„No jasně, proč zrovna dneska se rozhodli dát do pořádku všechny trávníky v okolí? “ Marina si omyla obličej a zalila rozpustnou kávu do facetovaného skleněného hrnku. Venku se ozvalo hlasité sečení trávy, které jí trhalo nervy. Ještě před pár dny by jí to nevadilo, ale dnes měla jít do dětského domova podepsat důležité papíry.
Všechno se to táhlo už od dětství. „No právě o tom jsem s vámi chtěl mluvit, Anatolii,“ řekla do telefonu, ale muž na druhé straně ji odbyl. „Musím zavolat do banky, pak vám zavolám zpátky. “ Marina ohromeně rychle začala ťukat do obrazovky starého Samsungu.
Banka, papíry, dětský domov – pořád dokola. „No tak to je teda skvělé,“ zamumlala si pro sebe. „Nějak se do života musí znovu vtáhnout. “ Šoulila se do klubíčka a sedla si na schody dětského domova, kde strávila většinu dětství.
Baculaté bílé ruce se jí zarývaly do kolen, když vzpomínala. „No tak vstávej, hloupoučká,“ slyšela ve vzpomínkách hlas Světlany Ivanovny, vychovatelky, která tady pracovala už dvacet let. Ta žena ji vždycky chránila, posílala ji do soutěží talentů, chválila ji před ostatními. Marina věděla, že za to, že ji tehdy před lety nezachránili, nemůže vychovatelka.
Ale ta křivda stále bolela. Pamatovala si to jako dnes. Táta tenkrát vyzvedl dcerku ze školky a vyrazil do sousedního města do obchodního domu pro československé kozačky a norkovou čepici. Šel do obchodu a cestou zpátky ho někdo požádal o cigaretu.
Jen na chvíli se zastavil, jen na pár minut. A pak už ho nikdy neviděla. Šel do vězení za něco, o čem Marina nikdy nepochopila pravdu. Nakonec dívku odvezli do dětského domova.
Bylo to nespravedlivé a hořké, ale jen díky tomu zůstávala v dětském domově, protože potenciální adoptivní rodiče do takového rizika nešli. „Obě plakaly až do zvonění,“ vzpomněla si na poslední rozloučení s otcem. Do domluveného času zbývalo půl hodiny, když před dětský domov přijelo černé auto. Tehdy půl druhoční dítě rychle umístili do ústavu.
Káťa, její tehdejší spolubydlící, si pobaveně odfrkla, pokrčila rameny a řekla: „No, prohlédnou si tě, uvidíme, jestli si tě vezmou. “ Světlana Ivanovna ji odvedla do kanceláře s velkými dubovými dveřmi. Marinu přepadla lehká panika a stáhla lem šatů do harmoniky. Hlavu sklonila k hrudi a oči zabořila do parket.
„No a proč potřebujeme ty formality? “ zeptal se muž u stolu. „Ano, Vitalik chodí do šesté a čtyřicáté,“ odpověděla vychovatelka. „Dokumenty budou v pořádku do konce týdne.
“ Marina zvedla oči a uviděla muže, které si jí prohlížela. „Dobře, do konce týdne to dokončete,“ řekl a odešel. Vešla do ložnice s těžkým srdcem. Cestou domů se tehdy Vitalik dostal do vážné dopravní nehody.
Marina do ní byla zahrnutá – ne fyzicky, ale emocionálně. „No dobře, že je takový,“ řekla si tehdy. „Ale no tak nech už tu školu,“ slyšela od něj. „No tak neotálej, nasedej.
“ Jako by se schovala do domečku. To jméno – Vitalik – jí najednou praštilo do hlavy. Úplně se propadla do obrazu vzpomínek. „No teda, vy jste ale uličníci,“ vyprskla Káťa, když ji Marina vytáhla z minulosti.
„Se do toho pusťte, ať to nezůstane. “ Zítra musela do institutu. „Ale no tak,“ povzdechla si Marina. Nejdřív se zakousla do seminárky, ale myšlenky jí vůbec nešly do hlavy.
„No, zkrátka je to ten Vitalik,“ pomyslela si. Káťa si tenkrát odstranila mateřské znaménko hned, jak se za ní zavřely dveře dětského domova. „No, to tak, jak to je,“ řekla si Marina. „Půjdeme do obchodního domu, ty vesnice,“ ozvalo se najednou.
Madík se představil jako Anton a dali se do řeči. „Do Krasnojarsku v Itálii letěl letadlem,“ vyprávěl. „Při první příležitosti utíkám do práce. “ Měl pocit, že se do jeho života vrátily barvy.
Marina mu naslouchala, ale její mysl byla jinde. Děti rozvezla chůva jedno do školy, druhé do školky, třetí také podle programu. „Zavezu tě a pak pojedu do kanceláře,“ řekl Anton. „No, do háje, Vitaliku,“ vydechla Marina, když po deseti, možná po dvaceti minutách se trochu uklidnila.
„No tak, chlapče. “ Každou hádku mezi ní a Vitalikem jí v dětském domově rozebírali do posledního drobku. „No jo, kamarádko, musíme zjistit, co se u vás děje,“ řekla jí Káťa. „Ale no tak, já jsem si jistá, že přeháníš.
On tě miluje do bezvědomí, Mariš. “
Posledních několik měsíců byla Marina zabraná do práce. Doslova se hlavou napřed vrhla do kariéry. Dlouho se mu dívala do očí, všechno bylo jasné.
„No, pojďte dál,“ odpověděla Marina bez zájmu a odešla do kuchyně. Sevřela všechny své emoce do pěsti. „Las se do pořádku,“ řekla si. Žal jí udeřil do hlavy jako sekyra.
Vitalik se musel vrátit do práce. „Představ si, chtěli mě poslat do důchodu,“ řekl jí kdysi. „No, udělala to poprvé,“ pomyslela si. Nemělo smysl zasahovat jí do života.
„No, byli si blízcí, ale má ona právo zabírat Katino místo? “ přemítala. „No, vždyť je to přece jasné. “ Tu noc spolu mluvili až do rána.
Marina věděla, že tohle všechno – trávníky, káva, schody dětského domova, vzpomínky na Vitalika – to všechno je jen začátek něčeho, co se teprve musí vyřešit.