Vladimír Bronický se vracel z těžké směny v továrně a těšil se domů za ženou a dcerami. Místo nich ho ale na kuchyňském stole čekal vzkaz. Lída psala, že odchází za jiným mužem, který nechce cizí děti, a proto dcery Světlanu a Alenu přenechává jemu. Slíbila, že se bude finančně podílet, ale nikdy se neozvala.
Ani Vladimír, ani děvčata už Lídu nikdy neviděli. Poslala jen dokumenty k rozvodu a vzdala se rodičovských práv. Tehdy bylo Světlaně osm let a Alence sotva tři. Otec zůstal sám, ale nevzdal se.
Dřel se do úmoru, aby dcerám nic nechybělo. Kroužky, hudební škola, bazén – všechno jim dopřál, jen aby necítily, že vyrůstají bez matky. Sám sebe odsunul na úplný konec svého života a o novém vztahu nechtěl ani slyšet. Jenže jeho hyperpéče a snaha všechno vynahradit přinesla opačný výsledek.
Dívky vyrostly v sobecké a náročné ženy, které otce vnímaly jen jako zdroj peněz a pomoci. Když se s nimi pohádal, vždycky použily svou nejúčinnější zbraň: „Kvůli tobě odešla máma. Tys za všechno může. “ Vladimír to pokaždé srazilo na kolena a on jim všechno odpustil.
Když dívky dospěly, dělaly si, co chtěly, a když se dostaly do problémů, běžely za otcem, který je vždycky zachránil. Nikdy je nenapadlo, že by se o něj mohly postarat ony. Až když mu lékaři oznámili rakovinu, Světlana a Alena si uvědomily, že nastal čas jednat. Ne kvůli otci, ale kvůli sobě.
Sladkými slovy a sliby, že se o něj postarají, ho přemluvily, aby na ně darovací smlouvou převedl veškerý svůj majetek. Vladimír, vyčerpaný a nemocný, podepsal všechno. Jen co vyšli od notáře, dívky prodaly byt, garáž i auto. Peníze si rozdělily napůl a otce bez výčitek odvezly do hospice, kde ho nechaly napospas osudu.
Tři roky ho ani jedna nenavštívila ani nezavolala. Vladimír se smířil s tím, že ho dcery zradily. Už nečekal nic. Jednoho rána Světlaně zavolala žena, která se představila jako Marina, asistentka notáře.
Hledala Vladimíra Nikolajeviče kvůli tajnému závětnímu řízení. Světlana se zalekla a řekla, že si to musí promyslet. Hned zavolala sestře. Alena začala pátrat.
Podařilo se jí podplatit zdravotní sestru z hospice a zjistila šokující novinu: Vladimír měl bratra Sergeje, který před lety emigroval do Ameriky. Oženil se tam s bohatou vdovou, po jejíž smrti zdědil obrovský majetek. Teď zemřel i Sergej a všechno odkázal svému bratrovi Vladimírovi. Sestry byly v šoku.
Najednou stál před nimi obrovský majetek, ale byl v rukou otce, kterého zradily. Rozhodly se, že si ho musí získat zpět. Domluvily se, že k němu přijdou, předstírat lítost a pokání. Když dorazily do hospice, Vladimír je přivítal, jako by se nic nestalo.
Choval se klidně, vyrovnaně, ale mluvil jen o maličkostech. Na jejich nenápadné narážky na dědictví nereagoval. Když se Alena zeptala na strýce Sergeje, otec bez mrknutí oka zalhal, že si dlouho nevolali. Po návštěvě se sestry předháněly v plánech, jak otce obměkčit.
Světlana navrhla upřímnost, přiznání viny a aktivní pokání. Alena nejdřív váhala, ale nakonec souhlasila. Při další návštěvě se Ala rozplakala a prosila otce o odpuštění. Vladimír jim konečně řekl své podmínky: chce se vrátit do vlastního bytu, chce, aby mu koupily nový byt na jeho jméno, a chce zpět peníze z prodeje auta a garáže.
Sestry neměly na vybranou. Přijaly jeho podmínky. Začalo peklo plné vybírání bytu, nekonečné rekonstrukce a dohadování o penězích. Vladimír byl puntičkářský a náročný, neustále kritizoval a přidával požadavky.
Dcery utrácely poslední úspory, dlužily se, ale vydržely to v naději na dědictví. Konečně nastal den kolaudace nového bytu. Sestry přinesly dárek a dort. Vladimír byl v dobré náladě a začal vyprávět o svém bratrovi.
Sestry ztuhly napětím, čekaly na zmínku o dědictví. Vladimír se usmál a řekl: „Ano, byl to bratránek, a už není. Chcípnul ta bestie, stejná lidská pakáž jako vy. A chcípnul, jak se sluší, v samotě.
“
Sestry oněměly. Vladimír se hlasitě zasmál: „Co jste čekaly? Že uslyšíte něco jiného? Vy nejste jen podlé mrchy, ale ještě k tomu úplné husy.
Celé oddělení psalo ten scénář. Líza, ta sestra, sehrála svou roli skvěle. A asistentka notáře Marina? To byla ve skutečnosti Klavďa Matvejevna.
Vyhrála konkurz na roli. Všechno jsme promysleli. Uvěřily jste všemu. “
Alena chtěla protestovat, ale otec ji přerušil: „Závěť už mám sepsanou.
A samozřejmě v ní nejste. Teď okamžitě vypadněte, ať vás tu už nikdy nevidím. Otcovské city k vám ve mně dávno umřely. “
Světlana vstala a tiše řekla: „Pojď.
Už tu nemáme co dělat. “ Poprvé v životě ji mladší sestra následovala bez odporu. Když za nimi zavřel dveře, Vladimír se rozhlédl po svém bytě a usmál se. Všechno špatné bylo konečně za ním.
Životní lekce byla zvládnuta na jedničku.