„Ne, pojď sem,” řekla Ema a přitáhla si manžela k sobě. Bylo 7:30 ráno a Vitalik spěchal do práce. „Emi, do té doby už umřu,” zamumlal a snažil se vymanit z jejího objetí. Ale Ema byla neoblomná.

„Tak už ho poprosila,” pomyslela si a muž v prvních vteřinách znejistěl, pak se ale rychle vžil do role. Bylo to poprvé po dlouhé době, co o něj jeho žena projevila takový zájem. Ema si vzala aktovku, která zvenčí vypadala směšně, nasadila si sluneční brýle a uvázala si šátek kvůli maskování. Vešla do hotelu a zamířila do pokoje 202.
Sotva vstoupila dovnitř, ozvalo se za ní klepání. Otevřela dveře a políbila muže, který stál na chodbě. „Dobře, dobrou noc,” popřála mu žena a on se sám odebral do svého pokoje. Manžel hned usnul, ale Maria se znovu ponořila do svých předtuch.
Věděla, že do Vitalikovy služební cesty zbývají jen tři dny, a něco jí říkalo, že to nebude obyčejná pracovní cesta. V pondělí se rozhodla zajet za Vitalikem do práce. Když vešla do jeho kanceláře, pověsila kabát a hned se pustila do práce. Vitalik se na ni podíval a řekl: „Podívej se na sebe do zrcadla.
” „Je to péče,” odpověděla manželka a odešla do kuchyně. Ale v kanceláři se Marie rozplakala jako dítě. Věděla, že Pavel strašně nechce pouštět ženu do svých záležitostí. Čím hlouběji pronikala do jeho věcí, tím mu bylo nevolněji.
A teď zbývalo do odčerpání peněz jen pár dní. „Asi si budeš jistá, že budeme muset odjet do Španělska,” řekl Vitalik. „Víto, tamto na chvíli přečkáme a vyrazíme do Mexika. Odtamtud je to do Ameriky, co by kamenem dohodil,” zasmála se Ema.
„Do té doby už budeme mít dům v Černé hoře. ” Pořád se nemohla vzpamatovat z cesty do kanceláře s manželem. Vitalik sáhl do své složky a vytáhl balíček fotografií. „Marie, nainstaloval jsem kamery všude, dokonce i do auta své ženy.
” Do jisté míry za to byla ráda, ale zároveň cítila, že se něco děje. Dívka se sebrala a jela do centra. Známí začali vstupovat do všech víceméně vhodných obchodů. „No, tím líp,” nenechal ji domluvit Vitalik.
„Zítra večer jdeme do divadla. Takže vy půjdete do divadla s kamarádkou a já s kamarádem. ” Podívala se Pavlovi do očí. „No dobře,” vzdala se dívka.
„No, v tom máte pravdu,” souhlasila. „Zítra jdu do divadla, zasmála se. No, nudit se nebudu,” dodala s vážným výrazem. Máša slyšela, jak s ním mluví, jak se mu dívá do očí.
Zamířili do divadla. Všechno se vrátilo do starých kolejí a Vitalik na to nebyl připraven. Musel jet do obchodu a koupit si jídlo. „Vitaliku, tak to budeš muset zajet do nonstopu,” usmála se žena.
Manžel odjel zřejmě do práce. „No, na to, že vím o jeho milence, určitě nepřišel,” pomyslela si. „Teď půjdeme do kina. ” „Zase se snažíš dostat do moci tvé lásky,” zeptala se nespokojeně milenka.
„Ale no tak, všechno je v pořádku. No, já jí ukážu, jen ať se vrátí domů. ” „Tak zítra jdeme do parku,” zasmál se. „Jak se říká, pustíme se do všech neřestí.
” „No jo,” přidala se smíchem Máša. „A teď si spolu s vámi připomínám, jak je prosté žít, zajít do divadla nebo kina i do parku. ”
„Moje největší chyba byla vzít ji k sobě do práce,” řekl Vitalik. „Vitaliku, pracovala jsem a pak mě pozvali do kina.
” „Vitali, to jako když ty se zdržuješ v práci až do noci? ” Manžel si demonstrativně vzal svůj polštář a šel spát do jiné místnosti. „No co, nelíbí se ti to? ” Zaběhli do kavárny, aby se ohřáli horkým čajem.
Do rozuzlení zbývalo pár dní a Vitalikovi už bylo všechno jedno. „No dneska ti to ukážu. Krávo, podívej se na sebe do zrcadla. No tak uvidíme, jak budou zítra mluvit.
” Ten večer zajel do svého oblíbeného baru a opil se. Pak zavolala taxi a odjela se svými věcmi do hotelu. S manželem do rozvodu kategoricky zůstávat nechtěla. „No vidíš, říkal jsem ti, že když jsme spolu, dějí se na nebi zázraky.
“