V pokoji se ozýval zvonivý smích mladé dívky. Šimrala svého kluka a on se jí snažil oplatit. „Tak už dost. Smál se přes slzy.
Takhle se ani nedožiju naší svatby. “ „Myslíš, že tě budu tři dny šimrat? “ Usmála se dívka a ve svém mučení pokračovala. „Myslím, že jo.
Ty toho dokážeš víc než dost. “ Tak přestaň. Zítra máš důležitý den. Karina se od své oběti odtáhla a posadila se do tureckého sedu.
„Zítra mám jenom rozlučku se svobodou, ne? Kdy jindy si s tebou ještě takhle užiju? “
„Pořád jsi mi neřekla, kam půjdete,“ pronesl kluk do ticha. „Ne, říkala jsem ti to.
Musíš mě poslouchat. Když si sušíš vlasy fénem, tak by tě neslyšel ani zedník. “
„Co má společného zedník? “ protočila Karina oči.
„Vždyť si vlasy nesuším pořád, jenže se mnou mluvíš vždycky právě v těch chvílích. Jako bys to dělala schválně. “
„Fakt? No tak už řekni.
“
„Dobře,“ protáhla Karina. „S holkama jdeme do klubu Prity Sax. Docela zvláštní název, ale budiž. “
„A jsi si jistá, že chceš jít zrovna do klubu?
Nejsou na rozlučku se svobodou lepší místa? “
„Ne, tenhle klub je nejvíc ve městě. Co je s tebou? Tys o něm neslyšel?
“
„O kluby se moc nezajímám. Promiň. “
„Chodí tam všechny celebrity. Zítra tam bude vystupovat Kean.
“
„Kdo? “ Zeptal se Gleb. „To je jedno. Prostě zítra si s holkama skvěle užijeme.
Ty proti tomu nic nemáš, že? “
„Proti tomu, že by si moje holka užívala v nějakém pochybném klubu v noci? Jasně, že ne,“ odpověděl Gleb sarkasticky. Karina to nejspíš vzala vážně, protože kluka políbila a pak si lehla spát.
Po půl hodině jí oslovil. „Karino, spíš? “
„Ne,“ odpověděla. „Neměla jsem pít kafe v 10 večer.
Mám ze zítřka špatné tušení. “
Karina se otočila na druhý bok, aby mu viděla do tváře. „Co tím myslíš? “
„Nevím.
Cítím nějakou tíhu na hrudi. Takový blbý pocit. “
„To je jenom tím, že někdo to dneska přehnal s kliky. “
„Ne, ne, tím to není.
Prostě mi přijde, že se stane něco špatného. “
„Neboj, nepodvedu tě, hlupáčku. “ Zasmála se Karina a ťukla ho prstem do špičky nosu, jako by to bylo tlačítko. „No jo.
Nevím, proč jsem se úplně znervóznil. Jsou to jen moje očekávání, která se neshodovala s realitou. “
„A tys myslel, že budeme můj poslední den svobody slavit doma a vyjídat babiččin koláč. Proč poslední den?
Copak ti manželství nedává svobodu? Co jako, pak tě přikurtuju k radiátoru? “
„Kdo ví,“ odpověděla Karina hravě. „Tak dost, mám už plné zuby tvých vtípků.
Vůbec to není vtipné. Já mám fakt strach, Karino. “
„Je to jen jeden večer. Budu tam se svými přáteli.
Nic se nestane, slibuju. Nikdo mě neznásilní ani nenacpe drogami. V takových věcech jsem vždycky opatrná. Ty to víš.
“
„Jo, asi máš pravdu,“ zašeptal Gleb. „Promiň, že tak panikařím. “
„Už nikdy nepijeme kafe takhle pozdě,“ uzavřela Karina přísně a otočila se k němu zády, aby si našla pohodlnou polohu ke spánku. „Dobrou noc, Karino, miluju tě.
“
„Dobrou noc, miláčku. Vždyť přijde nejšťastnější den našeho života. “
Gleb se probudil dřív, a tak pospíšil, aby své milované připravil snídani do postele. Čerstvě vymačkaný pomerančový džus, dva croissanty a křupavý chléb s paštikou.
Pít zelený čaj. Úžasná kombinace. Karina tuhle snídani milovala ze všeho nejvíc, a tak chtěl Gleb v tak výjimečný den udělat překvapení. „Vstávej, spáči.
“ Dotkl se Gleb Karinina ramene. Má ospale zívla a protáhla se. Když uviděla jídlo na podnose, oči se jí hned rozzářily. „To je pro mě?
“ vydechla nadšeně, zatímco se od čerstvého pečiva linula nádherná vůně. „Bože, Glebě, já tě zbožňuju. “ Dívka kluka objala a pak se pustila do jídla. Každé sousto croissantu doprovázel dlouhý zasněný povzdech.
„Doufám, že ti to zlepší náladu na celý den,“ říkal Gleb, když si oblékal svou světle modrou kancelářskou košili. Když se na něj Karina podívala, trochu ji to zarmoutilo. „Ty už odcházíš? “ zeptala se smutně.
„Ano. Dneska musím přijít do školy dřív. Všichni vyučující mi už vyhrožují vyloučením, jestli vynechám ještě aspoň jeden den. Takže už musím, lásko.
“ Gleb k dívce přišel, políbil ji na rty a šel si sbírat sešity. „A proč jsi šel na takovou fakultu? Nemohl sis vybrat nějakou lehčí specializaci? “ fňukala Karina.
„Lásko, vždyť víš, že stát se lékařem je můj sen. Kvůli tomu se musí dlouho a tvrdě učit a já to někdy vůbec nestíhám, tak promiň, ale musím jít. Ale na naší svatbě aspoň nikam neutíkej, protože ta tvoje škola se ještě stane důvodem, proč se rozejdeme. Víš, někde jsem četla, že nejkratší manželství trvalo 4 minuty.
“
„Zajímavé. A proč? “
„Nevím. Dál jsem už nečetla, ale jsem si jistá, že za to mohla nevěsta.
“ Zasmál se Gleb. Karina po něm hodila polštář. „Jestli po tobě poletí něco těžšího, varovala ho. “
„Bojím se, bojím.
“ Smál se dál Gleb a obouval si tenisky. Když odešel, Karina zůstala sama válet se na posteli s telefonem. „V kolik a kde se dneska sejdeme? “ Napsala do chatu.
Za minutu přišla odpověď. „Dáme to v 7:00 u klubu. “ Všechny holky souhlasily a Karina taky nic nenamítala. Pro jistotu zavolala Glebovi, aby se nebál.
Jenže měl nedostupný telefon a ona se ho přitom ani nezeptala, kdy přijde domů. V 5:00 odpoledne si Karina oblékla své nejkrásnější červené šaty, které jí obepínaly tělo tak, jako by to byl potápěčský oblek. Karina měla skvělou postavu, takže jí náramně slušely. Obula si černé podpatky a náušnice, doplnila outfit malou kabelkou na stříbrném řetízku a odešla z domu.
Svému milému nechala vzkaz: „Miláčku, večeře na tebe čeká v lednici. Líbám. “ List papíru políbila, aby na něm zůstal otisk jejich rtů nalíčených výraznou červenou rtěnkou. U klubu už bylo lidí plno.
Zřejmě se dnes rozhodla slavit rozlučku se svobodou nejen Karina. Samozřejmě nejspíš většina přišla kvůli vystoupení populárního interpreta Keana. Karině dokonce připadalo, že kdyby nebylo toho zpěváka, polovina jejich kamarádek by buď nepřišla, nebo by se jim zrovna teď objevily naléhavé povinnosti. Každopádně měla Karina radost, že se dnes všechny její milované kamarádky sejdou, aby oslavily její blížící se svatbu.
Když je pustili dovnitř, Máša s Dínou hned běžely pro koktejly. Karina s Mílou se postavily blíž k pódiu. Už tam stálo hodně lidí, někdo tancoval jako šílený a někdo seděl na zemi a dopíjel svou dávku. „Mně se zdá, nebo jsme už přišly pozdě?
“ zasmála se Karina. „Neboj se, ještě to stihneme pořádně oslavit,“ odpověděla Míla s úsměvem. Za chvíli k nim přišly i holky. Podaly Karině i Míle po koktejlu.
„A co to je? “ zeptala se Karina a divila se, jak je ten nápoj dobrý. „Už dlouho jsem nic takového nepila. “
„To je jahoda,“ odpověděla Máša.
„Já mám normálně mojito. Já vaše koktejly nemusím. “
„Mojito je taky koktejl,“ opravila ji Milana. „To je punč,“ odporovala Máša.
Lidí v sále přibývalo a vzduchu ubývalo. „Mohly by aspoň zapnout větráky,“ fňukala Dína, skoro umírající vedrem, a ovívala se pasem jako vějířem. „Kdy už konečně vyjde Kean, už mě nebaví na něj čekat. “
A po těch slovech vyšel na pódium nějaký člověk.
„To je Kean. To je Kean. “ Vyzvídala Dína a snažila se ho prohlédnout, protože na něj nesvítily reflektory. Vteřina, druhá a prudké světlo.
„To je jenom DJ,“ protáhla zklamaně Dína. „Dío, přestaň,“ okřikla ji Míla. „Přišly jsme na rozlučku se svobodou své kamarádky, ne na Keanův koncert. Všichni víme, že jsi jeho zapřisáhlá fanynka, ale to neznamená, že se můžeš takhle chovat.
Měj trochu soudnosti, holka. “
Nejdřív bylo ticho a pak se všichni rozesmáli. „Dobře,“ vydechla Dína, když se konečně dosmála, „tak si připijme na naši drahou, námi všemi horko těžko milovanou Karinu. “ Karina se obrátila na dívku.
„Jsme tak rády, že sis konečně našla dobrého kluka, který tě opravdu miluje a stará se o tebe. Jsme tak šťastné, že brzy budeš jako za kamennou zdí. V tom dobrém slova smyslu,“ zasmála se. „Tenhle den si budeme pamatovat celý život.
Připijme si na naši Karinu, holky. “
Holky si ťukly skleničkami a upily z těch báječných koktejlů. V jednu chvíli do Kariny strčil nějaký neznámý kluk a ona si část koktejlu vylila na šaty. „Sakra!
“ Vykřikla naštvaně. Míla se k ní hned vrhla a snažila se jí pomoct to místo vydrhnout. „Jé, holky, promiňte,“ snažil se zachránit situaci ten kluk. „Idiot,“ obořila se na něj Máša a zároveň pomáhala Milaně.
Kluk pokrčil rameny a zmizel z dohledu. „Pojďme na záchod, tam to vyčistíme,“ řekla Milana Karině. Karina souhlasila. Ostatní kamarádky se rozhodly zůstat v sále.
Vešly do zapáchající toalety. Vypadala normálně, ale bylo jasné, že se tu už někdo párkrát stihl pořádně vyzvracet. „Bože, mně se z toho udělá špatně,“ naříkala Karina, zatímco se Míla snažila vyprat skvrnu ze šatů. „Ale no tak, vydrž,“ mávla rukou Míla.
Uplynulo 20 minut. Skvrnu už skoro vyčistily a ještě stihly i trochu poklábosit, když v tom na toaletu vtrhla vyděšená dívka. Zabouchla dveře, svlékla si top, namočila ho a nacpala ho pod dveře. „Co to děláš?
“ Rozčílila se Milana, která vůbec nechápala, co ta šílená holka vyvádí. Tamta tam brečela třesoucím se hlasem. Řasenku měla rozmazanou, na koleni odřeninu s krvavým podlitím. „Co se stalo?
“ Doléhala na ni Milana. „Mílo, počkej, nech ji vydechnout,“ poradila Karina, která byla z toho dění k smrti vyděšená. Zvenku se ozval křik a pak spousta ran a tlaků do dveří. „Co se tam děje?
“ Spanikařila Míla. „Požár. Je tam požár,“ vzlykala neznámá. „Cože?
“ Vykřikla Karina vyděšeně. „To je vtip. Někdo zapálil plátno. Oheň se rychle rozšířil.
U vchodu je hrozná tlačenice. Moji kamarádku. Ztratila jsem kamarádku. Málem nás ušlapali.
Dveře. Zablokovaly se dveře u východu. Nemůžeme ven,“ hystericky plakala. Míla začala pobíhat po toaletě a hledat nouzový východ nebo okno.
„Tady není ani okno, Milana. Co tady vůbec sedíme? Musíme se hned dostat ven. Tady se udusíme.
“
„Tady jsme v bezpečí. Tam venku je přes 2000 lidí. Všichni panikaří. Snadno vás ušlapou,“ vysvětlovala neznámá dívka.
„Tak dobře, mysleme racionálně a nezblázněme se,“ snažila se uvažovat klidně Karina. „Musíme něco vymyslet. “
„Já to cítím,“ křičela Míla. „Cítím kouř.
Bože, my se tady udusíme jak v plynové komoře. Ten její top už nepomáhá. Nemůžeme se tady schovávat věčně. “
Karina i ta neznámá mlčely, chápaly, že situace je příšerná.
Nesměly propadnout panice jako Milana. Seděly tak asi 10 minut. Křik venku neustával a dýchalo se čím dál hůř. „Proč tady nejsou nouzové východy?
“ Zeptala se Milana. „Všichni se vrhli k tomu známému východu, protože oheň vzplál hned u pódia. Zůstaly jsme zablokované,“ odpověděla dívka sedící u dveří. „Jak se mohly dveře zablokovat?
Co je to za blbost? Nemohly se jen tak samy zavřít. “
„Když se dělají uzavřené večírky, nemusí platit další ochranku. Udělají dveře se speciálními kódy.
Zablokují se, když určitý člověk zadá kód. “
„Ale proč by ochranka zadávala kód? To přece není uzavřená party,“ vyštěkla Milana. „A právě v tom je problém.
Nikdo to nečekal,“ vyhrkla neznámá. „Možná už se jim podařilo dveře otevřít? “ Zeptala se Karina. „Pojďme se podívat.
“
„Ne, dostane se sem taky kouř,“ protestovala neznámá. „Takhle tu máme aspoň trochu čistší vzduch. “
„A pak vykřikla Milana zděšeně. Musíme se dostat ven.
“
„Mílo, tam jsou Dína a Máša. Nemůžeme je tam nechat. Musíme je najít,“ zvedla se ze země Karina. „V takovém davu je nenajdeme.
Neberou telefon,“ oponovala Míla. „Už jsem to zkoušela marně. Tak se musíme dostat ven samy. “
„Máš pravdu.
Jinak se tu prostě udusíme. Sundejte si oblečení, namočíme ho a přiložíme si ho na obličej. To nám dá čas se dostat ven. “
Dívky udělaly, jak Karina řekla.
„Připravené? “ zeptala se cizí žena z klubu. Karina s Mílou přikývly. Všichni si pevně tiskli mokré oblečení k nosu a k ústům.
Dveře se otevřely a hned na ně spadlo něčí bezvládné tělo. Buď byl mrtvý, nebo jen v bezvědomí. Karina chtěla vykřiknout, ale chápala, že nesmí plýtvat kyslíkem, kterého je už tak málo. Zavonělo to strašnou spáleninou.
Sál byl v plamenech. Celá scéna zářila požárem. „Bože,“ zvládla jen vydechnout Karina. „Pojď, musíme k východu.
“
Lidí bylo pořád hodně. Dveře se naštěstí odblokovaly, ale kvůli tlačenici a panice byla fronta obrovská. Bylo slyšet sirény. „Myslíš, že Dína s Mášou už jsou venku?
“ Znepokojila se Karina. „Doufám,“ odpověděla Míla. Už ztratily tu holku, co byla s nimi. Zmizela v davu.
„Vycházejte rychle,“ křičel někdo zezadu. „Můj kamarád je zraněný. Rychle. “ Karina se ohlédla.
Kluk nesl kamaráda, kterému z ramene tryskala krev jako z fontány. Nejspíš na něj spadlo něco těžkého. Celá scéna se doslova rozpadala před očima. Ti, kteří stáli přímo před ní, dopadli nejhůř.
Lidé se navzájem drtili svými těly. Každý se chtěl dostat ven co nejrychleji. Karině to připadalo jako konzerva se sardinkami. Dokonce ani v narvané maršrutce nebylo takové horko a tak těsno, jako tady.
Karina se bála, že ji zmáčknou tak silně, že už nebude moct dýchat. „Mílo,“ zašeptala. „Myslím, že omdlévám. “
„Ne,“ škubla jí kamarádka.
„Ani se neopovažuj tady spadnout. Už jen kousek. Teď se dostaneme ven. “
Pomalu, ale jistě se blížily k východu.
Zbývalo už jen úplně málo a najednou chytil Karinu někdo za ruku a strhl ji stranou. To byla poslední kapka. Karina už ničemu nerozuměla a ztratila vědomí. Stihla jen zahlédnout siluetu kamarádky, která se nad ní sklonila, a její nechápavý výraz.
Gleb se vrátil domů v 8 večer. Měl takový hlad, že když uviděl vzkaz od své budoucí ženy, málem se štěstím rozbrečel. „Karino, miluju tě,“ řekl nahlas a políbil otisk jejich rtů na papíře. Otevřel lednici a vytáhl výborné lasagne.
Naložil si na talíř docela velkou porci, ohřál ji, posadil se na gauč, nalil si čaj a zapnul televizi. Chtěl dokoukat svůj oblíbený film, jenže jako naschvál se dálkový ovladač přepnul na zpravodajský kanál. Gleb už to chtěl přepnout zpátky, tuhle slátaninu, ale když přečetl titulek, jídlo mu zůstalo v krku. „Nacházíme se v centru událostí,“ hlásil reportér.
„Přímo za mnou je právě teď slavný klub Prity Sax a právě teď je celý v plamenech. Hasiči už hodinu bojují s ohniskem požáru, zatím však bez úspěchu. “
Gleb už zprávě neposlouchal. Přemýšlet a rozhodovat nebyl čas.
Vypnul televizi a dá se říct v jediné domácí košili vyletěl ven. Skočil do auta, dupnul na plyn, slzy mu tekly proudem, nabíral obrovskou rychlost. Na omezení rychlosti mu bylo jedno. Teď jediné, co dělal, bylo, že šlapal na plyn až na podlahu a modlil se.
„Karino, prosím, vyjdi odtamtud celá. Karinko, zachraň se,“ opakoval pořád dokola. Ke klubu dorazil přesně za 10 minut. Bylo tam strašné horko ve všech smyslech toho slova.
Lidé postupně vycházeli jedněmi jedinými dveřmi. „Proč nikdo nevychází druhým východem? “ Zeptal se někdo z davu zvědavců. „Scéna se zřítila.
Všechno je zablokované,“ odpověděl mu člověk, který právě vyběhl z hořící budovy. Gleb přiběhl k jednomu z volných záchranářů. „Jak zjistím, kde je ten člověk? “ Ptal se Gleb v panice.
„O čem mluvíte? Jsou tam vaši blízcí? “
„No, je tam moje přítelkyně. Ona se zachránila.
Kde ji mám hledat? “
„Ještě nic nevíme,“ zavrtěl hlavou záchranář. „Hasiči se teprve začínají probojovávat dovnitř. Všichni lidé, kteří stihli vyběhnout, už jsou tady.
“
Gleb se v panice rozhlížel kolem. Spousta sanitek, hasičských aut, policejních vozů. Lidé pobíhali sem a tam jako mravenci, když jim někdo rozhrabe mraveniště. Gleb také začal pobíhat mezi auty a nakukoval dovnitř v naději, že tam uvidí Karinu.
„Karino! “ Křičel bezmocně. „Karino, odpověz, Karino! “
Přišel k němu mladý kluk.
Vypadal zhruba stejně starý jako on. „Hele, kámo, chceš pomoct? “ Zeptal se neznámý. „Ano, ano,“ plakal Gleb.
„Karina, hledám Karinu, svoji snoubenku. “
„Poslouchej, já teď pomáhám zraněným dostat se ven z budovy. Jsem bývalý hasič. Pustili mě dovnitř.
Ty ji hledej tady a já ji zkusím najít tam. Platí? “
Gleb nejistě přikývl. Za normálních okolností je divné věřit cizím lidem, ale teď žádná jiná možnost nebyla.
Byla to jediná šance. Na obloze se objevily vrtulníky a začaly budovu kropit vodou. Okolí se rychle ohraničovalo páskami. Lidé, kterým nic nebylo, nasedali do taxíků a s očima plnýma slz odjížděli.
Uplynulo 20 minut hledání. Žádná Karina, žádný ten kluk, žádná naděje. „Prosím, pomozte mi najít tu dívku,“ prosil Gleb cizí lidi. „Prosím vás.
“ Všichni na něj koukali jako na blázna nebo ho úplně ignorovali. Dalo se to chápat. Každý měl svých starostí dost. Nikdo nebude hledat náhodného člověka a riskovat vlastní život.
„Prosím, pusťte mě tam,“ prosil Gleb u vchodu do budovy. „Nemůžu vás pustit,“ přiřkl na něj záchranář. „Uvnitř teď pracují hasiči, zraněné vynášejí na nosítkách. Budete překážet nebo se sám zraníte.
Jen čekejte, prosím. “
Gleb poslechl, ustoupil stranou a prohlížel si každého zraněného, kterého záchranáři nesli v náručí, každou dívku, která vycházela z hořící budovy a krčila se. Glebu telefon se mohl rozkočit od hovorů, ale on nezvedl ani jeden. Bylo jasné, že teď na to nemá.
Čekal tak víc než půl hodiny. Požár pořád hasili, lidi už ven nevyváděli. „Promiňte, nepřišla k vám dívka jménem Karina? “ Zeptal se Gleb pracovníka záchranky.
„Karina? Ne, nevím. Kdo neměl zranění, ten už jel domů. Jeďte taky domů, třeba už tam je.
“
To byla logická myšlenka, protože Gleba už doslova vyháněli z místa, překážel záchranným složkám. „Budou zveřejněné seznamy. Počkejte na ně v bezpečí. “
„Ne, vy nechápete.
Nikde není. Volal jsem jí tisíckrát. Je nedostupná. “
„Tak vaše přítelkyně nejspíš jen ztratila telefon.
Nejste jediný, kdo tu hledá své blízké. Je tu 2000 lidí. Klub je velký. Pořád se snažíme zachránit zraněné.
Bude nás pracovat a brzy svou dívku uvidíte. “
Když Gleb sedl za volant a rozjel se, začalo ho hryzat svědomí. S každým metrem jako by se vzdaloval od svého cíle, jako by opouštěl svou lásku. Intuice mu říkala, že Karina doma nebude, jinak by už dávno našla způsob, jak se mu ozvat.
Jenže naděje umírá poslední. Roztřesenýma rukama zasunul klíč do zámku, otevřel dveře. Tma a ticho. Nikdo.
„Sakra. Sakra. “ Křičel a kopal do nábytku. „Nenávidím to.
Bože můj, ne. “ Rozmlátil půlku bytu a zhroutil se na podlahu. Zakryl si obličej rukama, plakal a trápil se tím, že tehdy Karinu nezastavil. „Najdi jinam.
Už v noci se to dalo vycítit. Jeho intuice ho nikdy nezklamala. Bože, bože,“ plakal až do rána. Probudil se, když mu pes Micky lízal obličej a kňučel.
„Bože,“ zasténal Gleb, kterému se v tu chvíli zdály noční můry, zatímco pes ho dál olizoval a tak mladík štěně hrubě odstrčil. Narazilo do gauče a začalo kňučet ještě hlasitěji. To Gleba úplně probudilo. „Ne, promiň, promiň, Micky,“ omlouval se Gleb a hladil uražené štěně.
„Prosím, odpusť mi. Zdál se mi takový děs. “ Gleb se rozhlédl. Všechno bylo na stejném místě jako včera.
Rozházené věci, rozbité skříně a převrácené židle. Jak strašně si přál, aby to všechno byl jen sen. „Pojď, kamaráde,“ řekl štěněti. „Teď se musíme posilnit.
“ Gleb zapnul televizi a začal Mickyho krmit. Nabíral mu jídlo do misky. Reportér hlásil, že ve 1 hodinu v noci se podařilo požár uhasit, a přitom snímával ohořelou černou budovu, na níž dřív svítil obrovský nápis s názvem klubu. „Dál se nacházejí zranění a bohužel jsou i oběti.
Zatím jejich počet není znám. Podle předběžných byly nalezena těla 10 lidí. Všichni se udusili kouřem. “
Glebovi se po tváři skutálela slza.
On je teď v bezpečí, krmí svého psa a dívá se na televizi a někde tam v klubu nebo v nemocnici nebo už v mokré zemi leží jeho snoubenka. „Dál se zveřejňují seznamy lidí postižených požárem. Zatím máme málo informací, ale vývoj situace dál sledujeme. “ V televizi přešli na jiné zprávy a Gleb tu krabici se zvukem vypnul.
Už nechtěl slyšet nic dalšího. Stačilo. Gleb vešel na web ministerstva pro mimořádné situace, kde zveřejňovali seznam zraněných a také místa, kde se nyní nacházejí. Téměř všichni byli ve 12.
nemocnici, byla nejblíž tomu klubu. Gleb nechal štěněti vodu a jel do nemocnice zjistit, kde je jeho snoubenka. „Jste si určitě jistá, že k vám nebyla přivezena? “ Snažil se už 15 minut dostat odpověď od zdravotní sestry.
„Slečna, kterou jste jmenoval, u nás určitě není. Nejspíš je v jiné nemocnici a informace o ní zatím nejsou. Nebojte se. “
„Nebát se.
Já ji nemůžu najít už celý den. Kde může být? Prosím, pomozte mi. “
„Já bych vám opravdu ráda pomohla, ale takovou informaci nemám.
“
„Rozumím,“ odpověděl Gleb a odešel. Nevěděl, za kým jít a na koho se obrátit. Jediné místo, kde mohl najít odpovědi, bylo přímo místo požáru. „Opakuji vám, na území vás pustit nemůžeme.
Jak si to vůbec představujete? “ Ptal se policista. „Můžu vám pomoct s hledáním, ale já vás, mladý muži, nepustím tam, kde pracují záchranné složky. “
Gleb už se chtěl odejít se svou zoufalou smůlou, když ho najednou někdo zavolal.
Otočil se a uviděl známého muže. „Glebe, jsi to ty? “ Zeptal se muž s úsměvem. Byl to přítel jeho otce.
Oba vystudovali stejnou univerzitu a dřív se hodně kamarádili. „Já, strejdo Dimo,“ odpověděl Gleb sklesle. „Co se děje? Říkali mi, že se snažíš dostat do vyhořelé budovy.
“
„Moje holka sem včera přišla. Není ani na seznamu mrtvých, ani na seznamu zraněných. “
„No, ještě odklízíme trosky. Můžete mě pustit?
Nebudu vám překážet, prosím,“ zaprosil mladík. „Pojď,“ souhlasil strejda Dima a kývl na kolegu, aby ho pustil. „Jak se jmenuje? “ Zeptal se muž.
„Ta tvoje dívka, Karina. Je to brunetka a můžu vám ukázat její fotku, jestli chcete. “ Gleb vytáhl telefon a našel jejich společnou fotku v galerii. „Krásná.
Neboj se, najdeme ji. Dnes ráno jsme našli tři lidi v bezvědomí. Možná je taky naživu, jen nás neslyší. Pracujeme, neunikne nám, neboj.
“
„Děkuju, strejdo Dimo. “ Dmitrij šel dopředu kontrolovat práci svých podřízených a Gleb se vydal za ním, když mu najednou pod nohou něco jakoby křuplo. Opatrně z toho místa nohu zvedl a zvedl něco, co vypadalo jako šperk. V hrdle mu narostl tvrdý knedlík.
Slzy mu samy vytryskly. Byl to prsten. Prsten, kterým Gleb požádal Karinu o ruku. Byl dělaný na zakázku.
Nikdo jiný takový neměl. Aby se o tom znovu přesvědčil, podíval se dovnitř prstenu. Byla tam rytina jejich jména, Gleb a Karina. Jeho vyděšený výraz si všiml strejda Dima a přistoupil k němu.
„Co jsi našel? Něco hodnotného? “ Zeptal se. „Teď už ano,“ odpověděl Gleb šeptem a přitiskl prsten k hrudi.
Dima si zřejmě všiml, co drží v ruce, a položil mu svou těžkou ruku na rameno. „Glebe, buď silný. To ještě neznamená, že zemřela. Nenašli jsme její tělo, že?
Kdyby tu byl prsten, tělo by mělo ležet někde poblíž, ale není tu. A to znamená jediné. Karina se před požárem stihla někam schovat. “
„Víte, co se tady stalo?
“ Zeptal se Gleb, jen aby se aspoň trochu rozptýlil. „Zatím toho moc nevíme. Požár začal támhle. “ Ukázal Dima na to, co zbylo z pódia.
„Někdo hodil zápalnou směs přímo do plátna. Bylo z látky, takže hned chytlo. Někdo pak zapálil i závěsy, které visely na každém z těch sloupů. Zkrátka na tom pracovala skupina lidí.
Nebyl to obyčejný požár. “
„Proč nefungovalo hasicí zařízení? “
„Fungovalo, ale příliš pozdě. Navíc vypadla elektřina a to zablokovalo vstupní dveře.
Záchranáři je museli vypáčit, aby se lidé konečně mohli dostat ven. “
„Myslíte, že v tom opravdu byli pachatelé? Nemohlo se to stát samo od sebe? “
„Ne, nemohlo.
Podle svědků to byli lidé v maskách. Nevíme, kdo to byl, ale vyšetřování už na tom pracuje. “
Gleb se zamyslel. Kdo by to mohl být?
A k čemu? Zapálit klub, ve kterém bylo skoro 2000 lidí, působilo jako nesmyslná a krutá vražda tolika osob. „A mimochodem,“ dodal Dmitrij drsným šeptem, „všechny tyhle informace jsou utajené. Řekl jsem ti to jen kvůli starému přátelství s tvým otcem.
“
Gleb smutně přejel očima po prvním patře. Už to nebyl klub, ale pec, ve které se všechno změnilo v popel. Podíval se na prsten ve své dlani. „Prosím, žij,“ zašeptal jen do ticha.
„Zavolám ti, až se něco vyjasní,“ odkašlal si Dmitrij. „Je mi líto, že se tě to dotklo. “
„Zítra jsme měli mít svatbu,“ přiznal Gleb a díval se do podlahy. „Bože, chudáku, drž se.
Najdeme tvou nevěstu. Ještě se stihnete vzít a děti mít. “
„Díky, strejdo Dimo. “ Gleb vyšel z ohořelé budovy, strčil prstýnek do kapsy a odjel.
Doma se opil. Vypil tři lahve piva, koňak a dokonce i vodku. Kolem jedné v noci už ležel na podlaze a sténal bolestí, která mu trhala hrudník. „Proč, Karino?
“ Brečel pořád dokola. „Proč? “
Uplynuly přesně tři dny. Ve zprávách oznámili, že vyklízení místa je hotové.
Zachránili ještě 20 lidí, ale 10 z těch, kteří byli na seznamech návštěvníků toho osudného večera v prokletém klubu, zůstalo nezvěstných a mezi nimi byla i Karina. Večer téhož dne Glebovi zavolal Dmitrij. „Jak to jde? “ Zeptal se muž.
„Už třetí den nevystřízlivým. A co? “
„Takhle to nejde, kluku. Drž se.
Tvoje holka není mrtvá. Jsem o tom přesvědčený. “
„Jasně. Je nezvěstná, takže se prostě proměnila v popel.
Tu noc jsem u toho klubu byl. Viděl jsem, jak odtud vyváděli lidi. Kdyby byla naživu, našli by ji mrtvou nebo v bezvědomí. Je mi to moc líto, synku.
“
„Já nejsem váš syn. “ A Gleb zavěsil. S nikým nechtěl mluvit. Kamarádi dokonce dokázali přijet k němu domů, ale ani jim neotevřel.
„Glebe, otevři nám, musíme si promluvit,“ volala jeho blízká kamarádka. „Prosím, můžu ti pomoct? “
„Nepomůžeš mi. Už mi nikdo nepomůže.
Dejte mi všichni pokoj. Nechci nikoho vidět. “
„Glebe, přišel jsi o svou lásku, ale nepřišel jsi o přátele, kteří ti pomůžou. “
Gleb už se nedokázal bránit.
Nasti uznal. Zůstala by tady do rána a klidně by tu seděla celé týdny, kdyby bylo potřeba. Nikam by neodešla. Musel otevřít.
„Jsi tu sama? “ Zeptal se, když se podíval kukátkem. „Ano. Nikdo jiný tu není.
Všechny jsi poslal pryč. “
Gleb otevřel dveře. „Takže tys zůstala. “
„Jo, víš.
Já bych stejně nikam neodešla. “ Gleb ji doprovodil do obýváku a nabídl jí čaj. „Čajem bych nepohrdla. “ Gleb postavil konvici na sporák a sám si sedl naproti kamarádce.
„Zkoušel jsi ji hledat? Obrátil ses na policii? “ Ptala se. „Ano.
Všechno marně. Nikde není. Kamarád mého otce tam pracuje, vyšetřuje ten případ, vede tým. Pátrání proběhla, ale bez výsledku.
“
Po dlouhém tichu se Nastia zeptala: „Takže už tu není? “
„Už tu není. “
Uplynul rok a půl. V Glebově životě se radikálně změnil.
Po několika měsících kontaktu s Nastyou k ní začal cítit zdaleka nejen přátelské city. Vzali se tři roky poté, co Karina zmizela, a o další dva roky později mu už porodila nádherné děti, dvojčata Julenku a Matveje. Letos jim mělo být už 15. I v kariéře se Glebovi podařilo uspět.
Nakonec dokončil institut, dokonce obhájil diplom a vysokou školu vystudoval s vyznamenáním. Potom nastoupil do městské nemocnice na oddělení chirurgie a porodnictví. „Dneska pracuješ do kolika? “ Zeptala se ho kolegyně, když oba stáli u registračního pultu.
„Myslím, že do 8. Dneska je potřeba operovat tři rodičky,“ odpověděl Gleb. Bohužel se jeho plány nesplnily. Už za 10 minut k nim přišel primář.
„Glebe, prosím, zůstaň dnes na noční službu,“ požádal ho Jevgenij. „Noční? Vždyť jsem měl službu včera. A proč to žádáte zrovna po mně?
To není ani jeden volný intern? “
„Samozřejmě, že jsem internisty uvolnil. Všechny. Prosím tě, co tě to bude stát?
“
„Ještě jak bude, mám přece rodinu. “
„Dobře, zaplatím ti tu noc. Půjde to jako plus k prémii. “ Gleb se zamyslel.
Prémie by se hodila. Zrovna chtěl vzít rodinu k moři. Byla by to skvělá příležitost a odpracovat jen jednu noc. „Dobře,“ souhlasil Gleb po chvíli přemýšlení.
„Díky. Zachránils mě. “ S ním sloužila i Saša, jeho kolegyně. Obvykle pracovali spolu, byly sehraná dvojice.
„Dneska bude klid,“ řekla Saša po obchůzce pokojů. „Už nikoho nepřijali a rodit dneska taky nikdo neplánuje. “
„To je fajn. To se slyší zřídka.
“ Protáhl unaveně Gleb, který seděl na pohovce v hale. „Jsem rád, že jsi zůstala. Aspoň bude s kým prohodit pár slov. “
„Ty sis chtěl povídat?
“ Zeptala se Saša žertem. „No, prostě pokecat. Málokdy si můžeme jen tak promluvit od srdce. A přitom jsme spolu každý den ruku v ruce, rameno na rameni.
“
„Práce vyžaduje soustředění,“ usmála se Saša. „Manželka tě nezabije, že jsi tady zůstal na noc. Vždyť to nebylo v plánu. “
„Uklidnil jsem ji tím, že brzy přijde naše dlouho očekávaná dovolená.
“
V tom se zezadu otevřely dveře a ozval se křik: „Rychle! Jsem doktora! Rychle! “ Gleb a Saša okamžitě vyběhli na pomoc.
Zdravotní sestra vezla na lehátku těhotnou dívku kolem 20. Byla hodně mladá, celá bílá a něco si pro sebe mumlala. Něco jako: „Je mi zle. Umírám.
“ Vypadala, jako by byla nadopovaná drogami. Saša hned odebrala vzorek krve a Gleb změřil krevní tlak. Byl extrémně vysoký. „Tlak je vysoký,“ řekl.
„Myslím, že je to preeklampsie. Musíme okamžitě císařský řez. “
Těhotnou odvezli na pokoj. Připojili se i další lékaři.
Dívku uvedli do medikamentózního spánku a pak provedli potřebnou operaci. Narodil se jí chlapec, zdravý, bez jakýchkoliv viditelných odchylek. Po skončení operace si Gleb konečně mohl vydechnout a trochu si odpočinout, než se pacientka probudí. „Tak co, jak se držíš?
“ Zeptala se ho Saša. „Myslel sis, že si dneska v noci odpočineš? “
„Nemocnice rozhodla všechno za mě,“ odpověděl unaveně Gleb. „A já jsem očividně nebyl připravený provádět tak složitou operaci tak pozdě v noci.
Říkala, že přišla pěšky a spadla přímo na schodech. Její ošetřovatel si toho všiml. “
„Kdo ona je? “
„Nevím.
Myslím, že nějaká bezdomovkyně. Neměla kam jít, tak přišla pro pomoc. Obecně takovým lidem pomoc neposkytujeme. Na to existují jiné nemocnice.
Říkali si, že má preeklampsii. Jak jsi na to přišel? “
„Všechny příznaky byly zjevné. Vysoký tlak, nevolnost, bolest břicha.
Pořád se snažila stáhnout do klubíčka bolestí. Možná to byly jen kontrakce. Jak jsi to poznal? “
„Jsem zkušený odborník.
Nezapomeň na to. Dokážu rozeznat běžné kontrakce od příznaků smrtelného záchvatu. Zítra se probudí. Budeš s ní mluvit?
Bylo by dobré zjistit, proč se jí zvedl tlak a odkud vlastně přišla. “
„Jak zajímavé, copak velkého Gleba zaujalo něco jiného než rodina a práce? “
„To je moje práce, zjišťovat historii pacientů. Tak jim můžu zvolit účinnou léčbu.
“
„A jak ti její osud pomůže vybrat pro ni účinnou léčbu? “ Gleb neodpověděl. Komu lhal? Zaujala ho ta dívka kvůli něčemu jinému.
Jakmile ji přivezli, Gleb jí musel změřit krevní tlak, a když se k ní naklonil, všiml si velmi zajímavého přívěsku. Přesně takový přívěsek vyrobil před mnoha lety v jedné dílně ve městě. Možná se mu to jen zdálo ve stresu, ale strašně moc si to chtěl ověřit. Ráno se pacientka skutečně probudila.
Jak mu předali zdravotníci, cítila se hrozně a dokonce několikrát zvracela. A taky mu oznámili, že v její krvi byly zjištěny omamné látky, takže budou přizvány příslušné sociální služby. Gleb vešel do pokoje. „Jsem váš lékař, porodní gynekolog Gleb Viktorovič.
Těší mě. “ Neznámá nic neřekla, jen po něm hodila lhostejný pohled, jako by se ptala, co tu chceš. „Doufám, že se už cítíte lépe,“ zeptal se Gleb zdvořile a posadil se na židli vedle lůžka pacientky. Mlčela, jako by ztratila řeč.
Gleba to začalo dráždit, hodně dráždit. „Jestli nebudete odpovídat, žádný rozhovor z toho nebude,“ řekl Gleb nervózně. „A když nechci odpovídat? “ Ozvala se dívka.
„Budete muset. Poskytli jsme vám akutní pomoc, i když jsme to udělat neměli, protože nemáte pojištění. Chcete na mě tlačit? “
„Já chci, abyste postupně odpovídala na moje otázky.
Jak se jmenujete? “
„Marie,“ odpověděla dívka s jistou opatrností. „Kolik je vám let? “
„Je mi 21,“ odpověděla pacientka vzdorovitě.
„Ale vypadáte tak na 17 nanejvýš,“ řekl Gleb vyčítavě. Mladá rodička se zamračila a tvrdohlavě stáhla obočí. „Máte nějaké bydliště? “
„Co je to za výslech?
“ Nevydržela dívka. „Já jsem někoho zabila? “
„Ne, jen se chci něco dozvědět, ale nejdřív potřebuji základní údaje. “
„Co chcete vědět?
Tak se ptejte rovnou na to. “
„Odkud máte ten přívěsek? “ Marie okamžitě sklopila pohled k přívěsku na hrudi a znatelně znejistěla. „Co je vám do toho?
Chcete, abych odsud nejdřív vypadla? Tak prosím, jsem připravená. “
„Tak snadno neutečete. Musíme udělat rozbory, zjistit vaši totožnost a zavolat sociálku.
Řekněte mi, berete. “
„Co beru? Vy jste mě pochopil. No, občas si dám.
Ale na dítěti se to neprojevilo. Tím jsem si jistá. “
„Nebudu vám kázat, není to v mé kompetenci. Jestli mi k tomu přívěsku už nic nechcete říct, budu nucen zavolat policii, aby se všechno vyjasnilo.
“ Gleb už vstal a zamířil ke dveřím, ale dívka ho zavolala: „Stůjte, počkejte, všechno vám řeknu, ale pod jednou podmínkou. “
Gleb věděl, že tahle manipulace zafunguje, a s radostným výrazem se vrátil zpátky. „Poslouchám vás,“ řekl a posadil se na židli. „Já sama nevím, odkud tenhle přívěsek mám.
Je se mnou celý život. Proč vás tak zaujal? “ Gleb znejistěl. Má se tak rychle otevírat neznámé?
Co když se mýlí? A ten přívěsek je jen obyčejná ozdoba, kterou Mariina matka našla někde u popelnic? „Dovolíte mi podívat se na něj zblízka? “ Požádal Gleb.
Marie přívěsek sundala a podala mu ho. Zjevně pro ni nebyl zase tak cenný. Gleb si přívěsek prohlédl a skoro se mu zastavil dech. Byl to přesně ten přívěsek, který vyráběl na workshopu.
Nepovedl se úplně dobře. Kvůli epoxidové pryskyřici jsou na něm místy dutinky, odštěpky, drobné vady. „Kdo to je? “ Zašeptal Gleb.
„O čem to mluvíte? Co to má být? “ Nechápala Marie. „Jste si jistá, že nevíte, odkud ten přívěsek máte?
“
„Poslyšte, já vyrůstám v dětském domově odjakživa. Ten přívěsek byl se mnou vždycky. “
Gleb se zarazil. „Můžete mi říct, který dětský domov to byl?
“
„A proč bych vám to měla vysvětlovat? Nic vám říkat nebudu. A kde mám záruku, že mi potom nevezmete dítě? “
„Já jsem vaše záruka.
Jen mi řekněte, kde ten dětský domov je. “
„Ulice Mikola 12. A moje pravé jméno je Zarina Podolská. Bez legrace.
“
„Proč jste mi lhala? Kvůli jménu? A proč bych vám měla věřit? Známe se sotva 10 minut.
Tak jak platí dohoda? Já vám dala adresu dětského domova a vy mi nevezmete dítě. “
„Jestli se moje naděje potvrdí, vám ani vašemu dítěti se nic nestane. “
„Naděje.
Jaké naděje, pane doktore? O čem to mluvíte? “ Gleb ji už neposlouchal. V hlavě mu běžela jen adresa dětského domova.
Zdálo se, že narazil na správnou stopu. Stopu, která už dávno zmizela. Před více než 20 lety. „Kam jako jedeme?
Vždyť to je úplně na druhém konci města. Zbláznil ses? “ Divila se jeho žena. „Prosím, Nasti.
Je to pro mě strašně důležité. Vysvětlím ti situaci. Jen prosím souhlas. “
Potom, co uslyšela, Nasti málem spadla čelist.
„Takže ten přívěsek byl dárkem pro Karinu. Ale proč ho má ta narkomanka? Jak to spolu může souviset? “ Dívala se do stropu a už dopředu tušila, že na její otázky nikdo neodpoví.
„Sám nevím a chci to zjistit. První stopa je dětský domov. “
Přijeli k velké šedé třípatrové budově. „Docela děsivé,“ přiznala Nastia, když parkovala auto.
„Nic se neděje. Potřebujeme jen položit pár otázek. “ Hlídací je odvedl k ředitelce zařízení. Ta se od něj nijak nelišila.
Všichni tady byli při těle. Nejspíš se tu dobře jedlo nebo se dobře žilo z platů či úplatků. „Dobrý den,“ usmívala se ředitelka jménem Zinaida. „Jak vám mohu pomoci?
Přišli jste si někoho adoptovat? Můžu vám přivést vhodné kandidáty. Vychováváme velmiché. “
„Ne kvůli tomu tu nejsme,“ přerušil ji Gleb.
„Tak vás poslouchám velmi pozorně. “
„Říká vám něco jméno Zorina a tenhle přívěsek? “ Gleb podal závěs. Ta se viditelně zarazila, překvapeně předmět otáčela v prstech a zkoumala ho ze všech stran.
„Odkud ho máte? “ Zeptala se po dlouhé pauze. „Vypůjčila mi ho jedna dívka. “
„Zorina.
“
„No, tu znám,“ usmála se ředitelka. „Povězte mi, jak se k vám dostala,“ tahal z ní informace Gleb. Nastia se zamračila a opřela se o opěradlo židle. „Proč bych vám měla takové informace sdělovat?
Je to důvěrné. “ Založila si ruce na hrudi Zinaida. Narážku pochopil. Gleb vytáhl z kapsy dvoutisícové bankovky a zasunul je pod stovku dokumentů.
Zinaida se okamžitě rozzářila úsměvem. „Vy víte, jak se má s lidmi mluvit,“ řekla spokojeně. „Dobře, tedy ten příběh je opravdu zajímavý. Nebudu to natahovat.
Před 18 lety nám do útulku odložili holčičku, novorozeně. Měla na sobě tenhle přívěsek a u ní byl vzkaz. “
„Vzkaz? “ Zopakoval Gleb.
Zinaida začala prohrabávat zásuvky a skříně s knihami. „Ano, ano. Ten vzkaz. Věděla jsem, že jednou bude potřeba.
Schovala jsem ho. “ Konečně Zinaida vytáhla zaprášenou knihu, otevřela ji a vyndala z ní malý kousek papíru. „Vy jste ten papír schovávala tolik let? “ Podivil se Gleb.
„Ano. Věděla jsem, že je důležitý. “ Gleb si pospíšil přečíst, co bylo na tom lístku napsáno kostrbatým písmem. Byl docela velký, když ho rozložil až do konce.
Kostrbatým rukopisem tam stálo: „Jmenuji se Karina. Jsem oběť zločinecké bandy, která se zabývá obchodem s lidmi. Unesli mě 24. září 2002 z klubu, ve kterém došlo k požáru.
Já a ještě několik dívek, mezi nimi i moje kamarádky, jsme po dlouhá léta procházeli mučením a násilím. Tohle děvčátko se jmenuje Zarina. Porodila jsem ji násilníkovi. Postarejte se o ni, prosím.
“
Glebovi se převrátil celý svět. Přestal cokoliv slyšet i cítit. Nechápal, jak je něco takového možné. Karina, o které si myslel, že v tom požáru zemřela, je ve skutečnosti naživu.
A ta Zarina, to je ještě pěkná banditka. Pořád utíkala z dětského domova, brzy začala kouřit. Špatné návyky měla odjakživa. Nakonec, když od státu dostala byt, všechno propila a prohrála.
Podle mých informací teď někde žebrá a přežívá jako bezdomovkyně. Víc informací o ní už nemám,“ řekla Zinaida. „Nutně potřebujeme vyšetřovatele,“ řekl Gleb naléhavě Nasti. Vstali a už otevřeli dveře, ale zastavila je ředitelka.
„Stůjte, s paní. Jen neříkejte, že tu informaci máte ode mě, jinak mě můžou zavřít za to, že jsem o tom dopise neřekla policii. “
„Zajímavé. A proč jste to policii neřekla?
“ Podivila se Nastia. „Taková byla doba,“ vyhnula se odpovědi žena. „Lepší bylo se zbytečně neukazovat. Teď je všechno v pořádku, ale sedět ve vězení kvůli nečinnosti nehodlám.
“
„Dobře, rozumíme vám,“ odpověděl Gleb. „O vás nic neřekneme. “
A odjeli na policejní stanici, kde v jedné z kanceláří seděl nejlepší vyšetřovatel ve městě. „Jdeme podat oznámení o znásilnění a promluvit o případu starém 20 let,“ vyhrkl, když vešel do kanceláře.
Vyšetřovatel málem spadl ze židle, zavřel dveře a vyzval nečekané hosty, aby se posadily. „O čem to mluvíte? “ Zeptal se chladně. „Určitě znáte případ požáru v klubu Prity Sax, že ano.
Ten případ se nepodařilo objasnit. Je tam spousta nesrovnalostí od samotného požáru až po zmizelé lidi. “
„Kam tím míříte? “
„K tomu, že jsem našel stopu.
A když se do toho pořádně kopne, dostanete se ke skupině lidí, kteří se na tom požáru podíleli, a taky najdete dívky, které tehdy zmizely. “ A Gleb vyšetřovateli řekl všechno, co věděl, plus svoje domněnky a úvahy. Vyšetřovatel všechno pozorně vyslechl a nabídl pomoc. „Potřeba zjistit, kam se ty dívky poděly a jestli jsou vůbec ještě naživu.
Budeme si volat na tohle číslo,“ řekl vyšetřovatel. Gleb přikývl a vyšel z kanceláře. Nastia byla pořád v šoku. „Skoro 20 let,“ šeptala.
„20 let jsme nic nevěděli. “
Gleb tiše plakal. Nastia si toho všimla a hned soucitně řekla: „Je mi to tak líto, Glebe. Takový osud si nezasloužila.
Měli jsme být šťastní. Všechno se mohlo vyvinout jinak. “
Vypadalo to, jako by Gleb Karinu pořád miloval, ale nebyla to pravda. Jen litoval toho, že nemůže otočit čas zpátky a vrátit se do minulosti.
„Nedokážu si nic představit. Co teď cítíš? “ Přiznala Nastia. „Je mi to strašně líto.
“
„Ne,“ řekl. „Nemusíš. Uteklo tolik let. Už jsem se smířil s tím, že Karina není naživu.
“
„A co když je živá? “
„Tak to bude rána. Ale udělám všechno, aby se po tomhle všem mohla postavit na nohy. My ani nevíme, kde je, ale vyšetřovatelé ji určitě najdou, živou nebo mrtvou, to zatím nevíme.
Musíme navštívit Zarinu a její dceru. “
Přijeli do nemocnice, vyjeli do správného patra a vešli do pokoje, kde ležela Zarina. Jakmile pár uviděla, hned se posadila. Gleb jí vrátil přívěsek a mlčky si sedl naproti.
Ani nevěděl, čím začít. Nahromadilo se v něm příliš mnoho emocí. Příliš mnoho toho zůstalo nevyřčeného. Bude těžké té dívce vysvětlit, že její matka byla vystavena mučení a násilí.
Jenže Zarina už dávno není žádná holčička. Pochopí to. Navíc sama nezačala své mládí zrovna nejlépe. Měla za sebou závislosti, na které se člověk nechce ohlížet.
Gleb řekl všechno tak, jak to bylo. Snažil se to podat opatrně, aby jí to tolik neohromilo a nezlomilo. „A kdo je otcem tvého dítěte? “ Zeptala se opatrně Nastia.
„To je můj bývalý kluk. Ale nechal mě, jakmile zjistil, že jsem těhotná. “
„Jak dlouho bereš drogy? “ Zeptal se Gleb.
„Od 13. Kouřím od 12, piju od 10. Vím, že mě tyhle návyky brzy dostanou do hrobu, ale nedokážu s tím nic udělat. “ Gleb a Nastia si vyměnili pohledy.
Gleb se zhluboka nadechl, vydechl a řekl: „My s Nastiou ti chceme nabídnout pomoc. “
„Jakou pomoc? Já nepotřebuju pomoc. Prostě mě pusťte.
“
„Chceme ti pomoct zbavit se závislosti,“ vysvětlila Nastia. „V tvém věku se to ještě dá zvládnout. Později to bude mnohem těžší. “
„Vezmete mi dítě?
“
„Ne, nevezmeme. Samozřejmě jen pokud podstoupíš léčbu ve specializované klinice. “ Zarina sklopila hlavu a zamyslela se, jako by dělala nejtěžší rozhodnutí svého života. A ono jim skutečně bylo vybrat si šťastný život s dítětem nebo cestu narkomanky.
„Dobře, souhlasím, že půjdu na kliniku,“ přikývla Zarina. O týden později Zarinu převezli do specializovaného zařízení, které pomáhalo drogově závislým zbavit se závislosti. Placené, ale Nastia s Glebem byli připraveni ty náklady uhradit. Nejspíš to udělali i proto, že cítili vinu, hlavně Gleb.
Nemohl si odpustit, že místo aby hledal svou lásku, vzdal to a postavil si nový život od nuly. Karinu nehledal, prostě přijal, že už není. Po celé ty roky to byla pohodlná výmluva, že se proměnila v popel. Jenže nezmizela jen ona, zmizely i její kamarádky a další ženy a on i všichni ostatní nad tím jednoduše zavřeli oči.
„Je mi tak strašně stydno, Nasti,“ přiznával se manželce. „Já jsem doslova začal znovu, zatímco moje holka někde trpěla mučením a násilím. “
„To není tvoje vina, Glebe,“ uklidňovala ho Nastia. „Nevěděl jsi, co se tehdy stalo.
Nikdo to nevěděl. “
„Jenže my ani teď pořádně nic nevíme. Vyšetřovatel nic neříká, ale pracovat začali. Musíme jen vydržet.
Pravdu zjistíme. Dotáhneme to. “
Gleb se snažil žít tak, jak měl. Chodil do práce, do posilovny, před spaním četl vědecké články, ale nic nepomáhalo.
Už nedokázal tuhle realitu vnímat. To setkání s tou bezdomovkyní mu převrátilo život na ruby. Přestal cítit pevnou půdu pod nohama. Někdy se mu zdály vtíravé sny, ve kterých ho obviňovali z vraždy 10 nevinných dívek.
„Miláčku, myslím, že bys měl zajít k psychologovi,“ poradila mu jednou Nastia u snídaně. „Už měsíc nejsi sám sebou. Chodíš jako zombi. My si nemáme o čem povídat.
Prosím, vyhledej pomoc. Jinak ti brzy bude pomáhat už psychiatrická léčebna. “
„Já prostě nevím, co se se mnou děje. Vyšetřovatel nám ještě ani jednou nezavolal.
Mám pocit, že je mu to už úplně jedno, stará, dávno zapomenutá věc. “
Jenže vyšetřovateli to jedno nebylo. Zavolal Glebovi dva týdny po tom rozhovoru s Nastiou o psychoterapeutovi. „Glebe, přijďte na oddělení.
V našem případě jsou novinky. “ Gleb se okamžitě vydal na policejní stanici. Nastia zůstala doma. Byl strašně nervózní, protože nevěděl, jak má jakoukoli informaci přijmout.
Co když se mu potom bude chtít vyskočit z okna? A co když naopak život dostane nové barvy? Co když už Karinu našli a ona na něj teď čeká a doufá, že je pořád sám? „Tak tedy?
“ Přišel vyšetřovatel chraplavým hlasem a vytáhl obrovskou černou složku. „Informace, které jste nám poskytl, se ukázaly jako užitečné. Velmi užitečné. Díky vám se nám podařilo zabránit činnosti celého jednoho nevěstince.
Všechny čeká soudní proces a bezpochyby i ten nejpřísnější trest. “
„A můžete mi podrobněji říct, co je s Karinou a s dalšími dívkami, které zmizely? “ Vyšetřovatel na chvíli zmlkl. To bylo špatné znamení.
„Stručně řečeno, všechny jsou mrtvé. Podařilo se nám zjistit okolnosti toho, co se stalo. Právě majitelé toho nevěstince tehdy založili v klubu požár. Byl to plán, který se pečlivě připravoval dlouhé měsíce.
Všechno bylo detailně rozvržené. Chod zablokovali také oni. Potřebovali nenápadně unést co nejvíc dívek. Bohužel se k nim dostala i vaše snoubenka.
Vyvedli je těmi dveřmi, které všichni považovali za zablokované, protože právě tam požár začal. Ty dveře byly za pódiem. Diváci se tam nehnali, plameny je nepustily, ale únosci to dokázali uskutečnit. Nakonec unesli 15 dívek, z nichž pět utrpělo při požáru tak těžká zranění, že nepřežili.
Určitě vás zajímá osud Kariny, vaší bývalé snoubenky. Tak tedy ona požár přežila. A pracovala pro ně, řekněme. Po jednom z násilníků porodila dítě.
Potom porodila ještě tři děti, ale všechny se narodily mrtvé kvůli nehygienickým podmínkám a brzy dostala sepsi a zemřela. Ji stejně jako ostatní ženy zakopali někde v poušti. Ano, ještě jsem neřekl, ten nevěstinec byl v Emirátech. Naštěstí jsme efektivně spolupracovali s místními orgány a podařilo se nám to pohřebiště najít a už byla exhumována a převezena sem.
Proběhly genetické expertizy. Všechny oběti pohřbí tady podle všech pravidel. Příbuzní zemřelé jsou připraveni uhradit veškeré náklady na pohřeb. “
„To musím udělat já.
Já to zaplatím. Kde seženu kontakty na její příbuzné? Dlouho jsem s nimi nemluvil. “
„Nechtějí, aby se na tom podílel kdokoli kromě nich.
Nemyslím si, že vás budou chtít na pohřbu vidět, ale vy na to samozřejmě máte plné právo. “ Gleb zmlkl a kousal se do rtu. Chtěl křičet, brečet nad nespravedlností tohohle světa. Kolik sil ho stálo smířit se se smrtí své snoubenky a teď se minulost znovu vlamuje do jeho života.
„Ona si to nezasloužila,“ řekl Gleb tiše. „A ty další dívky si to taky nezasloužily. Každý má ale svůj osud. Bože, kéž by raději zemřela v tom prokletém požáru.
“ Gleb udeřil pěstí do stolu. „Kéž by se proměnila v popel, než takový život. “
„Chápu vaše pocity. Je mi to moc líto, ale hlavní je, že jste nám pomohl uzavřít ten případ, který ležel v archivech už strašně dlouho.
Všichni zločinci budou potrestáni. Ujišťuji vás. Všechny jsme našli. Všichni ponesou zasloužený trest.
Nikdo tomu neunikne. Děkuji vám za pomoc. Je neocenitelná. “
Gleb se vrátil domů se smíšenými pocity.
Na jednu stranu konečně rozluštil záhadu, která mu už dva měsíce doslova žrala mozek. A když se na to podíváme v širším měřítku, tak skoro 20 let. „Zítra bude Karinin pohřeb,“ řekl Gleb Nasti. „Strašlivě bych chtěl jít, ale nemůžu si její příbuzné uvádět do rozpaků.
A navíc sám vím, že to nezvládnu. Psychicky to neunesu. Nasti. Ale zítra můžeme navštívit Zarinu.
“
Nastia se usmála a pohladila manželovi ruku. „Myslím, že už má nějaké pokroky. “
Druhý den vyrazili do rehabilitačního centra pro léčbu drogové a alkoholové závislosti. „Dobrý den, chtěli bychom vidět Zarinu,“ požádal Gleb administrátorku.
„Zarina? “ Podívala se do počítačové databáze. „Ano, pokoj 203, ale nejspíš ještě spí, ani na snídani nebyla. Říkala, že je po trénincích hrozně unavená, ale můžete to zkusit a zajít za ní.
“
Gleb s Nastiou poděkovali a vyšli do druhého patra. Zaklepali na uvedené číslo pokoje, ale nikdo jim neodpověděl. Zaklepali naléhavěji. „Možná vejdeme,“ zeptala se Nastia.
„Nemyslím, že nás vyhodí. Když tak počkáme na chodbě. “ Gleb přikývl a dvojice otevřela dveře. Co uviděli, jim zůstane v paměti ještě hodně dlouho.
Zarina ležela na podlaze s rukou nepřirozeně vytočenou a byla v bezvědomí. Puls neměla a kolem se válelo mnoho prázdných lahviček od prášků. Gleb rychle pohlédl na názvy. „Bože, to je strašná dávka.
To je děsivé předávkování,“ vykřikl. Zavolali pomoc, ale bylo už pozdě. Dívka zřejmě zemřela dávno před jejich příchodem. Byl to zkrat nebo úmyslná sebevražda?
To už navždy zůstane záhadou. V tomhle případě by nepomohl ani ten nejzkušenější vyšetřovatel. Chlapce museli adoptovat. Ne že by to byla přítěž, ale Nastia byla zpočátku proti takové adopci, že prý doma nepotřebují cizí děti a ještě s takovou dědičností.
Glebovi se jí však podařilo přesvědčit, že je to opravdu nutné. Právě tak může odčinit svou vinu vůči Karině tím, že bude vychovávat jejího vnuka. Po několika měsících se Gleb přece jen dokázal vypravit na hrob své snoubenky. Dá se říct, že ho k tomu donutil psycholog.
„Podívejte se svému strachu přímo do očí,“ radil mu. Na náhrobní desce bylo krásně vyryto Karinino jméno i její portrét. Gleb tiše stál u hrobu a plakal. „Lásko, promiň, že jsem tě tehdy nezachránil.
Mohli jsme žít šťastně, ale já jsem to vzdal příliš brzy,“ šeptal. „Doufám, že alespoň na onom světě jsi našla štěstí. Teď vychováváme tvého vnuka. Já i Nastia mu zajistíme tu nejlepší budoucnost, přísahám.
“ Gleb se sklonil až k náhrobní desce a políbil ji. „A já jsem to tehdy ráno věděl. Cítil jsem, že mě líbá naposledy. Ach, jaký jsem to byl osel.
“
Cestou z hřbitova se mu zdálo, nebo to jen větve vzdálených borovic vrhaly tak podivný stín, jako by to byla ženská silueta, dlouhé vlasy zachané větrem, štíhlá postava v rozevlátých šatech. Zamávala mu rukou a snad se i usmála na rozloučenou. A on, když to uviděl, stál pár minut jako zkamenělý. Pak jako by se probral z dlouhého, hlubokého, děsivého snu, klidně vydal domů.
Teď už věděl, že konečně udělal všechno správně, a minulost navždy zůstala minulostí.