Když jsem se v osmé třídě přidala do debatního kroužku, nikdo z rodiny nepřišel ani na jednu soutěž, dokonce ani když jsem se dostala do celostátního finále. Seděla jsem tam sama mezi ostatními, kteří měli v publiku rodiče s kamerami. Tátu a mámu jsem viděla až večer, když jsem jim chtěla vyprávět, jak to dopadlo. Máma jen mávla rukou: “Aspoň ses nebavila s někým, kdo by mohl být nebezpečný.
” Po téhle zkušenosti jsem se rozhodla, že jim dokážu, že jsem dost dobrá. Přihlásila jsem se do každého kroužku, dobrovolně jsem se účastnila všech komunitních projektů, které jsem našla. Když se mě Jessica, moje bratranče, zeptala, proč to dělám, řekla jsem: “Chci perfektní přihlášku na vysokou školu. ” Jenže Jessica se začala smát: “Ty zasníš.
Vysoká škola je pro ty, co mají peníze. ” Máma přitakala, že na to nejsme stavění. Místo abych se nechala odradit, začala jsem studovat ještě víc. Vzala jsem si brigádu v knihovně, kde jsem po večerech seděla mezi regály a učila se na přijímačky.
Když přišel dopis s přijetím, položila jsem ho na kuchyňský stůl. Máma ho otevřela a řekla: “A kdo ti na to zaplatí? ” Táta jen pokrčil rameny. Vzala jsem si studentskou půjčku a začala studovat.
První rok jsem se doslova vrhla do školy a aktivit. Mezi přednáškami jsem pracovala jako baristka, o víkendech jsem dobrovolničila v místní nemocnici. Jessice jsem se vyhýbala, protože věděla, že mě dokáže naštvat jedinou větou. Jednou na rodinné večeři řekla: “Stejně to nezvládneš.
Vypadni z tý školy, ať se netrápíš. ” Ten večer jsem jí neodpověděla. Jen jsem jedla a přemýšlela, jestli mi někdy odpustí, že se snažím žít svůj život. Druhý rok jsem si našla stáž v poradenské firmě.
Byla to práce, kterou jsem milovala, i když jsem dělala jen administrativu. Když mi můj vedoucí řekl, že mám šanci na trvalé místo, byla jsem nadšená. Ale jak jsem byla šťastná, tak jsem se bála to říct doma. Když jsem se o tom zmínila, máma řekla: “Spíš si najdi něco normálního.
Tyhle firmy jsou jen pro lidi s konexemi. ” Táta mlčel. Později jsem zjistila, proč. Máma s Jessicou začaly řešit, co bude s mým bytem, když se odstěhuju.
Věděla jsem, že jsem jim na obtíž, ale nechtěla jsem se hádat. V té době jsem začala chodit s Lukášem, klukem z ekonomické fakulty. Byl jiný než všichni, co jsem znala doma. Mluvil o svých cílech bez omluvy a povzbuzoval mě, abych si věřila.
Když jsem mu vyprávěla o rodině, řekl: “Nemusíš jim nic dokazovat. Stačí, když ty sama víš, co umíš. ” Poprvé jsem měla pocit, že někdo stojí na mé straně. Na čtvrtém ročníku mi nabídli stáž ve velké firmě v Olomouci.
Byla placená a byla šance, že po ní dostanu pracovní nabídku. Rodině jsem to řekla a okamžitě se setkala s odmítnutím. “Zase tahle tvoje kariéra? ” řekla máma.
“Radši se vdávej a měj děti. ” Jessica dodala: “Hlavně ať z toho nemáš velkou hlavu, páč jsi pořád jenom ta, co neumí ani uvařit. ” Táta se na mě podíval, ale neřekl nic. Vzala jsem tu stáž.
Pracovala jsem tam každé léto až do promoce. Když jsem dokončila školu, vedoucí mi nabídl místo s nástupním platem 80 000 Kč měsíčně. Byla to nabídka, o které se mi nikdy ani nezdálo. Místo abych jim to řekla, jen jsem jim oznámila, že mám práci.
Máma se zeptala: “A kolik ti dají? ” Řekla jsem: “Rozumnou nabídku. ” A nezmínila jsem se, že jsem už dostala i 100 000 Kč měsíčně od firmy, kde jsem byla na stáži v Praze. Rozhodla jsem se vzít tu olomouckou, abych byla blízko Lukáše.
Pár dní před nástupem jsem jela domů. Když jsem vešla, všimla jsem si krabic v obýváku a sestřiny bundy na věšáku. “Co se děje? ” zeptala jsem se.
Všichni seděli v jídelně, jako by něco oslavovali. Máma řekla: “Jessica se k nám nastěhuje, aby ušetřila. Ty se stěhuješ pryč, takže je to logické. ” Sestra se usmála: “Nemůžeš přece nechat ten byt prázdný.
” V tu chvíli jsem pochopila, že mě už odepsali ještě dřív, než jsem začala. Neřekla jsem nic. Jen jsem si sbalila pár věcí a odjela. Během prvních měsíců v nové práci jsem se snažila soustředit.
Chodila jsem každý den do kanceláře, odváděla jsem svou práci, ale doma to bylo prázdné. Lukáš mě podporoval, ale věděl, že to musím zvládnout sama. Jednou večer mi zavolala máma s tím, že by chtěla, abych se vrátila domů a pomohla s Jessičinou svatbou. “Můžeš jí pomoct s přípravami a taky bys mohla přispět financemi.
” Řekla jsem, že nemůžu. “Ty jsi sobecká,” řekla. “Vždycky jsi byla. ” Zavěsila jsem a celou noc jsem nespala.
Druhý den jsem se rozhodla, že si podám žádost o byt. Našla jsem si garsonku v centru Olomouce, kousek od práce. Bylo to malé, ale moje. Když jsem podepisovala smlouvu, měla jsem pocit, že se mi konečně nadechuje.
Neřekla jsem rodině, kde bydlím. Jen jsem jim dala číslo na novou adresu, ale upozornila jsem je, že když chtějí přijít, ať se předem ohlásí. O pár týdnů později přišla Jessica s tím, že potřebuje peníze na podnikání. “Půjč mi 200 000 Kč,” řekla.
“Do roka ti to vrátím i s úrokem. ” “To je hodně peněz,” řekla jsem. “A nemám z toho dobrý pocit. ” “Ty mi nevěříš?
” zeptala se. “Ty jsi vždycky byla taková. Všechno máš, ale s nikým se nepodělíš. ” Řekla jsem, že jí nemůžu půjčit.
Odešla naštvaná. Máma mi hned zavolala: “Jak jsi jí to mohla udělat? Vždyť je to tvoje sestra! ” Vysvětlila jsem jí, že mám vlastní výdaje a že sestřin plán není dost promyšlený.
“Neinvestovala bych do něčeho bez solidního podnikatelského plánu. ” Máma řekla, že jsem lakomá a že mi to jednou vrátí. Pak mi vypsala šek na 100 000 Kč. “Tohle je moje jistota,” řekla jsem.
“Jestli to chceš, je to tvoje, ale už mi nikdy neříkej, že ti pomůžu. ” Nechala jsem šek na stole a odešla. Uplynulo několik měsíců. Měla jsem práci, kterou jsem milovala, byt, který byl můj, a Lukáše, který mě podporoval.
Ale rodina mě stále otravovala. Jednou večer mi sestra poslala SMS, že má velké problémy. „Prosím, potřebuju tě.
Je to důležité.