Podepiš to dnes, Kláro. Zítra už to bude složitější. Řekl to klidně, jako by mluvil o účtu za elektřinu. Stála jsem u kuchyňského stolu s obálkou v ruce a poprvé mě napadlo, že jsem něco přehlédla.
Máma byla pohřbená teprve třetí den. V bytě v Brně bylo pořád cítit chlad a zvláštní směs květin z obřadu. Ráno jsem si udělala čaj s medem, ale zapomněla jsem ho vypít. Stál na lince vedle talíře s rohlíkem, který jsem také nechala netknutý.
Dny se po její smrti slévaly do sebe a já měla pocit, že se pohybuji pomaleji než ostatní. Když přišel z chodby, neptal se, jak jsem spala. Nesedl si vedle mě. Položil obálku doprostřed stolu a řekl, že bychom měli být rozumní.
To slovo použil několikrát. Rozumní lidé prý řeší věci včas. Bez emocí. Rozumní lidé podepisují, když je potřeba.
Jmenuji se Klára a celý život pracuji s čísly. Jako účetní jsem zvyklá kontrolovat každý detail, každou kolonku. Jenže v těch dnech pohřbu jsem měla pocit, že hlava odmítá fungovat. Všechno ve mně bylo unavené.
I vzpomínky přicházely pomalu, jako by se bály ozvat nahlas. Byt, ve kterém jsme bydleli, byl malý, ale dlouho mi připadal dostatečný. Dva pokoje, balkon do dvora, tramvaj kousek od domu. Když jsme se sem s manželem nastěhovali, říkali jsme si, že je to jen na pár let.
Pak přišly jiné věci a roky uběhly rychleji, než jsem čekala. Obálku jsem otevřela opatrně, jako by mohla něco rozbít. Uvnitř byly kopie dokumentů, které jsem si matně pamatovala. “Toběka,” řekl.
Když odešel do ložnice, zůstala jsem sama. Papíry jsem položila zpátky do obálky a zasunula ji do zásuvky. Každý účet šel do složky. Bylo mi asi dvacet, když jsem tu složku poprvé viděla.
Zavřela jsem ji a položila zpátky do skříně. Čísla se mi míhala před očima, ale pomalu se začala spojovat do obrazce, který se mi nelíbil. “Takhle to nepůjde do nekonečna,” řekl. “Některé věci se musí rozhodnout.
”
Otevřela jsem okno na balkon a dívala se dolů do dvora. Zavřela jsem notes a věděla jsem, že další setkání už nebude o vysvětlování. Manžel přestal koukat do telefonu. “Nikdo tě do ničeho nenutí,” řekl a usmál se.
Zavřela jsem složku a zasunula ji zpátky do tašky. Lidé šli do práce a já měla pocit, že jsem zpožděná o několik kroků za vlastním životem. Když to říkal, díval se mi do očí, jako by čekal, že přikývnu. Věděla jsem, že tohle není konec, ale byl to bod, odkud se už nebude dát vrátit zpátky do ticha, které mě stálo příliš mnoho.
Na konci připsal, že by byla škoda tahat cizí lidi do rodinných věcí. Udělala jsem snímek obrazovky a uložila ho do složky s ostatními věcmi. Poprvé jsem neměla potřebu se bránit hned. Z Lenčina bytu jsem se přestěhovala do malého podnájmu na druhém konci Brna.
Výhled do dvora s popelnicemi a starým stromem. Ráno jsem chodila pěšky do práce. Jedno odpoledne jsem šla do bytu, kde jsem bydlela dřív.
Večer jsem si sedla ke stolu v nové kuchyni a otevřela notes.