Dřevo v kamnech praskalo a Erika cítila, jak jí mráz leze do kostí. Sněhová vánice bušila do srubu a Klaus stál u okna, tvář zkřivenou do tmy. „Do rána napadne další půl metru,“ řekl, aniž by se otočil. Seděla na lavici, dlaně promrzlé, a věděla, že „zůstat“ znamená něco víc než jen přečkat bouři.
Včera byla hostem, byť zoufalým. Teď byla někým, kdo slyšel příliš mnoho. „Nemůžu zpátky,“ zašeptala. Klaus se otočil.
Jeho oči byly tvrdé jako led. „Dám ti jednu noc,“ řekl pomalu. „Potom odejdeš. Neznám tě, neviděl jsem tě.
“
Ráno ji vzbudil mráz. Sníh sáhal do půli oken a svět byl bílý, tichý, studený. Klaus přikládal do kamen a mlčel. Erika mu pomohla přinést dřevo, přikládat polena, krájet zmrzlé brambory do hrnce.
„Proč jsi mi pomohl? “ zeptala se. Klaus se podíval na ni a chvíli mlčel. „Protože jsem taky utekl.
“
Pak usnula u kamen, hlavu v dlaních. V noci se ozvalo zaklepání. Klaus okamžitě ztuhl, přiložil prst k ústům a nožem pohnul k sobě. Erika sáhla po pušce.
„Příteli,“ ozval se hlas zpoza dveří. „Otevři, vím, že tam jsi. “
Klaus se podíval na Eriku a zašeptal: „Jdi dozadu. Nemluv ani nedýchej.
“
Otevřel dveře jen na škvíru. Do srubu vstoupil muž, zamrzlý, veliký, s pažbou v ruce. Klaus s ním hovořil ztlumeně, ale Erika slyšela: „Hledám ženu, mladou, hnědé vlasy. Utekla ze základny.
Pobila dva mý muže. “
Klaus zavrtěl hlavou. „Žádnej tady není. “
Muž se zasmál a odstrčil Klausa stranou.
Vešel dovnitř, rozhlédl se a oko mu padlo na záclonku u zadní části. Erika zatajila dech. Klaus rázem stál u stolu, hrabe v kapse a vytáhl dýku. „Postav si do cesty tělo, ne jméno,“ řekl chladně.
Muž vytáhl zbraň. „Nemyslím, že jsi chytrej, sráči. “
Vrátili se do sebe – Klaus nůž, muž hlaveň. Erika využila okamžik a vyskočila.
Srazila muže do strany, zbraň s rachotem dopadla na podlahu. Klaus ho udeřil do spánku, a tělo skácelo k zemi. „Musíme zmizet,“ vydechla Erika. „Není jak.
Sníh všechno pohlcuje, metr nad zemí. Zůstaneme tady, ale oni přijdou zpátky. Přivedou víc. “
Do rána bylo klidné.
Klaus přinesl dříví, Erika přikládala. Ale pak přišli. Nejprve hlasy, pak světla mezi stromy. Střepina kulky rozbila sklo okna, kus dřeva odletěl z rámu.
Erika se přikrčila, pušku k líci, a vypálila. Klaus postupně střílel zpoza stolu, s přesností, co ho nutila respektovat. Ticho. Pak křik, když někdo šlápl do jámy.
Zaslechli, jak jeho noha zapadla do vlčí pasti, kterou Klaus nastražil. „Pojď,“ řekla a ukázala ke dveřím. „Musíme do lesa. “
Vyšli ven do mrazu, střelba začala znovu.
Erika běžela, batoh se jíbou do zad, dýku tlačila do boku. Klaus ji chytil za ruku a táhl ji mezi stromy. Za nimi volali: „Zmraz ji živou! “
Potkala ho tvář v tvář – velitele, zmučeného, s tváří zjizvenou od šrámů.
Zastavil se, usmál se, ruku zvedl. Erika se otočila a vrhla se po něm, srazila ho do sněhu. Bojovali, zmítali se v bílém. Klaus v tom přiběhl a kopl ho do hlavy.
Jeho tělo zůstalo ležet v závěji. „Dál! “ vykřikla. Za nimi se ozval výbuch – zapálená zásoba střelného prachu, kterou Klaus nechal u srubu.
Dostali se k východu z jeskyně. Byla to ledová cesta, která se táhla do tmy. Erika si roztrhla rukáv o kámen, ale běžela dál. Klaus ji vedl, a když zůstala bez dechu, řekl: „Uvidíš světlo.
Musíš běžet. “
Po dvou hodinách uslyšela tekoucí vodu – potok, který nezmrzl. Znamenalo to, že jsou blízko civilizace. „Klausi,“ řekla, když se zastavili.
Postavil se, zadýchaný, a řekl: „Odtud už jdi sám. Já nejdu dál. “
„Proč? “ zeptala se.
„Protože když tam dojdu, dotknou se mě rukou smrti. Mám na sobě příliš krve – ne jen tvé stopy. “
Nechápala to. Ale v jeho očích viděla, že se nevrátí.
„Najdeš mě někdy? “ zeptala se. Usmál se, poprvé. „Najdu tě, když mi dojde mráz.
“
Políbil ji do čela, otočil se a zmizel mezi stromy. Erika stála, ruce v kapsách, a dívala se, dokud nebylo vidět jen ticho. Pak se otočila a začala kráčet dolů po proudu, směrem k vesnici, kde se topila v dálce. Někdy v noci slyší v lese kroky.
A ví, že to není vítr.