Papíry byly srovnané do pravého úhlu. Jen podnik, kterému měly patřit, se už nedal srovnat do žádného sloupce. Všechno, co jste mi označili, je zaplacené do poslední koruny. Ještě něco, sáhl do zásuvky a vytáhl obálku.
Já už nejsem restauratér, kterého si zvou do novin, ale chlap po kolena v bankrotu. Jako podnikatel jsem dneska dobojoval a do žádné další šílenosti vás netáhnu, i když vy byste se do ní nejspíš pustila se mnou a ještě byste mi u toho vynadala. Dvě spodní podlaží tam, kde se někdo spojil do jediného vysokého sálu. Když něco zasáhlo, nechala to do sebe vstoupit celé.
Viděl kus světa, uměl o něm vyprávět a každou místnost, do které vstoupil, naplnil pohybem. Byla tak dokonale krásná, až se člověku zdálo, že do skutečného života nepatří. “Skoro bych ji posadil do interiéru místo naší Arabely,” podotkl kdysi Aleš s úsměvem. Podal Markétě papíry, mrkl na ni a odešel do kuchyně.
Už to vypadalo, že se rozhodl vstoupit do kláštera, když do restaurace rázným krokem vešla Renata Štěpánová. Chce otevřít další patro, zřídit nový salónek a do dvou let druhý podnik. Renáta se do restaurace pustila opravdu vážně. Přiměla Aleše, aby začal řešit rozšíření do dalšího patra.
V sále za nimi zacinkala sklenice, kterou někdo z obsluhy ukládal do police. Vložila by do něj peníze, čas, mozek, energii, všechno. Držela se faktů, protože vztek se do úředního mailu nevejde a v příloze by stejně nic nevyřešil. Než stiskla odeslat, vrátila se do kuchyně a vyfotila ještě jednu zdánlivou maličkost.
Ráno po první krizi přišla do práce dřív než ostatní. Číšníci se usmívali, i když do sálu přišli za večer jen tři lidé. Jednou v noci zůstal Aleš zavřený v kanceláři až do rána. V poledne svolal všechny do sálu.
Někomu položil do ruky mojito, někomu k tomu něco řekl. Městská filharmonie je chce do sálu místo těch starých smutných světel. Poprvé na ni pohlédl jako člověk zahnaný do rohu. No a zabručel.
Sál klesl do šera. Kdo mi to pak přeloží do lidské řeči? Do svého účetního nitra nikoho jiného nepustím. Po škole šel na hotelovou školu a potom nastoupil do jedné známé restaurace.
Přijel do většího moravského města, mnohem většího než to, odkud pocházel. Na obrubníku seděl někdo malý, promáčený a tvrdohlavě schoulený do sebe. Nečekala jsem takhle hezké místo tam, kde člověk zapadne po kotníky do staveniště. A na někoho, kdo pouští cizí lidi do zavřené restaurace, máš dost dobrý kabát.
Ten vzala do ruky dřív, než ji stihla zastavit. Mohlo jí být něco přes dvacet. Něco důležitého stálo vedle mě celé roky a já koukal do vlastního snu jako blbec do trouby. Jestli je jediným důvodem likvidace domu pohodlnější vjezd do garáží, není to technická nutnost.
A jestli to pošlete do světa jako hotovou věc, pak jsme se bavili. Pak soubor nepřesunula do koše. Vjezd a část parkování se dají přesunout do druhého bloku. Nechci jí do toho znovu tahat.
Jenže v papírech často chybí i lidé, kteří do telefonu křičeli celé měsíce. Do místnosti se vrátil vzduch. A jestli teď začneš mluvit o provozním řádu, zavřu tě do skladu se starými ubrusy. Markéta zabořila obličej do jeho košile a poprvé od zavření restaurace se rozplakala nahlas.
No co? Ale domů do Prahy pojedu pohodlně. Ne, tady, až to dáme do pořádku. Přitáhl ji k sobě a zabořil obličej do jejich vlasů.
Aleši, ano, stejně ti nedovolím koupit živou krávu do centra města. Napište do komentářů, jestli byste Alešovi odpustili jeho pozdní slepotu.