Do její kanceláře tehdy Martin přivezl podklady ke kontrole. Nevypadal jako muž, který by měl zájem o cizí účetnictví, ale Miriam tehdy nehledala v jeho chování skryté významy. Věřila mu. Přestěhovali se do jeho bytu v Karlíně, vyjeli do Turecka a později do Černé hory.
Cítila se milovaná a v bezpečí. Martin se začal zajímat o její finance. Nejprve nenápadně, pak čím dál otevřeněji. Před svatbou si Miriam odložila necelých dvě stě tisíc korun na horší časy.
Říkala tomu svůj rezervní fond. Martin o něm věděl. Začal jí říkat, co si má oblékat, s kým se má stýkat a kdy má volat matce. Lámala se důvěra, kterou do něj kdysi vložila.
Jednoho večera stála v kuchyni a vařila vodu, když Martin vešel. Chtěl vědět, proč si prohlíží jeho pracovní papíry. „Proč bych se měla dívat do tvých pracovních papírů? “ odpověděla klidně.
On se ale nespokojil s odpovědí. Přikázal jí, aby do neděle zavolala matce. Slovo „naši“ protáhl a poklepával prstem do stolu. Miriam poslechla.
Volala matce. Dělala, co chtěl. Ale něco v ní začalo praskat. Když jí poradkyně z organizace popsala, jak vypadá psychický nátlak, Miriam si uvědomila, že přesně takhle její život vypadá.
Začala si všímat věcí, které dřív přehlížela. Martin nikdy nepřišel do části komory, kde měla staré krabice. Ona tam ale chodila. Schovávala si tam důležité dokumenty.
Když otěhotněla, cítila směs radosti a strachu. Navštívila notáře a ověřila si, že její výlučný majetek má po její smrti připadnout jejím potomkům. Zdálo se jí to jako rozumné opatření. Nechtěla, aby o tom Martin věděl.
V nemocnici jí lékař zaznamenal podlitinu na paži. Zapsal do zprávy, že pacientka je v pokročilém těhotenství. Miriam tu zprávu schovala. Martin se ale dozvěděl, že podstoupila převod majetku.
Zuřil. Jednoho večera jí sevřel zápěstí a strčil s ní do dveří. Řval, že mu dluží peníze, které do ní vložil. „Mám závazky vůči lidem,“ křičel.
Miriam se nerozplakala. Neobhajovala se. Odešla do kuchyně beze slova. Druhý den odjela do nemocnice.
V ordinaci předložila lékařskou zprávu. Lékařka se zarazila. Miriam řekla jen tolik, kolik bylo nezbytné. Když skončila, vzala ji sestra za ruku a řekla jí, že může zůstat, jak dlouho bude potřebovat.
Miriam telefon zasunula do kapsy svetru a čekala. Martin přijel do nemocnice také. Chtěl vidět dítě. Miriam ho nechala, ať se podívá do postýlky.
Když se zeptal, kdy se vrátí domů, odpověděla až poté, co se rozhlédla po pokoji. „Až mě propustí, do tohohle bytu se nevrátím. “
Pak začal boj o majetek. Martinův advokát namítal, že Miriam zasáhla do společného jmění.
Její advokát ale předložil dokumenty, které dokazovaly, že dědictví po jejích prarodičích nikdy nespadlo do společného vlastnictví. Miriam seděla u stolu s rukama v klíně a poslouchala slova, která měla rozhodnout o jejím životě. Dítě jmenovala Magdalena. Pozorovala, jak se malá holčička s důvěrou vydává do volného prostoru.
Věděla, že už nikdy nebude žít ve strachu. Ale věděla také, že soudní proces teprve začíná.