Teta zavolala v pondělí večer. Hlas měla vyšší než obvykle, ten druhý, který používala, když chtěla, aby jí někdo věřil, že je v pořádku. Řekla, že potřebuje, abych ji zítra ráno svezl do banky, že má něco důležitého. Neptal jsem se.
Věděl jsem, že když se zeptám, bude to další hodina vysvětlování, které nic neřekne. Babička byla v té době už čtyři měsíce pryč. Její dům stál přes ulici, prázdný, se zataženými závěsy. Máma říkala, že bychom to měli nechat být, že se o to musíme postarat, ale nikdo se k tomu neměl.
Až když teta řekla, že to vyřídí, všichni si oddechli. Mysleli si, že to znamená, že to bude mít pod kontrolou. Ráno jsem přijel v sedm. Teta už stála na verandě s kabelkou na rameni a úsměvem, který se nedotkl očí.
V bance byla uvnitř necelých dvacet minut. Když vyšla, podržel jsem jí dveře a všiml si, že drží obálku tak pevně, až jí zbělely klouby. Neřekla, co v ní je, a já se neptal. Odvezl jsem ji domů a ona řekla: „Díky, zlato.
“ A bylo to. O tři dny později máma zavolala s hlasem, který jsem znal od dětství – tím, který používala, když se něco rozbilo a nikdo se nepřiznal. Zeptala se mě, jestli jsem tetu vezl do banky. Řekl jsem, že jo.
Zeptala se, jestli vím, na co tam šla. Řekl jsem, že ne. Babiččin účet byl skoro prázdný. Ne proto, že by se něco ztratilo.
Protože teta převedla skoro všechno na sebe. Neptal jsem se proč. Máma mi to řekla, aniž by se ptala, a já jsem poslouchal, jak se její hlas tříští o slova jako „záloha“ a „poplatek“ a „výlet do Washingtonu“. Teta si vzala peníze, které babička našetřila na něco, o čem jsme nikdy nemluvili, a nechala za sebou jen účtenku.
Když jsem to slyšel, představil jsem si babičku, jak sedí u kuchyňského stolu a rovná si výpisy do hromádky. Pokaždé, když jsem ji navštívil, měla tu plechovku na sušenky v horní zásuvce. Říkala, že je to na „deštivý den“. Nikdy jsem neměl tušení, že si pod tím deštníkem představuje něco konkrétního.
Ale ona ano. Teď stál ten dům prázdný, závěsy zatažené, a teta s úsměvem na tváři mluvila o tom, jak je „těžké“ všechno vyřizovat. Seděl jsem u babiččina stolu, díval se na tu plechovku – prázdnou, s otevřeným víkem – a v ruce držel dopis, který přišel poštou. Byl adresovaný babičce.
Ale ta už ho nemohla přečíst. Otevřel jsem ho. Uvnitř byla potvrzená rezervace na dvě letenky do Cancúnu. Jména: teta a její kamarádka.
A dole, malým písmem, datum odletu. Byl to přesně týden po babiččině pohřbu. Zavřel jsem dopis a položil ho zpátky na stůl. Ne proto, že by mě zajímalo, co s ním bude.
Ale protože jsem najednou potřeboval vědět, jestli máma ví, že teta nejela do banky jen kvůli sobě. Seděl jsem tam dlouho, až slunce zapadlo za babiččiny závěsy. A pak jsem zvedl telefon.