V pátek večer jsem jel sám po silnici I-35. Bylo to asi dvacet minut severně od Normanu. Držel jsem volant tak pevně, že mi zbělely klouby, a před očima se mi míhaly útržky té pozvánky, kterou jsem měl roztrhanou v kapse kabátu. Byly to jen kousky papíru, ale každý z nich mi připomínal, co jsme slíbili.
Zastavil jsem na krajnici, vyndal je a položil na středovou konzoli. Pak jsem se zhluboka nadechl a vyjel zpět na silnici. Před sebou jsem nechal předjet kamion a začal počítat do pěti. Vtom zazvonil telefon.
Volala mi teta Regina z Broken Arrow, jako by tušila, že se chystám udělat něco, co se nedá vzít zpátky. Nechtěl jsem jí nic říkat, jen jsem potřeboval, aby věděla, že to dělám. Ne že by to někomu vadilo.
Máme málo lidí, a já potřebuji vědět do pátku, kdo skutečně přijde.