„No a co zase chceš? “ vyhrkl Anatolij podrážděně, když se Nastěnka znovu objevila ve dveřích. Dívka se mu vyzývavě zadívala do očí. Chvíli to vypadalo, že se rozpoutá další hádka, ale pak jen pokrčila rameny a odešla.
Nastěnka vstupovala do puberty. Zavírala se v pokoji pod záminkou domácích úkolů, odsekávala, a hlavně pořád něco psala do telefonu. Anatolij se utěšoval, že to přejde. Jenže jednoho večera to přišlo.
„Tři roky chodíš do dramatického kroužku,“ řekla Naďa s opovržením v hlase, jakého jsou schopné jen ženy. „A ještě se oblékáš do nějakých babičkovských hadrů. “
Anatolij se přinutil natáhnout rty do úsměvu. „No a co?
Každý se může dostat do trapné situace, ne? “
Dívka schovala telefon do kabelky a vstala. Odešla bez slova. Anatolij si povzdechl.
„No jistě, jistě, nebudu tě zdržovat. “
Další rýpnutí přišlo hned druhý den. „No jo, pan neviděl,“ ušklíbla se Naďa, když zmiňoval svůj obchod. „No vidíš, to už zní rozumně,“ odpověděl, ačkoli ho to bodlo.
Nejhorší ale bylo, že mu jeho vlastní žena pořád připomínala, že ho před časem požádali, aby uvolnil místo mladým. Dvacet let dřel jako vedoucí, a teď měl pocit, že je k ničemu. Večer mu kamarád Igor zavolal, ať zajdou na kávu. Anatolij slíbil, že nepůjde do flámu.
„Zítra musím brzy vstávat do práce a ty do školy,“ řekl Nastěnce. Když ale vyprovázel dceru do školy a chystal se do práce, na servírku v kavárně nemyslel. Vůbec. V kavárně bylo rušno.
Když se prodíral k volnému stolu, málem do něj vrazila tmavovlasá servírka. Vyděšeně stuhla. V očích měla něco, co ho donutilo zastavit se. „Promiňte,“ vydechla.
Anatolij se usmál. „No, přikývla servírka. „Opravdu mu včerejší koňak stoupil do hlavy? “
Pak mu donesla kávu.
Jmenovala se Markéta. Mluvila tiše, ale oči jí zářily. Vtipkovala o tom, že mu nosí dortík, „ať se mu lépe pracuje“. Anatolij se přistihl, že se usmívá víc než za poslední měsíc.
Když odcházel, Markéta se na něj ještě ohlédla. Doma ho čekala studená večeře a Naďa s kyselým výrazem. „Dneska do kavárny přišla Naďa,“ řekla druhý den Markéta, když si Anatolij sedal ke stolu. „Prý ti nosíš jídlo domů.
A ještě se do mě navážíš. “
Anatolij zrudl. „No nic, stejně je to hrdinský čin,“ zamumlal. Večer mu volal Igor.
„Pojďme do kavárny večer. Markéta má dnes směnu. “
„Ne,“ řekl Anatolij. „Markéta si spíš pomyslí, že chodím do školky.
“
„Jedeme přece jen do kavárny dát si pizzu,“ naléhal Igor. Tak šli. Vešli do sálu, a Anatolij hned spatřil známou černou hřívu. Markéta se usmála, když ho uviděla.
Přišla k jejich stolu a povídala si s nimi skoro celou večer. Vyprávěla o tom, jak kdysi chodila do výtvarné školy, jak miluje staré filmy. Igor do něj strčil loktem. „Margarita se do tebe určitě zamilovala.
“
„No samozřejmě, promiň,“ odsekl Anatolij. Cestou domů se mu hlavou honily myšlenky na Markétu. Na to, jak se smála. Na to, jak se jí díval do očí.
Doma už byla tma. Nastěnka seděla v kuchyni a cosi si pobrukovala. „Kde jsi byl? “ zeptala se.
„Jedna věc se stala,“ řekl Anatolij. „Potkal jsem někoho. Starou známou. “
Nastěnka se na něj podívala.
„A co Naďa? “
„No, odpověděl překvapeně. „Už dlouho to mezi námi neklape. Ty to víš.
“
Dívka mlčela. Pak řekla tiše: „Táta, já vím, že to není můj problém. Ale když chceš, přijdu s tebou. Třeba vám to pomůže.
“
Anatolij se zarazil. „Nastěnko, to není tvoje starost. Tohle si musím vyřešit sám. “
Ráno ji vyprovodil do školy.
Cestou mu došlo, kolik toho za ty roky zameškal. Kolik večerů seděl v práci, zatímco ona vyrůstala. Chtěl to napravit. Večer šel do kavárny sám.
Markéta seděla u stolu a psala něco do notýsku. Když ho uviděla, usmála se. „Čekala jsem tě,“ řekla. Sedli si.
Povídali si hodiny. O všem možném. O tom, proč se vlastně rozešla s manželem. O tom, proč Anatolij zůstal s Naďou tak dlouho.
„Bál jsem se změny,“ přiznal. „Já taky,“ řekla Markéta. „A pak jsem pochopila, že strach je horší než ta změna sama. “
Ta noc mu změnila život.
Konečně věděl, co chce. Doma ale našel Nastěnku v slzách. „Naďa našla tvoje zprávy s Markétou. Řekla, že jestli za ní ještě půjdeš, už se nemáš vracet.
“
Anatolij ztuhl. „Půjdu za ní. A ty? Půjdeš se mnou?
“
Nastěnka si otřela oči a podívala se mu zpříma do tváře. „Tři roky chodím do dramatického kroužku,“ řekla. „Už nejsem dítě. A už nechci být loutkou v téhle hře.
Půjdu s tebou. “
A tak spolu vyšli. On a jeho dcera. Do nového života.
Trvalo měsíce, než se všechno usadilo. Naďa si našla nového muže. Anatolij s Markétou si pronajali byt. Nastěnka chodila do nové školy, kde ji nikdo neznal.
Jednou večer, když seděli všichni tři u stolu, Markéta se usmála. „Víte, co mi dnes ráno řekla kolegyně? Že jí připadám jako jiný člověk. Jako bych byla šťastná.
“
„No a co? “ řekla Nastěnka s úsměvem. „Každý se může dostat do trapné situace, ne?
“
A všichni se začali smát.