Nasťa se zastavila na prahu jídelny a sevřela tác pevněji, než bylo nutné. V pátek večer sem chodila už měsíc, ale pohled na něj ji pokaždé zastavil. Dima seděl u stolu u okna, skloněný nad talířem, a jeho smích, když zvedl hlavu a zahlédl ji, byl lehký, jako by neměl žádné starosti. Posadila se naproti němu, a i když jí v hlavě stále běžely myšlenky na zkoušky a na to, že si musí najít praxi, tady to ustupovalo.
Vedle něj nebyla unavená studentka s věčným nedostatkem spánku, ale prostě dvacetiletá holka, která má celý život před sebou. Začali se vídat každý pátek. Někdy jen na kávu, někdy na celý večer, když neměla ranní přednášku. Díval se na ni, když mluvila o medicíně, a poslouchal, i když tomu nerozuměl.
Nejdřív to bylo hezké. Potom to bylo potřebné. A potom, když jí nabídl, že se k němu nastěhuje, protože jeho byt byl blíž než její kolej a ona už stejně skoro nikde jinde nebyla, řekla ano. V šestém ročníku začala chodit na praxi do městské nemocnice.
První měsíc byla vyčerpaná, vstávala v pět, vracela se v noci, a když padla do postele, usnula dřív, než stačila říct, jaký měla den. Dima jí nechal na stole večeři, uklidil koupelnu, a když se jednou probudila uprostřed noci a viděla ho, jak sedí u stolu s otevřeným notebookem, usmál se na ni a řekl, že si zařizuje novou práci. Stavební firma, manažer. Víc peněz.
Myslel na ně, řekl. Nasťa byla hrdá. Když jí nabídli místo v jednom z nejlepších programů ve městě, přišla za ním s touto zprávou, rozzářená, a on ji objal a řekl, že to zvládne. A ona opravdu věřila, že ano.
Pak se to začalo měnit. Drobně, skoro neznatelně. Nejdřív přišel domů v sedm místo v šest, pak v osm, pak v devět. O víkendu mu volal mobil a on odcházel do koupelny, aby si to vyřídil.
Když se vrátil, usmíval se a říkal, že to byl šéf. Nasťa se ptala, a on říkal, že to je tlak, že to musí vydržet, že to dělá kvůli nim. Jednou večer přišla z nemocnice dřív, měla volnou směnu, a našla ho v kuchyni s lahví piva. Neřekl nic.
Jen se usmál, otočil se a podíval se na ni pohledem, který neznala. Necítila se provinile, ale přesto se omluvila, že mu ruší večer. Potom to začalo být horší. Začal chodit spát později.
Nasťa usínala sama, a když se v noci probudila, viděla světlo z obýváku pod dveřmi. Ráno byl unavený, podrážděný, a na její otázky odpovídal krátce nebo vůbec. Přestala se ptát. Bylo to v úterý.
Měla krátkou směnu, vrátila se domů o něco dřív, vešla do kuchyně a viděla ho u stolu. Láhev piva, otevřený kufr cigaret, i když slíbil, že přestal. Neřekl nic. Ani ona.
Stála na prahu a čekala, že se ozve, a když se neozval, otočila se a šla do ložnice. Nezavřela dveře. Ani to nezabralo. Vstala, umyla se, udělala si čaj, vzala si notebook a uklidila se do obýváku.
Seděla tam s šálkem v ruce a dívala se na obrazovku. Po hodině vstal, prošel kolem ní do chodby, vzal si bundu a řekl: „Nevracej se. “ A pak dodal: „Tady už stejně nemáš co dělat. “
Zavřel za sebou dveře tak, že to ani neprásklo.
Bylo to tiché, skoro lhostejné. Seděla dál a držela šálek, který už vychladl. Pak ho položila na stůl, došla do ložnice, otevřela skříň a vytáhla dva kufry. Metodicky, jako když připravuje nástroje na operační stůl, složila knihy do jednoho, oblečení do druhého.
Lékařské přednášky, matčinu fotografii v rámečku, doklady. Všechno, co zbylo ze čtyř let společného života, se vešlo do dvou kufrů a jedné tašky. Napsala mu SMS: „Přijď si pro zbytek, nebo to nechám na chodbě. “ Nečekala odpověď.
Zavolala taxi. Stála u dveří, dívala se do telefonu, ale žádná zpráva nepřišla. Řidič jí pomohl naložit kufry do kufru auta. Zeptal se, jestli jede na nádraží, a ona řekla, že ne, že jede do nemocnice.
Podíval se na ni do zpětného zrcátka a už se neptal. Vrátila se k nemocnici, kde jí dali malý pokoj na internátě. Učebnice srovnala na parapet vedle kaktusu, který jí dala kamarádka. Byl to malý, tmavý, nevzhledný pokoj, ale byl tichý.
A nebyl v něm on. První týden byla jako mumie. Chodila do práce, dělala, co měla, a vracela se a spala. Neplakala.
Pláč přišel až později, a to ne kvůli němu, ale kvůli tomu, že jí došlo, jak dlouho už žila jen vedle něj, ne s ním. Pak přišla Kristina. Točila se v ordinaci, když vstoupila, a hned ji poznala. Byla to ta žena, kterou viděla u něj v autě před dvěma měsíci, když jela noční směnou a zastavila na červenou.
Seděla na sedadle spolujezdce, usmívala se a něco mu říkala, a on se smál. Zastavila se tehdy na křižovatce a dívala se, dokud nezhasla zelená, a pak jela dál a neřekla nic. Ani sobě. Kristina stála ve dveřích s malou holčičkou v náručí.
Holčička se jmenovala Polina, byly jí tři roky. Kristina byla v devátém měsíci, těhotenství probíhalo špatně, vysoký tlak, otoky, a Nasťa jí přidělila lůžko. Neptala se na otce. Nevyptávala se vůbec.
Jen jí uložila, nasadila infuzi a řekla, že všechno bude dobré. Kristina byla tichá. Málokdy mluvila, ale když Nasťa vešla do pokoje, vstala a poděkovala, krátce, bez patosu. Nasťa kývla a šla dál.
Léčila ji. Kontrolovala jí tlak, sledovala hodnoty, dělala všechny potřebné testy. A když přišel večer a Kristina usnula, Nasťa seděla u stolu v sesterně a psala zprávy. Jednou večer za ní přišel sestřička a řekla, že ji někdo hledá na chodbě.
Nasťa šla a zastavila se, když ho uviděla. Stál u okna, ruce v kapsách, zimník rozepnutý, jako by mu bylo jedno, jestli je mu zima. Podíval se na ni a ona viděla, že ho poznává. „Nasťo,“ řekl tiše.
„Co tu děláš? “ řekla. „Přišel jsem za Kristinou,“ řekl. „Ona spí,“ řekla Nasťa.
Dima sklopil oči a mlčel. Pak se zvedl a řekl, že přijde zítra. Otočil se a šel pryč. Nasťa se dívala, jak mizí na konci chodby, a nemohla se pohnout.
Věděla, že to není náhoda. O dva dny později Kristina porodila. Dcera, zdravá, křičící, živá. Nasťa byla u porodu, držela Kristinu za ruku a utírala jí pot z čela.
Pak stála u okna, dívala se na malou holčičku v zavinovačce a myslela na to, že by to mohla být ona. Kdyby to všechno dopadlo jinak. Kristina se uzdravila. Polina vyrostla, stala se z ní čiperná holčička, která běhala po chodbě a každému vyprávěla, že maminka pracuje ve velké nemocnici.
Nasťa se s nimi občas setkala. Kristina jí děkovala, pokaždé, když ji viděla, krátce, tiše, a Nasťa jen kývla a šla dál. Jednou, když byla Kristina propuštěná a měla odcházet, stála u dveří, držela Polinu za ruku a řekla Nasťe: „Vím o tobě… Vím, kdo jsi byla pro Dima. A vím, že ten byt, ve kterém bydlíme, je ten, ve kterém jsi žila ty.
“
Nasťa se zarazila. „Proč mi to říkáš? “ zeptala se. „Protože chci, abys věděla, že to nebyli jen dva lidé.
Byli tři. Jen on se rozhodl, že tě vyřadí. “
Nasťa se otočila a odešla. Neplakala.
Nevešla do pokoje. Jen šla dál, do sesterny, posadila se ke stolu, srovnala papíry a začala psát. Neměla na to čas. Tady byla pacientka, která potřebovala vyšetření.
Až večer, když se vrátila do svého malého pokoje, si vzpomněla, že Kristina zapomněla pohlednici na stole v pokoji. Ležela tam, bílá, s modrým okrajem. A na ní rukou Kristiny: „Někdy se ti nejvíc chce poděkovat tomu, koho se bojíš vidět. Ale čas běží.
Neskoro. “
Nasťa si pohlednici vzala a schovala do kapsy pláště. Druhý den šla do práce a pohlednici už neřešila. Byla to jen pohlednice.
Ale sestra z vedlejšího oddělení se jí ráno zeptala, jestli už slyšela o té stavební firmě, o tom manažerovi, co spadl z lešení. Nasťa se zastavila s tágem v ruce. „Cože? “ zeptala se.
„Tak neříkej, že nevíš. To je přeci ten tvůj Dima. Ten, co tě nechal. Prý je v kritickém stavu, říkají, že to může být ochrnutí.
A jeho žena Kristina má být v devátém měsíci, ale to je nesmysl, ne? “
Nasťa položila tác na stůl. Sedla si na židli. Dívala se do zdi.
„Cože? “ řekla znovu tiše. A v tu chvíli jí to všechno došlo. Kristina nebyla jeho žena.
Kristina byla těhotná před tím, než Nasťu vyhodil. A on věděl. Věděl, že čeká dítě s jinou, a místo aby to řekl, vyhodil Nasťu, aby si nemusel nic vysvětlovat. Nasťa zvedla telefon.
Zavolala na příjem. „Anastasie Vladimírovna, mám tady pacienta, který byl právě převezen. Dima Morozov, pracovní úraz,“ řekla sestra. Nasťa položila telefon.
Vstala. Vzala si plášť. A šla na příjem.