Vída si dýchla do dlaní, aby je trochu zahřála. Dvacátý rok v té továrně jí ubíral víc, než si chtěla přiznat. Vedle ní Lída nervózně přešlapovala, stále v roli matky, která musí být silná pro všechny. Pak to přišlo jako blesk z čistého nebe – zpráva o smrti Lídina manžela.
Lída stála jako opařená, svět se jí zatočil před očima. Do továrny mezitím přijelo vedení s nějakými experty, aby rozhodli o budoucnosti všech. Doma to bylo ještě horší. Nájem se platit musel a Lída, čtyřicetiletá s diplomem z divadelní školy starým skoro dvacet let, neměla kam jít.
Nakonec ji vzali jako myčku nádobí do restaurace. Od rána do večera drhla sklenice a talíře, ruce měla rozpukané od saponátu. Jednou, když odešla do kumbálu pro nové houbičky, zapomněla zavřít vodu. „To je ale nepořádná!
“ oznámila uklízečka, když si honem cpala věci do kabelky. Lída jen sklopila oči. „Plus jedna do sbírky,“ pomyslela si hořce. Jindy zase podstrčila do hromádek oblečení na žehlení gumové šváby a pavouky.
Lída to viděla, ale mlčela. Kde jinde by se naučila mlčet, než v rodině, kde ji brali jako samozřejmost? Doma to bylo stejné. Její dcera Anfisa tvrdohlavě házela učebnice do kouta.
„Do pizzerie berou kurýry,“ řekla jí Lída klidně, když hledala, co dál. „No a co že je tam jedna malá otravná? “ odsekla dcera. Její zeť Gleb se do toho vložil: „No dobře, zkusím to.
“ Anfisa odfrkla, ale nakonec se do úkolu pustila. Pak přišla Viktorie, Glebova matka, s ručníkem na hlavě a v domácím županu. Vtrhla do místnosti jako vichřice. „No, to snad ne,“ ušklíbla se, když uviděla Lídu.
„Viko, proč se pořád navážíš do Ludmily? “ zeptal se Gleb. „To jakože jsi za tu šmudlu dal ruku do ohně? “ odsekla Viktorie a odešla.
Gleb se sesunul do křesla. Lída skládala čisté příbory do přihrádek. „S tvým talentem na parodie bys měl do divadla,“ řekla mu tiše. „Já do divadla můžu, ale nemusím,“ odpověděl.
Cítila, že se něco děje. Pak přišla ta věc, která jí změnila život. Gleb se k ní přiblížil tak, že instinktivně ustoupila a narazila do matky. „Chlebe, co to děláš?
“ vydechla. On jen chladně pohlédl na její kabelku. A pak to uviděla – Alenka, malá panenka, kterou Lída schovávala roky jako památku. Byla složená do sáčku a pečlivě uložená v Lídině kabelce.
Gleb ji vytáhl a položil na stůl. „Co to má znamenat? “ zeptala se Viktorie, která se vrátila. Lída stála jako socha.
Tolik otázek najednou udeřilo do hlavy: Co dělá Alenka u mě? Kdy to tam Gleb dal? A proč? Lída se třásla.
Když se vzpamatovala, věděla jen jedno – musí zjistit pravdu. Šla do školy, kde před dvaceti lety studovala. Našla staré fotky, deníky, vzpomínky. A pak narazila na jméno, které jí vyrazilo dech.
Všechno do sebe zapadlo. Léta, kdy jí Glebova rodina dávala najevo, že je jen „ta šmudla“, léta, kdy musela snášet Viktoriiny jízlivé poznámky, léta, kdy dělala všechno pro všechny a nikdo jí nepoděkoval. A teď tahle zrada. Kleb se jí díval do očí.
„Víš, měl bych ti jich popřát aspoň dvacet za všechny roky, když jsem tu nebyl,“ řekl tiše. Objal ji a políbil do čela. Ale Lída necítila teplo. Cítila jen chlad jako při tom sněhu, do kterého jednou klesla hlavou.
„No, ještě není všemu konec,“ řekla pevně. A měla pravdu.