Sedím sama u kuchyňského stolu, před sebou šálek čaje, který už dávno vychladl. Venku je šedé ráno, ale v bytě vládne ještě šedivější ticho. Bydlím tu už třicet let, v malém panelákovém bytě na okraji Brna. Od té doby, co manžel odešel, jsem si zvykla mluvit hlavně sama se sebou.
Ticho mi odpovídá. Mám dceru Annu a vnučku Kláru. Anna žije ve Vídni, má vlastní rodinu, a tak mě vidí jen párkrát do roka. Klára studuje vysokou školu ekonomie a zdá se, že má před sebou celý svět.
Můj důchod je patnáct tisíc korun. Sousedky si šeptají, že ledva vyžiju. Kupuju jen v akcích, nosím staré svetry, boty si nechávám podrážet. Vypadám jako typická chudá babička, která počítá každou korunu.
Ale oni nevědí, co mám schované v bance. Za ty roky, co jsem dřela v textilce, jsem se naučila jednu věc: nikdy se nespoléhat na druhé. Každý měsíc jsem odložila něco stranou. Nejdřív do sklenice za moukou, později na účet.
Nikdo o tom neví. Ani Anna, ani Klára. Byla jsem pyšná na to, že jsem si dokázala našetřit víc, než by si kdokoli dovedl představit. Ale možná jsem neměla mlčet tak dlouho.
Klára za mnou přijela před třemi dny. Usmívala se, objala mě, ale v očích neměla žádné teplo, jen počítala. Přinesla kávu a sušenky a po dvaceti minutách řečí o počasí přišla s první žádostí. Potřebuje pět tisíc na učební materiály a software.
Bez toho prý nemůže dokončit diplomovou práci. Slíbila, že mi to vrátí hned z první výplaty. Aspoň tak tvrdila. Dala jsem jí ty peníze.
Pět tisíc pro mě není problém, to je pravda. Ale když se za měsíc ozvala znovu, s žádostí o tři tisíce na opravu počítače, měla jsem pocit, že se něco děje. Počítač se jí rozbil, prý bez něj nemůže nic dělat. Poslala jsem jí peníze.
Pak přišlo sedm tisíc na kauci za byt blíž škole. Pak deset tisíc na kurz, který jí má zajistit lepší práci. Pak patnáct tisíc na auto, protože bez auta se k té nové práci nedostane. Každá žádost zněla naléhavě a ona vždycky našla ten správný důvod.
Za pár měsíců jsem jí poslala víc než padesát tisíc. Naposledy jsem jí řekla ne. Klidně, ale jasně. Řekla jsem jí, že už nemůžu, že mi peníze docházejí, že mám své výdaje a že jsem si je nevzala z chodníku.
Poslouchala mě, ale viděla jsem, jak jí cuká čelist. Pak se postavila, opřela se o stůl a podívala se na mě tak, že mi došla řeč. „Přestaň dělat chudou babičku,“ řekla. „Našla jsem tvé bankovní výpisy.
Vím, že máš skoro tři sta tisíc. A tys mi celou dobu lhala. “
Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil nůž do zad. Vlastně to bylo horší.
Nůž bych pochopila. Klára se rozkřikla a začala křičet, že jsem špatná babička a špatný člověk, že nechá vlastní vnučku trpět, zatímco si hraduji peníze. Řekla, že jako babička jí dlužím budoucnost, že mi to jednou vrátí, že je to moje rodina, a že mám povinnost. A pak hodila na stůl staré výpisy, které našla ve skříni, když jsem byla v koupelně.
Necítila jsem stud, že si prohrabala moje věci, ani vztek, že si čte soukromé dokumenty. Cítila jsem jen to, jak se přede mnou rozpadá úplně všechno, co jsem si za celý život postavila. Sedím tu od té doby. Už dva dny.
Telefon zvoní, ale neberu ho. Naposledy mi napsala zprávu: „Do páteřu potřebuju dvacet tisíc. Jestli mi je nedáš, už nikdy neuvidíš mě ani svoje pravnoučata. “ Neodepsala jsem.
Ale v noci jsem nemohla spát a pořád jsem přemýšlela, jestli je to opravdu ona, kdo se změnil, nebo jestli jsem to byla já, kdo jí dovolil, aby se mnou takhle mluvila. Její výhružka mi pořád zní v hlavě. A já se bojím zeptat sama sebe, co jsem to vlastně celé roky vychovala. Sedím tu a držím v ruce ten bankovní výpis.
Tři sta tisíc. Pro mě jmění. Pro ni číslo.
Nevím, co udělám, ale jedno vím jistě – už nikdy nebudu spát tak klidně jako dřív.