Seděla jsem u stolu, když mi máma řekla, že si letos nemůžou dovolit vzít dvě dcery na dovolenou. „Takže to dostane Lucie,” řekla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Vešla jsem do bytu a ovanula mě známá vůně kuřete na paprice s majoránkou. Hodila jsem do toho automaticky, jako vždycky.
Jmenuju se Karolína Veselá. Do Brna jsem přijela kvůli tátovým pětapadesátinám. Rodiče, sestra Lucie a já – čtyři lidi, kteří se schází, jen když se něco slaví. V tu chvíli mi došlo, že jsem pro ně jen někdo, kdo přijede, přinese dárky a zase zmizí do Prahy.
Jakmile jsem odjela zpátky, všechno, co jsem dřív omlouvala, najednou dávalo jiný smysl. O pár týdnů později koupila máma Lucii novou bundu do tanečních. „Musí vypadat hezky,” řekla. A já si vzpomněla, jak jsem si na vlastní taneční šila šaty sama a máma jen pokrčila rameny.
Vzala jsem si stipendium, dřela na brigádách a když jsem se poprvé stěhovala do Prahy, měla jsem jen kufr, starý notebook a tři tisíce korun. Nikdo se mě neptal, jestli to zvládnu. Nikdo mi nenabídl pomoc. Sedím teď ve svém bytě a před sebou mám deník.
Na každé stránce je drobný záznam – kdy jsem poslala peníze domů, co jsem koupila rodičům k Vánocům, kdy jsem naposledy jela do Brna. Sečetla jsem to. Investovala jsem do té rodiny víc, než jsem si kdy mohla dovolit. A přesto mi máma poslala zprávu: „Kdybys mohla, prosím tě, zajdi do IKEA a kup tu konvici, co máš.
”
Je zvláštní, jak rychle se člověk nechá vtáhnout zpátky do své role, i když si přísahá, že už ne. Pak přišla další zpráva od Lucie. „Na kauci potřebuju 18 000. Potřebuju to do práce.
”
Ten večer jsem si to slovo napsala do deníku a obkroužila ho perem. Otevřela jsem okno a poslouchala, jak déšť bubnuje do parapetu. Ráno chodím do práce, odpoledne sedávám v kavárně a píšu si poznámky. Zjistila jsem, že polovina mého života se vejde do dvou kufrů.
Odpočítávání začalo. Kamkoli, jen ne zpátky do Brna. V pátek večer jsem se pustila do balení. Ne svých věcí z Prahy, ale těch z jejich domu – aspoň v hlavě.
Každý řádek v deníku mi připomínal, že jsem do té rodiny patřila. Z okna jsem viděla osvětlený most a slyšela vzdálený hluk města. Zavřela jsem dopis do obálky a položila ho na stůl vedle hrnku s nedopitou kávou. Když jsem o pár hodin později dorazila do Brna, ulice byla prázdná.
Zavřela jsem dveře, položila klíč do květináče pod schody – na stejné místo, kam ho schovávali oni – a odešla. K večeru jsem dorazila do svého bytu v Praze. Probudila jsem se do ticha, ale na displeji blikaly desítky zmeškaných hovorů. Ve středu přišel email od stěhovací firmy, že všechny věci dorazily do skladu.
Teď vstávám brzy, chodím na trh do Holešovic a kupuju si čerstvé květiny. Na konci října jsem se vydala na víkend do hor, kam jsem naposledy jela jako dítě. Večer jsem seděla u okna, dívala se na stmívající se krajinu a napsala si do deníku: „Už nečekám, že mě někdo pozve. ”
Když jsem se vrátila, čekala mě ve schránce obálka od Lucie.
Sedím teď v malé kavárně na Letné, před sebou hrnek horkého čaje s citrónem a sešit, do kterého si zapisuju drobnosti z každého dne. Číšník rozsvítil další svíčku. Zapsala jsem si do sešitu krátkou větu.
Jednu jedinou větu.