Vůně, která patřila do ložnice cizí ženy, se držela účtenky z klenotnictví. Alena stála bosá u postele a držela ten lehký papírek, který jí připadal těžší než celý byt. Karel spal, spokojený a bez výčitek, zatímco ona stála ve tmě a poslouchala ticho, které už dávno přestalo být její spojenec. Tobiášovy boty měly díry a Karel jí řekl, že na nové nejsou peníze.
Když potřebovala léky na tlak, řekl jí, že si má utáhnout opasek. Veškeré peníze šly na jeho auto, na jeho značkové oblečení a na jeho pohodlí. Alena se naučila vařit z mála, šetřit na jídle a omlouvat se za každou korunu, kterou utratila pro sebe. Pak přišla Karolína s ubrouskem.
Manikúra, večeře, květiny. Alena se smála spolu s ostatními a přitom cítila, jak se jí uvnitř něco pomalu zavírá. Pomoc pro Tobiáše přišla pozdě a poníženě – pět set korun, které musela žebrat. Podpis na souhlasu se zástavou domu byl napodobený a ona se dozvěděla, že přišla o jedinou jistotu, kterou měla.
Stála uprostřed vytříděného bytu a dívala se na věci, které jí říkaly, kdo je. V tom bytě nebyla jediná věc, kterou by si vybrala. Karel se vrátil s Karolínou a řekl jí, ať zmizí. Vyšla na ulici bez plánu, bez peněz, s taškou plnou věcí, které jí nepatřily.
Marcela ji u sebe nechala přes noc a ráno jí řekla, že musí začít počítat také pro sebe. Začala šít. Plátěné pytlíky, pak povlečení, nakonec závěsy a ubrusy. Sousedka jí dala starý šicí stroj a Alena zjistila, že když šije, nemyslí na Karla.
První peníze utratila za léky na tlak a koupila si je bez omluvy. Lenka, její dcera, jí nabídla pomoc a Alena se konečně naučila přijmout ji bez pocitu viny. Pavel jí vyrobil regál a Milada nosila koláče a tvrdila, že kontroluje morálku pracoviště. O tři roky později měla vlastní dílnu.
Vůně lnu, kávy a sušené levandule. Na policích ležely role látek a na nástěnce fotografie hotových zakázek. Naučila se říkat cenu bez omluvy, odmítat nemožné termíny a poznat, co jí vezme víc, než by jí zaplatilo. Jednou týdně chodila s Tobiášem k řece a nechávala telefon v kabelce.
Její svět už nebyl o tom, co si může dovolit, ale o tom, co si vybrala. Jednoho dne se ve dveřích dílny objevil Karel. Starý, ztěžklý, v obnošené bundě. V ruce mačkal čepici a řekl jí, že ho vyhodili, že je nemocný a že nemá na pokoj.
Požádal ji o pomoc a navrhl, aby to zkusili znovu. Alena se na něj dívala a necítila strach ani vztek. Jen vzdálený smutek nad rozbitou věcí u cesty. Vyndala z pokladny pět set dvacet korun a položila je před něj.
Přesně tolik tehdy doplatila za první dobré léky na tlak. Víc mu dát nemohla, ale to stačilo. „Běž, Karle,“ řekla klidně. „Už nejsem ta žena.
“ Odešla do dílny a za jejími zády se znovu rozběhl šicí stroj. Karel zůstal stát, zhrnul bankovky roztřesenou rukou a vyšel do ulice. Za výlohou zůstal pás světla, vůně lnu a zvuk práce.