Tmavé vlasy měla stažené dozadu do drdolu. Sofie opatrně uložila poslední náhradní epipen do batůžku s růžovým králíčkem a společně vyrazili do chladného rána směrem k metru. Ema držela matku za ruku, drobné prsty svíraly její dlaň. Sofie se usmála, ale úsměv se jí roztřásl v koutcích.
Věděla, že dnes to bude náročný den. O patro výš stál u okna Vincent Blažek. Kráčel chodbou stejně klidným krokem jako po celých posledních 20 let. Podnos se pak odnášel do Pánovy soukromé pracovny.
Aleš, jeho pravá ruka, vešel bez zaklepání. Položil podnos na stůl a mlčel. Vincenc se ani neotočil. „Mohla bys pro ni skočit do kuchyně?
“ zeptala se Sofie služebné, když se chystala odejít. Služebná přikývla a zamířila dolů. Sofie si přitiskla Emu k sobě, jako by ji chtěla ochránit před celým světem. Venku začínalo pršet.
Aleš se vrátil do pracovny. Vincenc stál u okna a sledoval déšť. „Máš všechno připravené? “ zeptal se bez emoce.
Aleš přikývl. Vincenc se otočil a podíval se na něj. „Dnes to skončí. Po dvaceti letech.
“
O dvě patra níž Ema pobíhala po pokoji. Sofie jí zapínala kabátek. Venku se snesla mlha. Metro bylo přeplněné, ale Sofie se protáhla s Emou k dveřím.
Když vystoupily na povrch, vítr jí čechral vlasy. Škola byla o dva bloky dál. „Mami, já nechci jít do školy,“ řekla Ema tiše. Sofie se zastavila, klekla si k ní a pohladila ji po tváři.
„Musíš, zlatíčko. Bude to fajn. “ Ema sklopila oči. Sofie jí stiskla ruku.
„Kdyby se něco stalo, máš u sebe ten injekční roztok? “ Ema přikývla. Sofie se narovnala. Ve chvíli, kdy zmizely za rohem, se před školou zastavila černá dodávka bez poznávací značky.
Dveře se otevřely. Ema se otočila, ale už bylo pozdě. Sofie si všimla, že je ticho. Podívala se na místo, kde měla stát Ema, ale tam bylo prázdno.
Jen batůžek s růžovým králíčkem ležel na chodníku. Srdce jí přeskočilo. Rozběhla se zpátky, ale dodávka už mizela v mlze. Vincenc zvedl telefon.
„Mám ji. “ Usmál se. „Přiveďte ji sem. “
Sofie bez dechu vběhla do vily.
Vincenc stál v pracovně. „Kde je moje dcera? “ vykřikla. Vincenc se otočil.
„Klid. Je v bezpečí. “ Sofie zavrtěla hlavou. „Co chceš?
“ Vincenc se posadil do křesla. „Víš, co chci. Můj syn. Lukáš.
Dej mi ho a dostaneš ji zpátky. “
Sofie se zastavila. Lukáš byl už dvacet let mrtvý. Nebo o tom aspoň byla přesvědčená.
Ale Vincenc se usmál a vytáhl z kapsy telefon. Na obrazovce byl záběr z bezpečnostní kamery. Lukáš stál na mostě. Sofie zalapala po dechu.
„To není možné. “
„Je,“ řekl Vincenc klidně. „Lukáš žije. Už dvacet let se schovává.
A ty jsi mi vždycky tvrdila, že nevíš, kde je. Tak mi teď řekni, kde je, a já ti vrátím Emu. “
Sofie se zhroutila do křesla. Hlava se jí točila.
„Já nevím, kde je. Přísahám. “ Vincenc se zasmál. „Ale on ví, že máš dceru.
A ví, že ji miluješ. Takže to zjistí. “
V 10:47 Alexandr vrazil ramenem do hlavních dveří. Byl to Viktorův bratr, muž, kterého Vincenc zavraždil.
Alexandr stál v pracovně očima plnýma vzteku. „Kde je Ema? “ Vincenc se ani nepohnul. „Jak jsi to věděl?
“
Alexandr se přiblížil. „Mám lidi, co sledují tvůj hnusnej byznys. Ty parchante. “ Vincenc se zasmál.
„Tak pojď. Ale jestli chceš vidět svou neteř živou, pomůžeš mi najít Lukáše. “
Služebná vešla do místnosti plné lahví. Našla tam Ema, schoulenou v rohu.
Držela si kolena u brady a třásla se. Služebná si klekla. „Pojď, zlatíčko. “ Vzala ji za ruku a odvedla ji pryč.
O dvacet minut později dorazil Viktor. Byl to Alexandrův starší bratr, bývalý policista. Viktor se podíval na záběry z kamery. „Lukáš jede na jih.
Musí být někde v přístavu. “
Vincenc se usmál. „Výborně. A teď ho dovezte.
“
Alexandr ho chytil za límec. „Nejdřív mi vrať Emu. “ Vincenc se zasmál. „Je v bezpečí.
Ale nejdřív mi přiveď Lukáše. Pak ji pustím. “
O tři hodiny později dorazila zpráva. Tým našel Lukáše v Holešovickém přístavu.
Vincenc se zvedl. „Jdeme. “
Světla aut se odrážela od mokré dlažby. Vincenc vystoupil z vozu.
Před sebou viděl postavu. Lukáš. Jeho syn. Po dvaceti letech.
Lukáš se otočil. Byl starší, unavený, ale pořád to byl on. „Tati. “ Vincenc se zastavil.
„Pojď sem. “ Lukáš zavrtěl hlavou. „Nemůžu. “ Vincenc se přiblížil.
„Můžeš. Všechno odpouštím. “ Lukáš se zasmál. „Odpouštíš?
Za co? Za to, že jsem utekl před tvým světem? Před vraždami? “
Vincenc se zastavil.
„Nejsem vrah. “ Lukáš se zasmál. „Tys zabil mého bratra. “ Vincenc zmlkl.
Lukáš vytáhl z kapsy zbraň. „Ne, tati. Už nikdy nebudu tvůj. “
V tu chvíli se ozval výstřel.
Vincencova kulka zasáhla Lukáše do ramene. Lukáš se zapotácel, ale neupadl. Zvedl zbraň a zamířil na otce. Alexandr vyrazil z úkrytu.
„Dost! “ Vincenc se otočil. Alexandr stál s pistolí v ruce. „Je konec, Vincenc.
“ Vincenc se zasmál. „Ty mě nezastavíš. “
V tu chvíli přijela policie. Byli to Viktorovi lidé.
Vincenc je spatřil a pokusil se utéct, ale byl obklíčen. Alexandr mu sevřel pouta. Vincenc se vzpíral, ale bylo pozdě. Sofie se probrala v nemocnici.
Ema seděla vedle ní, držela ji za ruku. „Mami. “ Sofie se usmála. „Jsi v pořádku?
“ Ema přikývla. Pak se otevřely dveře. Alexandr vešel s úsměvem. „Je po všem.
“ Sofie se posadila. „Kde je Lukáš? “ Alexandr zvážněl. „Je v nemocnici.
Ale přežije. “ Sofie sklonila hlavu. Alexandr se posadil vedle ní. „Vincenc je zatčen.
Už ti nikdy neublíží. “
Sofie se rozplakala. Ema ji objala. Alexander je nechal chvíli o samotě.
Pak se vrátil s kelímkem kávy. „Co teď? “ zeptala se Sofie. Alexandr se usmál.
„Teď začneme žít. “
O týden později Sofie seděla s Emou v kavárně. Venku svítilo slunce. Ema si hrála s růžovým králíčkem.
Sofie se usmála. Bylo po všem. Konečně po všem. Vincenc Blažek byl odsouzen k doživotí.
Lukáš se uzdravil a začal nový život pod novou identitou. Sofie a Ema se přestěhovaly do nového bytu. A Alexandr? Chodí za nimi častěji, než by čekala.
A Sofie mu to nezakazuje. Život nezačíná znovu. Ale občas dostane druhou šanci.