Došlo to k vám, pane Piotře? Koneckonců já jsem mu to říkal. Tenhle chlap, co sedí u nás v obýváku, vám přináší do domu bídu. Ekspres na kávu větší než moje mikrovlnka, samé drahé obleky a řeči, které člověka donutí přemýšlet, jestli ještě vůbec rozumí světu.
Damian vždy mluvil ostře, rád přitlačoval lidi ke zdi. A já jsem mu to říkal, ale on si nikdy nenechal poradit. „Tati, ozvala se konečně téměř šeptem,“ a já se podíval na svou dceru. V tom okamžiku jsem neviděl tu elegantní ženu v drahé kuchyni, ale malou holčičku s příliš velkou čepicí, kterou jsem vodil do školky, než jsem běžel do školy na první hodinu.
Viděl jsem, jak mi tiskla studenou ručičku do kapsy kabátu, protože si zapomněla rukavice. „No právě. A on vám vkládá do hlavy strachy lidí, kteří celý život počítali drobné u pokladny. Prosím vás, já nemám nic proti učitelům,“ řekl jsem, ale Damian se už otočil k oknu.
Když jsem sahal po klice, vklouzla mi do kapsy bundy něco, co jsem objevil až cestou domů. Ležely tam vedle klíčků od jejich velkého auta a vonné svíčky, která měla předstírat domácí teplo. „Nevolej mi potají, Ewo,“ pomyslel jsem si a pokračoval v chůzi. Nechtěl jsem se vracet domů za peníze podané jako almužna, tak jsem došel pěšky na zastávku a sedl si dozadu k oknu, hlavu opřenou o studenou sklo.
Když jsem konečně došel domů, bylo už pozdě. V předsíni stály boty, které tu Ewa nechala minule, když si umanula, že půjde v holínkách, i když nepršelo. Zosia mi lezl do šuplíků a ptal se, jestli opravdu bývaly časy bez tabletů. Nevolal jsem Ewě.
Další dny plynuly jako vždycky. Ve čtvrtek jsem šel do zdravotního střediska pro recept, stál v té samé frontě, slyšel ty samé povzdechy a rozhovory o tom, že státní zdravotnictví člověka zničí rychleji než nemoc. Pak jsem potkal starou paní, která mě učila matematiku. Řekla mi, že jedna holka z naší třídy se stala doktorkou a jeden kluk mechanikem, a že mi dodnes mává z druhé strany ulice.
„No vidíš, mladý člověče,“ řekla a já se usmál. Po druhé straně telefonu Stefan chvíli mlčel, jako by se i on vrátil do těch let. „On vás dodnes pamatuje,“ řekl jsem mu. Pak přišel ten den, kdy jsem si musel vzít bílou košili a granátovou kravatu, kterou jsem nenosil od jedněch oslav.
„No, Piotře,“ zamumlal jsem si před zrcadlem. Do centra jsem jel tramvají. V kanceláři mě vedla sekretářka do oddělené místnosti. A pak jsem ho uviděl.
Seděl tam Stefan, bílé vlasy učesané dozadu, a vedle něj Kalner, muž, o kterém jsem věděl jen, že má kapitál. A pak do místnosti vešel Damian. Usmál se na Stefana, ale na Kalnera mluvil o půl tónu chladněji. Kalner se na mě podíval a řekl: „Pane Piotře, když Damian patří do vaší rodiny, vy asi nejlépe víte, jak jedná s blízkými lidmi.
“ Mluvil o tom, že pro Damiana je člověk, který nevydělává aspoň dvacet tisíc měsíčně, méněcenný. Že Damian rozděluje lidi na ty, které stojí za to pozvat ke stolu, a na ty, které je lepší schovat, aby nekazili obraz. Pak se obrátil přímo na mě. Ten stejný starý učitel, stejná bunda, stejné boty, i když dobře vyleštěné, ale něco bylo jiné.
Nejdřív jsem slyšel od známého z osídlení, že stará činžovní budova, o které Damian mluvil, připadla jinému investorovi. Damian se prý vracel domů čím dál víc rozzlobený. Ewa mi najednou začala psát zprávy, nejdřív opatrné, pak čím dál zoufalejší. Ptal jsem se sám sebe, co jsem to vlastně udělal.
A pak jsem jednoho dne vytáhl z kapsy ten vzkaz, který jsem od ní dostal, a znovu si ho přečetl. Bylo to krátké, ale stálo v něm něco, co mi nedalo spát. Seděl jsem v kuchyni a hleděl na jablka, která jsem koupil na trhu. Měl jsem z nich udělat kompot, ale ruce samy vzaly mísu, mouku, vejce, cukr.
Malá mi mezitím přinesla plyšového králíka a dívala se na mě svýma velkýma očima. Bylo kolem mě tolik vět, které mi mohly přijít na mysl, tolik hořkých, snadných slov. A já jsem se nakonec jenom zasmál, i když mi vůbec nebylo do smíchu.