Sanitka přivezla do městské nemocnice zbitého muže bez vědomí. Našli ho v parku, vypadal jako opilec, ale alkohol z něj necítili. Pod čepicí měl rozsáhlou podlitinu, někdo ho chtěl zabít nebo aspoň zmrzačit. Žádné doklady, žádné cennosti.
Jen sportovní oblečení, které bylo roztrhané, zablácené a zapáchalo. Zdravotníci ho umyli, ošetřili a uložili na společný pokoj. Nikdo se s ním nemazlil. Za deset minut na něj zapomněli.
Když se probral, nepamatoval si nic. Retrográdní amnézie. Choval se ale klidně, nikoho nerušil, poslouchal doktory. Tím si získal sympatie Dáši, sanitářky, která měla oddělení na starosti.
Byl inteligentní, mluvil kultivovaně, a tak se k němu chovala lidsky. Nosila mu domácí jídlo, povídala si s ním, povzbuzovala ho. Litovala ho z celého srdce. Jednoho dne se na oddělení strhl ruch.
Sestry si šuškaly, že neznámý pacient z pokoje číslo deset je Jurij Nikolajevič Beketov, majitel největšího podniku ve městě. Útočníci mu znetvořili obličej, proto ho nikdo nepoznal. Jakmile se to provalilo, do nemocnice se nahrnuly davy. Manželka Světlana Vasiljevna chtěla manžela převézt na soukromou kliniku, ale on odmítl.
A pak přišel ředitel nemocnice s prosbou, jestli si pacient něco nepřeje. Beketov si vyžádal jediné: aby k němu byla přidělena sanitářka Dáša z jeho bývalého pokoje. Ředitel byl v šoku. Když Dášu našel, byla to mladá žena kolem třicítky, ne postarší soucitná paní, kterou si představoval.
Vysvětlil jí, že si ji Beketov vybral jako ošetřovatelku, že za to dostane přidáno. Dáša váhala. Neměla zdravotnické vzdělání, školu nedokončila kvůli dětem. Ředitel ji ujistil, že to zvládne, že jí budou krýt záda sestry i lékaři.
Souhlasila. Byla samoživitelka, manžel ji před půl rokem opustil, peníze se jí hodily. S Beketovem si rozuměli hned. Žertovali, povídali si, hráli deskové hry.
Vozila ho ven na vozíku, nutila ho cvičit, i když ho to bolelo. On se bránil, ale ona nepolevila. „Copak nechcete chodit? “ peskovala ho.
Smál se, že je jako jeho zesnulá matka. Dáša věděla, že jeho stav je vážný, že páteř je poškozená. Lékaři říkali, že běhat už nebude, ale postavit ho na nohy možné je. Jediné, co Dášu trápilo, byla Beketovova manželka.
Světlana Vasiljevna se na ni dívala jako na člověka třetí kategorie, s odporem v očích. Naštěstí nechodila často a dlouho se nezdržovala. Působilo to, jako by návštěvy brala jako povinnost, ne jako projev lásky. Jednoho večera, když už bylo po desáté, se Dáša chystala domů.
Šla po zadním schodišti, aby na sebe neupozorňovala. Vtom zaslechla hlasy a ucítila cigaretový kouř. Někdo tam kouřil, přestože to bylo zakázané. Chtěla jít napomenout viníky, ale vzápětí ztuhla.
Poznala hlas ředitele nemocnice. A pak i druhý hlas – Beketovovy manželky. „Musíte mi pomoct. Ten parchant zničí i vás, jestli přežije,“ syčela Světlana.
Dáša se schovala a poslouchala. Ředitel a manželka probírali, jak Beketova zabít. Ona mu vyhrožovala, že ho zničí, když nepomůže. Ředitel navrhl vysadit pacientovi antibiotika, aby se po operaci spustila sepse.
„On se nesmí uzdravit a odejít odsud. Rozumíte? “ řekla Světlana. Pak mu dala zálohu.
„Druhá část potom, co bude záležitost vyřešena. “
Dáša stála jako opařená. Došlo jí, že útok v parku nebyla náhoda. Světlana si najala útočníky, aby manžela zabili.
Když přežil, zaplatila řediteli, aby ho v nemocnici nechali jako neznámého, bez péče, a doufala, že zemře. Teď to chtěli dokonat. Dáša se třásla strachy. Bála se o sebe, o děti, o Beketova.
Celou noc nespala, převalovala se, zdály se jí noční můry. Ráno jí sousedka Olga Josifovna poradila: „Jednej podle svědomí. Když se zachováš jinak, budeš se sama užírat. “
Dáša věděla, že má pravdu.
Když přišla do nemocnice, zavřela dveře pokoje a všechno Beketovi řekla. Do detailu převyprávěla každé slovo, které slyšela. Beketov mlčel. Díval se na ni neprostupným pohledem.
Když domluvila, řekl tiše: „Děkuji vám, že jste mi to řekla. Přiznám se, že mě to ani v nejmenším nepřekvapilo. Všechno jsem věděl kromě jejich nového plánu. “
Dáša nechápala.
Věděl, že ho žena chce zabít, a přesto s ní mluví klidně? Beketov jí vysvětlil, že měl jen podezření. Před útokem zjistil, že mu manželka zahýbá. Našel v jejím telefonu korespondenci.
Chtěl se tiše rozvést, pověřil právníka přípravou dokumentů. A pár dní před útokem se o tom dozvěděl někdo další. Měl za to, že to byl právník. „Ne, nejsem si jistý.
Ale věřím jednomu člověku, svému příteli z mládí. Svěřil jsem mu všechno,“ řekl. Dáša měla obavy. Neznala toho člověka, nevěřila mu.
Beketov jí řekl, že jí bezvýhradně důvěřuje, a požádal ji, aby se stala jeho osobním strážcem. Měla hlídat, aby mu nevysadili antibiotika. Dáša souhlasila. Ale nedokázala se uklidnit.
Bála se, že Beketovův důvěrník může být zrádce. Když šla domů, rozhodla se zajít za Viktorem, bývalým spolužákem, který pracoval u bezpečnostních složek. Věděla, že jí něco dluží – kdysi ji seznámil s jejím budoucím manželem, který se ukázal jako netvor. Viktor nechtěl pomoct, nechtěl se zaplést.
Dáša na něj zatlačila: „Budeš v pohodě s tím, že moje děti skončí v dětském domově po mé předčasné smrti? “
Viktor ustoupil. Slíbil, že zjistí, kdo je milenec Světlany. Následující dny byly pro Dášu peklem.
Přes den se držela, hlídala léky, sledovala sestry. V noci plakala strachy o sebe a o děti. Třetí den Viktor zavolal. Chtěl se tajně dostat k Beketovi.
Dáša ho provedla zadním schodištěm. Viktor Beketovovi ukázal fotky. Jeho žena a jeho nejlepší přítel Sergej Baskov, zástupce a spolužák z institutu. Byli zachyceni v restauracích, na ulici, v intimních situacích.
Baskov byl ten, kdo zorganizoval útok. Vybavil Beketovovu kancelář odposlechy, chtěl se posadit do jeho křesla. Světlana se chtěla stát bohatou vdovou. Beketov byl zdrcený.
Zradu manželky dokázal přežít, ale zradu nejbližšího přítele ne. „Jak jsem mohl být tak hloupý? “ opakoval. Viktor řekl, že potřebuje, aby Dáša napsala oznámení o připravovaném trestném činu zpětně k datu, kdy vyslechla rozhovor.
Aby měli zákonný důvod zasáhnout. Dáša souhlasila. Brzy ráno měli být zadrženi všichni – Baskov, Světlana, ředitel i útočníci. Dáša zavolala sousedce, aby zůstala s dětmi a nikomu neotvírala.
Pak se vrátila k Beketovovi. Seděli spolu celou noc, povídali si, čekali. Ráno se všechno stalo přesně tak, jak Viktor řekl. Ředitel byl zadržen, pak i ostatní.
Baskov začal svalovat vinu na Světlanu, ona zase na něj. Případ byl mediálně sledovaný, kolem bylo hodně rozruchu. Dáša byla vyčerpaná, ale šťastná. Po měsíci mohl Beketov opustit nemocnici.
Kulhal, chodil s hůlkou, ale stál na vlastních nohou. Nabízel Dáše, aby šla pracovat k němu, ale ona odmítla. Chtěla dokončit studium a stát se zdravotní sestrou. Při propuštění jí Beketov štědře poděkoval, takže o peníze se nemusela bát.
Po pár týdnech si Dáša uvědomila, že se jí po něm stýská. Chyběla jí jeho moudrost, jejich rozhovory. A pak jednou přišla domů a v předsíni uviděla cizí kabát. V dětském pokoji seděl Beketov na zemi a hrál si s jejími synky s autíčky.
Přinesl květiny, dort, dárky pro kluky. Sousedka je všechny pozvala ke stolu. Seděli spolu jako jedna rodina. Dáša dlouho neviděla děti tak šťastné.
Chyběla jim mužská pozornost. A Beketov se na ně díval s takovou láskou, že jí to vyrazilo dech. Když zůstali sami, řekl: „Dašo, pochopil jsem, že už bez tebe nedokážu být.
“
„Juriji Nikolajeviči, přistihla jsem se u úplně stejného pocitu,“ odpověděla tiše a položila svou ruku na jeho.