Déšť bubnoval do oken, když Matěj usedl ke klavíru a začal hrát skladbu, kterou znala jen jedna osoba. Po tónech, které rozplakaly i služebnictvo, vytáhl z kapsy zažloutlý dopis – a Valentýna,…

Déšť bičoval velká okna Grand Hotelu Belvedere, když se Matěj Dvorel posadil ke klavíru. Jeho prsty se dotkly kláves a sál ztichl. Valentýna seděla opodál a v očích měla zášť, kterou v sobě pěstovala roky. Vedle ní stál Roman, muž s ostrým úsměvem, který ale nedosáhl k očím.

Thumbnail

Všichni čekali na poslední vůli starého Arnoše Dvorla, slavného hudebního skladatele a Valentýnina otce. Matěj začal hrát. Tóny, které se rozléhaly sálem, nebyly cizí – byla to skladba, kterou kdysi napsal Arnoš pro svou první lásku. Valentýna se napřímila.

„Kde jsi k tomu přišel? “ zeptala se ledově. Matěj nepřestal hrát. „To není důležité.

Důležité je, co říká otcův dopis. “

Po skladbě Matěj položil před Valentýnu obálku s pečetí. Roman se zasmál. „Hraješ divadlo, Dvorle.

Myslíš, že ti někdo uvěří? “ Valentýna otevřela dopis. Psal ho její otec krátce před smrtí. „Žádného Romana neznám,“ četla nahlas.

„A pokud se s ním dnes objevíš, věz, že můj majetek i můj hudební odkaz patří výhradně Matěji Dvorlovi. “

Roman zrudl. „To je padělek! “ vykřikl.

Ale Valentýna pokračovala: „Otče… prosím, odpusť mi. Věděl jsi, že jsem tě zradila. “ Stránky se jí třásly v rukou. Pak se obrátila k Matěji: „Ty jsi byl jeho žákem.

On tě poslal pryč, že ano? “

Matěj přikývl. „Vyhodil mě, když zjistil, že jsem jeho skutečný syn. Ale před smrtí mi napsal.

Požádal mě, abych dnes večer zahrál tu skladbu a přečetl jeho vůli veřejně. Chtěl, aby všichni věděli pravdu. “

Roman se zasmál, tentokrát tišeji. „Tak to jsi ty ten nemanželský syn?

A myslíš, že ti to projde? “ Obrátil se k Valentýně: „Miláčku, tohle je podvod. Zahoď ten papír. “

Valentýna se na něj podívala chladně.

„Ty ses nikdy nezajímal o mě, Roberte. Chtěl jsi jen jméno a peníze. Ale já už nejsem ta naivní dívka, která ti věřila. “

Roman sevřel pěst.

„To si nevezmeš zpět! “ vykřikl a sáhl do kapsy. Ale Matěj vstal od klavíru. „Neopovažuj se,“ řekl klidně.

„Tenhle dopis je poslední vůle mého otce. A já dohlédnu na to, aby se splnila do posledního písmene. “

Roman se zasmál. „Myslíš, že mě zastrašíš?

Mám svědky, kteří přísahají, že jsi Arnoše vydíral. “ Ale v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupila žena v promočeném plášti – stará hospodyně, která u Dvorlů sloužila léta. „Já jsem svědek,“ řekla. „Pan Arnoš mi před smrtí řekl, že Matěj je jeho jediný syn.

A že pokud někdo zpochybní jeho vůli, ať promluvím. “

Roman změnil barvu. Valentýna se usmála a podala dopis Matějovi. „Zahraj nám ještě jednou, Matěji.

Tentokrát pro všechny. “

Matěj usedl ke klavíru a začal hrát. Sál se naplnil tichem, které nebylo těžké, ale smířlivé. Roman tiše zmizel dveřmi.

Valentýna se posadila vedle Matěje a položila ruku na jeho rameno. Když dohrál, řekla jen: „Odpusť mi, bratře. “ Matěj se usmál. „Táta by si přál, abychom si ty a já rozuměli líp, než si on rozuměl se svým otcem.

Venku přestalo pršet. Grand Hotel Belvedere zůstal svědkem toho, jak jedna stará vůle spojila dvě děti, které se celý život považovaly za soupeře.