Noc, kdy Nora vklouzla do Valentova podniku, byla cítit krví a starým barolem. Starý Valenta práskl dlaní do stolu, až se otřásly sklenice, a zasyčel: „Nalij Kornelovi přesně 120 mililitrů. Ať si nemyslí, že je víc, než je. “ Podívala se do jeho bledých očí a udělala, co řekl, i když jí při tom ruce téměř necitlivěly.
Matěj, syn starého bosse, seděl o kus dál a zíral do talíře, jako by se bál, že mu pohled uteče jinam. Věděla, že ho otec právě ponížil před celým štábem zabijáků. O dva dny později jí Matěj zastoupil cestu u kovových dveří do uličky. „Nastup si do auta, Noro,“ řekl tiše, ale v jeho hlase nebylo místo pro odpor.
Jel s ní asi dvacet minut, než zastavil před špinavým činžákem. V třetím patře ji strčil do místnosti, kde seděl starý Valenta. „Teď už se můžete vrátit do svého světa,“ pronesl stařec a hodil jí na stůl deset tisíc korun. Matěj ji pak odvezl do butikového hotelu, kde ji čekal Kamil, Valentův vnuk, který ani nevzhlédl od svého telefonu, když vešla.
Jen zamumlal: „Zavři dveře. “ Nora pochopila, že není nic víc než poslíček mezi generacemi, které se nenávidí. Za měsíc ji povolali znovu. Tentokrát ji Matěj dovezl do opuštěného sklepa, kde na ni čekal Kamil s rozbitým rtem a v očích něco, co připomínalo šílenství.
„Slečno Noro,“ řekl a opřel se o zeď, „vy jste jediná, kdo viděl oba tábory. Tak mi řekněte, kdo z těch dvou, táta nebo děda, vás poslal, abyste mě sledovala? “ Nora ztuhla, protože neměla tušení, že ji Kamil považuje za špiónku. „Já jen nosím jídlo,“ zašeptala, ale Kamil se zasmál, studeně a krátce.
„Jídlo. Jasně. A ty peníze, co máš schovaný v plechovce pod dřezem, ty ti taky nosí jídlo? “ Nora polkla naprázdno.
V tu chvíli vstoupil do místnosti Matěj, a jeho hlas nebyl výkřik, ale tiché, děsivé ticho, které zaplnilo celý prostor: „Kamile, co to děláš? “
Matěj udeřil do tlačítka nouzového zastavení výtahu, když se kabina začala propadat mezi patry. „Nepatříš do mého světa,“ řekl tiše a jeho oči byly černé jako uhel. „Ale teď už je pozdě.
“ Nora cítila, jak se jí podlaha chvěje pod nohama, a pochopila, že tahle hra nikdy nebyla o jídle. Šlo o to, kdo přežije noc. Ve městě, které splývalo do rozmazaných neonových skvrn, se rozhodlo, že do zítřejšího rána bude každý ambiciózní zabiják chtít starému Valentovi zalézt do přízně. A Nora, holka, která nosila buraty a uzeniny, stála v epicentru.
Vklouzla do malé koupelny hotelového pokoje a začala do tašky zběsile házet levné plastové lahvičky se šamponem z drogerie. Ruce se jí třásly, ale věděla, že musí zmizet dřív, než si někdo vzpomene, že ví příliš mnoho. Když vyšla za Matějem po schodech dolů do deště, opustila svůj šedý život, kde nosila jídlo vrahům, a vstoupila přímo do palebného pole. V kapse kabátu měla deset tisíc, které jí dal stařec, a vzpomínku na Kamila, který se usmíval, když mluvil o tom, že ho táta nikdy neměl rád.
Teď už nebylo cesty zpátky. Za ní práskly dveře hotelu, před ní se otevřela tma. A v té tmě, mezi dvěma muži, kteří se navzájem chtěli zabít, musela Nora přijít na to, komu může věřit, než se rozední.