Mrazivé lednové ráno roku 1883 zahalilo osadu Oak Creek do hustého sněhu, který padal už třetí den. Elizabeth stála u okna a sledovala, jak se bílá pokrývka zvedá výš a výš, zatímco v kamnech praskalo dřevo. Věděla, že dnešní večer rozhodne o všem. „Buď mu do konce týdne zaplatím všech 800 dolarů, nebo tě vezme jako nevěstu, Elizabeth,” řekl otec a jeho hlas se chvěl víc než jeho ruce.
Thomas, mlynář, který celý život dřel na cizích polích, seděl u stolu se sklopenou hlavou. Dluh u statkáře Henryho ho dusil roky a teď přišel čas splatit to jediným, co mu zbývalo – dcerou. „Prosím, otče, najdeme jinou cestu,” zašeptala Elizabeth, ale v jeho očích viděla jen prázdno. Henry byl o dvacet let starší muž, známý svou krutostí k čeledínům a láskou k whisky.
Nikdo v Oak Creeku o něm neřekl jediné dobré slovo. „Není jiná cesta! ” vybuchl Thomas a udeřil pěstí do stolu tak silně, že se šálky otřásly. „Zítra pro tebe přijde.
”
Té noci, když otec usnul v křesle u kamen s prázdnou lahví burbonu po boku, Elizabeth tiše sbalila své nejnutnější věci do plátěného vaku. Matčin prsten jí visel těžce na krku a připomínal jí slova, která si nesla v srdci: „Když se dostaneš do nejtěžší chvíle, vzpomeň si, že v tobě teče síla všech žen před tebou. ”
Zabalila si obličej do teplého šálu a vykročila do noci. Sníh jí sahal až po kolena a ledový vítr jí bičoval do tváře, ale ona šla dál.
Po dvou dnech bloudění, kdy jí zmrzla voda v měchu a nohy měla ztuhlé k nepoznání, usedla do sněhu a poprvé od začátku útěku se dala do pláče. Všechny kopce splývaly do jedné nekonečné bělosti a ona už nevěděla, kudy dál. Tehdy ji našel Matthew. Byl to muž, kterého si Elizabeth pamatovala z vyprávění – kdysi ho Henry najal jako strážce dobytka, ale před lety zmizel a nikdo nevěděl kam.
Teď stál před ní v lesní chýši, kam ji donesl v náručí, a tiše přikládal do kamen. „Vezmu vás k sobě do srubu, tam vás ošetřím a pak si promluvíme,” řekl a jeho hlas byl drsný, ale ne krutý. Když ji zvedl do náručí, pocítila poprvé po dvou dnech útěku něco, co připomínalo teplo a bezpečí. Ale Matthew jí hned po probuzení položil tvrdou otázku: „Můžu vás vrátit statkáři Henrymu a vzít si za to 20 dolarů.
” Elizabeth mu hledla do očí a viděla v nich něco, co ji současně děsilo i přitahovalo. Pátého dne večer, když Matthew vstával, aby přiložil do kamen, Elizabeth poprvé dobrovolně natáhla ruku a dotkla se jeho paže. Klekla si před jeho křeslo a vzala jeho ruce do svých. „Matthew, neposílejte mě zpátky,” zašeptala do ticha.
„Pomozte mi. ”
On jí stiskl ruce a podíval se jí do očí. V tu chvíli věděla, že už není sama. Ale štěstí netrvalo dlouho.
Před srubem se ozval zvuk kopyt a Elizabeth se právě učila vyřezávat do dřeva, když uslyšela Henryho hlas. Statkář sesedl z koně s úsměvem, který jí zmrazil krev. „Přivedete mu mlynářovu dceru živou a nepoškozenou do týdne a váš dluh bude smazán,” řekl Matthewovi. „Jinak budete pracovat na jeho polích jako dlužník až do smrti.
”
Matthew udeřil pěstí do stolu. „Já byl hlupák, který si myslel, že může uniknout minulosti. A teď mám právo vás zatáhnout do mého nevolnictví, udělat z vás také dlužnici. ” Pak se otočil k Elizabeth a vzal její tvář do dlaní.
„Ale pokud odmítne…” Jeho úsměv jí připomněl důvod, proč se do něj zamilovala. V noci, když Henry odešel, Matthew hodil všechny dokumenty do ohně a sledoval, jak plameny okusují okraje papíru. „Znal obchodníky s kožešinami, kteří by nám pomohli dostat se do vzdálenějších států,” řekl a vzal její obličej do dlaní. „Když dnes přijde Henry se svými muži, půjdu k nim ne jako jeho zaměstnanec, ale jako váš muž.
”
Druhý den ráno stál Henry před srubem s pěti ozbrojenci. „Poslední varování, Matthewi,” zavolal. „Dej mi tu holku a vrátím se, jako by se nic nestalo. ”
Elizabeth vystoupila ze dveří dřív, než Matthew stačil odpovědět.
Ve vlasech měla matčin stříbrný hřeben, který kdysi patřil její babičce. „Je to moje volba,” řekla klidně a podívala se Henrymu přímo do očí. „A já volím jeho. ”
Henry se zasmál, vytáhl z kapsy stříbrnou brož, kterou Elizabeth kdysi viděla u své matky, a hodil ji do vzduchu.
Chytil ji zpátky. „Tak to si necháme na jinou dobu,” řekl a otočil koně. Té noci, když odcházeli do nočního lesa s batohy na zádech a s novou nadějí jako symbolem jejich budoucnosti, oba věděli, že našli něco vzácnějšího než zlato nebo pohodlí.
Ale Elizabeth se ještě naposledy ohlédla směrem k osadě, kde ve sněhu zůstala její stará stezka – a kde ji čekala budoucnost, kterou si sama zvolila.