Byl nádherný podzimní den, kdy Vladimír seděl na lavičce v parku a hladil svého labradora. Zlatavá srst psa se leskla v paprscích slunce, ale Vladimírův pohled byl nepřítomný. Věděl, že musí svému synovi Ivanovi říct něco, co mu obrátí život naruby. Později toho dne se Vladimír procházel po obývacím pokoji, nervózně upravoval záhyby závěsů a nemohl najít klid.
Jeho šestnáctiletý syn Ivan ho mlčky pozoroval z křesla. “Tati, nechceš mi už říct, co jsi mi chtěl říct? ” zeptal se konečně Ivan. Vladimír se zastavil, zhluboka se nadechl a spustil.
“Ivane, už jsi dospělý. Seznámil jsem se s jednou ženou. Jmenuje se Irina. Je hodná, chytrá a krásná.
Chci tě s ní seznámit. ”
“A co máma? ” Ivanova tvář ztvrdla. “Máma už tu není, synu.
Dlouho není. Já ji pořád miluji a moc se mi stýská, ale už nechci být sám. ”
“To je nějaký vtip? ” Ivan vyskočil z křesla.
“Nechci žádnou tvoji Irinu! Marina, Irina, Karina, je mi to jedno! Nechci ji tady! ”
“To je můj byt a já budu rozhodovat, co budu dělat,” odpověděl Vladimír pevně.
“Tak mě klidně vyhoď kvůli nějaké ženské! Vždyť je ti přes padesát a srdce ti zlobí! Jaké dvoření v tvém věku? ” Ivan křičel s mladickou krutostí.
Vladimír unaveně zavřel oči. Bože, co to dělám? Vždyť je dvakrát mladší než já. A Vaňkova reakce je přece typická.
Tak to bude říkat každý. Později si Vladimír vzpomněl na rozhovor s Irinou, kdy mu řekla: “Vím moc dobře, že jsem mladá a ty starší. Řeknou, že si tě beru kvůli penězům. Buď mi věříš bezvýhradně, nebo se rozejdeme.
” A on jí uvěřil. Irina se přestěhovala do jejich bytu, ale rodina se nevytvořila. Ivan, už student druhého ročníku, se k ní choval nepřátelsky. Vladimír se snažil přijít na to, co se mezi nimi děje, ale oba ho odbývali.
“Nech mě na pokoji, tati,” utínal ho Ivan pokaždé. Vladimír se rozhodl, že to zjistí sám. Nechal si od technika nainstalovat skrytou kameru v obývacím pokoji. Jednoho dne, když byl v práci a sledoval živý přenos, viděl, jak se Ivan chová k Irině povýšeně a vulgárně.
Pak Ivan zmizel ze záběru a vrátil se s rukou v kapse, jako by si tam něco schoval. Vladimír si všiml, že Ivan šel směrem k jeho pracovně. Když Vladimír přepočítal peníze v sejfu, částka se citelně zmenšila. O pár dní později uviděl, jak Ivan vynáší z pracovny krabičku s Olžinými šperky.
“Musíme si promluvit,” řekl Vladimír Ivanovi následující večer. “U nás doma mizí peníze a šperky. ”
“A proč si myslíš, že jsem to já? ” Ivan se ušklíbl.
“V bytě je přece ještě jedna cizí osoba. Zeptej se jí. ”
“Prachy si nech, ale vrať šperky a odejdi,” řekl Vladimír. Ivan hodil peníze na zem.
“Nevzal jsem ani korunu! Ale šperky ti nevrátím! Jsou máminy! Nedovolím, aby si je navlékla nějaká cizí ženská!
” Jeho hlas se zlomil a vzlykl. Vladimír na syna hleděl s otevřenými ústy. Najednou viděl, že před ním nestojí cynický mladík, ale jeho ztracený syn, který pořád truchlí po mámě. Nenávist byla jen maskou pro obrovskou bolest.
“Vaňo, promiň mi,” zašeptal Vladimír. “A ty mi taky odpusť, tati,” Ivan odpověděl přes slzy. “Za všechno. Mám tě rád.
”
Vladimír syna pevně objal a vedle nich poskakoval pes, šťastně vrtě ocáskem.