„No tak a co jsi tu čekala? “ zabručela jsem si pod vousy, když mi do nosu udeřil zápach uleželého prachu a suchého dřeva. S námahou jsem přitáhla těžký, tuhý okraj starého koberce a v tu chvíli mi srdce vyletělo někam do krku. Babička vždycky říkala, že se do něčeho zamotali.
„Bojím se, že jsme všichni zabředli do nějaké šlamastiky,“ šeptávala. Nikdy jsem jí ale nerozuměla, dokud jsem ty papíry nenašla schované pod kobercem. Ráno před soudem bylo šedivé a deštivé. Pečlivě jsem složila všechny nalezené dokumenty do desek a schovala je hluboko do kabelky.
Věděla jsem, že přijdou. V té dusné místnosti usedla proti mně Valentina Sergejevna, elegantní žena s pronikavýma očima, a hned spustila: „Vy jste, promiňte, do toho domu neinvestovala ani korunu. “
Jen jsem se pousmála a klidně odpověděla: „Ještě uvidíme, kdo a co do něj vložil. “
Vytáhla jsem desky a položila je na stůl.
Viděla jsem, jak jí po tváři přejel stín nejistoty. Věděla jsem, co přijde dál. Ten dům, ten starý rodinný dům, skrýval víc, než kdo tušil. A ty papíry, které jsem našla, měly změnit úplně všechno.
Soudce si dokumenty mlčky prohlížel, jen občas poklepával prstem do stolu. Pak zvedl oči a podíval se přímo na mě. „Odkud máte tyhle dokumenty? “ zeptal se tichým hlasem.
Než jsem stihla odpovědět, ozvalo se za mnou zavrzání dveří. Do síně vstoupil malý hubený mladý muž v obyčejném svetru. Poznala jsem ho okamžitě – byl to Denis, syn té ženy, o kterém babička kdysi psala v deníku. „Dostal se do maléru,“ říkávala.
A teď tu stál, s bledou tváří a očima, které lítaly jako švábi. „Promiňte,“ řekl a podíval se na mě. „Já myslím, že byste si ještě něco měla přečíst. “
Sáhl do kapsy a vytáhl zažloutlý dopis, na kterém byl rukou napsaný název vesnice u Rjazaně.
Přesně té, o které se šeptalo, že tam odjeli. Vzal mi ho z rukou a já jsem v tu chvíli pochopila, že celý ten příběh, celá tahle šlamastika, do které jsme všechny zabředli, je teprve na začátku. A že to, co jsem našla pod kobercem, nebyla ani polovina pravdy.