O víkendu Radek oznámil, že musí do kanceláře. Zuzana jen přikývla, i když ji v žaludku svíralo známé napětí. Už dávno se naučila neptat se, proč zrovna teď a proč tak často. Měla citlivý žaludek a kvůli vyšetřením a léčbě často jezdila do Brna, ale Radek o tom mluvil jen málo.
Když se zmínil o dítěti, Zuzana sklopila hlavu a mlčela. Slovo „dítě“ se do ní znovu opřelo jako ostrý kámen. Zuzana svírala ruce tak pevně, až se jí nehty zatlačily do dlaní. Radek mezitím balil věci a mluvil o termínech, o tom, že to musí být hotové do pátku.
Zuzana věděla, že se nemá ptát, ale stejně se jednou zeptala, proč zrovna Karolína. Odpovědí bylo jen ticho a pohled do telefonu. Začala si všímat drobností. Dokumenty, které nepatřily do jejich složek.
Obálky s cizími jmény. Jednou našla v jeho kapse účtenku z květinářství, ale žádné květiny doma nepřibyly. Zuzana si dál chodila do práce, přijímala směny navíc, i když jí bylo špatně od rána do večera. Když ji bolelo břicho, jen si přitiskla dlaň na místo, kde to pulovalo, a předstírala, že je to jen únava.
Radek začal mizet častěji. Odkládal návštěvy až do Karolíny na sedm měsíců. Zuzana nikdy neřekla, že ví, že ta Karolína není kolegyně z práce. Jednou v noci, kolem třetí ráno, se ozvalo jeho telefon.
Zuzana ležela vedle něj a slyšela, jak říká: „Dorazím později. “ Pak tiše vstal a odešel z ložnice. Přišlo ráno, kdy se Zuzana rozhodla, že už nebude čekat. Oblékla si béžový kabát a stáhla vlasy do nízkého culíku.
Radek naložil poslední krabice do auta, ona zamkla byt a podala klíče makléřce. Když nastoupila do tramvaje, v jedné tašce něco lehce cinklo. Vytáhla malou krabičku, kterou si přibalila, ani nevěděla proč. Uvnitř ležel starý klíč od bytu, kde začínali.
Milada, žena z vedlejšího vchodu, jí tehdy přinesla tašku s několika hnědými vejci zabalenými do starých novin. Zuzana ji chvíli pozorovala, pak poděkovala a tašku odnesla do kuchyně. Ve spodní zásuvce skříňky ji složila a zapomněla na ni. Až teď, když seděla v tramvaji a třídila věci, narazila na dopis, který Milada přiložila.
Stálo tam jen: „Až budeš potřebovat, přijď. Ale už víš, že tady nezůstaneš. “
Zuzana schovala dopis a vytáhla starý zápisník, který našla v Radekově pracovním stole. Poslední tři stránky byly vytržené.
Na jedné zbylé stránce byl jen nápis: „Karolína – 7 měsíců. “ Přečetla si to třikrát, pak zápisník zavřela. Další dny byly tiché. Zuzana chodila do práce, ale vedoucí si jí začal všímat.
Třikrát zapsala stejný údaj do špatného sloupce. Nakonec si ji zavolal do malé zasedací místnosti a zeptal se, co se děje. Řekla, že je jen unavená. Věděla, že jí nevěří, ale nechtěla vysvětlovat.
Večer doma otevřela počítač. Našla e-maily, které Radek zapomněl smazat. Jeden obsahoval rozpis „pátečního příjezdu“ a „kontakt na montážní chatu“. Jiný zmiňoval „přesný přehled odpovědnosti“.
Zuzana si přečetla každé slovo. Pak zavřela notebook a seděla dlouho do tmy. Druhý den ráno Radek do práce hned neodjel. Karolína, která u nich byla, se cestou do koupelny zastavila a chytila se za břicho.
Radek přiběhl a pomohl jí sednout. Zuzana stála ve dveřích kuchyně a držela hrnek, který jíkl jako zvon. Radek se otočil a řekl jen: „Musíme jet do Brna. “ Zuzana neřekla nic.
Odjeli. Zuzana zůstala doma a zavřela dveře do ložnice. Večer jí přišla zpráva od Radka: „Karolína je v nemocnici. Vrátím se později.
“ Zuzana zprávu přečetla, pak ji smazala. Následující týden byla Zuzana na chirurgické ambulanci. Když šla po schodech, zakopla a narazila břichem do hrany zábradlí. Sestra řekla, že úder do břicha v těhotenství se musí zkontrolovat hned.
Zuzana poslušně počkala na vyšetření. Když ji propustili, půjčila si berle a volala do nemocnice, ale ne z vlastního čísla. Radek se mezitím vrátil a našel na stole dopis od makléřky. Byt byl prodán.
Zuzana už podepsala všechny dokumenty. Když vešel do ložnice, ona seděla na kraji postele a balila poslední věci. Řekla jen: „Do prodeje bytu sem Karolínu nepřivedeš. “ Radek otevřel ústa, ale ona už vstala a odešla z místnosti.
Odjela k Miladě. Zaplatila za malý pokoj v přízemí, kde bylo ticho. Milada jí jednou řekla: „Tady se nemusíš bát, že někdo přijde pozdě. “ Zuzana neodpověděla.
Jen seděla u okna a dívala se na ulici, kde kdysi čekávala na tramvaj do Brna. Radek jí psal, volal, nechával vzkazy u dveří. Zuzana neodpovídala. Jednou jí poslal fotografii malého miminka s tím, že se jmenuje po ní.
Zuzana si fotografii prohlédla, pak ji uložila do krabice a napsala na výkon fixem „moje“. Ale neotevřela ji už nikdy. Nakonec se přestěhovala do jiného města. Našla si práci v knihovně, kde bylo ticho a řád.
Chodila na vyšetření do Brna, ale už ne kvůli sobě. Jednou v čekárně potkala Karolínu s kočárkem. Zuzana se usmála a řekla: „Je krásná. “ Karolína sklopila oči a odešla.
Zuzana se vrátila domů a zavřela dveře. Už nebyla temnou místností, do níž padala. Ale někdy, když zapadalo slunce a vítr pohnul žaluzií, slyšela v sobě lehké cinknutí – jako když tehdy v tramvaji spadl klíč. A věděla, že některé dveře se nezavírají, jen se mění v jiné.
Stála u okna a dívala se ven. Neposlala žádnou zprávu. Jen věděla, že už nikdy nebude čekat. Někdy v noci, když nemohla spát, vytáhla starý sešit, který si odvezla z bytu.
Na poslední stránce bylo její rukou napsané: „Nesliboval bezmeznou trpělivost a nestavěl se do role zachránce. “ Přečetla to a připsala pod to: „Ale ani pravdu. “ Pak sešit zavřela a dala do šuplíku mezi staré účtenky. Už ho nikdy neotevřela.
Karolína se později vrátila do práce. Radek už do Zuzanina života nevstoupil. Zuzana dál chodila do knihovny, dál jezdila na kontroly, dál si vařila čaj a dívala se z okna. Jednou jí přišla pohlednice z Brna bez podpisu.
Na zadní straně bylo jen: „Někdy je nejbezpečnější místo tam, kam tě nikdo nenásleduje. “ Zuzana ji chvíli držela v ruce, pak ji hodila do koše. A zavřela okno dřív, než vítr stačil pohnout žaluzií.