Inna vešla na policejní oddělení, aby si vyzvedla potvrzení do práce. Vedle okénka visel rozpis úředních hodin – kancelář, kterou potřebovala, zavírala ve tři, ale od jedné do dvou měla přestávku. Potvrzení potřebovala na nové místo, tak čekala. Pak řekla příjmení, ukázala pas, podepsala se do knihy a dostala papír s razítkem.
Složila ho do tašky a šla k východu. V zádveří stál stojan s úředními vyhláškami. Nešla se dívat schválně, ale u stojanu postávala starší žena ve světlém plášti a pozorně si prohlížela každý list, pohybovala rty, jako by četla nahlas. Inna přejela očima po tvářích, chtěla už odejít, ale jeden list ji zastavil.
Sevřela ucho tašky a naklonila se k němu. Pod fotografií dívky stál nadpis o pátrání po pohřešované osobě. Jméno jí proběhlo tělem jako studená voda – jméno, které znala, které se už dávno snažila pohřbít. Přečetla si text ještě jednou a ustoupila o krok.
Měla prostě odejít, sednout do auta a jet domů k těstovinám, k Olegovi, k obyčejnému večeru. Ale fotografie byla stará deset let. A Inna věděla, co se s tou dívkou tenkrát stalo. Sedla si do auta, klíčky držela v ruce a dlouho nevytáčela motor.
Pak vytáhla telefon a zavolala Olegovi. Řekla jen, že přijde později. Neřekla mu, co viděla. Neřekla, že jí na tom papíru jako by vstalo z mrtvých celé mládí.
Když konečně zazvonila domovní zvonek, Olek otevřel. Inna vešla, sundala si kabát a věšela ho do skříně, když mu tiše řekla, že potřebuje něco probrat. Olek se na ni podíval. „Tak pojď, uvařím kafe.
“
Kancelář byla malá, s jedním oknem do dvora. Inna vytáhla z tašky jednu z kopií, které si mezitím pořídila – fotku, rekonstrukci obličeje, okopírované oznámení o pátrání. Položila to před něj na stůl. Olek se podíval na papír, pak na ni.
„Co to je? “
„Přečti si to. “
Naklonil se a začal číst. Fotografie byla neostrá, ale rysy šly poznat.
Ráno Olek odešel do kuchyně jako první. Noční vzduch mezi nimi zhoustl. Ona mu řekla jenom – tam na nástěnce visí pohřešovaná osoba a já vím, kdo to je. Myslela, že jí neuvěří.
Myslela, že řekne, že se plete. Dítě se dostalo do systému jako bezejmenný odloženec. Adoptovali ho a znovu mu dali nové jméno, nové příjmení, konec do vody. Ale po deseti letech se v archivním spisu objevil záznam o pátrání.
Několikrát se obracela na nemocnici, na úřady, do archivů – všude narážela na zeď. Vyšli z oddělení a sedli si do auta. Doma Olek odešel do pokoje a zavřel dveře. Inna nic neřekla, jen stála vedle něj a dívala se do dvora.
Potáhl si a vyfoukl kouř do teplého večerního vzduchu. Uzavře se, odejde do sebe a už se k tomuto rozhovoru nevrátí. Ale Inna si všímala drobností, které dřív nebyly do očí. Díval se do vlastních rysů, jako by se v nich pokoušel uvidět někoho jiného.
Ano, řekla Inna do telefonu. V den setkání se Olek oblékl jako do práce. Potom Valentýna Sergejevna sundala řetízek a otevřela dveře do kořán. Valentýna Sergejevna je odvedla do pokoje.
Ina mu neviděla do tváře. Valentýna Sergejevna se nehrnula do obětí a nenazývala ho synem. Olek opatrně odlepil list z tabule.
Inna stála vedle něj a dívala se, jak list překládá napůl a schovává do vnitřní kapsy bundy.