“Čekal jsem dvacet let, Agnes, a nemám v úmyslu čekat ani o minutu déle. ”
Stála přimražená ke dveřím kovárny, zády k chladnému kovu, a hleděla do tváře muže, který právě vstoupil do jejího života jako blesk z čistého nebe. Venku se déšť Ašera opíral do střech a jeho těžké kapky bubnovaly do hlíny. V ruce stále svírala ten studený, těžký předmět, který jí před chvílí vyklouzl z balíčku – hodinky s vyrytým jménem jejího otce.
Jeho oči byly otevřené, upřené kamsi do stropu, do temnoty trámů, a ona věděla, že už nikdy nepromluví. Vrátila se do prázdného domu, kde ticho bylo teď jejím jediným společníkem. Agnes si vždy myslela, že je pouhá sirota, dcera chudého kováře, který zemřel, když jí bylo pět let. Žila v bídě, ve vesnici, kde jí každý říkal “ta kovářova holka” a nikdo se jí nepodíval do očí.
Ale tenhle muž – hrabě Alarik z Merridonu, jak se představil – jí teď položil na stůl pergamen s pečetí, která nesla krev jejího otce. Slova jí tančila před očima, než se začala skládat do krutého, nesmlouvavého smyslu. Musela se chytit židle, aby neupadla do mdlob. Všechno to do sebe najednou zapadalo jako ozubená kola pekelného stroje.
Její otec nebyl chudý kovář. Byl to muž, který uzavřel dohodu s hrabětem – slíbil mu svou prvorozenou dceru výměnou za dvacet let života, za peníze, které mu umožnily utéci před dluhy a hanbou. A Agnes? Agnes byla ta prvorozená.
Byla to velkorysá nabídka, která jí darovala dvacet let života. “Velkorysá,” vyštěla a horké slzy jí vyhrly do očí, pálící na tvářích. “Vy jste si mě koupil jako kus dobytka. ”
Alarik přešel k oknu a podíval se ven do deště, zády k ní, jako by její bolest nestála za pohled.
“Ne koupil. Splnil jsem slib daný tvému otci. A ty jsi moje právo, Agnes. Moje nevěsta.
”
Nevěsta. Slovo jí uvízlo v krku jako kost. Celý život čekala na někoho, kdo ji zachrání z chudoby, a teď přišel muž, který ji chtěl vlastnit. Nastoupila do kočáru a těžké dveře se za ní zabouchly, odřezávajíce ji od světa, který znala – od hřbitova, kde ležel její otec, od vesnice, která ji nemohla uživit, od všeho, co jí zbylo.
Hraběcí sídlo bylo obrovské, studené a tiché. Když otevřel dveře do jejich komnat, Agnes se zastavila na prahu. Vůně levandule a cedru ji udeřila do tváře spolu s pohledem na řady šatů v masivní dubové skříni. Když se do zrcadla podívala poprvé oblečená v tmavozeleném brokátu, který pro ni vybrali, nepoznala se.
Uvědomila si s mrazivou jistotou, když se dívala dolů do propasti, kterou měla před sebou – tohle nebyl její život. Tohle byla klec. Jednoho dne, když hrabě nebyl přítomen, vstoupila do jeho pracovny. Na stole ležela kniha, do které si zapisoval zakázky a – jak si myslela – i své myšlenky.
Začala listovat. Pak se zastavila. Uprostřed stránky byl zápis, psaný úhledným, starým rukopisem – ne Alarikovým, ale rukopisem jejího otce. “Dívka zůstane v jeho péči do 20 let věku, aby měla domov a otce.
”
Bože, vydechla do ticha. V den jejich dvacátých narozenin se dohoda naplnila. Dvacet let čekal. Dvacet let posílal peníze, které otec zřejmě propil nebo prohrál, zatímco ona žila v chudobě.
A ten muž – ten muž, který jí teď říkal “má nevěsto” – celou dobu věděl, kde je. Mohl ji zachránit. Mohl jí dát domov. Místo toho čekal, až vyroste, aby si ji mohl vzít.
Zašeptala do prázdna a ten paradox ji drtil. Musí se mu podívat do očí a zeptat se, proč. Seděla v křesle naproti vyhaslému krbu, účetní knihu stále sevřenou v klíně jako posvátný text, který právě odsoudil jejího boha k zatracení. Její dvacáté narozeniny byly za tři dny.
Za tři dny se měla stát jeho ženou. Ale teď, když věděla pravdu, nemohla. Ne takhle. Vtrhla do jeho pracovny bez zaklepání.
“Proč jste čekal? Proč jste mě nenechal vyrůst u vás, jako dceru? ”
Alarik se otočil od krbu, jeho tvář byla klidná, ale oči měl tvrdé. “Tvůj otec nechtěl, aby ses dozvěděla o dohodě.
Chtěl, abys žila normální život, dokud nebudeš dost stará na to, abys pochopila. ”
“Nechápu to teď o nic víc,” řekla a třásla se. “Vy jste mě nechal žít v bídě, zatímco jste posílal peníze, které propil. Vy jste mě nechal trpět, abyste si mě pak mohl vzít jako odměnu za vaši trpělivost?
”
“Jdi do svého pokoje,” řekl klidně, ale v jeho hlase byl led. “Za tři dny budeš moje žena. A tohle je konec debaty. ”
Celou noc seděla u krbu a dívala se do plamenů.
Nemohla spát, nemohla jíst. V hlavě se jí točily obrazy – otec, jak prodává své dítě za peníze, hrabě, jak čeká dvacet let, jako lovec, který číhá na svou kořist. A pak jí došlo, co musí udělat. Druhý den ráno, když hrabě odjel do města, prohledala jeho pracovnu znovu.
Našla dopis, který psal někomu ve vesnici – muži jménem Krysí muž, jak ho otec v knize nazval. Dopis obsahoval instrukce: “Až bude moje, uděláš s ní, co budeš chtít. Jen ji nenech odejít. ”
Krev jí tuhla v žilách.
Alarik ji nechtěl jako ženu. Chtěl ji jako trofej – a pak ji chtěl předat někomu jinému. Byla to past. Celou dobu to byla past.
Vrátila se do svého pokoje a začala balit. Neměla mnoho – jen pár šatů, které jí dali, a hodinky po otci. Nemohla tu zůstat. Nemohla se stát jeho obětí.
A tak, když tma zahalila hrad do černého sametu, proklouzla chodbami k boční bráně. Alarikova pracovna byla prázdná, ale světlo v okně ho prozradilo. Seděl u stolu a četl – nebo aspoň dělal, že čte. Když otevřela dveře, zvedl hlavu.
“Agnes,” řekl tiše, jako by ji očekával. “Kam myslíš, že půjdeš? ”
“Do vesnice, která mě nemůže uživit. Do světa, kde na mě číhají muži jako ten krysí muž z otcovy knihy?
” Její hlas byl ostrý jako nůž. “Raději budu žít v bídě, než abych byla vaší loutkou. ”
Alarik vstal a pomalu k ní přešel. “Ty nechápeš, Agnes.
Já jsem tě chránil. Tvůj otec byl zrůda, která tě prodala za pár stříbrných. Já jsem ti dal víc, než bys kdy měla. ”
“Dal jsi mi klec,” řekla a couvla ke dveřím.
“A teď mě chceš předat dalšímu vězniteli. ”
Alarik se opřel do těžkého křídla brány, svaly se mu napnuly pod kabátem. “Neodejdeš,” řekl pevně. “Jsi moje.
Podepsal to tvůj otec, vlastní krví. ”
Vtiskl jí do dlaně pergamen – starou dohodu, kterou kdysi podepsal její otec. Agnes se na něj podívala a pak, pomalu, ustoupila o krok zpět. “Vy mě posíláte pryč po tom všem, po dvaceti letech čekání?
”
“Ne,” řekl a jeho hlas ztratil veškerou barvu. “Ne posílám. Ale pokud odejdeš, nechám tě jít. Budeš volná.
Ale nikdy se nevrátíš. ”
Mohla odejít do noci a nikdy se neohlédnout. První krok do tmy byl jako pád do ledové vody. Před ní se vinula cesta dolů do údolí, cesta zpět k životu, který jí byl ukraden.
Ale když se zadívala do té neprostupné černoty, neviděla tam naději. Vítr se opřel do otevřené brány, ale ona ji tentokrát vší silou přibouchla. Otočila se zpět do hradu a jeho tvář byla nečitelná. Ale v očích měl něco, co jí připomnělo hodinky jejího otce – smutek, který nikdy nebyl vysloven.
“Jdu do svého pokoje,” řekla a prošla kolem něj. “Zítra bude svatba. Ale ne proto, že bych chtěla. Proto, že nemám kam jinam jít.
”
Celou noc seděla u okna a dívala se na hvězdy. Ráno, když vstala, aby si oblékla ty těžké brokátové šaty, našla na nočním stolku dopis. Byl od Alarika. “Agnes, nejsem tvůj věznitel.
Nejsem ani tvůj zachránce. Ale jsem muž, který ví, co to je být prodán za cizí hříchy. Pokud mě nechceš, nebudeš muset. Pošlu tě do kláštera v Merridonu.
Budeš v bezpečí. Ale pokud zůstaneš, zůstaneš z vlastní vůle. ”
Vzala dopis do ruky. Pak ho hodila do ohně.
Vozková pečeť s otcovou krví zasyčela, roztavila se a stekla do popela. “Zůstávám,” zašeptala do prázdna. “Ale ne proto, že bych tě chtěla. Proto, že jsem unavená z útěku.
”
Alarik stál ve dveřích, tvář skrytá ve stínu. “Dobře,” řekl tiše. “Pak tě naučím, co znamená být moje.
”
A Agnes pochopila, že ten boj teprve začíná.