bylo přesné. Jako by všechno zapadlo na své místo. Jen já jsem najednou nevěděla, kam patřím. Po večeři Marta odnesla talíře a Pavel zůstal sedět.
Opřel se dozadu a podíval se na mě tentokrát přímo. „Nemusíš se tím trápit,“ řekl tiše. „Je to jednodušší, když to drží jeden člověk. “ Cestou domů jsme mlčeli.
Ulice byly mokré, světla se odrážela v asfaltu. Když jsme zastavili, Pavel vypnul motor a zůstal sedět. „Myslím to dobře,“ dodal ještě. Přikývla jsem.
Nevěděla jsem, co jiného udělat. Ale v hlavě mi pořád zněla jedna věta. Každý má svou roli. A já jsem si najednou nebyla jistá, jestli ta moje je opravdu moje.
Když jsem večer odkládala kabelku, všimla jsem si papíru, který Pavel nechal na stole. Byl to výpis z nabídky bytu a dole téměř nenápadně bylo zvýrazněné jedno místo. Preferovaný vlastník: Pavel Novotný. Zůstala jsem stát o něco déle, než bylo nutné.
A poprvé mě napadlo, že možná nejde jen o to, kdo má poslední slovo. Ale o to, kdo ho měl od začátku. Další týdny se začaly podobat jeden druhému. Ne proto, že by se nic nedělo, ale proto, že se všechno dělo tiše, bez hádek, bez scén.
Pavel začal mluvit o bytě častěji, ne jako o společném plánu, ale jako o projektu, který potřebuje jasnou strukturu. Slova jako systém, řád a odpovědnost se objevovala v jeho větách s čím dál větší jistotou. „Musíme si to nastavit hned na začátku,“ řekl jednoho večera, když jsme seděli na gauči. „Ať se pak nemusíme dohadovat.
“ Přikývla jsem, ale nezeptala jsem se na detaily. Čekala jsem, že je řekne sám. A on to udělal. „Bude lepší, když budu hlavní vlastník.
Ne kvůli mně, kvůli přehlednosti. “ Podívala jsem se na něj. „Přehlednosti? “ „Ano.
Víš, jak to myslím. Jeden člověk má odpovědnost, druhý podporu. Funguje to tak všude. “ Jeho hlas byl klidný, téměř uklidňující, jako by vysvětloval něco samozřejmého.
Neodporovala jsem. Jen jsem cítila, jak se mi v hrudi něco pomalu stahuje. „A co finance? “ zeptala jsem se po chvíli.
Pavel se opřel dozadu a na okamžik zaváhal. Ne dlouho, jen tak, aby to skoro nebylo vidět. „To si rozdělíme. Ty můžeš přispívat podle možností.
Já to zastřeším. “ Přispívat. To spojení znělo nevině, a přitom v sobě neslo něco, co jsem nedokázala přesně uchopit. „Přispívat,“ zopakovala jsem tiše.
„Ano. Nemusíš se tím zatěžovat, já to zvládnu. “ V jeho tónu nebyla pýcha, spíš něco jako laskavé ujištění. A právě to mě znejistilo nejvíc.
Další den jsem se sešla s Janou. Seděly jsme v malé kavárně, kde to vonělo kávou a dřevem. Jana mě poslouchala, aniž by mě přerušovala, jen občas přikývla. „Možná to jen řeším zbytečně,“ řekla jsem nakonec.
„On to myslí dobře. “ Jana se na mě podívala dlouho, tiše. „Kláro,“ řekla nakonec. „A ty to cítíš dobře?
“ Neodpověděla jsem hned. „Já nevím,“ přiznala jsem. „To je odpověď,“ dodala klidně. Zamračila jsem se.
„Nechci z toho dělat problém. “ Jana se lehce pousmála, ale nebyl to veselý úsměv. „Tohle není o problému. To je o tom, jestli v tom vztahu jsi, nebo jen funguješ.
“ Ta věta ve mně zůstala déle, než jsem čekala. Když jsem se večer vrátila domů, Pavel seděl u stolu. Před sebou měl papíry. „Už jsem to připravil,“ řekl, aniž by se zvedl.
„Jen základní nastavení. Nic složitého. “ Položil přede mě dokument. Projela jsem ho očima.
Slova jako hlavní vlastník, rozhodovací pravomoc, finanční rozdělení. Všechno napsané klidně, přesně, bez emocí. „To je jen návrh, abychom měli jasno. “ „Abychom,“ zvedla jsem hlavu.
„A kde jsem v tom já? “ Podíval se na mě. „Tady,“ ukázal na odstavec. „Spolupodílník.
“ Spolupodílník. To slovo mě udeřilo silněji, než jsem čekala. Ne proto, co znamenalo, ale proto, co neznamenalo. Seděla jsem tam a najednou jsem cítila únavu.
Ne fyzickou, něco hlubšího. Jako když člověk dlouho drží něco těžkého a teprve teď si uvědomí, že to vůbec nemusí držet. Na okamžik jsem měla chuť to podepsat. Prostě to udělat, zavřít to, mít klid.
Ale pak se mi v hlavě ozvala Janina věta. Jestli v tom vztahu jsi, nebo jen funguješ. Položila jsem papír zpátky na stůl. „Potřebuju si to promyslet,“ řekla jsem tiše.
Pavel přikývl. Bez nátlaku, bez výrazu. „Jasně. Ale neměli bychom to zdržovat.
“ Jeho hlas byl pořád stejný, klidný, racionální. Jenže já jsem poprvé měla pocit, že ten klid není pro nás oba. A že ten prostor, ve kterém jsme seděli, už není tak společný, jak jsem si myslela. Ráno v den podpisu bylo nezvykle tiché.
Oblékla jsem si jednoduchý kabát a svázala vlasy do nízkého uzlu. Nic slavnostního, nic, co by naznačovalo, že se dnes má rozhodnout o něčem důležitém. Pavel byl klidný, až příliš. „Měli bychom vyrazit včas.
Radek nemá rád zpoždění. “ Celou cestu jsme mluvili jen málo. Kancelář byla světlá, s velkým stolem uprostřed. Radek nás přivítal krátkým podáním ruky.
Na stole ležely dokumenty pečlivě srovnané do hromádek. Marta seděla vedle Pavla. Nevím, kdy přišla, ale její přítomnost nepůsobila překvapivě. Spíš jako součást plánu.
„Tak,“ řekl Radek. „Projdeme si základní body a pak můžeme podepsat. “ Jeho hlas byl neutrální, profesionální. Pavel se naklonil dopředu.
„Myslím, že jsme připravení. Všechno jsme si nastavili. “ Marta lehce přikývla a podívala se na mě. „Je dobré mít jasno,“ dodala tiše.
Radek otevřel první dokument a začal číst. Slova jako vlastník, podíl, odpovědnost se řadila za sebou. Každé z nich znělo správně, logicky, bez emocí. Jen jedno jméno se opakovalo častěji než ostatní.
Pavel Novotný. „Tady,“ řekl Radek a posunul papíry blíž k nám. „Stačí podepsat na označených místech. “ Pavel vzal pero.
„Je to jen formalita, ať to máme za sebou. “ Jeho ruka se na okamžik zastavila, jako by čekal na mě. Marta se lehce naklonila dopředu. „Kláro, tohle je dobrý krok pro vás oba.
“ Podívala jsem se na papíry, na řádky připravené k podpisu, na prázdné místo, kde mělo být moje jméno. A najednou jsem si uvědomila, že ten pocit, který mě provází poslední týdny, není nejistota. Je to poznání. Položila jsem ruku na stůl, ne na pero.
„Než to podepíšeme,“ řekla jsem klidně, „potřebuju něco upřesnit. “ Pavel se na mě podíval. Nepodrážděně, spíš překvapeně. „Co přesně?
“ Otevřela jsem svou složku. Ne tu, kterou připravil on. Jinou. Papíry, které jsem měla připravené už dlouho.
„Ten byt,“ pokračovala jsem tiše, „není nový. “ V místnosti se na okamžik nic nepohnulo. Radek zvedl oči od dokumentů. Marta přestala dýchat tak pravidelně jako předtím.
Pavel se zamračil. „Jak to myslíš? “ Podívala jsem se na něj přímo. „Ten byt už je koupený.
Před dvěma lety. “
Ticho, které následovalo, bylo jiné než předtím. Nebylo neutrální. Bylo těžké.
Pavel pomalu položil pero na stůl. „To není možné. “ Nezvýšil hlas, jen ho stáhl o něco níž. Otočila jsem k němu dokument, ten, který nesl moje jméno.
„Je. “ Radek si papíry vzal a projel je očima. Krátce, ale dostatečně dlouho na to, aby pochopil. Marta se narovnala.
„Kláro,“ začala, ale nedokončila větu. Podívala jsem se zpátky na Pavla, na jeho výraz, který se poprvé za dlouhou dobu změnil. A v tu chvíli jsem věděla, že tohle už není o bytě. „Proč jsi mi to neřekla?
“ zeptal se nakonec. Neznělo to ostře. Spíš unaveně. „Protože jsem čekala,“ odpověděla jsem.
„Na co? “ Chvíli jsem mlčela. „Na to, že se mě zeptáš jinak. Třeba jako partnera.
Ne jako někoho, koho je potřeba zařadit. “ Marta se lehce pohnula na židli. „To je nedorozumění. Pavel to myslí dobře.
“ Podívala jsem se na ni. „Já vím. To je na tom to nejtěžší. “ Pavel si promnul čelo.
Poprvé působil méně jistě. „Kláro, já jsem jen chtěl, aby to fungovalo. Abychom měli jasno. “ „Jasno v čem?
“ Neodpověděl hned. A právě to ticho bylo odpovědí. Radek mezitím zavřel složku s dokumenty. „Můžeme to odložit.
Není nutné nic podepisovat dnes. “ Nikdo na to nereagoval. Pavel se znovu podíval na mě. „Takže ten byt je celý na tebe.
“ Přikývla jsem. Nedokončil větu. „Ty jsi v něm se mnou bydlel. To se nemění.
“ „To není totéž,“ řekl tiše. Nezvýšil hlas, jen ho stáhl. A v tom tónu bylo něco, co jsem znala. Ne zlost.
Ztráta. „Víš,“ řekla jsem po chvíli, „já jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle. “ „Proč jsi to udělala? “ „Protože jsem to viděla dřív než ty.
“ Marta zavřela oči na okamžik. „Pavel jen potřeboval cítit jistotu,“ dodala. „To je normální. “ Podívala jsem se na ni.
„A já? “ zeptala jsem se tiše. Neodpověděla. Vstala jsem pomalu ze židle.
Radek se lehce narovnal, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. „Co teď? “ zeptal se Pavel. Ta otázka zněla jinak než všechny předchozí.
Nebyla o plánu. Byla o něčem, co už neměl pod kontrolou. Cestou z kanceláře jsme šli vedle sebe, ale ne spolu. Pavel otevřel dveře auta, počkal, až si sednu, a pak obešel kapotu.
Nastartoval, ale nevyjel hned. „Kláro. Můžeme to ještě srovnat. “ Nepodívala jsem se na něj.
„Co přesně srovnat? “ „Tohle. Nemusí to být tak ostré. Stačí pár věcí upravit.
Podíly, kompetence. Nemusí to být černobílé. “ Na okamžik jsem zavřela oči. „Pavle, to není o formulaci.
“ Zhluboka se nadechl. „O čem to je? “ Otočila jsem se k němu. „O tom, že jsi mě v tom nikdy neviděl jako rovnocennou.
“ Zamračil se, ale nic neřekl. „Ne nahlas. Ale pořád. “ Motor běžel na prázdno.
Pavel sklopil pohled k volantu. Jeho prsty se na něm na okamžik sevřely. „Já jsem jen chtěl, aby to fungovalo. “ Přikývla jsem.
„A já jsem chtěla, abychom v tom byli oba. “ Ticho, které následovalo, nebylo prázdné. Bylo plné věcí, které už nemělo smysl říkat. „Co chceš teď?
“ zeptal se po chvíli. „Chci prostor. “ „Jaký prostor? “ „Takový, ve kterém nemusím vysvětlovat, proč tam jsem.
“ Díval se na mě dlouho. Možná poprvé se opravdu snažil pochopit. Ale něco mezi námi už bylo příliš pevně nastavené. „Takže odcházíš?
“ zeptal se tiše. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne tak, jak si myslíš. Ten byt je můj.
A já v něm zůstanu. “ Polkl. „A já? “ „Ty si najdeš svoje místo.
“ Nezvýšila jsem hlas. Nebyla v tom tvrdost, jen hranice. Pavel se opřel dozadu a na okamžik zavřel oči. „Myslel jsem, že to máme jinak.
“ „Já taky. “ A právě v tom byl ten nejtěžší rozpad. Cestou zpátky jsme už nemluvili. Když jsme zastavili před domem, vystoupila jsem první.
Klíče jsem měla v ruce dřív, než jsem si to uvědomila. Pavel zůstal stát u auta. „Kláro,“ zavolal za mnou. Zastavila jsem se, ale neotočila jsem se hned.
„Tohle není konec, že ne? “ zeptal se. Otočila jsem se pomalu. „Je to změna.
“ Nevěděla jsem, jestli to stačí. Možná ne. Ale bylo to jediné, co jsem v tu chvíli měla. Vystoupala jsem po schodech, odemkla dveře a vstoupila dovnitř.
Byt byl tichý, prázdný. Jinak než dřív. Ne proto, že by v něm někdo chyběl, ale proto, že jsem v něm byla poprvé sama za sebe. Zavřela jsem dveře a na okamžik se opřela o jejich chladný povrch.
A uvědomila jsem si, že tohle ticho není prázdné. Je nové. Ráno bylo nezvykle klidné. Světlo se opíralo o stěny bytu jinak než dřív, jako by si hledalo nové místo.
Uvařila jsem si kávu a sedla si ke stolu, kde ještě před pár dny ležely papíry, které měly rozhodnout o našem společném směru. Teď tam nebylo nic. Jen prostor. První dny byly zvláštní.
Ne dramatické, ne bolestivé, tak jak jsem čekala. Spíš tiché, jako když odezní dlouhý hluk a člověk si teprve zvyká na to, že už není. Pavel si našel malé podnájemní bydlení. Neřekl mi to osobně.
Dozvěděla jsem se to nepřímo, krátkou zprávou, která byla věcná a bez zbytečných slov. Už mám kde být. Klíče nechám u tebe. Odpověděla jsem jen „dobře“.
Nic víc nebylo potřeba. Marta mi jednou zavolala. Její hlas byl klidný, ale napjatý. „Mrzí mě, jak to dopadlo.
“ Neznělo to jako výčitka, spíš jako konstatování, které přišlo pozdě. „Mě taky. “ Chvíli jsme mlčely. „Pavel se snaží,“ dodala po chvíli.
„Jen potřebuje čas. “ Podívala jsem se z okna. „Možná,“ řekla jsem tiše. Neptala se dál.
Já taky ne. Začala jsem si zvykat na nové rytmy. Ráno bez spěchu, večer bez očekávání. Byt byl stejný, ale působil jinak.
Ne větší, jen otevřenější. Jednou večer jsem seděla na podlaze v obýváku a opírala se o zeď. V ruce jsem držela hrnek s čajem, který pomalu chladl. A najednou jsem nevěděla, co dál.
Nebyla to panika, spíš prázdné místo, které se ještě nestihlo zaplnit. Napadlo mě, jestli jsem neudělala chybu, jestli jsem neměla být trpělivější, měkčí. Zůstala jsem v té myšlence o něco déle, než bylo příjemné. A pak jsem si uvědomila, že to není otázka správnosti.
Je to otázka toho, jestli jsem v tom byla sama sebou. A tentokrát byla. Zvedla jsem se, odložila hrnek a přešla ke dveřím na balkon. Otevřela jsem je a nechala dovnitř proudit chladný vzduch.
Město bylo tiché. Neprázdné, jen klidné. Stejně jako já.