Volala jsem do banky a zrušila Tomášovi přístup ke všem svým účtům. Třesoucí se rukou jsem položila sluchátko a podívala se na fotku Františka na poličce. Věděla jsem, že by mi rozuměl. Bylo to v neděli, když přijeli.
Uvařila jsem svíčkovou přesně tak, jak ji měl Tomáš odmalička rád. Klára se posadila, pohlédla na talíř a ušklíbla se: „Babičko, tohle je opravdu těžké jídlo. Tomáš má cholesterol. Nemohla bys příště uvařit něco lehčího?
“ Celý oběd pak kritizovala nábytek, teplotu v domě i hlasitost televize. Tomáš mlčel. Pak přišla do zahrady a řekla, že bych měla dům prodat a jít do domova pro seniory. V tom domě jsem prožila šedesát let.
V tom domě zemřel František. O týden později jsem zaslechla Kláru, jak Tomášovi říká, že jsem přítěž. Že jim dům stejně jednou připadne, tak proč čekat. Tomáš neřekl nic.
Právě tehdy jsem zavolala do banky. Když se to dozvěděl, přijel rozzuřený. „Babi, co jsi to udělala? Ty mi nedůvěřuješ?
“ V očích měl slzy, ale já už jsem viděla jasně. Tři roky jsem jim platila všechno. Školu, auto, zálohu na byt. A on mlčel, když mě jeho žena ponižovala.
„Už ti nevěřím,“ řekla jsem klidně. Vyhodil jsem ho z domu. Druhý den jsem si najala právníka a přepsala dům na jméno své dcery Jany. Neřekl jsem to Tomášovi.
Nechám ho, aby to zjistil sám. Sedím teď v kuchyni, piju čaj a dívám se na zahradu. Poprvé po třech letech mám pocit, že mi nikdo nesahá na život.
Ale v noci se budím a ptám se sama sebe, jestli jsem neudělala chybu.