Stála jsem u francouzského okna svého podkrovního bytu a sledovala, jak přes most Legií padá jemný sníh. Turisté si dělali fotky u Vltavy a já jsem přitom držela telefon u ucha jako někdo, kdo se chystá ponořit hlavu do ledové vody. Přesunula jsem mobil do druhé ruky a posadila se ke stolu, kde jsem měla otevřený interní rezervační systém Novian Hotels. Když jsem zavěsila, byt se propadl do ticha.
Večer sliboval klid, ale měla jsem neklid v kostech. Klikla jsem do systému, otevřela blokaci pro VIP hosty a začala označovat pokoje v nejvyšších patrech. Tohle byla moje práce – starat se o to, aby si hosté připadali jako jediní na světě. Byla jsem dobrá.
Rezervační systém pro mě nebyl jen tabulka pokojů, ale mapa lidských příběhů. Každý pokoj měl svůj příběh, každá rezervace měla svůj důvod. Zvuk jednoho zimního večera, kdy jsem poprvé slyšela větu, která se mi vypálila hluboko do paměti. Babička nemůže chodit do schodů.
To bylo to první, co mě napadlo, když jsem viděla, že rodina zamluvila apartmán ve druhém patře. Babička nemůže chodit do schodů. Byla jsem ještě v kuchyni a v ruce držela dopis z fakulty, který jsem chtěla ukázat tátovi. Dostala jsem výbornou známku z první seminární práce, ale on byl nahoře zabraný do rozhovoru s Petrem, který řešil zásadní věc – nevěděl, zda má jít na stáž do advokátní kanceláře, nebo na Erasmus.
Já jsem zrovna složila zkoušku z managementu, ale to počkalo. Já jsem počkala. Do konce semestru jsem začala brát víc směn. Každá směna znamenala, že jsem si odpracovala cestu k samostatnosti.
Každá směna znamenala, že jsem se vzdala něčeho, co jsem chtěla, abych se postarala o sebe. Rodiče to brali jako samozřejmost. „Ty se máš dobře, máš vlastní peníze,