Daria přitiskla syna k sobě, dokud neztichl. Myška už jen vzlykala, zabořená do jejího krku. Venku se ozvalo klapnutí dveří. Andrej odcházel do práce, ani se neotočil.
Dva roky po svatbě, a on se choval, jako by tu žena a dítě vůbec nebyli. Znali se dvacet let. Od první třídy. Celý život ho milovala, a teď tady ležela a dívala se do stropu, neschopná pochopit, jak se vůbec do téhle rodiny dostala.
K ránu konečně upadla do těžkého spánku. Ráno ji probudil jeho povel: “Musím běžet do práce. Vyzvedni myšáka ze školy. ” To bylo všechno.
Takhle s ní mluvil. Jako s někým cizím. Jako s tou, o které před měsícem začal říkat, že se zbláznila. Všechno začalo u jeho matky.
Daria byla rozdrcená žalem z otcovy smrti. Nebyla schopná řešit právní záležitosti. A tehdy přišla jeho matka s návrhem, že jim pomůže. Že prodá byt, který Daria zdědila, a koupí jim vlastní bydlení.
Daria souhlasila. Vždyť to byla rodina. Věřila jim. Prodala byt.
Ale peníze se někam ztratily. Daria podepsala plnou moc. Později zjistila, že matka dala koupila byt na své jméno. Ne na jejich.
Když to Daria pochopila, bylo pozdě. Andrej se postavil na matčinu stranu. Pak přišla Daria. Přijela z města, kde studovala medicínu, a našla tři ženy, které se tvářily, že se nic neděje.
Ve čtvrtém patře, před bytem, se jí třásly ruce tak, že nemohla trefit klíčem do zámku. Ksuša obešla byt a nahlížela do všech koutů. Daria sledovala, jak se teta tváří, jako by tu bydlela odjakživa. Tiše, ale rozhodně řekla: “Musíme zajít do správcovské společnosti.
”
Dvě hodiny nato seděla Daria v kanceláři správce a sledovala, jak se na obrazovce objevují dokumenty. Smlouva o koupi bytu. Na jméno Darji Andrejevny. Datum podpisu.
A podpis — ne její. To nebyl její podpis. Bylo to napodobené, křivé, jako by to psala ruka, která se nikdy neučila psát její jméno. Ksuša podala Darii pero.
Daria sklonila hlavu a podepsala. Jenom proto, aby se konečně dostali z té špíny. O tři dny později se do bytu nastěhovaly. Ksuša, Daria a Myška.
Byla to nejtrapnější oslava v životě. Ale byla jejich. Večer, když uložila myšku spát, seděla Daria v kuchyni a dívala se do telefonu. Psala Andrejovi.
Psala mu celé hodiny. Psala mu o tom, co našla. Psala mu o podpisu. Psala mu o tom, že jeho matka prodala ten byt i s nimi.
Andrej odpověděl jen jednou. “Neotravuj mě. ”
O tři dny později přeposlal Darii zprávu od matky. Stálo v ní: “Odvezli jsme Dariu do blázince.
Tak se do toho pustíme. ”
Daria nechápala. Požádala o zdravotní dokumentaci. Když ji otevřela, srdce jí třísklo o žebra.
V dokumentech stálo, že trpí psychotickou poruchou. Že má halucinace. Že je nebezpečná sobě i ostatním. Diagnostiku potvrdila Darja Andrejevna.
Soud nařídil psychiatrické vyšetření. Ale Daria se nedala. Sháněla důkazy. Posudky.
Znalecké zprávy. Dokumenty. Dva měsíce sbírala důkazy, které měly dokázat, že je zdravá. A pak přišla rána, kterou nečekala.
Zavolala matka. Andrejova matka. “Andrej chce rozvod,” řekla. “A chce, abys podepsala, že se vzdáváš nároku na byt.
” Daria se zasmála. “Žádný nárok nemám,” řekla. “Ten byt si koupila ty. ”
“To je pravda,” řekla matka.
“Ale chceme, aby ses vzdala i podílu na naší firmě. ”
Daria ztichla. O firmě věděla. Andrej ji založil sám.
Před svatbou. Ale matka do ní vložila peníze. “Podepíšu,” řekla Daria. “Ale ať to podepíšeme před notářem.
”
Před notářem Daria podepsala všechno, co po ní chtěli. Vzdala se firmy. Vzdala se bytu. Vzdala se všeho.
Jenom si nechala pár dokumentů, které si schovala do šuplíku. Rozvod proběhl rychle. Andrej se odstěhoval k matce. Daria zůstala v bytě s Ksušou a Myškou.
Chodila do práce. Vařila. Uklízela. Ale v noci ležela a dívala se do stropu.
Myslela na to, co jí udělali. A sbírala síly. Jednoho dne přišla do práce a řekla šéfovi, že si bere dovolenou. “Na jak dlouho?
” zeptal se. “Na měsíc,” řekla. “Potřebuju vyřešit rodinnou záležitost. ”
Tři týdny nato seděla Daria v kanceláři právníka a kladla před něj dokumenty.
Výpisy z účtů. Smlouvy. Plné moci. Nákresy.
Všechno, co schovávala. “Tohle je podvod,” řekl právník. “Tohle je trestný čin. ”
“Vím,” řekla Daria.
“A chci, abys to podal na policii. ”
Právník se podíval na dokumenty. “Máte důkazy, že podpis na smlouvě není váš? ”
“Mám,” řekla Daria.
“Mám znalecký posudek. ”
A pak se stalo něco, co nečekala. Andrejova matka jí zavolala. “Chci se s tebou setkat,” řekla.
Daria souhlasila. Setkaly se v kavárně. Matka byla bledá. “Vím, co chystáš,” řekla.
“A vím, že máš pravdu. Ale prosím tě. Neber nám všechno. ”
Daria se podívala na ženu, která jí zničila život.
“Neberu vám všechno,” řekla. “Beru si jenom to, co je moje. ”
“A co chceš? ” zeptala se matka.
“Chci byt,” řekla Daria. “Chci, aby byl přepsaný na Myšku. A chci, aby Andrej podepsal, že se vzdává nároku na něj. ”
Matka se zasmála.
“To je všechno? ”
“To je všechno,” řekla Daria. A pak vstala a odešla. O týden později se u soudu setkali s Andrejem.
Byl tam s matkou. Daria byla s právníkem. Soudce se podíval na dokumenty. “Vy jste podala obvinění z podvodu,” řekl.
“A vy, Andreji Andrejeviči, podáváte protinárok. ”
Andrej se usmál. “Chci, aby Daria prokázala, že je duševně zdravá,” řekl. “To je zbytečné,” řekl soudce.
“Máme posudek od nezávislého znalce. ”
Andrej zbledl. “Jaký posudek? ”
“Posudek, který potvrzuje, že Daria Sergejevna nemá žádnou psychickou poruchu,” řekl soudce.
“A že dokumenty, které podali její příbuzní, byly vyhotoveny podvodně. ”
Andrej se otočil na matku. Ta se tvářila, jako by slyšela všechno poprvé. Soudce pokračoval.
“Dále mám tady výpisy z účtů. Podle nich byla část peněz z prodeje bytu převedena na účet vaší matky. ”
Andrej se zvedl. “To není pravda!
”
“To je pravda,” řekl soudce. “A mám tady plnou moc, kterou Daria Sergejevna podepsala. Podle znalce podpis na plné moci neodpovídá podpisu Darii Sergejevny. ”
Andrej se zhroutil do židle.
Soudce rozhodl. Plná moc je neplatná. Smlouva o koupi bytu je neplatná. Byt se vrací Darii Sergejevně.
A Andrejova matka musí uhradit soudní náklady. Daria seděla bez hnutí. Pak se podívala na Andreje. Ten se díval do stolu.
“Andreji,” řekla tiše. “Tohle není o pomstě. Tohle je o tom, že jsem se konečně postavila za sebe. ”
Pak vstala a odešla.
Venku čekala Ksuša. “Tak co? ” zeptala se. “Byt je náš,” řekla Daria.
Ksuša ji objala. “Já věděla, že to dokážeš. ”
Daria přikývla. A pak vytáhla telefon a zavolala Myšce, která byla u babičky.
“Myško,” řekla. “Máme domov. Už navždy. ”
A večer, když Myška spala, seděla Daria v kuchyni a dívala se z okna.
Na stole ležel rozsudek. A vedle něj fotka. Fotka z prvního dne, kdy se nastěhovaly do svého vlastního bytu. Daria se usmála.
A poprvé po dlouhé době cítila, že je konečně doma.