Matvej stál v šatně mateřské školy a tyčil se nad nízkými barevnými skříňkami. Jeho dcera Milana právě dojídala večeři. Vzduch tu vždycky voněl po dobrém jídle a květinách, známá vůně z dětství, i když on sám sem kdysi nechodil. Milana jako obvykle nespěchala.
Jedla pomalu, důkladně, i když jedla málo. Hubená holčička s velkýma šedýma očima, světlými vlasy a pihami na nose. Podobala se otci a jeho sestře. Možná právě proto se Kristina, když se rozhodla začít nový život, rozhodla svěřit dceru bývalému manželovi.
Holčička jí až příliš připomínala Matveje, smolaře a neschopu, jak mu v posledních letech manželství říkala. Matvej takový obrat osudu přivítal. S Milanou žili dobře a těžké to pro něj nebylo. Zvládal práci, domácnost i zkoušky s kapelou.
Milana byla jeho světlem v okně, jediným blízkým člověkem na světě. Z telefonu přišla zpráva od basáka Lechy. Večer je zkouška, připomínal. Jako by na to Matvej někdy zapomněl, zvlášť teď před důležitým koncertem v sousedním městě.
Milana byla na zkouškách jako doma, dokonce ji to bavilo. Kluci ji měli rádi, ukazovali jí nástroje, dávali jí dobroty. Někteří muzikanti brali na zkoušky i své děti, vznikala z toho veselá parta. Dveře do šatny se otevřely.
Matvej se usmál, čekaje, že uvidí dceru. Ale ve dveřích se objevil chlapeček. Roztomilý, sympatický, až nápadně podobný Milaně. Dobrý den, zamumlal a zadíval se na Matveje.
Přeskočil ke své skříňce a začal v ní hledat. My jsme dvojčata, Ana a Matvej. Začal si napůl šeptem pobrukovat. Na světě není nikdo bližší.
Jsme jak jeden. Za jednoho druhého jako hrad. Mezi nás si nestoupej. Matveje zalila teplá vlna.
Před očima mu zablikaly mouchy, lehce se mu zatočila hlava. Tahle písnička. Tu přece znali jen čtyři lidé a tři z nich už nejsou mezi živými. Chlapec melodii znovu a znovu opakoval, pak vytáhl ze skříňky autíčko, radostně vyskočil a spěchal ke dveřím.
Matvej se posadil na nízkou lavičku určenou dětem. Kolena mu skoro dosáhla k uším. Píseň o dvojčatech Aně a Matvejovi složila jejich máma. Máma i Aňa dávno nežili.
Otec zemřel před třemi lety. Nikdo jiný tu píseň nezná. Tak jak? Z myšlenek ho vytrhl zvonivý hlásek Milany.
Ahoj tati. Rozcuchané copánky, veselý pohled, užmudlaný obličej. Matvej automaticky vytáhl kapesník a utřel jí pusu. Tati, jedeme na zkoušku, že jo?
A bude tam Vasia a vezme s sebou Ulianu. Matvej odpovídal, ale myšlenkami byl úplně jinde. Milano, kdo byl ten chlapeček? To je Míša.
Je hodný a moc chytrý. Jsme kamarádi. Neubližuje holkám a klukům taky ne, i když je nejsilnější ze všech. A znáš jeho příjmení?
Skvorcov. Skvorcov. To jméno bylo pro Matveje neznámé, ale aspoň věděl, jak najít jeho rodiče. Po zkoušce se podívá do skupinového chatu školky a zeptá se jich na tu píseň, ať je to sebevíc zvláštní.
Matvej posadil dceru do autosedačky, připnul pásy, podal jí lízátko a usedl za volant. Začalo pršet. Kapky bubnovaly na střechu a stěrače běžely v rychlém režimu. Před očima se mu náhle objevila podobná scéna.
Jejich rodina jede taxíkem k říčnímu přístavu. Malý Matvej a jeho dvojče Aňa se z obou stran tiskli k mamince. Usmívala se, těšila se na cestu. Otec seděl vedle řidiče, povídal si, žertoval.
Vždycky si snadno nacházel společnou řeč s kýmkoli. Táta byl sólistou populární rockové skupiny. Všechno začalo v garáži, pak se to rozjelo. Objevili se fanoušci, rostla popularita a s ní příjmy.
Máma si mohla dovolit odejít z práce a věnovat se rodině. Učila hru na klavír, práci milovala. Doma měli klavír, máma často hrála. Dvojčata maminčinu hru milovala.
Od čtyř let začalo opravdové učení, i když ve formě hry. Oba dělali rychlé pokroky. Máma byla pyšná, zdědili talent po obou rodičích. Otec také uměl hrát na klavír, ale častěji sahal po kytaře.
Z raného dětství si Matvej uchoval jen šťastné vzpomínky. Výlety do parků, kavárny, kolotoče, narozeninové oslavy. Doma bývali hosté, veselé hlučné večírky. Matvej byl společenské dítě, měl spoustu kamarádů, ale nejbližší mu byla sestra Aňa.
Na rozdíl od bratra byla skromná a plachá. Měla ráda kreslení a čtení, ale vždycky nejlépe chápala, co se děje v duši bratra. A Matvej to cítil úplně stejně. Z vás je zvláštní pár, opakovala často máma.
Jste si nejbližší lidé na světě. Jednou máma složila pro děti písničku. Tu samou, jejíž slova si pobrukoval Míša Skvorcov. Původně to ani nebyla píseň, spíš ukolébavka, básnička.
Máma byla talentovaná, to uznávali všichni. Druhý den vymyslela k slovům melodii. Tak vznikla písnička, kterou Aňa a Matvej tak rádi zpívali. Byl to skoro jejich hymnus.
Týdenní plavbu po Volze navrhl otec. Loď vyplouvala ze Samary. Matvej, kterému tehdy čerstvě bylo šest let, se už slušně orientoval v geografii. Na cestu se chystali důkladně.
Matvej si do batůžku přibalil dalekohled, vysílačky a knížku o letadlech. Aňa si jako skutečná dáma naplnila růžovou tašku kosmetikou, panenkami a pastelkami. Bez těch se z domu nechodila, kreslila totiž skvěle. Loď ohromovala svými rozměry.
Rodinná kajuta Matveje nadchla. Útulný pokojík s obrovskou postelí, dvěma malými postýlkami a velkým kulatým oknem, ze kterého se otevíral úžasný výhled. Cesta začala. Matvej trávil většinu času na palubě.
Čerstvý vítr, kapky vody ve tváři, nádherné scenérie na březích. Občas se v dálce rýsovaly lesy, jindy siluety měst. Někdy připluli tak blízko ke břehu, že rozeznával lidi odpočívající na písku. Spousta z nich mu mávala.
Někdy břehy mizely úplně, Volha je široká řeka, a Matvej měl pocit, že se ocitl na otevřeném moři. Nejvíc se mu líbilo pozorovat ostrovy. Představoval si, co na nich žije. Možná doupě neznámého zvířete nebo vesnice nějakého kmene.
Jenže Aňa ani maminka nedokázaly sdílet chlapcovu radost. Obě dostihla mořská nemoc. Příznaky sice díky lékům slábly, ale stejně se necítily dobře a radovaly se, když parník přirážel ke břehu. Zastávek bylo mnoho.
Celá rodina se procházela po městech, navštěvovala zábavní parky, muzea, zoologické zahrady. Matvej byl šťastný. Během cesty se stihl seznámit s členy posádky. Kapitán ho brával do své kabiny, ukazoval mu přístroje, vysvětloval.
Matvej hleděl jako očarovaný. Neštěstí přišlo na zpáteční cestě. Toho dne se od rána kazilo počasí. Oblohu zakryly těžké mraky, padal pichlavý studený déšť.
Rodiče a Aňa zůstali dole v kajutě, hráli Monopoly. Matvej stál na palubě v pláštěnce s dalekohledem na krku. Vítr rozbouřil řeku. Břehy nebylo vidět, měl pocit, jako by začínala bouře.
Vzrušující pocit. Dodnes si pamatoval tu prudkou ránu, když se loď náhle zastavila. Tak náhle, že se neudržel na nohou a plácl sebou na mokrou podlahu. Zvedl se, rozhlédl a pochopil, že se děje něco špatného.
Lidé vyběhli na palubu, narychlo si oblékali záchranné vesty. Propukla panika. Matvej ztratil orientaci, chtěl se dostat do kajuty, dral se dolů. Chtěl k mamince, tatínkovi, k Aňě, ale dospělí ho nepouštěli, obraceli ho zpátky a posílali k záchrannému člunu.
Loď se nakláněla jednou na jednu stranu, pak na druhou, pomalu klesala. Lidé křičeli, že se potápí. Klučíku, co tu stojíš? Díval se na něj jeden z námořníků, se kterým se během cesty spřátelil.
Honem do člunu. Tam jsou moje máma a táta, ukázal chlapec dolů. Tam už nikdo není, řekl muž. Všechny dávno evakuovali, tahle část už je pod vodou.
Popadl ho do náruče a nesl k záchrannému člunu. I tam panoval chaos. Námořník předal Matveje jednomu z pasažérů, usadili ho do člunu. Muži zabrali do vesel.
Matvej s hrůzou sledoval, jak loď klesá ke dnu. Rychleji pádla, křičel někdo. Za chvíli se vytvoří vír, stáhne nás dolů. Matvej se třásl zimou, bál se o rodiče.
Poprvé v životě ho napadla téměř dospělá myšlenka. Co když jsou pořád tam na parníku? Co když bez syna neodešli? Co když ho všude hledají?
Rozplakal se. Nějaká žena si ho přitiskla k sobě a tiše šeptala. Nebreč, drobečku. Jsme v bezpečí.
Nebezpečí je pryč. Matvej se ani nepokusil vysvětlit, že nepláče kvůli sobě, ale kvůli nim. Na břehu bylo plno lidí. Policie, lékaři, pobřežní stráž, houfy zvědavců a zachránění turisté.
Jenže mezi nimi Matvej své rodiče neviděl. Za jejich člunem přirazilo ještě několik dalších a tím to skončilo. Matvej byl téměř poslední z přeživších. Žena, která ho držela na klíně, předala chlapce policii.
Zeptali se na jméno, příjmení, věk. Na otázky o rodičích odpovědět nedokázal. Odvezli ho do nemocnice, prohlédli, dali mu injekci na uklidnění. Spal tři dny.
Personál s ním zacházel šetrně, ale na otázky, co je s rodinou, se odpovědím vyhýbali. Jen říkali, že zatím nic není jisté. A pak po třech dnech vstoupil do pokoje otec. Hubený, zarostlý, neupravený.
Pod očima tmavé kruhy. Vypadal zlomeně. Matvej mu skočil kolem krku. Otec ho pevně objal, posadil před sebe, podíval se mu do očí a řekl, že zůstali sami.
Maminka a Aňa se nestihli dostat do člunů. Hledali Matveje všude, a když se konečně dostali na palubu, bylo pozdě. Posádka jim dala záchranné vesty a instrukce, ale šanci měli mizivou. Když byl Matvej starší, vyprávěl mu otec celý příběh podrobněji.
Všichni tři skočili na kapitánův pokyn do vody a snažili se plavat pryč. Ale vytvořil se silný vír, který stahoval všechno kolem sebe. Otec držel Aňu v náručí a sledoval manželku, která plavala mnohem hůř. V jednom okamžiku je oba vtáhlo pod vodu.
Otec zoufale bojoval, chtěl se dostat nahoru, ale došel mu vzduch. Ztratil vědomí a pustil Aňu z náručí. Pak se nějakým zázrakem probral na hladině. Ale ani manželku, ani dcerku už vedle něj nenašel.
Tragickou zprávu dostal ten samý večer. Záchranáři objevili tělo jeho manželky. Děti nikde nebyly, což dávalo naději. Brzy se našel Matvej, ale Anička zmizela.
Nenašli ji ani živou, ani mrtvou. Nakonec byla prohlášena za utonulou. A začal pro oba úplně jiný život. Otec propadl láhvi.
Neustále se obviňoval, vždyť to on pozval rodinu na ten výlet. On nedokázal zachránit manželku a dceru. Z veselého společenského člověka se stal uzavřený samotář. Opustil kapelu, která byla jeho dítětem.
Matvej na něj dohlížel, jak jen mohl. Naučil se vařit, připomínal otci, kdy se má převléct. Zoufale postrádal matku a sestru. Občas se mu zdálo, že Aňu vidí ve snu.
V těch snech byla živá, dospívala spolu s ním, ale jakoby si na něj nepamatovala. Pokaždé se vyděsila a utíkala. Uteklo několik let. Matvej studoval na střední a velmi dobře.
Otec se dál řítil do propasti. Objevili se noví přátelé, spíš spolupijáci. Když byl Matvej ještě úplně malý, několikrát ho odvezli do dětského domova. Otec se ale pokaždé vzchopil, našel si práci, miloval Matveje a nechtěl o něj přijít.
Jenže pak to vždycky začalo znovu. Postupně museli prodat byt v Moskvě a odstěhovat se na venkov. Hlavní příjem tvořily dávky. Matvej se naučil postarat se o všechno sám.
Udržoval doma pořádek, vařil, kupoval si oblečení ve správné velikosti. Musel dospět ještě jako úplné dítě. Na vyšším stupni se rozhodl zkusit založit rockovou kapelu. Učil se všemu podle videí z internetu, otec mu občas pomohl, když byl v takovém stavu, že mohl.
Matvej rychle zvládl kytaru. Melodie se pod jeho prsty rodily samy. Jen s texty to bylo horší. Hodily se otcovy staré sešity.
Bylo v nich spousta písní, které nikdy nespatřily světlo světa. Matvej a dva kamarádi ze školy se rozhodli to zkusit. Zpěvákem se stal Andrej, na basu Lecha. Kapela měla obrovský úspěch na školních diskotékách.
Později se přidal bubeník. Kluci začali i vydělávat. Paralelně se Matvej dostal na právnickou akademii. Neže by toužil stát se advokátem, ale všichni učitelé tvrdili, že z něj musí být právník.
Jazyk měl zavěšený na dobrém pantu. Po škole nastoupil do právní kanceláře. Kapela v té době získala určitou popularitu, mimo jiné díky bývalým členům otcovy rockové skupiny. Ti si Matveje pamatovali ještě jako kluka a ochotně pomáhali.
Se svou budoucí ženou se Matvej seznámil na jednom vystoupení. Hráli na večírku v městském baru. Kristina k němu přistoupila sama. Krásná bruneta s černýma očima.
Usmála se a zeptala se, jestli by kapela nezahrála její oblíbenou píseň. Samozřejmě ji zahráli a Matvej v tu chvíli pochopil, že by kvůli ní pohnul horami. Později se Kristina přiznala, že to byla sázka s kamarádkami. Nevinné flirtování přerostlo ve vážný vztah.
Matvej si kvůli ní vzal i bokovku. Chtěl jí dávat drahé dárky, brát ji na pěkná místa. Kristina si od začátku žádné vážné plány nedělala. Chtěla se jen pobavit.
Samozřejmě toužila po lepším životě, ale plány jí překazilo neplánované těhotenství. Kristina tehdy plakala, vypadala nešťastně. Matvej ji podporoval, jeho samotného zpráva potěšila. Nakonec se vzali.
Rychlá, veselá svatba, ale Kristina na ní působila sklíčeně. Matvej doufal, že za to mohou hormony. Narodila se Milana. Když ji Matvej poprvé uviděl, málem se rozplakal.
Byla tak dojemná a jeho. Nepočítal, že je možné někoho milovat tak silně. Kristina naopak upadla do chmur. Péče o miminko ji ubíjela, změněná postava ji doháněla k zoufalství.
Jakmile jí doktor povolil zátěž, vyrazila do fitka a trávila tam celé hodiny. S Milanou často bývala chůva. Matvej si nevšiml, že by Kristina měla k dceři nějaký vztah. Někdy se na Milanu dívala s odporem.
Po večerech věnoval veškerý čas dceři, ať byl sebevíc unavený. Milana k němu lnula. Ale Kristiny nároky rostly. Posilovna, kosmetička, drahé značkové oblečení.
Matvej se snažil, ale Kristina byla přesto nespokojená. Dítě je pořád na mě a ty se svými muzikanty flákáš po barech. Myslíš, že mě takový život neláká? Matvej se držel, aby jí nepřipomněl, že její život se skládá hlavně z fit centra a nakupování.
City ke Kristině postupně vyhasly. Neustálé výčitky, její vypočítavost a pohrdání vlastní dcerou ho odtáhly. Chápal ale, že Milana potřebuje úplnou rodinu. Kouzlo se rozplynulo.
Když Kristina oznámila, že odchází k jinému, ani se zvlášť nerozrušil. Jen se polekal, že mu vezme Milanu. Kristina ho ale rychle uklidnila. Dcera po rozvodu zůstává tobě.
Statisíce žen vychovávají děti sami. U nás to bude naopak. Později se ukázalo, že se ve fitku seznámila s postarším, za to velmi zámožným podnikatelem. Vytvořil jí ateliérový byt v centru, finančně ji zajistil.
Milana chtěla vídat jen velmi zřídka. Nakonec Kristina otěhotněla s jedním ze svých mecenášů a provdala se za něj. Odletěli do jiné země a od té doby na Milanu přestala úplně myslet. Když bylo dívce šest, ani jí nezavolala k narozeninám.
Matveje to bolelo, ale těšilo ho, že Milana očividně netrpěla. Bavilo jí jezdit na zkoušky s otcem, trávit s ním všechen čas. Copánky se naučil zaplétat, ale všechny dívčí záležitosti byly pro něj španělská vesnice. Často si představoval, jaké by to bylo, kdyby jeho sestra byla naživu.
Ta by určitě podpořila jeho i malou neteř. O novém vztahu nepřemýšlel ani vteřinu. Zdálo se mu, že cizí žena Milanu nikdy nebude mít ráda jako vlastní. Pak otec zemřel.
Selhala játra, našli celou směsici nemocí. Matvej trpěl mnohem víc, než čekal. Postupně opravil otcův byt a přestěhoval se s dcerou do vlastního bydlení. Milana dostala vlastní pokoj, společně vymýšleli jeho vzhled.
Matvej se cítil chvíli šťastně, chvíli velmi osamněle. Děsilo ho, že nedokáže Milanu vychovat sám tak, jak by měl. Často snil o tom, že by byla poblíž jeho sestra. Strašně mu chyběla blízká duše.
A pak najednou ta písnička. Chlapec si ji pobrukoval, aniž by si všiml, co se s Matvejem děje. Známé verše mu vrátily desítky let zpátky. Zkouška dopadla skvěle.
Kapela byla na koncert připravená, ale Matvej byl myšlenkami úplně jinde. Po zkoušce se s Milanou stavili v bistru. Holčička vypadala šťastně, vyřádila se s kamarády. Když se vrátili domů a Milana usnula, Matvej se konečně dostal k chatu školkové skupiny.
V seznamu účastníků byla uvedena Alena Skvorcová. Patrně maminka toho Míši. Na avataru se vjímal tlustý kocour. Rozhodl se, že jí napíše zítra.
Ráno jako první napsal zprávu. Dobrý den. Včera jsem náhodou slyšel, jak váš syn Miša zpívá písničku o Aně a Matvejovi. Tu písničku složila moje maminka pro mě a mou sestru.
Nikdo ji nemohl znát. Zajímá mě, kde ji Miša slyšel. Za pár minut zazvonil telefon. Alena Skvorcová.
Nechtěla psát, chtěla mluvit. Dobrý den, ozval se příjemný ženský hlas. Já mám s tou písničkou také zajímavý příběh. Možná bychom se měli sejít.
Matvej ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. V tu chvíli definitivně pochopil, že to není náhoda. Domluvili se na setkání v pekárně asi patnáct minut pěšky od jeho domu. Vzali s sebou děti, v pekárně byla dětská zóna.
Když Matvej vešel, hned ji poznal. Na stole v rohu seděla žena až nápadně podobná svému synovi. Šedé oči, světle rusé vlasy. Někoho mu připomínala.
Srdce se mu stáhlo v předtuše. Milana pozdravila Alenu a běžela do herního koutku k už řádícímu Míšovi. Matvej začal vyprávět. Chtěl být stručný, ale nešlo to.
Vzpomínky ho zcela pohltily. Vyprávěl o mamince, o sestře, o osudné cestě, dokonce o tom, že se mu někdy zdává sen o sestře dospělé a živé. Na Alenu měl příběh ohromující dopad. Nepřerušovala ho, hltala každé slovo, chvílemi bledla, pak zase rudla.
To je neuvěřitelný příběh, řekla. Hotový filmový scénář. A přesto je to život. No a teď mi povězte, odkud tu písničku znáte vy, řekl Matvej.
Alena dlouho věřila, že se narodila v rodině, v níž vyrůstala. Malý domek na břehu široké řeky, tři starší bratři, věčně přísná matka. Spousta povinností doma i na dvoře. Škola v sousední vesnici.
Pamatovala si, jak si pořád pobrukovala jednu a tu samou písničku o nějaké Aničce a Matvejovi. Tuhle písničku měl rád její nejmladší bratr a rozesmívala otce. Matka se ale pokaždé rozčilovala, kdykoli ji zaslechla. Čas letěl.
Starší bratři se rozletěli do světa. Když byla Alena v deváté třídě, otec zemřel. Zavalil ho kmen. Strašná tragédie.
Jednou krátce po pohřbu si matka Alenu posadila před sebe. Byla podnapilá. Alena a její mladší bratr se o ni starali, jak jen mohli. Taky nejsi naše příbuzná, řekla matka zlobným pohledem.
Nejsi moje vlastní dcera. Alena si nejdřív myslela, že je to nesmysl, důsledek nervového otřesu. Ale matka mluvila jistě a souvisle. Rodili se mi jen kluci.
Vždycky jsem snila o holčičce. A pak po třech synech tolik vytoužená dcera, moje Alenuška. Šila jí šaty sama, zvýrazňovala ji mezi ostatními dětmi. Ale Alena neuměla plavat.
Bratři se to naučili hravě, ona pořád ne. Jednou ráno utekla z domu sama, aby si plavání tajně procvičila. Nikomu nic neřekla. Matka zmizení dcery zpozorovala jako první.
Bylo jí teprve šest, samotnou ji za bránu nepouštěli. Do hledání se pustili i synové. Jeden z nich našel na břehu Aleniny šaty a sandálky. Na břehu všichni propadli hysterii.
Najednou si nejstarší syn všiml asi padesát metrů od břehu těla malého dítěte, které nesl proud. Alena, vykřikla matka. Ostatní ale chápali, že to nebude ona, proud by ji dávno odnesl mnohem dál. Nejstarší syn se rozběhl, vytáhl dívku na břeh.
Nebyla to Alena, ale děvčátko, které jí nápadně připomínalo. Přibližně stejný věk, dlouhé světlé vlasy. Otec provedl první pomoc. Dívka se rozkašlala, otevřela velké šedé oči.
A tak se rozhodli, že si ji nechají místo Aleny. Jinak by matce prasklo srdce. Vysvětlili jí, že se jmenuje Alena, že to jsou její příbuzní. A dívka zůstala na statku.
Nepamatovala si o sobě vůbec nic. Jediné, co v ní zůstalo, byla ta zvláštní písnička o dvojčatech Aně a Matvejovi. Jak mě ta písnička vytáčela, přiznala matka toho večera. Zakazovala jsem ti zpívat.
A ty sis ji stejně pobrukovala, když sis myslela, že tě nikdo neslyší. Rodina věděla, že pár kilometrů proti proudu se potopil obrovský parník. Všichni chápali, že holčička je jednou z pasažérek. Mohli ji hledat příbuzní, ale zármutkem zničenou matku to nezajímalo.
Potřebovala zaplnit prázdné místo po vlastní dceři. Skutečné Alenino tělo se nikdy nenašlo. Nedokázala jsem tě milovat, prohlásila matka naprosto přímo. Na venek jsi sice Aleně podobná, ale jinak bručoun a tichá voda.
Alena byla opravdový zvoneček, rozdávala lidem světlo a teplo. Takže mám někde jiné rodiče? Skutečné, upřesnila dívka. Pochybuju, řekla matka.
Lidé z toho parníku umírali celými rodinami. Tvoji se nejspíš utopili a ty ses zachránila zázrakem. A i kdyby žili, nikdo tě nehledal. Nikdo k nám nepřišel ani na kontrolu, ani na otázky.
Tohle doznání bylo pro Alenu šokem. Měla chuť utéct a najít své blízké. Jenže kde začít? Rozhodla se to odložit na později.
Vždycky se dobře učila, milovala hudební výchovu. Navštěvovala hudební školu, vedlo se jí výborně. Zdálo se, že základy hudební gramotnosti má v sobě od přírody. Po matčině doznání sotva dokončila devítku, sbalila věci a odjela do města zkusit štěstí na hudebních školách.
Přijali ji bez potíží. Dařilo se jí, začala pobírat stipendium. Po škole si splnila sen, našla práci v hudební škole. A tys na ni nebyla naštvaná, podivil se Matvej, který ji doposud nepřerušoval.
Ale ona tě přece v podstatě ukradla. Měla o nalezeném dítěti informovat policii. A navíc tě ani nemilovala. Víš, je těžké nenávidět člověka, který tě ošetřoval, když jsi měla horečku čtyřicet, který ti šil krásné šaty, učil tě vařit a uklízet.
To se nenávidí těžko. Alenina matka zemřela, když bylo dívce kolem dvaceti. Doktoři řekli, že to byl infarkt. A Míša?
Odkud se vzal? Ty jsi vdaná? Nejemně se pousmála Alena. To je výsledek jednoho nepovedeného románku.
Krátce potom, co maminka zemřela, jsem byla v hrozném stavu. Potřebovala jsem se někomu vypovídat. Ten muž byl kamionista. Po té noci jsem ho už nikdy neviděla.
Možná je to i dobře. Míša je jen můj. Matvej se na ni pozorně zadíval. Jsem skoro jistý, že jsi moje sestra.
Aňa z písničky, která ti zůstala v paměti. Už jsem pochopila, přikývla Alena. Těch náhod je mnoho. Celý tenhle obrázek zapadá dokonale.
Byli jsme s rodiči na tom parníku. Mě vytáhli z řeky hned potom, co se stala ta tragédie. A ještě naše podoba. Kde by ani test DNA nebyl potřeba.
Matvej to nevydržel a pevně sestru objal. V jeho náručí se rozplakala. Chvíli tak seděli. Pak Alena nejistě zašeptala.
Měla jsem panenku jménem Lialka? Měla, usmál se. Přivezl ti táty kamarád z Německa. Zbožňovala jsi ji.
Právě jsem si ji úplně jasně vybavila, řekla ohromeně. Je vůbec možné, aby se paměť vrátila po tolika letech? Matvej a Alena. Nechtěla měnit všechny dokumenty, rozhodla se ponechat si jméno, na které si zvykla.
Dospělí sourozenci, dvojčata, seděli na lavičce v parku. Jejich děti Milana a Míša kolem nich pobíhaly a plašily tlusté líné holuby. Bylo slunečné počasí, teplo, ale ne úmorné horko. Od chvíle, kdy se znovu našli, se téměř nerozcházejí.
Jezdí spolu na výlety, chodí na procházky. Děti přespávají jednou v jednom bytě, jednou v druhém. Milana a Míša nadchlo, že jsou bratranci a sestřenice. Míša má díky strýci konečně mužský vzor a Milana má teď tetu, která přesně ví, jak to chodí s malými holčičkami.
Matvej a Alena dokážou mluvit celé hodiny, ale někdy nejsou slova vůbec potřeba. Jen sedí vedle sebe, sledují dovádějící děti a cítí klid a naprosté smíření.