Vévoda Rotmartu neřekl jako otázku, ani jako pozvání. Jen zvedl oči přes žlutý salón. V němž lilie voněly tak silně, až se člověku zdálo, že zakrývají něco horšího než obyčejnou únavu. Eleanor Vencová seděla u vysokého okna s otcovým zápisníkem na klíně a v první chvíli si myslela, že se přeslechla.
Nikdo ji tu přece neměl vidět. Byla jen společnicí Lady Blitové, šedým stínem. Čeká. Bylo to vidět na jeho krocích, na ruce, která její držela pevněji, ale nevedla ji jako majetek, spíš jako člověka, jemuž se chce něco ukázat a zároveň se bojí, že to nebude dost.
Oranžerie byla proměněná, ne přezdobená, jen jinak postavená kolem místa, které pro něj mělo význam. Uprostřed, tam, kde stál stůl s hlínou, lopatkami a zápisníky, bylo okno. Ne okno ve stěně, okno jako lavice. Sklo ze tří stran, nízký rám, polštáře uvnitř.
A ten rám Eleanor poznala hned. Pocházel ze žlutého salónu, z toho místa, kde seděla, smála se a nevěděla, že jediný nepatřičný smích jí převrátí život. Dotkla se dřeva. Bylo přebroušené, ale ne nové.
V jednom rohu zůstal drobný škrábanec, který si pamatovala, kdysi ho zakrývala lemem sukně. „Přikázal jsem přenést,“ začal vévoda a hned se zarazil. „Požádal jsem. Zjistil jsem, zda to půjde.
Henry řekl, že půjde všechno, když se starému rámu dá nový důvod. “
Uvnitř byli dva polštáře vedle sebe. Ne proti sobě, ne. Jeden větší a jeden menší.
„Dva,“ řekla. „Ano. Vedle sebe. “
Otočila se k němu.
Stál s rukama nejistě u těla, jako by kapsy u kabátu najednou zmizely a on nevěděl, kam se sebou. „Stanovila jsem podmínky,“ řekla. „Pamatuji. Tři měsíce, oddělené pokoje, žádná oznámení.
Pamatuji si každé slovo. “
„Teď stanovím jiné. “
Jeho tvář se změnila. Ne zlost ani strach.
Připravenost člověka, který už ví, že láska není listina, kterou může sepsat sám. „Emily nebude tu jako chudá příbuzná. Bude učitelkou ve škole, kterou platíte, nebo v jiné, kterou si sama vybere. A když přijede sem, bude mít vlastní pokoj, ne kout pro někoho, kdo překáží.
“
„Ano. “
„Moje matka bude přijatá ke stolu, ne jako švadlena, na které se dá práce zadním vchodem. Jako moje matka. “
„Ano.
“
„A ještě něco. “ Teď se jí zadrhl hlas. Ne proto, že by si nebyla jistá. Protože tohle přání bylo nejvíc její a nejhůř se říkalo nahlas.
„Chci odjíždět každý rok na měsíc sama. Bez vysvětlování, bez povolení, bez toho, aby za mnou někdo posílal kočár. “
Vévoda ztuhl déle než předtím. Ta podmínka ho zasáhla do místa, kde si myslel, že staví domov, a najednou slyšel slovo odjezd.
„Kam? “ zeptal se po chvíli. „Nevím. K moři, do malého města, do domu, kde mě nikdo nezná.
Někam, kde nejsem slečna Vencová, ani vaše budoucí vévodkyně, ani ta u okna. Jen člověk, který může ráno vstát, projít se a nikomu se nehlásit. “
Díval se na okno, které nechal postavit pro dva. Na polštáře, na sklo, na zelené rostliny kolem.
Chvíli bylo vidět, že bojuje s prvním starým nutkáním. Podržet, zajistit, nepustit. Pak se dotkl rámu. „Moje teta odjížděla jednou ročně k moři,“ řekl tiše.
„Myslel jsem si, že utíká od nás, ode mě. Teprve nedávno mi došlo, že možná odjížděla k sobě, aby se dokázala vrátit. “ Podíval se na ni. „Ano.
Měsíc. “
Eleanor vydechla. „A přidejte ještě něco,“ řekl. „Co?
“
„Nevím. To právě nevím. Řeknete mi to, až to bude třeba, a já se nejdřív pokusím naslouchat, ne odpovídat. “
To bylo možná nejvíc, co jí mohl dát.
Ne slib, že všechno půjde snadno. Slib, že až to snadné nebude, nezačne první rozkazovat. „Ještě jedno,“ řekla. „Budeme se učit spolu.
Já znaky, botaniku, vy všechno, co jste se nikdy nenaučil. Já šerm, a také to, jak prosit, když se bojím. Nechci být jen ta, která odchází důstojně. Chci umět i zůstat bez pýchy.
“
Vévoda se usmál celou tváří. Ten úsměv už viděla v kostele, v hostinci, všude. Stával se častějším, ale pořád v něm bylo něco vzácného. „To není podmínka,“ řekl.
„To je život, který si vymýšlíme. “
Usedli do okna, bok po boku, polštáře vedle sebe, sklo kolem nich, zeleň za sklem. Dole u cesty zastavovaly kočáry. Hraběnka vítala hosty a její neteř z Itálie opravdu nesla košík pomerančů, jako by do anglického domu přivezla kus slunce a žádné svolení.
„Dívejte,“ řekl vévoda. „Vidím, to je rodina. “
„Zvláštní,“ doplnila Eleanor. „Vymyšlená, ale naše.
“
Když hosté vstoupili do oranžerie, Lady Harringtonová udělala znak pozdravu. Eleanor mu rozuměla. „Krásný den,“ přeložila nahlas. Vévoda doplnil znaky trochu pomaleji, ale správně.
„Náš den. “
Bylo to první okno, které neukazovalo na ženu samotnou. Bylo postavené pro dva, a ukázalo se, že se do něj vejde víc lidí, než oba čekali. O šest měsíců později voněla oranžerie hlínou, dřevem a sněhem.
Skla se zamlžovala rozdílem teplot a Eleanor musela občas rukávem setřít malý kruh, aby viděla do zahrady. Uvnitř bylo teplo. Kamna, která vévoda nechal instalovat podle jejich nákresů a zahradníkových protestů, praskala tak spokojeně, jako by v domě stála odjakživa. Dříví jí štípal někdy sám.
Sluhové z toho byli nešťastní. Henry to nazýval nebezpečným rozmarem jeho milosti, ale nikdo mu už sekeru nebral. Eleanor seděla v okně, které postavil. Jeden polštář měla za zády, druhý vedle sebe, volný.
Na klíně jí ležela kniha. Skutečná, vytištěná, svázaná. Na obálce stálo otcovo jméno a pod ním její. Elea Norvensová, redaktorka a ilustrátorka.
Uvnitř byla stránka s kapradinou, kterou dokreslila vlastní rukou vedle otcovy staré poznámky. Inkoust tam měl jiný odstín. Bylo to vidět, a ona už to nechtěla skrývat. Dveře se otevřely.
Nevešel vévoda, ale Emily. Devítiletá, drobná, rychlá, neslyšící od narození, ale v oranžerii se pohybovala jistěji než kdejaký host v tanečním sále. Ruce se jí rozběhly ve znacích, kterým Eleanor rozuměla bez překladu: „Jdi, má dopis a usmívá se. “
Eleanor se usmála a přitáhla sestru k sobě na volný polštář.
Emily se posadila tak samozřejmě, jako by okno od začátku patřilo i jí. Venku padal sníh na záhony, které spaly pod bílou peřinou. Některé rostliny vypadaly mrtvé. Eleanor však věděla, které mají kořeny živé.
Vévoda vešel o chvíli později. V botách se sněhem, kabát ještě na sobě, rukavice sundané tak narychlo, že jednu držel mezi zuby a druhou v kapse. V ruce měl dopis. „Od první dámy,“ řekl zadýchaně, „od té, která malovala akvarel.
“
Sedl si vedle nich na kraj polštáře, který už nebyl volný. Emily mu okamžitě poklepala na rukáv, protože na něj nanosil sníh. „Promiň,“ řekl nahlas a potom zopakoval znakem. „Špatně.
“
Emily protočila oči a opravila ho. Vévoda se zasmál. Ne uraženě, ne vévodsky. Prostě se zasmál.
„Provdala se,“ pokračoval a podal Eleanor dopis. „Ne za toho pána, kterého vybrala její matka, za hudebníka. Píše, že snídaně, kde jste ji posadila vedle hudebnice, byla začátkem. Prý tehdy poprvé uviděla, že vedle ní může sedět jiný život.
“
Eleanor četla. Rty se jí přitom pohybovaly a Emily sledovala, protože se učila odezírat i od ní, nejen od učitelů. Dopis byl dlouhý, místy roztřesený, místy směšný, a na konci bylo poděkování tak neobratné, že se Eleanor musela nadechnout. „Děkuje mi,“ řekla.
„Ale já nic neudělala. Jen jsem ji posadila. “
„Posadila jste ji,“ odpověděl vévoda. „Někdy je to všechno.
“
Sundal kabát. Pod ním měl starou košili. Tu pohodlnou, kterou nosil v oranžerii a občas ve šermírně. Nebyla vhodná pro návštěvy.
Právě proto v ní vypadal nejvíc jako on. Emily udělala rychle několik znaků. Eleanor se zasmála. „Říká, že jí každý večer čtete knihy, které sám neznáte, a že znaky pořád neumíte dobře.
To druhé jsem pochopila i bez překladu. “
Emily přidala další znak. „A že vás opravuje,“ dodala Eleanor. „Velmi přísně.
“
Vévoda se tvářil vážně. Dokud se Emily nezačala smát beze zvuku tak nakažlivě, že se zasmál znovu. Eleanor se na něj dívala. Na muže se sněhem ve vlasech, ve staré košili, který seděl v okně vedle neslyšící dívky a nechal se opravovat, aniž ztratil důstojnost.
Ne proto, že by se stal dokonalým, právě naopak, protože už se dokázal mýlit před druhými. „Dostala jsem dopis od vydavatele,“ řekla po chvíli. Zvedl oči. „Druhý náklad a žádost o ilustrace pro botanický atlas.
Ne otcovy. Moje. “
„Souhlasila jste? “
„Ano.
S podmínkou, že podepíšu jen svým jménem. “
Vévoda nebyl překvapen. Neděkoval jí, jako by její odvaha byla dar jemu. Jen přijal, že to je její práce, její jméno, její rozhodnutí.
„Já mám také něco,“ řekl po chvíli. „Ne, dopis. “ Sáhl do kapsy a vytáhl drobný předmět. Malý, dřevěný, trochu křivý.
Eleanor ho vzala do dlaně a poznala kapradinu. Nebyla dokonale vyřezaná. Některé lístky byly příliš silné, jeden kořínek se ztrácel, stonek byl na jedné straně hlubší. Ale bylo vidět, že ji někdo dlouho držel, otáčel, zkoušel, kazil, znovu začínal.
„Vyřezal jsem ji,“ řekl. „Neteř z Itálie mě učila. Smála se mi tak hrozně, že jsem málem přestal. “
„A nepřestal jste?
“
„Ne. Z nějakého nešťastného důvodu jsem si vzpomněl, že jste mi kdysi řekla totéž u šermu. “
Eleanor přejela palcem po dřevě. „Je krásná.
“
„Je špatná,“ opravil ji. „Ale skutečná. “
Emily si kapradinu hned vzala z ruky a prohlížela si ji s vážností soudce. Pak udělala znak.
„Krásná? “
„Ne,“ řekl vévoda nahlas. A potom znakem, pomalu, s jednou chybou, kterou Emily velkoryse přešla: „Je její, trochu moje. Ty ji můžeš držet.
“
Seděli všichni tři v okně, které bylo kdysi postaveno pro dva, a teď bez protestu pojalo víc. Sníh ťukal na sklo, kamna praskala. Kniha ležela na kolenou. Dřevěná kapradina putovala z ruky do ruky.
„Chci se zeptat,“ řekl vévoda náhle. Nedíval se na ni, díval se na sníh za sklem, na Emilyiny prsty, na svou špatně vyřezanou kapradinu. Eleanor poznala, že tentokrát si větu nepřipravil. „Ptejte se.
“
„Můžete odmítnout. “
„To vím. “
Teprve potom se otočil, vzal její ruku, tu, která psala, kreslila, držela meč, učila znaky a jednou v hostinci zůstala, i když mohla odejít. „Zůstanete?
“ zeptal se. „Ne kvůli třem měsícům, ne kvůli podmínkám, ne proto, že prosím, ale protože…“ Odmlčel se. „Protože nevím, jak být bez vás, a bojím se to zjistit. Ale jestli odejdete, zůstanu.
Nechám dveře otevřené. Nebudu posílat kočár. Nebudu rozkazovat. Budu čekat.
To je všechno, co umím slíbit správně. “
Eleanor neodpověděla hned. Položila dřevěnou kapradinu na knihu a vstala. Došla ke dveřím oranžerie a otevřela je.
Studený vzduch jí udeřil do tváře. Sníh se jí dotkl čela a hned roztál. Venku pod bílou vrstvou spaly rostliny, které na podzim přesazovali spolu. Kapradina, orchidej, malé keře u nich.
Zahradník tvrdil, že zimu nepřežijí. Ona věděla své. Kořeny byly živé, stonky spaly, ale žily. Na jaře vyženou výhonky, v létě listy.
Uviděla by to, kdyby zůstala. Ale nezůstávala kvůli rostlinám, ani kvůli oknu, ani kvůli knize, ani kvůli jeho prosbě. Otočila se. Vévoda stál uprostřed oranžerie.
Nešel za ní do chladu, nezastavil ji, jen čekal. Emily seděla v okně s rukou na skle a udělala znak, který všechny děti umějí říct dřív srdcem než rukama. „Pojď. “
Eleanor odpověděla znakem, který si s vévodou vymysleli spolu.
Ruka k hrudi, prsty sevřené, otevřené, potom vpřed. K němu, k Emilii, k nim. „Jsem tady,“ řekla nahlas. „Zůstávám.
Ne proto, že prosíte, protože si vybírám. Dnes. A zítra se zeptáte znovu. “
Pochopil.
Usmál se plným úsměvem, tím, který se stal obvyklým, ale ne obyčejným. Udělal svůj znak zpátky. Ruka k srdci, k ní. Dřív znamenal „zůstaň“.
Teď v něm bylo víc. Zastav se. Buď. Vrať se, když odejdeš.
Já budu tady. Šla k němu. Neběžela, nepadala mu do náruče jako hrdinka z románu, který by hraběnka četla s brýlemi a tajila to před návštěvami. Šla jistě, krok za krokem, jako šla první den k oknu, jako šla do kostela, jako šla do oranžerie.
Každý krok byl její. Vzala jeho ruku a vedla ho zpátky k oknu, k Emilii, ke knize, ke kamnům. „Zůstávám,“ řekla. „Pro vás, pro Emily, pro sebe.
Ale na jaře odjedu na měsíc sama, a vrátím se, protože budu chtít. Protože i návrat musí být volba. “
„Pamatuj,“ odpověděl. „Budu čekat.
Nebudu rozkazovat. Prostě budu. “
Usedli do okna ve třech, protože Emily nehodlala nikam odcházet a nikdo ji neposílal pryč. Sníh padal dál, kamna praskala.
Kniha ležela Eleanor na kolenou, dřevěná kapradina na knize, jeho ruka na její ruce, její druhá ruka na ruce sestry. Za sklem byla zima, za zimou jaro, za jarem měsíc, kdy odjede, a potom měsíc, kdy se vrátí. Ne jako dlužnice, ne jako schovaná ilustrátorka, ne jako žena, na kterou někdo ukázal u okna. Jako Eleanor Vencová, která vydala své jméno, přijala své místo a neztratila vlastní krok.
Podívala se na vévodu. Na muže, který kdysi neuměl nic než vybrat, přikázat a mlčet. Který zůstal ve dveřích. Který vyřezal špatnou kapradinu.
Který se učil znaky. Který se ptal tak, aby mohla říct ne. „Ještě jednou,“ řekla. „Co?
“
„Zeptejte se ještě jednou. “
Vévoda sevřel její ruku. Ne pevně, jen dost, aby věděla, že tam je. „Zůstanete?
“
„Ano. Dnes. A zítra se zeptáte znovu. “
Usmál se.
A Emily, která rozuměla víc, než dospělí čekali, položila svou malou ruku přes jejich prsty. Venku padal sníh. Uvnitř bylo teplo. A v tom teple nebylo nic dokonalého.
Jen lidé, kteří se učili znovu mluvit, prosit, čekat, vracet se a volit. A možná právě proto to stačilo. Někdy člověk nezůstane proto, že nemá kam jít.
Zůstane teprve tehdy, když už odejít může.