Trn z růže se jí zaryl do prstu, ale Lenka ruku nepovolila. Do začátku oslavy výročí zbývaly skoro dvě hodiny, a ona stála u stolu plného květin a vzpomínek, které už dávno nebyly její. Černou šmouhu z dlaně otřela do papírového ubrousku, a když Radek přišel, políbil ji do vlasů a slíbil jí večer, na který nezapomene. Neřekla nic.
Jen si text o pevném manželství, který měla pronést před hosty, přečetla ještě jednou. Krabičku s náušnicemi otevřela, podívala se na ně a zasunula ji do přihrádky. Mohla vtrhnout zpátky do sálu a křičet, ale neudělala to. Místo toho zavolala Růženě, která se ozvala po několika zazvoněních.
„Přijeď do kadeřnictví hned,“ řekla Lenka klidně. „A řekni mi, jestli někdo nepotřebuje do nemocnice. “ Cesta přes centrum trvala necelých dvacet minut, a do plánovaného příchodu na oslavu jí zbývalo víc než dvě hodiny. Dost času na to, aby Radek mohl tvrdit, že věděla přesně, co dělá.
Průvan pohnul dveřmi do skladu. Listiny rozdělila do hromádek a do prvního sloupce zapsala Radkův plán, přesně tak, jak ho znala z jeho poznámek, které našla omylem v jeho kapse u kabátu. Růžena klepla nehtem do papíru a hodila do čaje dvě kostky cukru. Zamíchala tak prudce, až lžíce udeřila do hrnku.
„Personál nezapojím do vašeho rodinného sporu,“ řekla pevně. Lenka cítila, jak se jí do hlasu vrací napětí, ale Růžena jen přidala další listinu do složky. Do termínu zbývala necelá hodina. Vybraný úsek z Radkovy řeči, kterou pronesl před týdnem na firemním večírku, zkopírovaly do přepisu.
Markéta položila diktafon do složeného ručníku a nechala volný reproduktor. Jeden paměťový disk schovala Lenka do kabelky, druhý předala Markétě jako zálohu. Telefon připojila k notebooku a začala soubory nahrávat do zabezpečeného úložiště. Do malé tašky pak Růžena zabalila diktafon, náhradní baterie a kopie dokumentů.
Soubory dorazily do restaurace, ale tím nebylo hotovo. Lenka prošla do ložnice, otevřela skříň a sundala tmavomodré šaty. Nosila je na jednání do banky i na pohřeb tety. Do uší si dala malé stříbrné náušnice po mamince.
Originály dokumentů vložila do obyčejné kartonové složky s odřenými rohy. Po svatbě stěhovala Radkovi krabice do jejího bytu, a teď si vzpomněla, jak jí tehdy řekl, že už nikdy nebude sama. Cesta do restaurace měla trvat přibližně dvacet minut. Objal ji před hosty a políbil do vlasů, ale Lenka zůstala rovně a nepodívala se do fotoaparátu.
Radek zůstal s rukou nataženou do prázdna. První fén jí dala maminka, pálil do ruky a občas přestal foukat. Dnes stála u pódia a dívala se na tváře, které znala léta. Jaroslavě sklouzl kapesník do klína, Marcela hleděla do ubrusu, Ivana zasunula telefon do kabelky.
„Některé už nežijí, jiné sedí tady nebo do salónu stále chodí,“ řekla Lenka pomalu. „Sedni si do auta,“ řekla jí Růžena šeptem před hodinou, ale Lenka neposlouchala. Chvíli na ně hleděla, potom jeden klíč vrátila do skřínky a klíč prudce zajel do zámku. Vložila sáček čaje do hrnku a konečně se posadila.
Lokty položila na kolena a chvíli hleděla do podlahy. Oslava je jen shrnula do jedné věty. Nechala ji vyprávět od příjezdu do restaurace až po noc v bytě. Veřejné přehrání ale mohl manžel označit za nepřiměřený zásah do soukromí.
Lenka text přečetla nahlas a věděla, že jí to nedává do ruky další argument. Advokát srovnal listiny do stejného pořadí, v jakém je dostal. Večer ho položil do obálky a vhodil do schránky bez dopisu. Protože neměli nezletilé děti, orgán sociálněprávní ochrany dětí do věci nevstupoval.
Sedli si do křesla a mluvili o běžných věcech. Vlasy jí padaly do čela a v ruce držela hadr.