Julian se nelíbal jako muž, který právě ztratil rozum. Líbal Vivien klidně, pomalu, tak samozřejmě, jako by za nízkými dveřmi sakristie nestálo nic nebezpečného. Žádná svatba, žádní hosté, žádná nevěsta v šatech barvy zimní smetany. A Charlotte Vexliová s matčiným modlitebníkem dva kroky od jejich nohou najednou pochopila, že nejhorší na zradě není hluk.
Nejhorší je ticho, v němž se dva lidé ani trochu nebojí, že budou přistiženi. Zvon nad kaplí v Tornholmu právě odbyl tři čtvrtě na jedenáct. Charlotte ještě před chvílí stála v předsíni a Hety Marsdenová jí upravovala krajku u zápěstí, protože jeden drobný steh se zachytil o perličku na rukavici. Varhaník už zkoušel první tóny.
V lavicích to šumělo hedvábím a starými modlitebníky. A otec, baron Vexli, mluvil u dveří s knězem tak tiše, jak mluví muži, kteří se bojí, že jim dojetí zradí hlas. Tehdy si Charlotte vzpomněla na matčin modlitebník. Sama ho před hodinou položila na lavici v sakristii, aby se cestou nepomačkal starý přebal z měkké kůže.
Bez toho modlitebníku se jí najednou zdálo nemožné udělat první krok k oltáři. Ne proto, že by věřila, že ji ochrání. Jen proto, že to byla poslední známá věc v cizím dni. Charlotte se trochu narovnala, zvedla lem šatů a proklouzla podél zdi k boční uličce.
Otec si toho nevšiml, nebo si možná všiml, ale domníval se, že dcera jen potřebuje na okamžik vzduch. V kapli voněly lilie, vosk a vlhký kámen. Od střechy táhlo, svíce hořely nerovnoměrně a jejich plameny se nakláněly, jako by i ony chtěly odvrátit oči. Nízké dveře sakristie byly pootevřené kvůli větrání.
Charlotte na ně položila dlaň. Dřevo bylo studené. A potom je uviděla. Julian, lord Eshcomp, její snoubenec, stál zády k dubové skříni s rouchy a tiskl k sobě její tetu Vivien, lady Marchmainovou.
Jednu ruku měl položenou na jejím zátylku, druhou na pase přes šedé hedvábí ranních šatů. Vivienin závoj ležel odhozený na lavici. U spánku jí tepala drobná žilka, kterou Charlotte znala od dětství. Modlitebník ležel na lavici mezi svící a hromádkou čistého plátna.
Tak blízko, tak hloupě blízko. Charlotte si později nikdy nedokázala vybavit, zda vydala nějaký zvuk. Možná jen prudčeji vydechla. Julian se otočil první.
Na rtech se mu objevilo jeho malé dobře vyzkoušené pousmání. To, kterým uměl utišit služebného, uklidnit rozhněvaného věřitele i pobavit starou tetu u večeře. „Charlotte,” řekl velmi klidně. „Má drahá.
”
Neřekl odpusť mi. Neřekl není to tak, jak si myslíš. Jen ji oslovil tónem muže, který čeká, že žena ustoupí, protože už tolikrát v životě ustoupila. Charlotte se podívala na Vivien.
Viděla na jejích šatech malý světlý flíček od vosku. Viděla Julianovu ruku, která se pomalu stáhla z jejího pasu. Ne rychle, ne provinile, ale opatrně, aby nepomačkala hedvábí. A v té opatrnosti bylo všechno.
Udělala dva kroky. Vzala z lavice matčin modlitebník. Kůže přebalu byla teplá od blízké svíce. Přitiskla si ho k hrudi a odešla.
Dveře sakristie za sebou zavřela tiše. Tak tiše, jako se zavírají dveře do pokoje, kde leží někdo nemocný a člověk už ví, že mu nepomůže hlasitý pláč. V hlavní uličce už hrál varhaník. Hosté začali vstávat.
Všichni si mysleli, že nevěsta přichází. Charlotte šla doprostřed uličky. Ne k oltáři, jen doprostřed. Otec k ní otočil hlavu a tehdy uviděl její tvář.
Otevřel ústa, ale neřekl nic. Ten muž, který dokázal na honu okřiknout tři mladé pány najednou a u soudu sekal věty jako nožem, teď jen stál a bledl. „Prosím, odpusťte mi,” řekla Charlotte do ticha. Hlas měla slabší, než chtěla, ale byl její.
Ne Julianův, ne otcův, ne tety Vivien. „Dnes se svatba konat nebude. ”
V zadních řadách někdo prudce vtáhl dech. Jeden mladý bratranec upustil rukavici.
Lady Maryelová, kmotra ženicha, pomalu spustila svůj modlitebník do klína a podívala se na Charlotte přes okraj želvovinových brýlí. V tom pohledu nebyla ani zvědavost, ani pohoršení. Bylo v něm něco ostřejšího. Baron Vexli udělal krok vpřed.
Charlotte lehce zvedla dlaň. Ten pohyb byl malý, skoro dětský, ale otec se zastavil. „Nevdám se za lorda Eshcompa,” řekla. Chtěla dodat něco důstojného, něco opatrného, co by neproměnilo tetu Vivien ve štvanou ženu hned před celým shromážděním.
Ale hrdlo se jí stáhlo a slova se rozpadla dřív, než se z nich stala věta. „Dnes se svatba konat nebude. Odpusťte mi. ”
Nastalo pět vteřin, které byly delší než celá rána před nimi.
Potom z lavice napravo vstal muž, kterého si Charlotte za tři týdny zasnoubení sotva všímala. Edmund Eshcomp, hrabě Thornholm, starší bratr jejího snoubence. Byl vysoký, štíhlý, oblečený s takovou zdrženlivou přísností, že mezi liliemi a bílými stuhami vypadal skoro jako člověk omylem přivedený z pohřbu. Charlotte ho do té chvíle měla za muže z kamene, zdvořilého, chladného, přesného, s očima šedými jako mokrá břidlice.
Neřekl ani slovo. Vyšel do uličky, zastavil se vedle ní a nabídl jí paži. Prostě ohnul loket lehce stranou, jako by šli po štěrkové cestě v zahradě. Charlotte položila dlaň na jeho paži.
Vedl ji k východu ani rychle, ani pomalu. Za jejich zády se začínal zvedat šepot, šustění hedvábí, tlumené otázky. Venku padal drobný rovnoměrný déšť. Dole stál kočár s tornholmským erbem na dvířkách, připravený pro novomanžele po obřadu.
„Slečna Vexliová pojede se mnou do domu,” řekl hrabě Thornholm. „Pošlete pro barona Vexliho, až vyjde. ”
Řekl to tak, jako by to bylo rozhodnuto už od rána. Dvířka otevřel sám.
Charlotte položila nohu na stupátko a v tom okamžiku jí zradilo koleno. Ne teatrálně, bez mdloby, jen prostě přestalo nést váhu. Hrabě ji podepřel pod loktem pevně, krátce, bez obřadnosti. Posadila se.
On se posadil naproti. Dvířka se zavřela. V kočáře bylo šero. Vonělo to kůží, vlhkým suknem a slabou levandulí.
Déšť bubnoval na střechu. Charlotte stále tiskla k hrudi matčin modlitebník. Podívala se na muže naproti sobě a snažila se vzpomenout, zda spolu někdy mluvili o něčem jiném než o počasí a stavu cest. „Milorde,” řekla a teprve teď se jí hlas zachvěl.
„Nevím, proč jste to udělal. ”
Hrabě Thornholm přitiskl palec k vnitřní straně svého prstenu. Byl to rychlý, navyklý pohyb. „Proto,” řekl, „abyste měla kam jít, slečno Vexliová.
O zbytku si promluvíme v knihovně. ”
Thornholská knihovna byla chladnější, než by měla být místnost, kam přivedli ženu ve svatebních šatech. V krbu se plamen pořád nemohl pořádně chytit. Baron Vexli stál u okna a hleděl na mokrou příjezdovou alej.
Byl bílý jako lněný ubrus a na tvářích se mu pohybovaly dva malé svaly. Charlotte je znala od dětství. Objevovaly se vždycky, když mlčel proto, aby neřekl něco, co by už nešlo vzít zpátky. „Milorde,” pronesl konečně baron, aniž se otočil od okna.
„Dnes ráno jsem do vaší kaple přivezl svou jedinou dceru. Rád bych pochopil, jak ji mám odvést zpátky. ”
„Právě o tom,” řekl hrabě klidně, „jsem chtěl mluvit s vámi i se slečnou Vexliovou. ”
„Váš bratr zostudil mou dceru u oltáře před třiceti svědky.
Neptám se, čí je to hanba. To vím. Ptám se, co s tím dělat. ”
Hrabě Thornholm lehce sklonil hlavu.
Díval se na neposlušný oheň, jako by i on dnes odmítal hořet podle pravidel. „S vaším svolením, barone,” řekl, „a samozřejmě se souhlasem slečny Vexliové, bych navrhl jednoduché řešení. Za dva týdny získám zvláštní povolení. Po uplynutí těchto dvou týdnů se slečna Vexliová, bude-li si to přát, provdá za mě.
”
Poleno v krbu konečně prasklo a rozhořelo se. „Za vás,” zopakoval baron. „Za mě, milorde,” řekla Charlotte. Oba muži se otočili.
Položila matčin modlitebník na malý stolek u křesla. Udělala to opatrně, jako by odkládala ruku své mrtvé matky. Pak narovnala ramena. „Jsem vám vděčná,” řekla.
„Dnes ráno bych vám byla vděčná ještě víc, kdybych mohla, ale nepřijmu to jako almužnu. ”
„To není almužna, slečno Vexliová. ”
„Tak se tomu říká, milorde, když si muž bere ženu, aby zakryl cizí vinu. ”
Hrabě se jí poprvé podíval přímo do tváře.
Mlčel dlouho, tak dlouho, že baron Vexli už udělal krok vpřed, jako by chtěl dceři pomoci najít slova. Potom se zastavil. To musela udělat sama. „Dobře,” řekl hrabě.
„Pak jmenujte své podmínky, slečno Vexliová. ”
„Zaprvé,” pronesla, „oddělené pokoje po dobu prvního roku. Nechci, aby kdokoliv, včetně vás, předpokládal, že jsem do této dohody vstoupila z vděčnosti. ”
„Souhlasím,” odpověděl okamžitě, bez uraženého pohledu, bez mužského úsměvu.
„Za druhé, po uplynutí roku může kdokoli z nás, bude-li chtít, požádat o odloučení bez vzájemných výčitek. ”
„Souhlasím. ”
„Za třetí,” řekla Charlotte a hlas jí náhle ztišil. „Moje teta, lady Marchmainová, až do dnešního rána žila pod střechou mého otce.
Nechci, aby ji dnes vyhnali na ulici. Nechci být tou, kvůli níž ji vyhodí. ”
Baron Vexli vydal zvuk, jako by praštil pěstí do stolu, ačkoli ruce nezvedl. „Charlotte, žádáš, aby v mém domě zůstala žena, která…
” Nedokončil to. „Vím, o co žádám,” řekla Charlotte. „Neprosím, abys jí odpustil. Prosím jen, aby ji nikdo neposlal pryč dnes v dešti s kufrem v ruce.
Ať odejde sama. ”
Hrabě Thornholm se podíval na barona. „Souhlasíte? S jednou výhradou, dovolíte-li.
Pokud se lady Marchmainová rozhodne, že by pro ni bylo snažší přestěhovat se ještě před odjezdem, bude jí nabídnut přístřešek u mé kmotry v Kentu. Ne u mě. Kvůli slušnosti. ”
Baron krátce kývl.
Nedíval se na nikoho. Tehdy hrabě Thornholm udělal dva kroky od krbu a zastavil se před ní. Byl o hlavu vyšší než ona a v té polotemné knihovně viděla jeho tvář jasněji než ráno v kapli. Nebyla chladná, jen unavená od příliš dlouhého sebeovládání.
„V tom případě,” řekl, „dovolte mi, abych k vám byl stejně upřímný, jako jste vy ke mně. Dnes vám nebudu slibovat nic krásného. Za dva týdny vám mohu dát své jméno. Nic krásnějšího, než to, vám dnes slíbit nedokážu.
”
Ta slova nedopadla jako vyznání, ani jako oběť. Dopadla do ticha jako dobře položený kámen na okraj rozvodněného potoka. Charlotte sklonila hlavu. „To mi stačí, milorde,” řekla.
Příštího rána déšť ustal, ale nebe zůstalo nízké a šedé. Charlotte se šla k snídani v tmavomodrém jezdeckém úboru. Na prahu malé jídelny řekla hraběti, aniž se posadila: „Milorde, chtěla bych vás požádat o koně a jednu hodinu. ”
„Jednoho koně nebo dva, slečno Vexliová.
Podle vašeho uvážení. ”
„Dva,” řekla. Za dvacet minut vyjeli severní branou. Jeli dlouhou alejí lemovanou olšemi.
Asi dvě minuty nepromluvil ani jeden. Jen kopyta mlaskala v mokré zemi. „Nikdy jsem nejela vaším parkem, milorde,” řekla konečně, jen aby něco řekla. „Včera se mi zdálo, že jsou tu samé rododendrony.
”
„Rododendrony jsou u jižního průčelí,” odpověděl. „Zasadila je má matka. Měla teorii, že hosty je třeba vítat něčím kvetoucím, aby hned neuviděli dům. ”
„A dům je špatný?
”
„Dům je veliký. To není totéž. ”
Koutek úst se mu zachvěl. Nebyl to ještě úsměv, spíš jeho velmi zdrženlivý příslib.
Sjeli z aleje na stezku, která stoupala mírným svahem k dubovému háji. „Milorde,” řekla Charlotte, když se dostali vedle sebe na širší část stezky. „Chtěla bych vás o něco požádat. Dokud budu tyto dva týdny žít pod vaší střechou, nechtěla bych, abyste se mnou mluvil tak, jako bych byla ze skla.
”
„Mluvil jsem s vámi tak, slečno Vexliová? ”
„Ano. Dnes u snídaně. Zeptal jsem se pouze, zda jste dobře spala.
Tónem, jakým se ptáme na zdraví tety, která má slabé nervy. ”
Tehdy se zasmál krátce jedním výdechem. Hned se ovládl. Skoro se zastyděl, ale zvuk už byl venku.
Charlotte se z toho malého smíchu podivně uklidnila. Kamenní muži se nesmějí takhle nešikovně. „Provinil jsem se,” řekl. „Nestává se mi často, abych snídal s dámou, u níž nevím, jak ji oslovovat.
”
„Jmenuji se Charlotte, milorde. Za dva týdny to stejně budete muset vyslovovat. ”
„Za dva týdny,” řekl vážně. „Do té doby, slečno Vexliová.
”
Vyjeli zpod dubů na otevřený hřeben. Dole za mlžným oparem ležely luční nivy a mezi nimi stříbrná nit řeky. Charlotte poprvé pomyslela na to, že v tom velikém domě žije Edmund sám. Úplně sám.
Už dva roky. „Milorde,” řekla opatrně. „Zdá se mi, že jsem se vás ani jednou nezeptala. Vy jste přece měl syna.
”
Valach pod ním se nezachvěl, ale ruka v rukavici napjala otěže. Jen trochu. „Syn se narodil mrtvý,” řekl klidně. „Má žena žila ještě den.
Bylo jí šestadvacet. ”
Charlotte stáhla prsty kolem otěží. „Odpusťte mi. ”
„Není co odpouštět.
Nikdo se mě na to rok a půl neptal. Ukazuje se, že se to dá vyslovit. ”
Podíval se na ni poprvé od chvíle, kdy vyjeli zpod dubů. Oči teď neměl šedé jako břidlice, spíš barvy nebe před sněhem.
„A vy, slečno Vexliová, také nemáte matku. ”
„Zemřela, když mi bylo jedenáct. ”
„Jedenáct je špatný věk. ”
„Špatný,” souhlasila Charlotte.
Dívala se na své ruce v rukavicích. „Když mi bylo devět, celou zimu mě velmi bolely uši. Matka se mnou sedávala po nocích. Měla malou stříbrnou lžičku a kapala mi do ucha teplý olej.
A když jsem plakala, vyprávěla mi o domě, v němž jednou budu mít vlastní růžovou zahradu. Ve dvanácti jsem pochopila, že od teď budu po nocích sedávat sama. To je celé mé dětské osamění, milorde. Víc k němu nemám co říct.
”
Na konci se jí hlas zlomil, ne vzlykem, jen výdechem, který se zachytil na souhlásce. Hrabě Thornholm neřekl nic. Jen pobídl valacha kolenem tak, aby se dostal těsně vedle ní. Ještě půl minuty jel po jejím boku mlčky.
Neutěšoval ji. Potom řekl velmi prostě: „Rozuměl jsem vám, slečno Vexliová. ”
„Děkuji vám, milorde. ”
Cestou dolů mluvili o rododendronech jeho matky, o povaze hnědé klisny a o tom, že slečna Pinová už pravděpodobně přikázala připravit horký vývar.
U stájí jí hrabě podal ruku a pomohl sesednout. Podržel její dlaň o trochu déle, než bylo nutné. Ne dost dlouho, aby to bylo neslušné. Dost dlouho, aby si toho všimla.
„Za třináct dní, slečno Vexliová,” řekl. „Za třináct dní, milorde,” odpověděla. V domě v předsíni na ně čekaly dva dopisy na stříbrném tácku. Jeden byl adresovaný hraběti.
Druhý, písmem, které Charlotte znala od dětství, patřil jí. Na zadní straně stálo: „Od tvé nešťastné tety V. ”
Charlotte téhož dne tetin dopis neotevřela. Vynesla ho nahoru a položila na horní poličku malého sekretáře ve svém pokoji, zatížená čerstvým číslem měsíčníku.
Za dvě hodiny jí hrabě předal krátký lístek: „Můj bratr odjel do Londýna a odtud, domnívám se, dál. Již nebude hostem ani v tomto domě, ani ve vašem. ”
Čtvrtého dne po svatbě, která se nekonala, přijel k Tornholmu kočár s erbem, který Charlotte dosud vídala jen na navštívenkách. Z kočáru vystoupila malá upravená stará dáma v tmavofialových cestovních šatech.
Odmítla kočího ruku, opřela se o vlastní hůl a rozhlédla se po průčelí domu, jako by mu hodlala vytknout několik starých chyb. Byla to lady Maryelová, kmotra hraběte Thornholma, vdova po generálovi. „Mé dítě,” řekla a nepodala jí ruku. Rovnou uchopila Charlotinu dlaň do obou svých.
„Nechte mě se na vás podívat. ” Vytáhla z ridikýlu drobné želvovinové brýle, nasadila si je na nos a prohlédla si Charlotte tak důkladně, že bylo jasné, k čemu přesně ty brýle slouží. Potom je sundala. „Tak!
Edmunde, mé dítě umí držet ramena. To už není špatné. ”
U snídaně příštího rána se lady Maryelová vyptávala na Charlottinu matku, na barona Vexliho a na to, zda Charlotte četla poslední knihu slečny Edgewortové. „Četla, milady,” řekla Charlotte, „ale mám raději tu starší slečnu Edgewortovou, tu, která psala pro děti.
Tam je všechno poctivější. ”
„Poctivější,” zopakovala lady Maryelová. „Dobře řečeno, mé dítě. ”
Po snídani šly spolu do růžové zahrady za jižním křídlem.
Keře stály v rovných řadách ovázané slámou. Stará dáma šla pomalu, opírala se o hůl i o Charlotin loket. „Mé dítě, pravděpodobně vám napovídali ledacos o mém kmotřenci. Já vám to řeknu sama a vy rozhodněte, zda mi budete věřit.
Znám ho ode dne, kdy ho položili do křtitelnice. Dva roky chodí s tváří, za kterou mám chuť s ním zatřást. Přijela jsem se podívat, zda s ním konečně nezatřese někdo jiný. ”
„Milady,” řekla Charlotte opatrně, „nevdávám se za hraběte proto, abych s ním třásla.
Vdávám se za něj proto, že nemám kam jít. ”
„Mé dítě, ženy, které nemají kam jít, obvykle odcházejí jako společnice k hluchým tetám do Bathu. Nechodí za manželky hrabat Thornholmských. Vy jste vyšla z jeho kaple před očima třiceti hostů na jeho paži.
To už není jen nemít kam jít. To je také mít kam přijít. Rozdíl tu je. ”
Charlotte se podívala na dlouhou řadu růží.
Všechny byly zatím jen svázané, pichlavé, bez květů. Přesto o ně někdo pečoval, jako by přesně věděl, že květy přijdou později. „Je,” řekla tiše. „Pak mi dovolte být na vaší straně.
Mně to bude příjemné a vám užitečné. V Londýně za měsíc budete potřebovat má pozvání a co je důležitější, mé úsměvy ve správných dveřích. Lidé jsou ochotni odpustit skandál, mé dítě. Pokud jim někdo dost vážený ukáže, kterým směrem se mají dívat.
”
Po obědě, když Charlotte odešla do salónu, se lady Maryelová natáhla přes roh stolu a koncem hole poklepala kmotřenci na botu. „Edmunde, přijela jsem kvůli jediné věci. Řekni mi, bereš si tu dívku proto, abys ji zaštítil, nebo proto, abys konečně nebyl sám? ”
Hrabě Thornholm dlouho hleděl na dno sklenice.
„Obojí, kmotro. ”
Lady Maryelová se k němu naklonila blíž. „A tvé srdce? Je klidné?
Je v té dohodě někde přítomno? ”
Neodpověděl. Přitiskl palec k vnitřní straně prstenu a dlouho hleděl do sklenice. „Dobře,” řekla lady Maryelová a zvedla se.
„Neřekl jsi ne. Přijmu to jako odpověď. ” Vyšla do salónu k Charlotte, posadila se vedle ní a řekla tak, aby ji slyšela jen ona: „Mé dítě, za deset dní budu sedět v kapli v první řadě. Sednu si tam, kam obvykle posazují ženichovu rodinu.
Snažte se, abych tam seděla s potěšením. ”
„Pokusím se, milady,” řekla Charlotte. Svatba byla stanovena na jedenáctou dopoledne ve farním kostele svatého Botolfa, dvě míle od Tornholmu. Byl to malý šedý kostel se čtvercovou věží a jedním zvonem.
Hrabě Thornholm ho vybral sám. „Domácí kaple,” řekl klidně, „bude vhodnější jindy. ”
Šaty v Salisbury ušily za devět dní. Prosté šedé hedvábí bez svatebních stuh, s úzkou krajkou jen u krku a zápěstí.
Hety Marsdenová, když jí ráno zapínala na zádech malé potažené knoflíčky, ani jednou ty šaty nesrovnala s jinými šaty. Neřekla: „Ty první byly krásnější. ” Jen stála za ní, prsty pevné a klidné, a zapínala jeden knoflíček po druhém. V kostele svatého Botolfa voněl vosk, starý kámen a vlhké dřevo lavic.
Hostů bylo přesně dvacet. Její otec seděl v první řadě vpravo. Lady Maryelová seděla vlevo v první řadě, tam, kam obvykle posazují ženichovu rodinu. Slečna Pinová stála u zadních dveří, ruku položenou na svazku klíčů u pasu.
A v úplně poslední řadě vzadu seděla pod spuštěným černým závojem žena, kterou Charlotte poznala podle ramen už od vchodu. Vivien přijela ráno z Maryfieldu sama. Charlotte při cestě uličkou po otcově paži přece jen zahlédla. Neuhnula pohledem, ani ho nezadržela, prostě prošla kolem.
Julian tam nebyl. Místo určené pro ženichovu rodinu napravo zůstalo přesně z poloviny prázdné. „Hotovo? ” zeptal se otec tiše u samé kazatelny.
„Hotovo, otče. ”
Políbil ji přes závoj na čelo a vložil její dlaň do dlaně hraběte Thornholma. Dlaň hraběte byla suchá a teplá. Jednou jí krátce stiskl prsty a pustil je jen natolik, aby ji dál držel.
Charlotte slyšela svůj hlas zvenčí, stejně jako ho slyšela před dvěma týdny v jiné kapli. Teď se netřásl. Zřetelně odpověděla na všechny otázky. Ani jednou se nepodívala do zadní řady.
Prsten, který jí hrabě navlékl na prst, byl tenký, hladký, s jedním malým rubínem hluboko zasazeným. Byl jí trochu velký. „Prsten mé babičky,” řekl jí tiše, nakloněný až k jejímu uchu. „Ona měla prsty tenčí.
Nechám ho potom upravit. ”
„Není třeba,” zašeptala Charlotte. „Ať zůstane tak, jak je. ”
Odvedli je do sakristie podepsat se do knihy.
Sakristie u svatého Botolfa byla malá, s jednou skříní, jednou policí a oknem s mřížkovaným rámem. Skříň byla zavřená. Charlotte si toho všimla hned a byla vděčná za tu drobnou odlišnost. Tady se nic neotevíralo samo.
Podepsala se do knihy svým plným jménem naposledy: Charlotte Vexliová. Podala pero dál. Když kostelník odnesl knihu, otočil se k ní hrabě a zůstali sami. „Charlotte,” řekl, a ona uslyšela své jméno bez slečny a bez milady.
„Nesmím vás tak před lidmi nazývat. Dnes před lidmi budu říkat milady. Ale tady jsem chtěl, abyste slyšela, že to umím. ”
„Edmunde,” řekla, poprvé vyzkoušela jeho jméno nahlas.
Neucukl a neusmál se. Jen lehce sklonil hlavu, jako by ho poprvé oslovila správně a on na to už dávno čekal. U schodů čekal kočár. Hrabě Thornholm jí podal ruku a ona nastoupila první.
Sedl si vedle ní, ne naproti jako před dvěma týdny. Kočí pobídl koně. Charlotte se podívala na svou levou ruku. Sevřela prsty, aby prsten nesklouzl.
„Milorde,” řekla do tmy kočáru. „Zdá se, že jsem teď vaše žena. ”
„Zdá se,” odpověděl hrabě Thornholm klidně. Ale levou rukou přikryl její sevřenou dlaň a přidržel prsten u kloubu stejně jako v sakristii.
Nepustil ho až k tornholmským vratům. K večeru se déšť znovu sebral. Večeře byla podána v malé jídelně pro dva, protože lady Maryelová prohlásila, že dál sedět mezi mladými manžely považuje za neslušné, dokonce i pro kmotru. Baron Vexli odjel hned po svatbě.
Ještě jednou Charlotte stiskl ruce a slíbil, že za tři dny napíše. U stolu hrabě Thornholm mluvil málo. Zeptal se, zda není unavená, zda si přeje porto, zda má dát přinést oheň do jejího pokoje dřív. Pokaždé jí nazval milady a pokaždé se u toho slova nepatrně zdržel jako člověk, který si zkouší cizí redingot.
„Mám s vámi ostatně jednu záležitost,” řekl, když ze stolu uklidili. „Zabere čtvrt hodiny, ne víc. ”
Nevedl ji do salónu ani nahoru, ale krátkou chodbou za jídelnou, která se stáčela do severního křídla domu. Charlotte si ty dveře matně pamatovala.
První den kolem nich vedli a slečna Pinová tehdy řekla jen: „Bývalá pracovna. ” Od té doby se Charlotte ani jednou nezeptala, čí byla a proč zůstává zavřená. Hrabě Thornholm otevřel dveře a ustoupil, aby mohla vejít první. Místnost byla malá, rohová, se dvěma okny.
Stěny byly potažené bledězelenou látkou v tom tichém odstínu, který se nehádá s člověkem. U východního okna stál psací stůl třešňového dřeva. Na stole ležel kalamář z tmavého skla, těžítko s bronzovou holubicí, hromádka psacího papíru a plochá krabička s novými pery. U druhé stěny stála nízká pohovka.
Mezi okny byly knihovny, ještě ne zcela zaplněné. U krbu ležel na lavičce šál, šedý s jednou modrou nití. Ten samý, který včera půl dne hledala a nenašla. Charlotte zůstala stát na prahu.
„Milorde, čí je to pracovna? ”
„Vaše, milady. Od dnešního rána. ” Udělal dva kroky a přejel dlaní po hraně stolu.
Na prostřední zásuvce byl úplně nový mosazný zámek. „Klíč mám u sebe. Prosím vás, milady, sem bez vašeho svolení nikdo nevejde. Ani já, ani slečna Pinová, ani Hety.
”
Charlotte vzala klíč. „Kdy jste to zařídil? ”
„Začal jsem druhý den po knihovně. Dokončili to dnes v poledne.
Slečna Pinová ke mně kvůli závěsům chodila dvakrát, protože bledězelená správného odstínu v domě nebyla. ”
„Už jsem si ji zamilovala,” řekla Charlotte, aniž se k němu otočila. Prsty se dotkla šálu u krbu. Nepřistoupil k ní.
Za zády slyšela, jak tiše přivřel dveře a zůstal u nich stát s dlaní na klice. „A ještě jedno,” řekl po chvíli. „Dovolíte-li, milady. Tady u krbu je křeslo.
Varuji vás, není příliš pohodlné, ale dal jsem zapálit oheň. Pokud nejste příliš unavená, rád bych vám u příležitosti dnešního večera čtvrt hodiny předčítal. V knihovně jsme se dohodli na pokojích, na knihách jsme se nedohodli. ”
Charlotte se otočila.
„Dobře, milorde. Čtvrt hodiny budu poslouchat. ”
Sundal z police knihu, která už tam stála uprostřed, jako by čekala na svou chvíli. Tmavočervená vazba s odřenými rohy.
Nesedl si do křesla, ale na nízkou židli u krbu. „Ormond,” řekl, „slečna Edgewortová. Moje kmotra u snídaně minulý týden, pokud si vzpomínáte… ”
„Vzpomínám si, milorde.
Jenže já tehdy nemluvila o Ormondovi. Mluvila jsem o Harrym a Lucy, o té pro děti. O té, kde jim otec vysvětluje parní stroj a mýdlové bubliny a nic jim neodbude jen proto, že jsou malí. ”
Hrabě Thornholm se podíval na knihu na svém koleni, potom na Charlotte, potom znovu na knihu.
Koutek úst se mu zachvěl týmž příslibem úsměvu. „Pak jsem se,” řekl, „velmi důkladně připravil na špatnou knihu. ”
Charlotte se také usmála. „To není nejhorší chyba, kterou mohl muž v tomto domě udělat, milorde.
”
„Já jsem si vybral špatnou slečnu Edgewortovou. Vy jste si vybrala tu pro dospělé. To mi dělá čest? ”
„To mi čest nedělá, milady.
Čest by mi dělalo, kdybych vás poslouchal pozorněji hned poprvé. ”
Charlotte se zasmála poprvé za patnáct dní. Nebyl to smích, který by zaplnil pokoj. Spíš jí unikl do dlaně, tichý a krátký.
V tom smíchu nebyla lehkost, spíš únava, která si na jedinou vteřinu sedla k ohni a sundala rukavice. Vstal, vrátil Ormonda na polici a z téže police sundal tenkou knížečku se zeleným hřbetem. „Harry a Lucy. Pro jistotu jsem nechal poslat oba svazky.
Slečna Pinová neschvaluje pro jistotu. Ale tentokrát jsem měl, zdá se, pravdu. ”
Vrátil se k židli u krbu, posadil se ne příliš blízko, ale ani tak daleko jako včera. Otevřel knihu a začal číst.
O Harrym, o Lucy, o otci, který jim vysvětloval, odkud jde pára z konvice. Hlas měl rovný, trochu suchý, bez zbytečného hraní. Charlotte poslouchala, dívala se do ohně a jednou úplně nenápadně pohlédla na jeho ruce. Palec měl položený na vnitřní straně prstenu.
Po čtvrt hodině knihu zavřel přesně tam, kde slíbil. Ani o stránku dál. „Pro dnešek dost, milady. ”
Doprovodil ji ke dveřím její ložnice.
V dlouhé chodbě bylo ticho. U prahu se zastavil o krok dřív než ona. Nezvedl oči výš než k jejímu rameni. „Dobrou noc.
Dveře mezi našimi pokoji jsou zamčené z mé strany. Klíč jsem odložil. Kdybyste v noci něco potřebovala, zavolejte Hety. ”
Byla to věta praktická, téměř suchá, ale Charlotte v ní slyšela něco, co se neříkalo v salónech ani při svatebních přípitcích.
Slyšela v ní: „Nebudete se mě bát. ”
„Děkuji vám, Edmunde,” řekla tiše. Podíval se na ni poprvé za tu minutu, jen krátce, ale dost dlouho, aby mezi nimi jméno zůstalo ležet jako drobná křehká věc. Jen lehce sklonil hlavu, otočil se a šel chodbou ke své straně domu.
Charlotte doposlouchala jeho kroky až do konce. Teprve když dům znovu ztichl, vešla k sobě. Ráno po prvním skutečně domácím večeru se Charlotte probudila v neznámé posteli a několik vteřin nevěděla, kde je. Oblékla se sama do tmavých denních šatů a chtěla dojít ke stájím, dokud rosa ležela na trávě.
Po včerejší pracovně, po knihách, po jeho hlase u krbu potřebovala čtvrt hodiny pod otevřeným nebem. Ke stájím vedla štěrkem vysypaná cesta kolem zelinářské zahrady. Uslyšela hlasy dřív, než ji kdokoli spatřil. „Ptám se tě potřetí, ty hlupáku,” říkal někdo klidně, ale s podrážděním, které bývá horší než křik.
„Kdo včera večer ukládal šedého valacha pod sedlo jeho jasnosti? ”
„Já, pane Hopsi,” odpovídal tenký, lámající se chlapecký hlas. „Já jsem ho ukládal, ale řemen jsem neroztrhl. Řemen byl celý, když jsem ho věšel na hák.
”
Charlotte zabočila za roh kůlny a uviděla je. Vrchní podkoní pan Hops, vysoký suchý muž, stál se zkříženýma rukama před asi čtrnáctiletým chlapcem v kabátku, příliš širokém v ramenou. V ruce pana Hopse visel kus uzdy s utrženým koncem. „Chlapče, vzal jsem tě sem z milosti k tvé matce.
Už potřetí tě přistihuji při nedbalosti. Jdi do domu, vezmi si, co je tvoje, a v poledne ať už tu nejsi. ”
Chlapec neplakal, to bylo horší. Jen polkl a oči se mu na okamžik stočily k sedlovně.
„Pane Hopsi,” řekla Charlotte. Všichni se otočili. Pan Hops si spěšně sundal klobouk. „Milady, prosím za odpuštění, máme tu domácí záležitost.
”
„Vidím, že domácí, pane Hopsi. Dovolte mi podívat se na ten řemen. ”
Na zlomek vteřiny zaváhal. Potom jí uzdu podal.
Charlotte vzala utržený kus do rukavice. Otočila řemen a přidržela ho ke světlu. „Pane Hopsi, trhlina není čerstvá. Podívejte se sám.
Tady je po jednom okraji kůže tmavá a měkká, po druhém světlá a suchá. Takových řemenů jsem se u nás v Maryfieldu naglédala dost. ”
Pan Hops pozvedl obočí. Nebyl rád, že paní domu zná stáj víc než jen podle výjížďky v pěkném počasí.
„Můj otec měl také uzdu, kterou mu půl roku tajně opravovali, aby si toho nevšiml. Starý Brick si ji potíral zevnitř tak pečlivě, že by se za to nestyděl ani krejčí. A potom praskla na cestě mezi Romsy a Stockbridgem. Nikdo za to nemohl, protože za to mohla zima, špatně vydělaná kůže a pán, který nerad slyšel, že je třeba něco koupit nové.
”
Pan Hops se díval na řemen jako člověk, který by velmi rád, aby se kůže chovala slušněji. „Milady, nebudu se s vámi přít o uzdy, ale chlapec si měl praskliny všimnout. ”
Charlotte se otočila k chlapci. „Jak se jmenuješ?
”
„Tom, milady. Tom Ward. ”
„Tome, díval ses včera na řemeny, když jsi věšel postroj? ”
„Díval, milady.
Každý jsem zkoušel prstem, jak mi bylo přikázáno. Tenhle byl celý. Přísahám. ”
„Nepřísahej, věřím ti i tak.
”
Ta jednoduchá věta dopadla na dvůr silněji než vítka. Jeden z čeledínů ve dveřích sedlovny sklopil oči. Starý sedlář si odkašlal do rukávu. „Pane Hopsi,” řekla Charlotte klidně.
„Včera byl tenhle řemen na šedém valachovi. Na něm šel jeho jasnost. Trhl se ve stáji, ne pod jezdcem. Je to tak?
”
„Je to tak, milady. ”
„A tedy nikdo neutrpěl újmu. Pak navrhuji toto. Ten řemen si spolu ponecháme.
Ten, který držíte v ruce, i druhý z páru. A za dva dny mi dáte seznam všech postrojů, které byly koupeny ve stejném roce jako tato uzda. A Tom Ward ať od zítřejšího rána nastoupí na své místo jako dosud. ”
Pan Hops dlouho mlčel.
„Slyším, milady. ”
„A ještě jedno. Vidím, že chlapci je kabátek velký. Ať mu do konce týdne ušijí jiný na míru.
Účet odneste do kanceláře. ”
Když se otáčela k odchodu, střetla se pohledem se slečnou Pinovou u vzdálených dveří. Slečna Pinová se neusmála, jen jednou pomalu pohnula klíči u pasu. Tiše zacinkaly.
V domě, jako byl Thornholm, to mohlo znamenat víc než potlesk v salónu. V jedenáct hodin byla Charlotte ve své nové pracovně a probírala s tajemníkem jeho jasnosti účty. K nimž, jak se ukázalo, patřila také paní domu. Nejen stuhy, prádlo a stříbrné lžičky, ale dřevo na zimu, svíce do kaple, mzdy pradlen a zvláštní položka za citróny.
Charlotte se nad citróny pozastavila. „Kdo je objednává? ”
„Kuchařka, milady. Jeho jasnosti je má rád v čaji, když pracuje pozdě.
Slečna Pinová to ovšem považuje za zbytečnost. ”
„Pak citróny neškrtejte. Muži, kteří pracují pozdě, mívají málo radostí a ještě méně dobrých výmluv. ”
Tajemník se na ni poprvé toho dopoledne podíval ne jako na novou hraběnku, nýbrž jako na člověka, se kterým se dá vést účetní kniha.
V půl dvanácté někdo zaklepal a vešla slečna Pinová s podnosem. Bylo to poprvé, co jí sama přinesla čaj. Slečna Pinová položila podnos. Sama naklonila konvici, palcem přidržela víčko a nalila Charlotte do šálku.
„Milady, sloužím v tomto domě jednatřicet let. Nevyhazuji chlapce za uzdy, které neroztrhli. ” Odměřovala slova přesně, jako by každé stálo minci. „Ale nemám vždy možnost říct to ve stáji panu Hopsovi.
Tedy, milady, jsem vám vděčná. ”
Vložila jí do čaje dva kousky cukru bez ptaní a položila lžičku na podšálek. Charlotte si všimla, že slečna Pinová si pamatuje, kolik cukru měla včera večer. Věci tohoto druhu si ve velkých domech nepamatovaly pro hosty.
Pro hosty se ptali. „A ještě jednou, milady, dovolíte-li. Jeho jasnost prosil vyřídit, že za deset dní by si přál, abychom otevřeli londýnský dům. Dovolila jsem si dát složit závěsy v modrém salónu dolů, protože byly od loňska příliš cítit prachem.
”
„Závěsy nechte tak, jak jsou, slečno Pinová. Za deset dní pojedu s jeho jasností do Londýna a já se pokusím, abyste se nemusela stydět za toho, koho tam povezeme pod vaším erbem. ”
Slečna Pinová lehce narovnala ramena. „Nebude třeba, milady.
”
Londýnský dům Thornholmů na Grosvenor Street otevřeli za jediný den. Slečna Pinová přijela den předtím a zařídila všechno tak, že k večeru už v modrém salónu hořely svíce. Příštího rána si Charlotte oblékla bleděšedé šaty s vysokým límcem a jednu prostou šňůru perel, která jí zůstala po matce. První dopolední návštěva byla podle rady lady Maryelové určena do domu na Berkeley Square k lady Flóře Veinové, matce lady Georgiany.
Kmotra už v Tornholmu oznámila, že tuto ulici bude nutné obejít jako první a že ji bude nutné obejít s otevřenýma očima. V salónu lady Flóry usedly čtyři dámy, což bylo přesně o dvě víc, než bylo pohodlné. Za hostitelkou u okna stála její dcera, lady Georgiana Veinová, vysoká, světlovlasá, v ranních šatech barvy slonové kosti. V ruce držela zavřený vějíř a neotvírala ho.
To bylo horší, než kdyby jím mávala. „Lady Thornholmová,” řekla a vykročila vpřed přesně o jeden krok víc, než vyžadovala zdvořilost. „Jak příjemné vás konečně spatřit. Tolik o vás mluvíme.
”
Rozhovor se rozjel zdvořile a křivě. Mluvilo se o počasí, o nové opeře, o špatném stavu chodníků po dešti. Lady Georgiana oslovovala Charlotte obě tvou. Přesně tak často, aby se to nedalo nazvat přehlížením.
Přesně tak zřídka, aby se to nedalo nazvat účastí. „A je pravda, lady Thornholmová,” zeptala se náhle mezi dvěma šálky, „že jste se s jeho jasností brali ve farním kostele a ne v domácí kapli? ”
„Je to pravda, lady Georgiano. ”
„Jaké to je?
Venkovsky půvabné. U nás v rodině je zvykem přece jen v kapli, ale chápu, že bývají okolnosti. ”
„Bývají. Samozřejmě.
”
Po třech čtvrtích hodiny nastal čas odejít. Charlotte si v tu chvíli uvědomila, že zapomněla rukavice na stolku u okna. Omluvila se a vrátila se do salónu sama. Dveře nebyly dovřené.
Za nimi v malé sousední místnosti uslyšela dva ženské hlasy. „V sakristii,” říkal jeden veselý hlas. „Umíš si to představit? Přímo v sakristii, minutu předtím, než měla jít k oltáři.
A říká se, že je přistihla, protože zapomněla modlitebník. ”
„Modlitebník? Bože, já bych na místě zemřela. ”
„Nezemřela bys.
Ty bys právě šla a vyprávěla to. A ona prý vyšla do uličky a řekla na celý kostel: Dnes se svatba konat nebude. Jako královna, které vzala ženicha vlastní teta. ”
Obě se tiše zasmály, příjemně, bez zloby, a právě proto hůř.
Tak se smějí cizímu osudu lidé, kteří mají do pěti hodin volno a nikdy nemuseli stát v kostele, zatímco se jim pod nohama propadá celý život. Charlotte stála u stolku s rukavicemi. Cítila, jak se jí pod žebry stahuje těsno. Vzala rukavice, navlékla si pravou, potom levou.
Zkontrolovala knoflíčky na levém zápěstí. Jeden držel hůz. Zvedla očí k zrcadlu nad stolkem. Uviděla v něm svou tvář.
Bledou, ale rovnou. Lehce narovnala ramena a vrátila se do předsíně. Lady Georgiana je vyšla vyprovodit sama. Když se s ní Charlotte míjela, otevřela vějíř pomalu jedním plynulým pohybem a znovu ho zavřela tím malým suchým cvaknutím.
„Lady Thornholmová, jak statečné od vás, že jste mezi nás vyšla tak brzy. Na vašem místě bych se opravdu schovala na celou sezónu. ”
Charlotte se na ni podívala přímo. „Lady Georgiano, slyšela jsem, že v Londýně je teď módní se schovávat.
Velice mě mrzí, že tuto módu nebudu moci podpořit. Můj manžel mě bohužel zve ve čtvrtek k Hertfordovým. ”
Viděla, jak se lady Georgianě na zlomek vteřiny něco v očích nesrovnalo. „K Hertfordovým?
K Hertfordovým. ”
„Sbohem, lady Georgiano. ”
V kočáře, když lokaj zavřel dvířka a koně se daly do pohybu, stará dáma sundala želvovinové brýle a podívala se na Charlotte z boku. „Mé dítě, nás nikdo na čtvrtek k Hertfordovým nepozval.
”
„Vím, milady. Takže teď bude muset. ”
Lady Maryelová se krátce zasmála. Potom přikryla Charlottinu ruku svou suchou teplou dlaní.
„Pak dnes pošlu lady Hertfordové vizitku. Od loňského podzimu mi dluží laskavost. A vy, mé dítě, si večer v klidu popláčete ve svém pokoji. Nepřehánějte to.
Jednou může. ”
Charlotte se odvrátila k oknu kočáru. Sevřela levou ruku tak, aby babiččin prsten nesklouzl. Kmotře neodpověděla.
V té chvíli už odpovědět nedokázala. Pozvání k Hertfordovým přišlo hned druhý den. Ve čtvrtek večer si Charlotte oblékla tmavomodré šaty bez perel. Než odešli, zastavila se u manžela.
„Milorde, jestli dnes nechcete zpívat, řeknu naší hostitelce, že jste se v kočáře nachladila. ”
„Chci zpívat, milorde. ”
„Dobře. ”
„A milorde, dovolíte-li, až budu zpívat, nedívejte se na mě první minutu.
Potom se dívejte. ”
U Hertfordových bylo v dlouhém salónu ve druhém patře víc než padesát lidí. U klavíru už zpívaly dvě mladé osoby. Mezi nimi v rohu u vysoké palmy stála lady Georgiana Veinová s rozevřeným vějířem u hrdla.
Lady Hertfordová vzala Charlotte za obě ruce. „Milá lady Thornholmová, jsem tak ráda, že jste přijela. Strašně potřebuji ještě jeden hlas. Zazpívejte nám něco prostého, drahá, ne italského.
”
Když lord Winchcomb konečně dohrál svou dlouhou předehru, Lady Hertfordová přivedla Charlotte k nástroji. Doprovázející starý pán se jí zeptal, co bude zpívat. „Vrbový potok. Prostou melodii v dur, pokud možno.
”
Vzal první akord, tichý a rovný. Charlotte zvedla oči ne k sálu, ale ke klávesám. V první vteřině se jí sevřelo hrdlo. Tehdy udělala to, čemu ji učila matka.
Nemyslela na sál. Nemyslela na lady Georgiánu, na sakristii, na Vivien, na Juliana. Myslela na pokoj v Maryfieldu, kde stával starý klavír s jednou špatnou klávesou, a na matku, která se skloněnou hlavou ukazovala, kam položit dech. Ve třetím řádku začala zpívat.
Píseň byla prostá, venkovská, o vrbě u potoka, o dívce, která čeká a nikoho se nedočká, ale nestěžuje si. Charlotin hlas nebyl velký, nebyl operní. Byl to střední ženský hlas, rovný a čistý. Ke konci druhé sloky Charlotte zvedla oči od kláves.
Hrabě Thornholm už nestál u dveří. Šel místností pomalu, beze spěchu. Obcházel židle, minul dva pány, kteří si vyměnili pohled a ztichli. Zastavil se ne přímo u klavíru, ale uprostřed sálu u vysoké lampy, přesně tam, kde ho mohla vidět, aniž otáčela hlavu.
Díval se na ni přímo, bez úsměvu, bez úklonu. Díval se na ni tak, jak se dívá na člověka, kterého nechcete ztratit z dohledu. Charlotte dozpívala třetí sloku hledíc na něj, čtvrtou také. Poslední tón položila tiše, téměř šeptem, jak učila matka.
Neodtrhla ho, pustila ho. Půl vteřiny bylo v místnosti úplné ticho. Potom zatleskali. Ne bouřlivě, ale jinak, rovnoměrně a déle.
Hrabě Thornholm ke klavíru nepřišel. Když se Charlotte vydala místností k němu, vykročil jí vstříc. Podal jí ruku tak, jak se podává ruka ne hostce, ale ženě. Charlotte položila prsty na jeho dlaň a ucítila, jak je jednou tiše stiskl.
„Domů, milady. ”
„Domů, milorde. ”
V kočáře se posadil vedle ní, ne naproti. Charlotte opřela hlavu o polštář a na minutu zavřela oči.
Ucítila, jak jeho pravá ruka spočinula na její levé, té, na níž byl babiččin prsten. Neřekl nic. Prostě vzal její ruku a držel ji pevně, celou dlaní, celou cestu až na Grosvenor Street. Charlotte neotevřela oči.
Jen obrátila dlaň tak, aby její prsty ležely v jeho prstech. Už ne jako v cizích, ale jako ve vlastních. Ráno po zpěvu u Hertfordových se Charlotte probudila pozdě. Hrabě Thornholm odjel do City a nechal jí lístek na podnose: „Vrátím se ve čtyři.
” Nic víc. Charlotte si ho přečetla dvakrát. Ta krátkost se jí podivně líbila. Nebyla v ní žádná ozdoba.
Jen návrat. Ve čtyři. Sekretář stál v malém salonku za ložnicí. Charlotte otevřela levou zásuvku náhodně, když hledala lepší čistý list.
V hloubi u samé zadní stěny uviděla podlouhlou krabičku potaženou tmavomodrou safiánovou kůží. Krabička nebyla zamčená. Charlotte odklopila víčko. Uvnitř na sametové podšívce ležela malá miniatura v oválném rámečku, převázaná tenkou modrou stužkou.
Z miniatury se na ni dívala mladá žena, asi pětadvacetiletá, kaštanovlasá, s klidným, lehce posměšným výrazem. Měla ústa člověka, který uměl odpovědět dřív, než se ho někdo zeptal. „Hety,” řekla nahlas, ačkoli Hety v místnosti nebyla. Když Hety přišla, Charlotte jí mlčky podala krabičku.
Hety sklopila oči a potom je znovu zvedla. Nebyla překvapená. „Jeho jasnost. První jeho jasnost.
Slečna Ana, než se provdala. Miniaturu toho roku maloval pan… ”
„A ta stužka? ”
„Modrou stužku si uvázala sama za života.
Nesměla jsem ji rozvázat. ”
„Odkud je to tady? ”
„V Thornholmu leží její jasnost v mahagonové komodě. A tady…
” Hety chvíli mlčela. „Tady u jeho jasnosti. To vím. V pracovně dole byla taková krabička.
Myslela jsem, že tam také zůstala. Takže ji položil on. ”
Charlotte krabičku zavřela potřetí a položila ji zpátky do zásuvky přesně tam, odkud ji vzala. Nepohnula jí ani o vlas.
„Hety, děkuji, žes mi to řekla. A buď tak laskavá. Nikomu. ”
„Nikomu, milady.
”
Ve čtyři se hrabě Thornholm vrátil z City promoklý. Charlotte mu nalila čaj sama. Dala mu do čaje jeden kousek cukru a podala mu šálek tak, aby se její prsty nedotkly jeho prstů. U druhého šálku si toho všiml.
„Milady, není vám dnes dobře? ”
„Je mi dobře, milorde. ”
„Ptám se proto, že mi dnes podáváte čaj z dálky. ”
Charlotte zvedla oči.
„Milorde, dnes ráno jsem hledala ve stole papír a našla jsem v zásuvce krabičku s miniaturou. Hety tvrdí, že tuto krabičku do zásuvky nepoložila. Chtěla jsem se vás na to zeptat. ”
Viděla, jak se mu na zlomek vteřiny napěla záda.
Potom postavil šálek na podšálek přesně a pomalu. „Ano, milady. Převezl jsem miniaturu z Thornholmu před naší cestou. Nemyslel jsem, že právě tuto zásuvku otevřete tak brzy.
Prosím za odpuštění. ”
„Milorde, otevřela jsem ji, protože jsem potřebovala čistý list. ”
„Rozumím. ”
„Proč je miniatura v mém stole?
”
Chvíli mlčel. „Zdálo se mi rozumné převézt ji do města, aby nezůstala v místnosti, kde se teď budou při úklidu pohybovat cizí lidé. Neměl jsem v úmyslu uložit ji do vaší zásuvky. Pravděpodobně jsem si spletl stůl.
”
„Pravděpodobně, milorde. Nepřeji si v tomto domě nic nařizovat ohledně vaší zesnulé choti. Přála jsem si zeptat se, proč leží v mém stole, a zeptala jsem se. ”
Otevřel ústa, aby ještě něco dodal, a zase je zavřel.
„Odpusťte mi, milady. Byla to má nedbalost. ”
„Nic se nestalo, milorde. ”
Ta věta nebyla pravda.
A oba to věděli. Večer večeřeli ve třech s lady Maryelovou. Kmotra se na ně dvakrát podívala, ale nevystřelila ani jediným želvovinovým šípem. Po kávě odešla velmi brzy k sobě.
Když její kroky utichly, hrabě Thornholm vstal. „Milady, půjdu nahoru, dovolíte-li. Mám ještě dopisy. ”
Charlotte zůstala sama u krbu.
Seděla asi patnáct minut a poslouchala, jak v krbu padá a rozpadá se uhlík. Potom vstala a šla do horní chodby, protože v tu chvíli nedokázala sedět. Nevěděla, co hledá. V londýnském domě Thornholmů byla ve druhém patře ve vzdáleném křídle místnost, do níž Charlotte dosud nevstoupila.
Slečna Pinová jí o ní druhého dne řekla jediné slovo: „Bývalý dětský pokoj. ” Pokoj byl zavřený už dva roky. Dnes byly dveře pootevřené. Zpod nich ležel do tmavé chodby tenký chvějící se pruh světla.
Charlotte přistoupila bosky po koberci. Nezatlačila na dveře, sklonila se a nahlédla škvírou. Místnost byla malá, s jedním oknem a tapetami s drobným modrým kvítkem. Nábytku v ní téměř nebylo.
Jen u stěny stála malá nízká mahagónová postýlka přikrýtá plátnem, u okna nízké křeslo a na poličce jeden dřevěný kůň bez ocasu. V krbu hořel oheň. U krbu na bobku seděl její muž, hrabě Thornholm. Přikládal polena jedno po druhém beze spěchu a rozmíchával oheň malými pomalými pohyby koženého měchu.
Nevěděl, že stojí za dveřmi. Díval se do ohně, ne ke dveřím. Neplakal, neříkal nic. A právě proto Charlotte ustoupila o půl kroku, jako by zaslechla něco, co jí nebylo určeno.
Nevešla. Stála bosky v chodbě a dívala se, jak udržuje oheň v prázdném dětském pokoji, kam kromě něj nikdo nechodí. Stála dlouho, pět minut, možná deset. Pod žebry už neměla ani žárlivost, ani ranní tvrdost.
Bylo tam něco nového, čemu ještě neznala jméno. Bylo to vědomí, že člověk může být zraněn i tím, co před druhými tak pečlivě uklízí. Potom tiše ustoupila zpátky po koberci, vrátila se k sobě a zavolala Hety. „Zítra brzy ráno, dřív než vstane jeho jasnost, odnes modrou krabičku z mé horní levé zásuvky do jeho pracovny dole.
Položíš mu ji na psací stůl, ne do zásuvky. A potom mi řekneš, žes ji položila. ”
„Slyším, milady. ”
Dopis od Vivien přišel ráno.
Papír byl přeložen spěšně, pečeť otisknutá nakřivo. „Charlotte, jsem nemocná. Lékař z Romsey je u mě třetí den. Nepsala bych ti, kdybych nemusela psát.
Přijeď, jestli můžeš. V. ”
Charlotte si ho přečetla u okna a položila ho lícem dolů. První pocit nebyl lítost, ani hněv, spíš starý návyk.
V Maryfieldu se na nemocnou Vivien vždycky šlo. Charlotte si to uvědomila a položila dlaň na převrácený list, jako by tím mohla zabránit, aby z ní ten dávný návyk udělal znovu poslušné dítě. Za čtvrt hodiny už byla v pracovně hraběte Tornholma dole. Stál u stolu.
Na stole, přesně uprostřed, ležela modrá safiánová krabička. Tam, kam jí Hety položila před osmou ráno. Hrabě se na krabičku nedíval, díval se na Charlotte. „Milorde, musím dnes ještě odjet do Maryfieldu.
Teta je na smrt nemocná nebo blízko tomu. ”
„Pojedu s vámi, milady. ” Řekl to hned, bez váhání. „Milorde, pojedu sama.
”
Chvíli mlčel. „Dobře. Pak mi dovolte zařídit kočár. A milady, chtěl bych vám říct jednu věc k včerejšku.
Včera jsem neměl dost odvahy to říct. Modrou krabičku dám ještě dnes uložit tam, kam patří. A milady, nenechal jsem ji ve vaší zásuvce z nedbalosti. Nedokázal jsem, když jsem ji ukládal, ani ji vyhodit, ani ji odnést k sobě.
Váš stůl byl prázdný a zdálo se mi, že tam jí bude tišeji. Je to špatná odpověď. Jinou dnes nemám. ”
Charlotte chvíli mlčela, dívala se na krabičku mezi nimi.
Ta malá věc, modrá a uzavřená, byla najednou méně nebezpečná než včera. Ne proto, že by přestala bolet, ale proto, že ležela na světle. „Děkuji vám, milorde. Promluvíme si o tom, až se vrátím.
”
Sám jí podal ruku u kočáru. Držel její dlaň déle, než bylo třeba. „Pošlete mi z Maryfieldu lístek ještě dnes, hned jak dorazíte. ”
„Pošlu, milorde.
”
Cesta do Maryfieldu vedla na jihozápad. U malé vesnice, jejíž jméno kočí vyslovil jako Zansbury, někdy kolem třetí odpoledne u přední osy kočáru cosi tiše a ošklivě křuplo. Kočí sestoupil, sundal klobouk. „Praskla závlačka, milady.
Jet se nedá, ne bezpečně. ”
Odvedli je do hostince na náměstí, nízkého, se slaměnou střechou a vývěsním štítem Tři klíče. Hostinská, plná žena v bílém čepci, si otřela ruce o zástěru. „Račte, madam.
Přední místnosti mi hoří oheň od rána. Mám i čaj, jestli si přejete. ”
„Jen ne čínský, madam, promiňte. Indický.
”
Charlotte na okamžik zavřela oči. Čínský čaj na Berkeley Square. Indický čaj u silnice do Maryfieldu. „Indický bude výborný.
”
Hodina, kterou Charlotte strávila v přední místnosti U Tří klíčů, byla nejtěžší hodinou jejich posledních dvou týdnů. Hostinská ji posadila k ohni, postavila před ni velký hrnek čaje, na okraj talířku položila dva kousky bílého chleba s máslem a nechala ji být. To poslední bylo největší laskavostí. Nikdo se jí neptal, odkud jede.
Nikdo se nedíval na její prsten a pak rychle jinam. Kolář byl hotov k páté. Charlotte zaplatila hostinské stříbrem, nechala jí ještě dvě mince navíc a viděla, jak je žena nechce hned vzít. „Šťastnou cestu, madam.
”
Do Maryfieldu přijeli za soumraku. Dům stál za mokrou alejí tmavší než obvykle a v oknech hořelo jen několik světel. Otec ji v předsíni přivítal sám, bez redingotu. Byl bledý.
Nepolíbil ji. Jen položil ruce na její ramena a tak je držel skoro minutu. To gesto jí zasáhlo víc než objetí. „Nahoře,” řekl nakonec.
„Lékař odešel před hodinou. Je při vědomí. ”
„Otče, seděl jsi u ní? ”
„Seděl.
” Dvakrát zakašlal do pěsti a odvrátil oči. „Děkuji, že ses vrátila. ”
Vivienina ložnice byla tatáž, v níž Charlotte v dětství ležela s bolavýma ušima a počítala modré kvítky na závěsech. Na širokém polštáři ležela tvář, kterou Charlotte v první vteřině nepoznala.
Tváře se propadly, oči měla zapadlé. Kaštanové vlasy, které si Vivien vždycky vyčesávala vysoko, byly teď spletené do jednoho nerovného copu. Jen malá žilka u spánku tepala stejně jako před pěti týdny v sakristii. „Přijela jsi,” řekla chraplavě.
„Nemyslela jsem, že přijedeš. ”
Charlotte přistoupila k posteli a posadila se na malou stoličku. Nevzala ji za ruku. „Přijela jsem, tetičko.
”
„Nech mě to říct teď. Bojím se, že později to neřeknu. Nic po tobě nežádám. Jen mě vyslechni.
”
Vivien obrátila oči ke stropu, jako by bylo snažší mluvit k prasklině v omítce než k ní. „Začali jsme spolu rok před vaším zasnoubením v Bathu. To léto, když tě tvůj otec vozil léčit kašel. Nehledala jsem ho, přišel sám.
Poprvé to byla procházka, druhé odpoledne dopis položený do knihy. Třetí už jsem měla rozum mít já. Neměla jsem ho. Jednou jsem si pomyslela, že ještě nečiním nic špatného.
Podruhé jsem si pomyslela, že přece nejsem stará žena, kterou už nikdo neuvidí. A to stačilo. ”
Ráno v sakristii jsem Julianovi přišla dát dopis. Měla jsem ho u sebe tři dny.
Chtěla jsem, aby ho roztrhal. Chtěla jsem ukončit aspoň ten papír, když už jsem neměla odvahu ukončit sama sebe. Vzal dopis a vzal mě. Vešla jsem dřív, než jsem ho odstrčila.
”
„To je pravda, Charlotte. Měla jsem ti ji dát jako tvoje matka ve dvaceti. Ne ve dvaadvaceti a ne takhle z polštáře. ”
Charlotte dlouho nic neříkala.
Vstala, přešla k oknu a otevřela jednu okenici jen do poloviny, aby dovnitř vešel čerstvý vzduch. Potom se vrátila k posteli. Nalila vodu. Levou rukou Vivien nadzvedla pod lopatkami a přiložila jí sklenici k rtům.
Udělala to mlčky. Ani laskavě, ani chladně. Přesně. „Tetičko,” řekla klidně.
„Dnes ti neodpouštím. Nežádej to. Možná ti neodpustím nikdy. Nevím.
Nepřijela jsem kvůli tomu. Uděláš jednu věc. Jakmile budeš moci vstát a jet, napíšeš Marchmainovým bratrancům v Dorsetu. Vezmou tě k sobě.
Už tě nechci vidět v tomto domě, ani v domě mého otce, ani na svých ulicích. Stačí ti to? ”
Vivien otočila hlavu na polštáři. „Stačí.
Slibuji. ”
„Slibuješ přede mnou a před mým otcem. Zavolám ho. ”
Charlotte vyšla do chodby.
Baron Vexli stál dva kroky od dveří. Ani neodešel. Podle toho, jak rychle zvedl hlavu, bylo jasné, že slyšel víc, než by se zdvořile přiznávalo. Charlotte ho vzala za rukáv a uvedla do pokoje.
„Otče, tetička ti teď řekne nahlas jednu věc. Buď prosím svědkem. ”
Vivien, hledíc do stropu, mu zopakovala slovo od slova to, co slíbila Charlotte. Baron Vexli vyslechl a ani ji nepřerušil.
Potom dvakrát zakašlal do pěsti. „Slyšel jsem. ” Víc neřekl. A právě v tom bylo všechno.
Charlotte seděla u postele ještě hodinu, dokud Vivien neusnula. Potom sešla dolů, posadila se za stůl v otcově malé kanceláři a napsala hraběti Tornholmovi do Londýna dvě řádky. „Dojela jsem. Tetička je při vědomí.
Slíbila, že do konce léta odjede do Dorsetu. Vrátím se pozítří. ” Zapečetila dopis vlastní pečetí a dala obálku sluhovi pro ranní poštu. Dva dny po Charlottině návratu z Maryfieldu přinesli na Grosvenor Street lístek s nápisem, že lady Flora a slečna Georgiana Veinovy mají tu čest prosit.
„Nu ano,” řekla lady Maryelová. „Odmítnout nás teď nelze. Pozvala nás, aby viděla, jestli se odvážíme přijet. ”
„Tedy přijedeme, milady.
”
Lovec hrabě Thornholm neřekl nic. Teprve večer, když následoval ženu na horní schodiště, zastavil ji na podestě. „Milady, nepustím vás tam ani od sebe, ani od kmotry. Jestli se zdržím u karet, najděte mě.
Nehledejte mě trpělivě. Hledejte mě hned. ”
„Dobře, milorde. ”
„Říkám to ne proto, že bych vám nedůvěřoval.
Říkám to proto, že nedůvěřuji tomu domu. ”
„Pochopila jsem, milorde. ”
Ples u lady Flory Veinové shromáždil toho večera asi dvě stě lidí. Lady Georgiana přivítala Charlotte ve dveřích tanečního sálu s týmž nerozevřeným vějířem u hrdla.
„Lady Thornholmová, jsem tak ráda, že vás vaše indispozice přešla. ”
„Nebyla jsem indisponována, lady Georgiano. Jela jsem za nemocnou tetou. ”
„Ach, za tou samou?
”
„Za tou samou. ” Vějíř jednou cvakl tiše, ale Charlotte to slyšela. První hodina uběhla klidně. K druhé hodině začalo být v sále příliš horko.
Charlotte vyšla s lady Maryelovou do malého salonku vedle terasy. „Mé dítě, vyjděte si na půl minuty nadechnout. Je tu dusno jako ve stáji. Odtud na vás uvidím.
”
Charlotte vyšla na terasu. Dubnový vzduch byl chladný a voněl mokrým šeříkem. Za zády v salonku slyšela rovnoměrný ženský smích. „Charlotte,” ozval se hlas ze stínu.
Otočila se rychleji, než chtěla. Julian Eshcomp stál čtyři kroky od ní. U druhých, vzdálenějších dveří terasy, těch, které se otvíraly z pánské kuřárny. Na tvářích měl ten rovnoměrný ruměnec, jaký mívá člověk po třetí sklence šampaňského.
„Milorde,” řekla Charlotte klidně. „Ujišťovali mě, že jste odjel na kontinent. ”
„Odjedu. Zítra, pozítří.
Nech mě nejdřív promluvit. ”
„Nemáme o čem mluvit, milorde. ”
Udělal krok. Charlotte lehce narovnala ramena.
„Ani krok blíž, milorde. ”
„Charlotte, vím, jsem ničema. Nepřišel jsem se ospravedlňovat. Přijel jsem ti říct jedno.
Ujeď se mnou teď tuhle noc. Ve středu večer mám v Doveru paketní loď. Za půl roku si nikdo nevzpomene. Budeme žít, kdekoli budeme chtít.
V Itálii, ve Francii. Je ti dvaadvacet. Ještě máš život. ”
Mluvil rychle, jak mluví lidé, kteří si řeč nacvičili u sebe v pokoji.
V jeho hlase bylo naléhání, ale také starý návyk, že nakonec přece jen dostane to, co si přeje. Charlotte se na něj dívala a poprvé jí nepíchlo pod žebry. Necítila ani bolest, ani hněv, jen velmi jasné, rovné, chladné ticho. „Lorde Eshcompe,” řekla.
Udělala půlkrok stranou k balustrádě, ke světlu z oken salonku, kde v tu chvíli spatřila lady Georgiánu Veinovou večerních šatech barvy slonové kosti. Vedle ní stál vysoký šedovlasý pán, lord Keslerton, starý přítel domu. „Neutíkám od svého manžela. Neutíkám s mužem, který políbil mou tetu v sakristii toho rána, kdy jsem ve svatebních šatech kráčela uličkou k němu.
Neutíkám, milorde. A už vůbec ne s vámi. Řekla jsem to dost jasně. ”
Julian chvíli mlčel.
„Charlotte, ty nerozumíš. On se s tebou oženil, aby zakryl mě. Nemiluje tě. Dva roky nemiluje nikoho.
Jsi pro něj jen povinnost. ”
To slovo, povinnost, mohlo bolet. Před měsícem by bolelo. Dnes Charlotte jen jasně uviděla muže, který všechno měřil podle sebe.
„Milorde, dnes se s vámi nebudu přít o svém muži a zítra se o něm s vámi také přít nebudu. Sbohem. ”
Prošla kolem něj ke dveřím terasy, kde stály lady Georgiana a lord Keslerton. „Lady Georgiano, lorde Keslertone, prosím za odpouštění, že jsem vám pokazila vzduch na terase.
Je tu velmi dusno. ”
„Nic se nestalo, lady Thornholmová,” pronesl lord Keslerton a sklonil šedou hlavu níž, než se obvykle sklání hlava před dámami mladšími třiceti let. „S lady Georgiánou jsme právě vycházeli nadechnout se. ”
„Právě jsme vycházeli,” zopakovala lady Georgiana.
Její vějíř se neotevřel. Charlotte prošla do salonku. Lady Maryelová seděla v tomtéž křesle, ale želvovinové brýle jí ležely v klíně. Charlotte z její tváře pochopila, že kmotra slyšela.
„Mé dítě, posaďte se. ”
„Neposadím se, milady. Vrátím se do sálu. ”
„Mé dítě, jste bledá.
”
„Tím lépe, milady. Ať mě takovou uvidí v sále, ne v tomto salonku. ”
Prošla dvojitými dveřmi do tanečního sálu, kde stále hrál orchestr. Prošla jeho středem, aby ji viděli.
Zastavila se teprve tam, kde stál její muž, skloněný nad karetním stolkem. Hrabě Thornholm zvedl hlavu, podíval se jí do tváře a položil své karty rubem vzhůru, pečlivě, všech pět najednou. „Milorde, chci domů. Všechno vám povím v kočáře.
”
Vstal bez jediné otázky. Krátce se omluvil spoluhráčům, vzal ji pod paží a šli spolu k východu. U samých dveří sálu Charlotte za zády uslyšela, jak lady Georgiana Veinová polohlasem říká lordu Keslertonovi něco o tom, co slyšela, a jak lord Keslerton zřetelně odpovídá: „Ne, drahá, přede mnou slovo od slova. ”
Příštího rána přišel hrabě Thornholm k snídani v cestovním redingotu a v botách nepohodlných ke stolu.
Na levé botě měl zaschlý pruh bláta. Charlotte na ně pohlédla přes šálek a na nic se nezeptala. Sám jí vložil do čaje lžičku cukru, nalil mléko a řekl jen: „Milady, vrátím se ve tři. Dnes dopoledne nikam nechoďte.
Leda s kmotrou. A jestli to navrhne ona, i s ní, počkejte dopoledne. ”
Už vstával, ale zastavil se u opěradla židle. „Milady, nejedu se bít.
Jedu mluvit. Chtěl jsem, abyste to věděla ode mě, ne od Hety. ”
Klub Whites na St. James Street otevíral dveře v jedenáct.
Hrabě Thornholm stoupal po nízkém mramorovém schodišti. Julian, lord Eshcomp, seděl v zadní kuřárně u okna se dvěma dalšími mladými muži a plnou sklenkou čehosi tmavého. Když zvedl hlavu a spatřil bratra, nevstal. „Edmunde.
”
„Juliene, věnuješ mi čtvrt hodiny? ”
Julian se usmál. „Ve vedlejší pracovně je volno. ”
Hrabě Thornholm zavřel dveře, ale neposadil se.
„Včera večer na terase u lady Flory Veinové ses pokusil přemluvit mou ženu, aby s tebou odjela do Doveru. Stalo se to za přítomnosti dvou svědků, z nichž jeden, lord Keslerton, je známý tím, že nezapomíná, co slyšel. To si pamatuješ? ”
Julian nezvedl oči.
Posunul prstem černého jezdce o půl palce, ačkoli nikdo nehrál. „Pamatuji. ”
„Nepřišel jsem sem, abys mi vysvětloval své zvyky. Přišel jsem ti říct dvě věci.
Za prvé, už tě neuvidím v žádném salónu, na žádné terase, v žádné chodbě, kde by se mohla objevit lady Thornholmová. Jestli tě tam uvidím, vyjdu z místnosti a odvedu ji sebou. Za druhé, dnes si sedneš k tomuto stolku a na papír, který ti dám, mi napíšeš, že do konce tohoto týdne opouštíš Anglii a že se nevrátíš dřív než za rok. Kopii si nechám já.
Za rok rozhodneme, zda je třeba udělat ještě něco dalšího. ”
„A když nepodepíšu? ”
Edmund se na něj díval bez hněvu. Právě ta nepřítomnost hněvu byla tvrdší než křik.
„Pak ti už nevyplatím čtvrtinu apanáže na příští sezónu. Dnes nemáš kam odjet jinak než na můj účet. Je mi líto, že spolu o tom mluvíme takovými slovy, ale mluvím tak proto, že jiná slova jsi včera v zahradě zřějmě neslyšel. ”
Julian dlouho hleděl z okna.
Pak řekl: „Dej pero. ”
Napsal přesně to, co se po něm chtělo. Podepsal se Julian Eshcomp. Ruka se mu na konci nezachvěla.
To bylo na něm možná nejhorší. Styděl se méně za skutek než za to, že byl přinucen nést jeho následky. U dveří se hrabě Thornholm na vteřinu zastavil. „Juliane, já ti nemohu odpustit.
Říkám ti to upřímně. Zítra tě uvidím na molu v Doveru a pravděpodobně se tam s tebou rozloučím naposledy. Říkám ti to proto, že jsi můj bratr, ne proto, že je mi to snadné. ”
Julian nezvedl oči.
„Sbohem, Edmunde. ”
„Sbohem, Juliane. ”
K obědu téhož dne dostala Charlotte od manžela napůl složený papír. „Přečtěte si to, milady, jestli si přejete.
Je to vaše ochrana v písemné podobě. Originál má můj bratr, kopii mám já. Myslel jsem, že vám bude klidněji, když budete vědět, že existuje. ”
Charlotte papír rozložila, přečetla, složila a položila vedle svého šálku.
Neusmála se, ani se nerozplakala. Jen se jí trochu uvolnila ramena. „Děkuji vám, milorde. ”
„Neděkujte.
To se mělo udělat před pěti týdny. ”
Ta věta zůstala mezi nimi ležet déle než papír. Večer měli večeři u Hertfordových, malou pro čtrnáct osob. Charlotte seděla mezi lordem Hertfordem a velmi starým arciděkanem.
Hrabě Thornholm seděl naproti. Rozhovor se točil kolem koní, nové opery a klobouku lady Cooperové. Mezi druhým a třetím chodem přinesli k tabuli pečeni. Právě do takového ticha padají věty, které jejich majitelé později vydávají za nevinné.
Plný, veselý, trochu starší gentleman jménem Findle se naklonil ke svému sousedovi a řekl polohlasem: „Musím přiznat, že jsem dnes ráno u White’s slyšel, že nynější lady Thornholmová minulý čtvrtek nejela k tetě do Hampshire, ale docela jinam… za řeku k Julianovi. ”
Hrabě Thornholm zvedl oči. „Pane Findley,” řekl přes stůl rovným tichým hlasem.
„Zdá se mi, že jste právě řekl, že moje žena minulý čtvrtek jela do Hampshire ke své tetě, lady Marchmainové, která je těžce nemocná. Potvrzuji to. Měl jsem tu čest dostat od ní dopis téhož večera. Pokud někdo z našich dobrých známých dnes ráno u White’s slyšel něco jiného, prosím vyřiďte tomu dobrému známému ode mě, že si spletl dům.
”
Pan Findley otevřel ústa. Edmund ještě neskončil. „Můj bratr, lord Eshcomp, dnes odjíždí do Doveru a na kontinent kvůli rodinným záležitostem písemně dohodnutým dnes v mé přítomnosti. O něm už, jak se domnívám, v této sezóně mluvit nebudeme.
”
Lord Keslerton, sedící na vzdáleném konci stolu, se jednou podíval na hraběte Thornholma. Sundal a znovu si nasadil brýle a krátce kývl svému sousedovi napravo tak, jak se kývá po položení tečky. V kočáře na zpáteční cestě seděla Charlotte vedle manžela a dlouho mlčela. U Pikadily položila dlaň na jeho rukáv.
„Milorde, dnes ráno jste mi slíbil, že se nebudete bít. Zdá se, že jste slovo dodržel jen napůl. ”
„Napůl, milady? ”
„U White’s jste nebyl.
U stolu jste byl. ”
Hrabě Thornholm otočil hlavu. Ve světle lucerny viděla, jak se mu zachvěl koutek úst. „Provinil jsem se, milady.
Neudržel jsem se. ”
„Díky bohu, milorde. ”
Neodpověděl. Jen přikryl její ruku na svém rukávu svou rukou a nepustil ji až na Grosvenor Street.
Nebylo to vyznání. Ještě ne. Ale bylo to poprvé, kdy Charlotte seděla v kočáře po boku svého manžela a nepřemýšlela, kolik prostoru mezi nimi má zůstat. Deset dní po večeři u Hertfordových se vrátili do Thornholmu.
Julian odplul z Doveru, jak písemně slíbil. Edmund ho opravdu doprovodil na molo a vrátil se s promočeným kabátem a tváří muže, který vykonal povinnost, po níž mu není lehčeji. Lady Maryelová políbila Charlotte na čelo a odjela do Kentu. Thornholský déšť působil po londýnském tišeji.
Charlotte seděla ve své pracovně u psacího stolu třešňového dřeva. Na ramenou měla ten samý šedý šál s modrou nití. Psala otci do Maryfieldu. Ten jí den předtím poslal lístek o třech řádcích: „Přijedu ve čtvrtek na oběd.
Tvá teta píše z Dorsetu. Je zdráva. Otec. ”
To poslední slovo podepsal poprvé po mnoha dopisech ne jménem, ale právě tak.
Otec. Charlotte si lístek dvakrát přečetla a položila ho zvlášť do horní levé zásuvky, tam, kde dřív ležela modrá krabička. Modrá krabička už v její zásuvce nebyla. Kam přesněji ji uložili, nezeptala se.
Některé věci musí dům pohřbít bez průvodu. Déšť rovnoměrně klepal na východní okno. Charlotte dopsala řádek, posypala ho pískem, odložila pero a za dveřmi uslyšela kroky, které teď poznávala dřív, než se ozvalo zaklepání. Nejen ušima, celým tělem.
„Milady, smím? ”
„Smíte, milorde. ”
Hrabě Thornholm vešel, přivřel za sebou dveře a zastavil se dva kroky od ní. Měl promočené boty.
V ruce držel malý rovně složený dopis. „Od vašeho otce. Právě ho doručili z Maryfieldu. Slečna Pinová mi ho dala, protože jsem šel nahoru.
Prosím. ” Položil dopis na roh jejího stolu, ale neodešel. „Milorde, jste úplně mokrý. ”
„Brzy uschnu.
”
„Posaďte se. ”
Nesedl si do křesla u krbu, ale na nízkou pohovku u stěny. Seděl rovně, dlaně položené na kolenou. Charlotte se podívala na jeho ruce a pomyslela si, že se je za poslední dobu naučila číst lépe než jeho tvář.
Palec levé ruky se mu položil na vnitřní stranu prstenu. „Milorde, nepřišel jste sem s dopisem. ”
„Ne s dopisem, milady. ”
„Tak s čím?
”
Chvíli mlčel. „Už dávno jsem to měl říct, milady, a nedokázal jsem to ani v knihovně toho večera, ani v sakristii po svatbě, ani při čtení Harryho a Lucy, ani včera u Hertfordových. Řeknu to teď a buďte tak laskavá, nechte mě domluvit do konce, protože pokud mě přerušíte v půli, zase se schovám za milady a oba odtud odejdeme nešťastnější, než je třeba. ”
Charlotte spustila pero, které stále držela v prstech, a položila je do stojánku.
„Mluvte, milorde. ”
Nedíval se na ni, ale do okna. „Poprvé jsem vás uviděl u stolu vašeho otce na jaře, když jste ještě nebyla zasnoubená s mým bratrem. Přijel jsem do Maryfieldu kvůli jedné bezvýznamné záležitosti.
Pamatuji si, že jste odmítla meruňkový koláč, protože byl podle vás příliš sladký. A pak jste ho přece jen dojedla, aby kuchařka nebyla dotčená. Vzpomněl jsem si na vás u sebe v Thornholmu za den, potom za týden, potom za měsíc. ”
Charlotte seděla bez hnutí.
„A po podzimu, když můj bratr oznámil zasnoubení, jsem na vás vzpomínal přesně tak často, jako jsem vzpomínal na svou ženu, dokud byla živá. Seděl jsem s tím u sebe v Thornholmu a styděl se za to každý Boží den. Když Julian oznámil zasnoubení, řekl jsem si, že je konec. Nebyl konec.
Přijel jsem v dubnu do vaší kaple s domněním, že mám teď tři hodiny, abych s tím definitivně skončil. Za tři hodiny jsem vás vedl z té kaple ke kočáru a od té chvíle, milady, jsem neměl jediný klidný den. ”
Zastavil se, podíval se na ni poprvé od chvíle, kdy začal mluvit. „Neměl jsem právo vás milovat, dokud jste byla zasnoubená s mým bratrem, a styděl jsem se, že miluji.
Neměl jsem právo milovat vás ve vašem neštěstí a styděl jsem se, že jsem za ně rád. Neměl jsem právo stavět podmínku oddělených pokojů tak, jako by to byla vaše volba a ne moje, a styděl jsem se, že se mi ta podmínka hodila. ”
Charlotte sklopila oči k jeho rukám. Palec na prstenu se přestal hýbat.
„Modrou krabičku jsem vám toho večera nedokázal vysvětlit, protože jsem se styděl, že jsem ji převezl, aniž jsem se ji odvážil vyhodit, a styděl jsem se, že jsem ji položil do vašeho stolu. Já se, milady, styděl za každou minutu tohoto štěstí, dokud jsem u stolu u Hertfordových nepochopil, že nikomu v Anglii nedovolím říct o vás jediné slovo, které by nebylo pravda, a že to nedovolím ani sobě. ”
V místnosti se velmi utišilo. „Miluji vás, Charlotte, od toho jara.
A pokud se ještě za něco stydím, pak za to, že vám to říkám poprvé dnes a ne před půl rokem. ”
Déšť klepal na východní okno. Charlotte vstala, obešla roh stolu a přistoupila k němu. Nevstal.
Jen k ní zvedl tvář. Položila mu pravou dlaň na tvář, opatrně, celou dlaní, tak jako se bere do rukou šálek s horkým čajem. Zavřel oči. Pod dlaní ucítila, jak se mu zachvěla čelist.
„Edmunde,” řekla tiše. „Nechte mě, prosím, minutu. ”
Ještě několik vteřin držela dlaň na jeho tváři. Potom ji stáhla a posadila se na pohovku vedle něj, aniž pustila jeho ruku.
„Milorde, dnes vám nebudu odpovídat proslovem, nebylo by to poctivé. Řeknu jedno. V knihovně toho večera jste mi řekl: Za dva týdny vám mohu dát své jméno. Nic krásnějšího, než to, vám dnes slíbit nedokážu.
Zapamatovala jsem si to tak, jak se pamatuje nahlas přečtená řeč. Tehdy jsem nepochopila, že to říkáte jako člověk, který se neodvažuje nabídnout víc. Myslela jsem, že jako člověk, který nemůže. ”
„Byl jsem obojí, milady.
”
„Vím. ” Stiskla mu ruku. „Milorde, dnes k vám mám jednu prosbu. Prosím, vezměte si mě znovu ve své kapli, tam, odkud jsme spolu vyšli v dubnu do deště.
Tentokrát, milorde, ne proto, abyste zakryl mé jméno, ale proto, abych měla muže, za kterého jsem se provdala ne z příslibu, ale ze slova. Říkám to nahlas a říkám to první. Nedovolím vám, milorde, abyste se podruhé styděl za to, že mě milujete. ”
Hrabě Thornholm dlouho mlčel.
Potom zvedl její dlaň a přitiskl její hřbet ke své tváři. „Dobře,” řekl nakonec velmi tiše. „V kapli. A tentokrát tam přijdu první.
”
„Tentokrát,” řekla Charlotte a hlas se jí poprvé za ten rok nezachvěl, ale zasmál. „Tentokrát se buďte tak laskav, obejdeme se bez sakristie. ”
Podíval se na ni a konečně se usmál. Ne koutkem úst, ale celým úsměvem.
Krátce a otevřeně. „Obejdeme se, Charlotte. Sakristii tentokrát zamkneme na klíč. ”
Podzim přišel do Thornholmu pozdě, ale v ten zářijový den, na který stanovili svatbu, bylo jasno a sucho.
Kaple u Thornholmu stála na nízkém návrší za domem mezi třemi starými buky. Její zvon dnes nezvonil v jedenáct, ale v deset. Hostů tentokrát nebylo dvacet ani třicet, ale přesně dvanáct. Baron Vexli přijel předchozího večera.
Ráno u sebe v pokoji, když dceři zapínal na zátylku malou perlovou sponu, tiše pronesl: „Vyrostla z tebe dobrá žena, Charlotte. Matka by měla radost. ” A vyšel do chodby, protože dál mluvit nedokázal. Lady Maryelová seděla v první řadě vpravo, tam, kam obvykle posazují ženichovu rodinu.
Slečna Pinová stála u zadních dveří, klíče u pasu, přesně jako v dubnu. Hety seděla ve třetí řadě a nedovolila si plakat až do druhé sloky hymnu. Šaty na Charlotte byly bledě zlaté. Ne svatební v tom prvním smyslu, ne bílé, nevinné pro cizí oči.
Byly to šaty ženy, která už nikomu nic nedokazuje. U hrdla měla tutéž jedinou šňůru matčiných perel. Na levé ruce babiččin prsten s jedním malým rubínem. V sakristii byla Charlotte přesně jednu minutu, aby si vzala matčin modlitebník, který tam večer předtím položila slečna Pinová.
Dveře sakristie stály otevřené ven a Charlotte, když kolem nich procházela, jednou nahlédla dovnitř. V malé místnosti bylo všechno jako dřív. Lavice, svíce, tatáž skříň. Jen skříň byla dnes, jak slíbil Edmund, zamčená na klíč.
Klíč visel zvenčí na mosazném háčku na očích. Charlotte se usmála jen pro něj, tiše pod nos, a šla k oltáři. Hrabě Thornholm na ni čekal u mřížky. Přijel do kaple čtvrt hodiny před ní a neposadil se.
Když k němu Charlotte došla, podal jí ruku ne ohnutou v lokti jako v dubnu, ale otevřenou dlaní vzhůru. Položila prsty na jeho dlaň a ucítila, jak jednou krátce stiskl. Sliby řekli kratší než poprvé. Prsten jí na prst navlékl tentýž.
Tentokrát už jí nebyl velký. Přes léto ji Hety přece jen přemluvila, aby ho dala upravit, protože, jak řekla, „milady může mít velké srdce, ale prsten má sedět. ”
Po „prohlašuji vás” biskup ustoupil o krok. Hrabě Thornholm její ruku nepustil.
Hned sklonil hlavu až k jejímu uchu a řekl velmi tiše, takže to neslyšel nikdo kromě ní: „Charlotte, kdysi jsem vám slíbil jedno jméno a nic krásnějšího. Dnes vám slibuji všechno, co mám, i všechno, co ve mně ještě bude. Nic skromnějšího, než to, vám dnes slíbit nedokážu. ”
Charlotte se mu podívala do tváře.
Hrdlo se jí sevřelo stejně jako tehdy ráno u Hertfordových u kláves. Jen teď úplně jinak. „Zapamatovala jsem si to, milorde. ”
Usmál se tím otevřeným úsměvem, který se u něj našel na jaře v její pracovně.
„Vím, milady. S tím jsem počítal. ”
V předsíni po svatbě je obklopilo všech dvanáct hostů. Lady Maryelová políbila Charlotte na čelo.
Baron Vexli dlouho tiskl její ruce, aniž se jí díval do tváře. Slečna Pinová u zadních dveří, když kolem ní Charlotte procházela, řekla klidně: „Sbohem, milady. ”
„Sbohem, slečno Pinová. ”
A v těch dvou slovech nebylo loučení, bylo v nich přijetí.
Oběd byl ve velké jídelně Thornholmu. Všechno bylo klidné. Kolem čtvrté hodiny se hosté začali rozjíždět. Baron odjel poslední.
Ještě jednou položil Charlotte ruce na ramena v předsíni a chvíli tak stál, aniž cokoli řekl. Tentokrát ho Charlotte vzala za zápěstí a na okamžik mu prsty přidržela. Baron sklopil oči, zakašlal a odešel k vozu. Lady Maryelová při odjezdu poklepala Edmunda koncem hole po rukávu.
„Nu, můj chlapče, jsem spokojená. ”
„Políbil jí ruku. To je víc, než jsem si troufal doufat, milady. ”
„Výborně.
Doufejte si od teď trochu více, ale ne příliš. To mužům škodí. ”
K šesté hodině bylo v domě prázdno. Charlotte seděla v knihovně na nízké pohovce u krbu.
Šedý šál s jednou modrou nití ležel na jejích ramenou. Edmund se posadil vedle ní, ne do křesla. Položil jí ruku na zátylek, opatrně, celou dlaní. A ona mu sklonila hlavu na rameno, tam, kde redingot voněl trochu levandulí a docela málo kouřem.
Seděli tak dlouho. Hodiny v rohu odbyly nejdřív půl sedmé, potom sedm. Jednou jí Edmund palcem tiše pohladil vlasy za uchem. „Charlotte, řekl jsem na jaře ve vaší pracovně, že sakristii tentokrát zamkneme na klíč.
Pamatuješ? ”
„Pamatuji, milorde. ”
„Slečna Pinová od dnešního dne nařídila věšet klíč zvenčí na mosazný háček. Ráno jsem to viděl.
”
„Já také, milorde. Včera mi řekla, že tak je všem klidněji. ”
„Slečna Pinová je u nás v tomto domě,” řekla Charlotte, aniž zvedla hlavu z jeho ramene, „nejrozumnější člověk, milorde, po mně. ”
Zasmál se krátce tím samým výdechem, jakým se smál v dubnu na hřebeni pod duby.
Jen teď beze všeho studu. Potom položil dlaň na její dlaň, tu, na níž byl babiččin prsten, a držel ji tak, jak ji přidržoval v kočáře po první svatbě. Charlotte přivřela oči. „Edmunde,” řekla tiše.
„Ano, milovaná. ”
Lehce narovnala ramena tím samým krátkým pohybem, který teď znal. Zvedla tvář a podívala se mu přímo do očí. „Vybírám si tě.
Slyšíš? Dnes tady nejsem proto, že nemám kam jít, ale proto, že už nemám kam chtít jinam. ”
Neodpověděl jí slovy, jen se sklonil a políbil ji. Poprvé za celých těch šest měsíců, krátce, klidně.
Dlaní přidržel její tvář tak, jako ona na jaře přidržela jeho. Potom znovu přitáhl její hlavu ke svému rameni a přikryl její dlaň svou. V krbu spadlo a rozpadlo se poleno.
Za oknem se úplně setmělo.