Až u Branky Jitce došlo, že šálu nemá. Nejprve jí zamrzelo, že ztratila dárek. Hned na to si ale vybavila, jak neobvykle důležité pro Miroslava ráno bylo, aby si ji vzala právě dnes. Ještě před chvílí jí jemná šeříková látka hřála krk.
Teď se jí rozepnutým límcem kabátu protáhl studený vzduch až ke kůži. Zastavila se pod pouliční lampou a otočila se k temné ulici za sebou. Zastávka byla sotva dvě stě metrů daleko. Mohla ji ztratit u autobusu, na schůdcích nebo u stánku, když hledala rukavice.
Každá možnost zněla obyčejně, a právě to jí uklidnilo. Jen Miroslavovo ranní naléhání, aby si vzala právě tuhle šálu, do obyčejného vysvětlení nezapadalo úplně čistě. Šálu jí daroval před čtyřmi dny k výročí svatby. Při snídani postavil vedle jejího hrnku dlouhou krabici se stříbrnou stuhou.
Nešel si sednout, zůstal opřený o linku a sledoval ji, dokud nerozbalila poslední vrstvu tenkého hedvábného papíru. „Vlna a hedvábí,“ řekl. „Takové věci máš přece ráda. “
Jitka promnula látku mezi prsty a zvedla oči.
„Tohle sis vybíral sám? “
„V obchodě mi cpaly samé křiklavé odstíny. Pak jsem uviděl tenhle šeříkový a hned jsem věděl, že bude pro tebe. “
Usmál se stejně jako kdysi, když ještě dokázal stát v kuchyni deset minut, jen aby jí dopověděl nějakou hloupost z práce.
Ten výraz už vídala málokdy. Poslední měsíce býval doma čím dál později. U večeře si říkali stále méně. Když se ho Jitka pokusila vyptávat, odbil jí, že už nemá sílu napravovat chyby ostatních.
Téhož večera zavolala Linda a navrhla společný sobotní oběd. Jakmile Miroslav zaslechl jméno své nevlastní dcery, výraz mu ztuhnul. „Co po tobě zase chce? “
„Nic.
Jen se chce se mnou najíst. “
„Nemůže ten oběd jednou počkat? Vy dvě se přece nemusíte vidět pokaždé, když má volnou sobotu. “
Jitka si přitáhla hrnek blíž.
Na tuhle hádku už znala všechny jeho věty. Dvoupokojový byt, který Lindě koupila po vysoké škole, Miroslav dodnes označoval za zbytečně okázalý dar. Přitom rád zapomínal na léta, kdy Jitka bydlela v pronajatých pokojích a svou realitní kancelář stavěla prakticky od nuly. Ráno po hádce vytáhl Miroslav šálu ze skříně dřív, než se pro ni Jitka vůbec natáhla, a přehodil jí ji přes ramena.
„Nezlob se. Chci jen, abychom měli někdy čas i pro sebe. A vezmi si ji dnes. Sluší ti.
“
Byla to malá věta, pronesená téměř mimochodem. Přesto ji odzbrojila. Než odešla, políbila ho a slíbila si, že včerejší hádku už znovu otevírat nebude. Teď se vracela po stejné ulici a snažila se přesvědčit sama sebe, že ztratila jen kus látky.
Řidič prázdného autobusu jí dovolil projít celý vůz. Na sedadlech ani na podlaze šála nebyla. Prohlédla lavičku, nahlédla za reklamní panel a oslovila prodavačku, která právě stahovala roletu stánku. „Tady projde za večer kdekdo,“ řekla žena.
„Když někdo uvidí pěknou věc, dlouho na zemi nezůstane. “
Jitce se zlostí rozlilo horko do tváří. Už vytahovala telefon, když na kraji silnice zahlédla drobnou postavu. Mladá dívka v dlouhém tmavém kabátě a nápadném šátku.
V obou rukou nesla šeříkovou šálu. „Slečno, počkejte chvíli. “
Dívka se otočila. Nejdřív si prohlédla Jitčinu tvář, potom se podívala k rozepnutému límci.
Jako by našla detail, který hledala. „Sháníte tohle? “
„Kde jste ji našla? “
„Ležela u koše.
Vítr ji sfoukl až k obrubníku. “
Jitka si šálu převzala a zkontrolovala lem. Na látce nebyl skoro žádný prach. „Děkuju vám.
Už jsem byla přesvědčená, že ji někdo sebral. “
Otevřela kabelku a sáhla po peněžence. Dívka ucouvla. „Nic mi nedávejte.
“
„Aspoň na kávu. Ušetřila jste mi spoustu starostí. “
„Ne, vážně ne. “
Jitka chtěla šálu uložit do kabelky.
Dívka jí v tom zabránila tak rychlým gestem, že Jitka instinktivně sevřela popruh. „Na krk už si ji nedávejte a doma ji ani neperte. Prosím. “
„Proč?
“
Dívka se na látku nedívala jako na nalezenou věc. Dívala se na ni jako na něco, čeho by se sama raději nedotýkala. „Dostala jste ji od manžela, viďte? “
Jitce cukl koutek úst.
„A teď mi z ní budete věštit minulost? “
„Já z ní nic nevěštím. “
„Tak jak to můžete vědět? “
„Přinesl vám ji domů osobně váš muž?
A trval na tom, abyste ji venku opravdu nosila? “
Jitčin úsměv zmizel. Ta otázka mířila přesně k větě, kterou se ještě před chvílí snažila považovat za něžné gesto. Bylo to příliš konkrétní.
„Jsem vám za tu šálu vděčná, ale opravdu musím jít. “
Složila ji a schovala do tašky. Dívka ztlumila hlas téměř do šepotu. „Už ji nenoste.
Dnes v noci ji dejte manželovi pod polštář. Nic mu nevysvětlujte a na nic se neptejte. Jen ráno sledujte, čeho si všimne jako první. “
„Co tím získám?
“
„Jestli netuší, o co jde, bude jen překvapený. Jestli tuší, prozradí se. “
Jitka se zamračila. „O jakém tajemství mluvíte?
“
„Třeba se pletu. A jestli ano, budu radši. Proto si nejdřív ověřte jen tohle. Takovou věc přece člověk neřekne bez důvodu.
Jsem Adéla Richtrová. Dělám v krejčovské dílně za lékárnou. Jestli budete zítra chtít vědět víc, přijďte tam. “
Než se Jitka stačila zeptat na jméno, Adéla rychle vykročila k přechodu.
Neutíkala, ale krok měla příliš svižný na člověka, který právě jen vrátil cizí šálu. Na Jitčino zavolání už hlavu neotočila. Autobus se rozjel a na zastávce zůstalo prázdno. Šála v tašce nevážila skoro nic.
Přesto Jitka každým krokem cítila, jak se jí složený balíček opírá o bok. Domů to byly sotva tři minuty. Miroslav jí otevřel v předsíni. Měl na sobě domácí kalhoty a světlé tričko.
„Kdes byla tak dlouho? Už jsem chtěl volat. “
„Ztratila jsem šálu. “
Okamžitě se podíval na její holý krk.
„Tu ode mě? “
„Už ji mám. Spadla mi u zastávky. “
„Tak ještě že tak.
Půl města jsem objel, než jsem našel přesně tu, kterou jsem chtěl. “
Sundal jí kabát a pověsil ho. Jitka ho pozorovala. Ještě včera by jí nenapadlo zkoumat, co se dá ukrýt dole v šále.
Teď jí při každém jeho pohybu oči sklouzly právě k látce. „Co se děje? “
„Jen jsem promrzla. “
U stolu Miroslav dlouze popisoval zásilku materiálu, která uvízla ve skladu.
Jitka jeho vyprávění vnímala jen napůl. Adéla mohla být obyčejná podvodnice. Jenže za nalezenou šálu odmítla i drobné. A věděla, že šálu dostala od manžela.
Po večeři Miroslav zamířil do pracovny s tím, že musí odpovědět na emaily. Jitka odešla do ložnice, vytáhla šálu z tašky a prohlédla ji pod ostrým světlem lampy. Okraje byly šeříkovou nití přišitá značková etiketa. Jen na jednom místě vypadal šev jinak.
Stehy byly těsnější a menší, jako by etiketu někdo nedávno odpáral a pak pečlivě vrátil na místo. Když na to místo přitlačila prsty, ucítila pod látkou ztluštění. Tenký tvrdý obdélník. První myšlenka byla vzít nůžky a nit přeříznout.
Na chodbě ale zapraskaly kroky. Jitka zasunula šálu pod přehoz a zásuvku přibouchla. Miroslav vstoupil bez zaklepání. „Co tu děláš?
“
„Hledám krém na ruce. Jsem mimo, krém mám přece v koupelně. “
Miroslav se zastavil vedle postele, na zlomek sekundy se zadíval na přehoz a až potom na Jitku. „Od chvíle, co ses vrátila, jsi nějaká jiná.
“
Přišel blíž, sevřel jí ramena a políbil ji. „Hlavně mi neonemocni. Nevěděl bych si bez tebe rady. “
Jitka cítila jeho oblíbenou kolínskou.
Kdysi by jí ta věta uklidnila. Teď se jí před očima držela řada příliš hustých stehů pod etiketou. Jakmile za ním zapadly dveře, šálu znovu vytáhla. Tvrdé místo leželo přesně pod logem značky.
Pořád bylo možné, že Miroslav o ničem neví, že v obchodě zůstal bezpečnostní prvek. Jenže Adéla věděla, že šála pochází od manžela, a to se Jitce vysvětlit nedařilo. Vytočila Lindu. Dcera zvedla telefon skoro hned.
„Mami, je něco? “
„Ne, jen jsem tě chtěla slyšet. “
„Miroslav zase řeší, že se máme sejít? “
„Nezačínej s tím.
“
„Vždycky začne on. “
„On se snaží. “
„To mi říkáš pokaždé, když ti něco koupí. Poslala jsi mi včera fotku té šály.
Je pěkná a sedí ti. “
Jitka došla k oknu. Na dvoře zahlédla Miroslava, jak jde ke garáži s telefonem přitisknutým k uchu. Cestou se ohlédl směrem k domu a bez rozsvícení zmizel za garážovými vraty.
Jitka zůstala u okna o vteřinu déle, než chtěla. Co tam potřeboval dělat po tmě? „Mami, ty dneska zníš vážně divně. “
Jitka už chtěla začít vyprávět o Adéle, ale slova spolkla.
Neměla jediný pevný důkaz, který by ospravedlnil další hádku. „Ozvu se zítra. “
Miroslav se vrátil asi po čtvrt hodině. Tvrdil, že jen kontroloval zámek.
Spát šli kolem jedenácté. Miroslav usnul téměř okamžitě, zády k ní. Jitka ležela vzhůru a poslouchala jeho pravidelný dech. Šála zůstala ve skříni.
Představa, že dospělému muži strká pod polštář předmět jako součást nějaké zkoušky, jí připadala trapná. Jenže tvrdá destička pod etiketou nebyla výmysl. Krátce po druhé vstala tak opatrně, aby matrace ani rám postele nevrzly. Vyndala šálu ze skříně, vrátila se k posteli a pomalu nadzvedla roh Miroslavova polštáře.
Šeříkovou látku zasunula pod něj. Miroslav sebou pohnul. Jen si přitáhl přikrývku výš a dech se mu znovu srovnal. Probudilo ji, že se vedle ní někdo pohnul.
Přes závěsy už prosakovalo bledé ranní světlo. Na hodinách bylo tři čtvrtě na šest. Miroslav seděl na kraji postele a pravou ruku držel zastrčenou pod polštářem. Jitka nechala víčka skoro zavřená a dívala se jen úzkou štěrbinou.
Miroslav vytáhl šálu. V jeho tváři se neobjevilo překvapení ani otázka, proč má pod hlavou kus látky, který tam večer nebyl. Jeho prsty rovnou zamířily ke značkové etiketě. Nahmatal tvrdé místo, látku obrátil a pečlivě prohlédl šev.
Výraz mu ztuhl. V zápětí prudce otočil hlavu k Jitce. Ta zůstala bez hnutí. Miroslav vstal, vytáhl spodní zásuvku nočního stolku úplně ven a sáhl za ni.
Z úzkého prostoru vytáhl další telefon. Jitka ho v jejich ložnici nikdy neviděla. Se šálou v jedné ruce a telefonem v druhé vyšel na chodbu. Dveře za sebou nechal sklouznout téměř bez zvuku.
Jitka v duchu odpočítala několik vteřin a pak se zvedla. Z koupelny zaslechla kovové cvaknutí zámku, přešla ke dveřím a přiložila k nim ucho. Nejdřív k ní doléhalo jen šustění látky. Pak se ozval Miroslavův tlumený hlas.
„Veroniko, lokátor byl pod mým polštářem. “
Následovalo ticho. „Jak to mám vědět? Spí.
Možná si všimla švu. Možná na to přišla náhodou. “
Slova druhé strany byla příliš slabá. „Řekni svému člověku, ať teď nic nedělá.
Do soboty to srovnáme. “
Jitka si instinktivně přitiskla dlaň na ústa. V koupelně se ozvala krátká melodie příchozího videohovoru. Miroslav sykl.
Pak se z telefonu zřetelně ozval dětský hlas. „Tati, přijdeš dneska? Máma říkala, že brzy budeme bydlet v tom tvém velkém domě. “
Miroslav mlčel tak dlouho, že Jitka slyšela vlastní tep.
„Dej mi mámu, hned. “
„Je ve sprše, tak zavěs. A dostanu svůj pokoj? “
Jitka od dveří couvla.
Lopatka jí narazila do zdi. Veronika už nebyla jen jméno z nočního hovoru. Miroslav měl s tou ženou dítě, které ho znalo jako svého otce. Navíc někde čekal člověk, který měl v sobotu něco provést a řídit se přitom polohou lokátoru ukrytého v její šále.
Za dveřmi Miroslav hovor náhle ukončil. V zámku se pohnul klíč. Jitka stačila udělat krok směrem k ložnici, když se koupelnové dveře pootevřely. Miroslav vyhlédl ven a uviděl ji u zdi.
„Proč tu stojíš? “
„Rozjela se mi bolest hlavy. Šla jsem pro prášek. “ Prsty si přiložila ke spánku.
Miroslav zůstal ve dveřích. V jedné ruce držel neznámý telefon, z druhé strany jeho těla vyčníval šeříkový cíp šály. „Léky máme v kuchyni. “
„Já vím, ještě napůl spím.
“
Pokusila se projít směrem ke schodům. Miroslav vyšel z koupelny a zastoupil jí cestu. „Jak dlouho jsi vzhůru? “
„Pár minut.
Sáhla jsem vedle sebe a tys tam nebyl. “
„A proč ses zastavila zrovna tady? “
„Motá se mi hlava. “
Položil jí ruku na rameno.
Na první pohled to bylo starostlivé gesto, jenže prsty se jí do ramene sevřely o něco pevněji než jindy. „Lehni si, přinesu vodu. “
Jitka se obrátila a pomalu došla k ložnici. „Jitko.
“ Ohlédla se. „V noci jsi převlékala postel? “
„Ne, jen se shrnul povlak, tak jsem rovnala polštáře a tu šálu si dala pod tvůj. “ Nechala vteřinu ticha.
„Ležela večer na stolku, když jsem hledala ten krém. Ve tmě jsem ji asi strčila pod tvůj místo. Proč tě to tak vyděsilo? “
Miroslav sklopil oči.
Šálu pořád nepustil. Druhý telefon schoval za tělo. „Co máš v ruce? “ zeptala se Jitka.
„Starý pracovní mobil. Včera jsem ho přinesl z kanceláře. Potřebuju si z něj stáhnout kontakty. “
Roztáhl šálu mezi rukama a přejel prstem po etiketě.
„Ty sis tady ničeho nevšimla? Šev je nějak povolený. Etiketu jsem nezkoumala. Nechám ji spravit.
“
„Kde? “
„Něco vyberu. “
O chvíli později zamířil do garáže. Jitka doběhla k oknu a viděla ho zmizet ve dveřích.
Šálu nesl s sebou. Za necelou minutu se v přízemí ozvalo cvaknutí vstupního zámku. Vrátil se bez šály, ale s cizím telefonem v kapse. Když přišel do ložnice, přinesl sklenici vody a tabletu proti bolesti.
Jitka ji spolkla, přestože ji ve skutečnosti hlava nebolela. „Dnes zůstaň doma. Do realitky zavolám za tebe. Tvoje auto vyzvednu ze servisu večer.
Už jsem tam volal. Mají prověřit brzdy a podvozek. “
Políbil ji. Jitce se stáhl žaludek odporem.
Přesto hlavou neuhnula. Z ložnicového okna sledovala, jak nasedá do auta. Motor ale nenastartoval hned. Nejdřív vytáhl telefon, několikrát poklepal na displej a teprve potom odjel.
Jitka počkala, dokud vůz nezmizel za rohem, zamkla dům a vrátila se nahoru. Spodní zásuvku nočního stolku našla prázdnou. Za ní se odkryl úzký skrytý prostor. Zůstal tam nabíjecí kabel a malý klíč bez označení.
Jitka místo vyfotila, zásuvku zasunula přesně tak, jak byla, a zavolala do autoservisu. „Dobrý den, tady Jitka Holubová. Můj vůz je od včerejška u vás. Co přesně máte v zakázce napsané za závady?
“
„Nobvyklý zvuk při brzdění a vibrace ve vyšší rychlosti. “
„To jsem nikdy nehlásila. “
„Objednával to váš manžel? Tvrdil, že ty potíže pozorujete několik dní.
“
„Bez mého písemného souhlasu na autě nic neopravujte a klíče předejte jen mně, nikomu jinému. “
Miroslav zařídil, aby neměla auto, a přitom ji přesvědčoval, že v sobotu musí jet autobusem. Do krejčovské dílny si proto objednala taxi. Cestou několikrát zvedla oči ke zpětnému zrcátku.
Každé tmavé auto za nimi v ní okamžitě probudilo podezření. Za lékárnou našla malý pavilon s vybledlým nápisem Opravy oděvů. Nad dveřmi zacinkal zvonek. Za pultem seděla žena kolem padesátky.
„Dobré ráno. Hledám Adélu Richtrovou. “
Ze zadní části dílny vyšla Adéla. „Mileno, potřebuju na pár minut pryč od pultu.
“
Přešli do zadní místnosti se dvěma šicími stroji a žehlícím prknem. Adéla za nimi zavřela. „Zkusila jste to? “
„Ano.
Šálu našel hned. Sáhl pod polštář, vůbec se nepodivil a rovnou kontroloval etiketu. Pak vytáhl telefon, který jsem nikdy neviděla. “
Adéla se zadívala k podlaze.
„Takže jsem měla pravdu. Máte šálu s sebou? “
„Ne, zůstala doma. “
Adéla okamžitě zvedla hlavu.
„To není dobře. Protože je v ní lokátor. Malé zařízení na sledování polohy. Zašívala jsem ho tam já.
Asi před dvěma týdny přišla žena. Vysoká blondýna, mladší než vy. Měla novou šálu a zařízení asi velké jako větší knoflík. Chtěla ho schovat pod značkovou etiketu.
Řekla mi jen, že má starší tetu, která zapomíná věci v autobuse. Prý jí lokátor pomůže dohledat kabelku nebo kabát. “
„Jak víte, že je to můj muž? “
„Když jsem na šále pracovala, žena telefonovala.
Řekla, že šálu má někdo dát jiné ženě jako dárek. A pak dodala: ‚Řekni jí, že sis s výběrem dal záležet. ‘ Část mi unikla, ale jednu větu jsem slyšela jasně. ‚Hlavně ať ji má v sobotu na sobě.
‘ Ten člověk podle lokátoru uvidí, kde vystoupila z autobusu, a nebude si ji moct splést. Pro hotovou šálu si přijel váš manžel už druhý den. Kontroloval šev, zaplatil v hotovosti a ptal se, jestli by šlo zařízení vyměnit, kdyby přestalo fungovat. Když jsem vás včera viděla se stejnou šálou, pochopila jsem, že ta historka se starší tetou nebyla pravda.
“
„Proč jste mi to neřekla hned na zastávce? “
„Mohla. Jenže byste mi věřila? “
Jitka odpovědět nemusela.
„Proč právě ten polštář? “
„Protože člověk, který o ničem neví, by nejdřív řešil, proč má cizí šálu pod hlavou. Váš manžel šel rovnou po etiketě. “
„Volal Veronice.
Řekl jí, aby její člověk do soboty nic nepodnikal. “ Z Jitčiny tváře se vytratila barva. „A nejde jen o nevěru. Mají spolu dítě.
Holčička mu k videohovoru omylem zavolala a řekla, že budou brzy bydlet v našem velkém domě. “
V zadní místnosti na pár vteřin nikdo nepromluvil. „V sobotu mám ukazovat dům za městem. Miroslav mě pořád tlačí do autobusu a moje auto poslal do servisu kvůli závadám, které jsem nikdy nehlásila.
“
„Jak daleko je ten dům od zastávky? “
„Přibližně kilometr. Cestou skoro nic není. “
„Tak tam nechoďte.
Potřebuju zjistit, kdo Veronika skutečně je. Máte po ní učtenku, zakázku, cokoli? “
„Nic. Doklad odmítla, zaplatila hotově.
“
Adéla jí podala vizitku. „Tady máte číslo. Ale neukládejte si mě pod jménem. Když bude potřeba, potvrdím všechno, co jsem vám řekla, i to, že jsem lokátor zašívala.
Nevěděla jsem, k čemu to má sloužit. Kdybych teď mlčela, vypadalo by to mnohem hůř. “
Jakmile vyšla ven, zavolala Jitka Lindě. Dcera se ozvala rozespale.
„Mami, ty voláš nějak brzy? “
„Potřebuju přijet k tobě. Prosím tě, po telefonu se teď na nic neptej. “
Telefon zavibroval ve chvíli, kdy k obrubníku přijel objednaný taxík.
Na displeji svítilo Miroslavovo jméno. „Jak ti je? Jsi doma? “
Jitka se přes zadní sklo podívala na vzdalující se dílnu.
„Ano, teprve jsem pořádně vstala. “
„Nechal jsem v pracovně jednu složku. Asi za čtyřicet minut se pro ni vrátím. “
Když zavěsila, řidič se na ni podíval ve zpětném zrcátku.
„Chcete se vrátit? “
„Ne, pokračujte. “
Miroslav tedy jel domů. Až dorazí, najde prázdnou ložnici a bude vědět, že mu právě lhala.
Jitka otevřela aplikaci napojenou na domácí kamery. V živém přenosu se objevilo jeho auto, které dorazilo výrazně dřív, než tvrdil. Vyskočil, nechal dveře řidiče otevřené a zamířil přímo dovnitř. Zazvonil jí telefon – nechala ho zvonit.
Přišla textová zpráva. „Kde jsi? A pak: Jitko, vím, že doma nejsi. “
Linda stála před vchodem.
Jakmile taxi zastavilo, otevřela matce zadní dveře. „Pojď rychle. “
V bytě byla cítit čerstvá káva. Linda zamkla oba zámky a chytila matku za zápěstí.
„Mami, celá se třeseš. Co je? “
Jitka začala od šály a pokračovala lokátorem, neznámým telefonem a rozhovorem za koupelnovými dveřmi. Nejtěžší pro ni bylo vyslovit nahlas, že existuje malá Nela.
Když se dostala k neznámému člověku, kterému měla Veronika na Miroslavův pokyn vzkázat, ať zatím nic nedělá, Linda zaklapla notebook. Zvuk víka byl v kuchyni překvapivě hlasitý. „Do toho domu už sama nevkročíš. “
„Mám tam dokumenty a věci.
Pas, dokumentaci agentury, klíče od trezoru. “
„Ty se dají vyzvednout později. Složky se dají nahradit. Ty ne.
“
Telefon se znovu rozvibroval. Miroslav volal. Jitka se na jeho jméno jen dívala. „Vezmi to,“ řekla Linda.
„Zapni reproduktor, já spustím nahrávání. “
„Kde jsi? “ Miroslav mluvil klidně, jen každé slovo usekl příliš rychle. „U Lindy.
Udělalo se mi zase špatně. Nechtěla jsem tam zůstat sama. “
„To jsi mi mohla říct. Vrátil jsem se za dvacet minut a dům byl prázdný.
Jitko, mám o tebe strach. Od rána se chováš jinak a pak jen tak zmizíš. “
„Potřebovala jsem být s dcerou. “
„Linda ti zase vysvětluje, co je se mnou špatně?
Právě kvůli tomu tónu jsem ti nechtěla říct, že jedu sem. Nikdy jsi ji opravdu nepřijal. “
„Tohle není fér, Jitko. “
„Nevymýšlím.
“
Na druhém konci se ozvalo krátké odfrknutí. „Vrať se. Probereme to doma sami. “
„Do večera zůstanu tady.
“
„To není dobrý nápad. Nedělej z jedné hádky rozhodnutí o nás obou. “ Pak zavěsil. Linda vypnula nahrávání.
„Je pod tlakem. Snaží se tě dostat zpátky. Myslíš, že už ví, že jsi přišla na lokátor? Na jistotu ne.
Ale když se přidá Adéla a záznam z kamery, policie má důvod začít to prověřovat. “
Linda si přisedla naproti. „Proč mu tolik vadíš? “
„Protože jsem člověk, kterého přes tebe nedokáže úplně odstrčit.
Pořád mluvil o dědictví, i když ti nic nebylo. Ten dům jsme koupili během manželství. Patří do společného jmění. Kdyby ses něco stalo, připadla by jedna polovina jemu a druhá by vstoupila do pozůstalosti.
Sepsala jsi závěť? “
„Ne. “
Linda vytáhla čistý papír a načrtla na něj několik čar. „V první dědické třídě byste byli ty a Miroslav a dělili byste se rovným dílem.
On by tak počítal se třemi čtvrtinami domu a tobě by připadla jedna čtvrtina. “
Dětská věta o velkém domě teď dostala konkrétní význam. Na Lindině papíře byly jen čáry a podíly, ale Jitka v nich poprvé viděla důvod, proč mohl Miroslav potřebovat, aby se ze sobotní pracovní cesty nevrátila. „On si to předem propočítal,“ řekla téměř neslyšně.
Linda vyhledala kontakt na Anežku Langerovou, právničku, která pro Jitčinu realitní kancelář připravovala smlouvy. „Zavolej jí. Řekni rovnou, že potřebuješ okamžitou konzultaci kvůli možnému ohrožení života. “
Anežka jim během několika minut našla volný termín.
V pracovně stáhla žaluzie a položila vlastní telefon displejem dolů. „Nejdřív jedno pravidlo. Jsem vaše právnička, ne policistka. Jestli to, co mi ukážete, opravdu znamená bezprostřední nebezpečí, nebudu vám radit, jak ho doma sama ověřovat.
“
Jitka jí předala nahraný telefonát, video ze dvora, fotografie prostoru za zásuvkou i kontakt na Adélu. Anežka si podruhé pustila nahrávku Miroslavova hovoru. „Jste rozhodnutá podat oznámení ještě dnes? Protože jestli ano, od této chvíle se musíme chovat tak, abychom nezničili důkaz, ani vás nevystavili dalšímu riziku.
“
„Ano. “
„Pak už sama nic nehledejte a nesnažte se z něj dostat přiznání. To by nebyla odvaha, ale zbytečné riziko. A kdyby si všiml, co víte, může začít mazat stopy.
“
„Potřebuju ale dokumenty, které mám doma. “
„Ne sama. Dokumenty počkají. Pokud policie vyhodnotí, že se tam můžete vrátit s doprovodem, uděláte to tak.
Já vám nebudu podepisovat nápad, který vás může dostat do stejného domu s člověkem, jehož se bojíte. “
Na služebně policie se jich ujal kriminalista Rudolf Toman. Nahrávku si pustil jednou celou a podruhé ji několikrát zastavil na konkrétních větách. Sepsání oznámení a vysvětlení zabralo téměř dvě hodiny.
Rudolf se zvlášť zastavil u sobotní prohlídky domu, chybějícího auta a téměř kilometrového úseku od zastávky. „Kdo tu schůzku sjednal? “
„Majitel domu volal do agentury. “
„Kontakt na majitele máte?
“
„V pracovním telefonu. “
„Zatím mu nevolejte. Jestli je ten kontakt čistý, nic s tím neztratíme. Jestli není, zbytečně bychom někoho varovali.
“
Adéla dorazila na služebnu s tetou Milenou Duškovou a přinesla svůj pracovní zápisník. U příslušného data měla hesla: Šála, etiketa, lokátor, hotovost. Vznikla dřív, než Adéla věděla, komu bude muset celý příběh vysvětlovat. Rudolf si ji vzal do kanceláře zvlášť.
Právě v tu chvíli Jitce v dlani zavibroval telefon. Miroslav napsal: „Linda se nás zase snaží rozeštvat. Nenech jí, aby ti zničila život. Vrať se domů.
Miluju tě. “
Rudolf si komunikaci zdokumentoval a doporučil Jitce, aby nic neodepisovala. Večer do Lindina bytu dorazila Iveta Straková, Lindina kamarádka z vysoké školy. Hned po příchodu obešla dveře a zkontrolovala oba zámky.
Krátce po osmé na dvoře zastavilo Miroslavovo auto. Z balkónu si ho první všimla Linda. „Je tady. “
Miroslav vytáhl z kufru dvě nákupní tašky a kytici bílých chryzantém.
Linda zavolala Rudolfovi. „Dovnitř ho nepouštějte,“ odpověděl. „Mluvte maximálně ve dveřích. Pokud začne tlačit, okamžitě rozhovor ukončete.
Nahrávání zapněte předem. “
Linda vložila matce do kapsy županu malý diktafon a zkontrolovala světelnou kontrolku. „Běží. “ Jitka otevřela hlavní dveře.
Miroslav vystoupal do patra s květinami, balíčkem a těžkými taškami. „Pustíš mě dovnitř? “
„Linda nechce, abychom to řešili v pokoji. Já jsem přišel za tebou, ne za ní.
Tak to můžeme říct tady. “
Miroslav se pokusil podívat přes její rameno do bytu. „Dobře, nebudu se zdržovat. “ Podal jí květiny.
„Chryzantémy, vím, že z lilií tě bolí hlavy. Ještě si to pamatuju. “
Jitka kytici převzala. Dokázal si pamatovat takovou maličkost a přitom mohl zároveň řešit s jinou ženou trasu, po které půjde jeho manželka sama.
Pak rozbalil papír, který dosud držel pod paží. Uvnitř byla šeříková šála. „Ráno jsem si všiml, že se páře etiketa, tak jsem ji cestou dal jedné známé švadleně. Spravila to hned za deset minut.
“ Ukázal okraj látky. Nit byla nová a pod etiketou Jitka znovu nahmátla drobné tvrdé místo. Lokátor byl zpátky na svém místě. Miroslav ho přinesl až ke dveřím ženy, kterou měl podle vlastních slov jen chránit před zimou.
„Vezmi si ji. Večer už je zima. “
„Radši ne. Ještě bych ji znovu někde nechala.
“
„Tentokrát ne. Jen si ji pořádně uvaž. “
Jitka ji položila na vrch nákupní tašky. „Celý den jsem se nedokázal soustředit.
Odešla jsi, lhala mi, vypnula sdílení polohy a nebrala telefon. Víš vůbec, co jsem si představoval? “
„Potřebovala jsem být u Lindy. “
„Ta tě přesvědčila, že jsem proti tobě.
“
„Dnes jsme tě skoro neřešili. “
„Tomu nevěřím. Miroslave, jsem unavená, nechci se teď hádat. Zítra mám tu prohlídku domu za městem.
Majitel si kvůli mně udělal čas, takže tam pojedu. Pak se vrátím sem a přespím ještě u Lindy. Domů přijedu v neděli. “
Na Miroslavově tváři se na zlomek sekundy objevila úleva.
„Takže schůzku nerušíš? “
„Nemůžu agentuře zahodit drahou zakázku jen proto, že jsme se doma pohádali. Auto ale zůstane v servisu do pondělí. Vezmu autobus.
“
„Mohl bych tě odvézt. Ráno máš přece firemní akci. “
„Není třeba. Od konečné je to kousek a podle předpovědi má být sucho.
“
Miroslav přikývl. „Tak mi zavolej, až dorazíš. Tam bývá slabý signál. Napiš aspoň předtím, než vystoupíš.
“
„Dobře. “
Jeho pohled znovu sklouzl k etiketě. „A vezmeš si zítra tu šálu? Jestli bude chladno, vezmi si ji určitě.
Budeš mít něco ode mě u sebe. Aspoň budu vědět, že ti není zima. V neděli uvařím. Udělám rybu, zeleninu a tu omáčku, co jsem dělal na Nový rok.
Dobře, sedneme si a všechno probereme. Vím, že jsem byl poslední měsíce nesnesitelný. Takhle dál fungovat nechci. “
„A co chceš?
“
„Začít znovu, bez podezírání, bez věčných výčitek a bez toho, že po každé hádce někdo uteče. “
Jitka musela vynaložit sílu, aby se trpce neusmála. Miroslav nabízel nový začátek ženě, jejíž život podle všeho plánoval ukončit. „Promluvíme si v neděli.
Opravdu přijedeš? “
„Ano. “
Miroslav ji opatrně objal. Chladný límec jeho kabátu se jí otřel o tvář.
„Miluju tě,“ zašeptal jí do vlasů. Diktafon v kapse dál tiše zaznamenával každé slovo. Už se loučil, když dodal: „Zítra si dej pozor. Ta cesta k domu je dost opuštěná.
“
Jitka k němu zvedla oči. „Ty jsi tam nikdy nebyl? “
„Podíval jsem se na mapu. Je tam pás stromů a kus dál starý lom.
“
Po zádech jí přejel chlad, ale výraz nezměnila. „Takže sis mou pracovní schůzku nastudoval opravdu pečlivě. “
„Jsi moje žena. Mám o tebe strach.
Je na tom něco divného? “
„Ne. “
Miroslav se obrátil a sešel po schodech. Jitka za ním zavřela, znovu nasadila bezpečnostní řetízek a opřela se zády o zeď.
Linda okamžitě vyšla z kuchyně. „On zmínil lom. Adresu mohl najít v diáři, ale proč by někdo tak podrobně studoval trasu k domu, kam jede jeho žena pracovně? “
Iveta si navlékla jednorázové rukavice a vložila šeříkovou šálu do čistého sáčku.
Jitka zavolala Rudolfovi. Přibližně za čtyřicet minut dorazil s kriminalistickým technikem a se Zdeňkou Hronkovou ze služby kriminální policie. Technik zdokumentoval umístění etikety a jemně uvolnil několik stehů. Pod ní se ukázal plochý černý GPS lokátor.
Na čisté podložce vypadal téměř směšně malý. Přesto právě kvůli němu policisté v místnosti změnili tón a začali mluvit o sobotě jako o konkrétním riziku. „Šálu i zařízení teď převezmeme,“ řekl Rudolf. „Přes noc zůstanou v policejní úschovně.
Zítra lokátor ještě využijeme při akci a před odjezdem ho technik znovu vloží do šály. Bude se pohybovat po trase, kterou Miroslav očekává. Vy tam nepojedete. Pokud Miroslav očekává pohyb lokátoru podle určitého plánu, můžeme s tím pracovat, ale jen za podmínek, které určí policie.
“
Zdeňka Hronková si sundala bundu a postavila se vedle Jitky. Výškou i postavou si byly podobné. „Pojedu místo vás. Nejdu tam testovat, jak dlouho dokážeme čekat.
Potřebujeme zjistit, kdo na trase čeká, a vrátit se dřív, než tomu člověku dáme příležitost někoho zranit. “
Linda našla kozačky podobného střihu. „Vezměte si můj kabát,“ nabídla Jitka. Zdeňka si ho zkontrolovala.
„Ale jestli mi v něm něco omezí pohyb, ne? Vezmu si ho jen kvůli podobnosti. Na větší vzdálenost bude pro toho člověka důležitější lokátor a šála než obličej. “
„Ráno manželovi zavoláte,“ řekl Rudolf Jitce.
„Řeknete jen, že jste vyrazila a že jste si kvůli chladu vzala šálu. Nic dalšího. Potom váš telefon až do konce akce převezme Zdeňka. A já budu kde?
Tady s Lindou a Ivetou. Je možné, že se Miroslav pokusí přijet. Dům budeme sledovat. Nikomu neotvírejte.
“
Linda na stůl rozložila vytištěnou mapu. Od konečné zastávky vedla cesta mezi roztroušenými domy, potom se stáčela k pásu stromů. Vpravo se terén svažoval ke starému lomu. „Ten majitel se mnou skutečně tu schůzku domluvil?
“
„Původní telefonát ještě ověřujeme. Do té doby počítejte s variantou, že vás na místě nikdo legitimně nečeká. Údajný klient mohl být součástí plánu, ale taky nemusel. Já potřebuju varianty, ne jistotu vyrobenou předem.
“
Krátce před půlnocí přišla další Miroslavova zpráva. „Děkuju, že jsi se mnou dnes mluvila. V neděli tě čekám doma. Zítra si vezmi šálu.
Má foukat. “ Jitka si zprávu přečetla dvakrát. Udělala snímek obrazovky a přeposlala ho Rudolfovi. Odpověděl za několik minut.
„Zprávu zachovejte, už nereagujte. “
„Mami,“ ozvala se Linda do tmy. „Můžeš začít úplně jinak. “
„Teď už jiná možnost ani není.
“
V sobotu Jitku probudilo ticho několik minut před budíkem. Na dvoře se objevilo tmavé služební auto. Vystoupil Rudolf Toman a za ním Zdeňka Hronková. Měla na sobě Jitčin kabát, vlasy ukryté pod čepicí a nenápadné líčení změnilo rysy tak, že z dálky opravdu připomínala Jitku.
Rudolf položil na stůl zapečetěný průhledný obal se šálou a před technikem zaznamenal jeho předání. Zdeňka si omotala šeříkovou látku kolem krku tak, jak jí Jitka ukázala. „Já ji nosím těsněji,“ upozornila Jitka. „Přitahuju si ji skoro k bradě.
“ Zdeňka uzel upravila. „Podobnost je až druhá. Nejdřív bezpečnost. “
Rudolf požádal Jitku, aby před nimi zavolala Miroslavovi.
Nahrávání spustili ještě před vytočením čísla. Miroslav zvedl telefon téměř okamžitě. „Už jsi vzhůru? “
„Ano, za chvíli vyrážím.
Venku je chladno, takže mám na sobě tu tvoji šálu. “
„Dobře děláš. Vždycky ti slušela. Budu na tebe čekat.
Ozvi se po schůzce. Dávej na sebe pozor. “
Jitka hovor ukončila. Prsty měla úplně studené.
Předala policistce svůj mobil. „Dokud akce neskončí, nikomu neotvírejte a z bytu vůbec nevycházejte,“ upozornil Rudolf. „Dům i vaše dveře máme pod dohledem. “
Zdeňka nastoupila do autobusu, kterým měla podle plánu cestovat Jitka.
Na konečné zastávce vystoupila sama. Technik sledoval signál lokátoru. Bod na mapě pokračoval přesně tam, kde ho lidé stojící za plánem očekávali. Cesta vedla mezi rodinnými domy, pak poslední plot skončil.
Vlevo se táhl pás stromů a napravo prudce klesal zarostlý svah starého lomu. Zdeňka šla vyrovnaným krokem. U zatáčky zahlédla šedou dodávku zaparkovanou pod stromy. Za volantem nikdo neseděl.
Muž se objevil zezadu za vozem. Vyšel na krajnici a s každým krokem zrychloval. Měl tmavou bundu, kšiltovku a přes obličej zdravotnickou roušku. Pravou ruku nechával v kapse.
„Paní, počkejte. “
Zdeňka se ohlédla jen částečně. „Jdete k domu číslo 17? “
„Ano.
“
„Majitel mě poslal naproti vám. Pobíhají tam psi bez vodítka. “ Přibližoval se šikmo a současně jí uzavíral cestu zpět k silnici. „Majitel říkal, že přijde osobně.
“
„Nestíhá. Vezmeme to tudy. Je to kratší,“ ukázal směrem k pěšině vedoucí ke lomu. „Půjdu po cestě.
“
Muž vytáhl pravou ruku z kapsy. V dlani se zableskla čepel nože. „Dej sem telefon a ani nehlesni. “
Zdeňka udělala krok vzad a stiskla skryté tlačítko v rukávu.
„Zůstaňte stát. “
Muž vyrazil proti ní. Stačilo zachytit volný konec šály a prudkým trhnutím ho stáhl směrem ke stromům. Ve stejném okamžiku ze skrytu vyběhli tři policisté.
„Policie, nůž na zem, ruce nahoru! “
Muž pustil šálu a rozběhl se ke svahu. Udělal jen několik kroků, než mu na vlhké půdě podjela noha. Policisté ho dostihli, přitlačili k zemi a nasadili mu pouta.
Při prohlídce u něj zajistili nůž, skládací obušek, plastové stahovací pásky a telefon bez uložených kontaktů. V kapse měl vytištěnou fotografii Jitky se šeříkovou šálou kolem krku. V dodávce policie našla lopatu, kanystr s benzínem, náhradní oblečení a sadu starších registračních značek. Zadržený se jmenoval Richard Sedláček.
V minulosti už byl odsouzen za násilnou majetkovou trestnou činnost. Zpočátku tvrdil, že chtěl pouze okrást náhodnou ženu. Jeho telefon dál přijímal zprávy. Na uzamčené obrazovce se objevila krátká věta, kterou policisté zdokumentovali: „Lokátor stojí.
Co se děje? “ Zpráva přišla z čísla Veroniky Matouškové. Ve stejné době si Miroslav během firemní akce otevřel aplikaci pro sdílení polohy. Bod se zastavil u starého lomu.
O chvíli později signál zmizel úplně. Vytočil Jitčino číslo. Telefon měl policejní tým, takže všechny hovory zaznamenali, ale žádný nepřijali. Miroslav napsal: „Kde jsi?
Odpověz. “
Kolem desáté se ozval Lindin telefon. Volal Rudolf. „Útočník je zadržený.
Zdeňka je v pořádku. Zůstaňte v bytě. Další úkony pokračují. “
Jitka zavřela oči.
Linda ji objala. „Takže u lomu zadrželi toho člověka. A Miroslav? “
„Ten je pořád venku.
Zatím mají jen člověka, který čekal u cesty. “ Policie si Jitčin mobil ponechala, aby mohla dokumentovat příchozí hovory. Rudolf jim odmítl sdělovat podrobnosti prvních úkonů. Potvrdil jen, že věci nalezené u zadrženého se jen těžko slučují s tvrzením o náhodném setkání.
Richard po poradě s obhájcem změnil postoj a souhlasil, že bude vypovídat. Uvedl, že kontakt na něj získala Veronika prostřednictvím jeho bratrance. Za útok mu slíbili vysokou odměnu. Polovinu měl předem v hotovosti, druhou po Jitčině smrti.
Podle dohody měl sebrat kabelku i šperky, aby místo působilo jako loupežné přepadení. Jitku měl bodnout nožem a tělo shodit ze svahu. Lokátor v šále mu měl ukázat přesný okamžik, kdy žena vystoupí z autobusu. S Miroslavem se osobně sešel na parkovišti u obchodního centra.
Miroslav mu předal fotografii své ženy, popsal oblečení i šeříkovou šálu. Kamerový záznam z obchodního centra zachytil Richarda s Miroslavem na stejném parkovišti. Údaje od mobilních operátorů potvrdily kontakty mezi jejich telefony. V bance se objevil Veroničin výběr vyšší hotovosti den před předáním zálohy.
Veroniku zadrželi poblíž domu její matky, kam přijela vyzvednout Nelu. Miroslava zadrželi po skončení firemní akce. U jeho auta už čekal Rudolf Toman. „Co to má znamenat?
“
„Důvody zadržení vám budou řádně sděleny. “
Při prvním výslechu Miroslav všechno popřel. Tvrdil, že zařízení nechal do šály ukrýt jen ze žárlivosti, aby věděl, kam jeho žena chodí, a že žádný útok nikdy neobjednal. Veroniku vykresloval jako dotěrnou milenku, která celý plán vymyslela bez něj.
Jeho verze se nerozpadla jednou velkou větou. Odlamovala se po kouskách pokaždé, když se proti ní objevil další ověřitelný údaj. V druhém telefonu našli obnovenou komunikaci o sobotní trase. V cloudu byla fotografie domu za městem i snímek Jitky před realitní kanceláří.
Na domácím počítači zůstala historie vyhledávání týkající se dědění po zemřelém manželovi a vypořádání podílů dalšího dědice. Z důkazů se skládala i druhá část plánu. Kdyby Jitčina smrt vypadala jako náhodné loupežné přepadení, Miroslavovy vlastní propočty počítaly se třemi čtvrtinami domu pro něj a čtvrtinou pro Lindu. Sám věděl, že prokázaná účast na Jitčině smrti by mohla vést k jeho dědické nezpůsobilosti.
Proto celý plán potřeboval vypadat jako čin cizího člověka. Veronika podle obnovené komunikace počítala s tím, že se po skončení pozůstalostního řízení nastěhuje do domu s Nelou. Ve svých výpovědích se někdejší spojenci začali navzájem obviňovat. Miroslav tvrdil, že člověka na útok našla Veronika.
Veronika uváděla, že termín, trasu i způsob napadení určil Miroslav. Richard potvrdil účast obou. Majitel domu za městem s plánem neměl nic společného. Jen telefon do realitní kanceláře uskutečnil prostředník na Veroničinu žádost.
Dům policie prohledala na základě soudního příkazu. V Miroslavově pracovně objevili složku s výpisy ze společných účtů. Z úspor postupně posílal Veronice menší částky a v poznámkách je označoval jako platby dodavatelům. V samostatném souboru měl spočítanou hodnotu domu, cenu Lindina budoucího podílu, náklady na stěhování i částku na zařízení dětského pokoje.
Na spodním okraji stránky bylo napsáno NELINO. Když Jitka dostala možnost přečíst si kopii dokumentu, dlouho nic neříkala. Před sebou měla plán, podle kterého mělo jiné malé dítě získat pokoj v domě, z něhož měla Jitka zmizet. Miroslav se později pokusil poslat Jitce dopis.
Odmítla ho převzít i číst. Jeho obhájce nabídl, že ustoupí z části majetkových požadavků, pokud Jitka prohlásí, že si přeje smírné řešení. Anežka Langerová položila návrh na stůl a posunula ho od Jitky zpátky k sobě. „Než mi odpovíte, potřebujete slyšet něco, co se vám možná nebude líbit.
Já můžu chránit vaše majetkové zájmy. Nemůžu z trestního řízení udělat obchod. U tak závažného trestného činu soukromá dohoda řízení nezastaví. “
Jitka se na papír ani nepodívala.
„Pořád věří, že všechno jde převést na peníze a podíly. “
Po několika měsících vyšetřování státní zástupce podal obžalobu. Jitka se účastnila všech hlavních jednání. Vidět Miroslava na lavici obžalovaných bylo těžší, než si připouštěla.
Způsob, jakým si narovnává rukáv, než začne mluvit, nebo jak krátce sklopí oči, když hledá větu. Zhubl, přestal se holit a při každém jednání se přesto snažil zachytit její pohled. Když jí předseda senátu dal jako poškozené prostor a zeptal se, zda na svém vyjádření trvá, Jitka odpověděla: „Ano. “
Miroslav požádal, zda jí smí položit jednu otázku.
„Opravdu si myslíš, že jsem chtěl, abys zemřela? “
Jitka se na něj poprvé podívala přímo. „Poslal jsi mě na cestu, kterou sis sám vybral. To mi stačí.
“
„Já bych to nakonec zastavil. “
„Mohls to zastavit dřív, než vznikl lokátor, šála a člověk najatý k útoku. “
Potom už na něj přímo nereagovala. Soud uznal Miroslava a Veroniku vinnými podle jejich konkrétního podílu na organizaci pokusu o vraždu motivovaného majetkovým prospěchem.
Richard dostal trest za pokus o vraždu a další prokázané trestné činy. Po vyhlášení rozsudku vyšla Jitka z budovy společně s Lindou. Na schodech čekali novináři. Jitka odmítla mluvit o Nele a požádala je, aby z dítěte nedělali součást veřejné senzace.
Dívka zůstala u babičky. Rozsudek Jitce nevrátil život, který vedla předtím. Ještě měsíce s sebou trhla, když jí v tiché místnosti zavibroval telefon, a šeříkovou barvu nedokázala vidět bez krátkého sevření v žaludku. Manželství bylo následně rozvedeno.
Při vypořádání majetku se strany shodly, že dům prodají. Kupující se našel na jaře. V den předání Jitka prošla celý dům a zastavila se v ložnici. Kdysi na tamním křesle ležela šeříková šála.
Na podlaze zůstal světlejší obdélník po nábytku. „Máme všechno? “ zeptala se Linda. „Ano,“ řekla Jitka a odešla.
Za peníze z vypořádání koupila malý byt ve stejném domě jako Linda, jen o dvě patra níž. Nábytek si vybrala sama a nikoho se neptala, jestli se mu bude líbit. V den stěhování přinesla Iveta koláč. Linda pomáhala s krabicemi a pověsila v předsíni zrcadlo.
„Teď jsem u tebe za minutu. “ Jitka na ni ukázala prstem. „Ale nejdřív zavoláš. “
„Ty už máš domácí pravidla?
“
„Ano. A první pravidlo zní: o dvě patra víš, máš vlastní zvonek. “
Obě se tomu zasmály. O něco později se Jitka zastavila za Adélou před krejčovskou dílnou.
Adéla odmítala odměnu. Když se Jitka dozvěděla, že Adéla odkládá kurz konstrukce oděvních střihů kvůli penězům, kurz zaplatila a Mileně pomohla vyjednat lepší nájem. „Já jsem vás nezachránila,“ namítla Adéla. „Jen jsem vám našla a vrátila šálu.
“
Jitka se podívala na její pracovní stůl. „Šála byla ta nejmenší část. Důležité bylo, že jsi mě tehdy nenechala jen odejít a dělat, že se nic neděje. “
Téměř rok po sobotní cestě připravovala Jitka ve svém novém bytě nedělní večeři.
Linda přinesla chléb, Iveta květiny a Adéla nový béžový šál. „Tenhle je pro vás. “ Jitka vzala šál do rukou. Nepřiložila si ho hned ke krku.
Nejdřív prsty přejela po etiketě, skoro bezděčně, a teprve potom si uvědomila, co dělá. Chvíli vnímala teplo látky v dlaních. Pak se usmála. Když se všichni posadili ke stolu, zeptala se Iveta: „Na co si připijeme?
“
Jitce se vybavila prázdná cesta, pás stromů a Zdeňka v jejím kabátě. Ne jako obraz hrdinství, ale jako okamžik, kdy cizí člověk přijal riziko, které mělo původně patřit jí. „Na lidi, kteří řeknou pravdu, i když by pro ně bylo pohodlnější mlčet. “
Za okny se postupně rozsvěcela světla.
Jitka zvedla oči k Lindině pootevřenému oknu a koutkem úst se usmála. Měla svůj malý byt, dceru blízko a kolem sebe lidi, kteří její hranice brali vážně. Nedělní večeře nebyla důkazem, že už bude všechno dobré. Ryba mohla vystydnout a Jitka mohla večer zase zkontrolovat zámek dvakrát.
Byl to obyčejný večer, který nikdo nenaplánoval za ni. Pro tu chvíli jí to stačilo.