Zvonek u dveří zazněl v úterý přesně v devatenáct nula nula. Krátký, čistý tón, který jsem si vybrala schválně. Před pěti lety jsem se rozhodla, že už nikdy neotevřu dveře jen tak. Seděla jsem v proskleném rohu bytu, za mnou se třpytila světla Karlína a pode mnou tiše tekla Vltava.
Na stole ležely složky z interního auditu, tabulky, faktury, poznámky psané úhledným rukopisem. Ticho kolem bylo husté, uklidňující. Přesně takové ticho, které člověk potřebuje, aby nepřemýšlel o tom, co všechno může zmizet. Otevřela jsem.
Čekal jsem na chodbě starší muž v saku, které kdysi muselo být drahé. Měl prošedivělé vlasy, křivý úsměv a oči, které jsem znala. Ačkoli jsem je neviděla dvacet let, poznala jsem je okamžitě.
„Ahoj, dcero,