Sestra, ze které se vyklubala cizí žena. Dvojče, které se za ni stydělo. A muž, kterému věřila, jí ukradl vlastní krev. Leza nemohla spustit oči z té dokonalé kopie.
Něco takového se přece neděje. Proč si myslela, že v jejím životě už nemůže být překvapení, když zrovna tohle se nedá označit jinak než za zázrak. Nebo spíš za osud. Ten podzim se všechno pokazilo.
Dvacetiletá Lajza Belkinová vycházela z práce jako vždy. Tři roky pracovala jako zdravotní sestra v městské nemocnici. Po deváté třídě nastoupila na zdravotnickou školu a absolvovala ji s vyznamenáním. Vždycky s vděčností vzpomínala na učitelku biologie Rozu Semenovnu, která jí poradila jít do zdravotnictví.
Svět se ale zhroutil jednoho rána, když cestou do práce stála na křižovatce. Studený vítr se jí snažil převrátit deštník a prsty jí skřehly zimou. Přemýšlela o brigádě v soukromém centru a o tom, jak se jí snad konečně začne dařit. Nevšimla si černého SUV, které se snažilo projet na žlutou.
Na poslední chvíli zastavilo přímo před ní a velké kolo vjelo do louže. Špinavé kapky se jí rozprskly po džínách a bundě. Zvedla hlavu a podívala se na řidiče. Za volantem seděla mladá žena, která byla její dokonalou kopií.
Stejné světlé vlasy, šedé oči, výrazné obočí, tvarované rty a dokonce i důlek na bradě. Leza ohromeně zírala, jako by viděla vlastní odraz v zrcadle. Dívka v autě si jí také všimla. V jejím obličeji se objevil zvláštní výraz, jako by se polekala.
Najednou si odepnula pás a vyběhla ven. “To je nějaká fantazie,” vydechla a široce se usmála. “Jé, já tě postříkala, že? Ani jsem si nevšimla.
Poslyš, co kdybych tě svezla, kam potřebuješ? Aspoň si popovídáme. ” Lajza se snažila najít slova, ale nešlo to. Dívka jí chytila ruku a táhla ji k autu.
“Já jedu do městské nemocnice,” vypískla nesměle. V autě bylo teplo a vonělo to tam drahým parfémem. Dívka se představila jako Nika. “Proč jsme si tak podobné?
” zeptala se přímo. Lajza jen pokrčila rameny. “Já jsem Lajza. ” “A přijmení?
” “Belkina. ” Nika se zakuckala, začala kašlat a po chvíli se nadechla. “To není možné. To prostě není možné.
” Trvala na tom, že musí na dno věci přijít. Vzala Lizu do kavárny a začala se vyptávat. Lajza jí řekla, že vyrůstala v dětském domově. Nika jí na to začala vyprávět, že je adoptovaná a že její rodiče jí řekli, že se narodila jako dvojče, ale že si vzali jen jedno z dětí.
Ukázala Lize dokumenty a řekla, že si myslí, že jsou sestry. Lajza na ni ohromeně hleděla. Nechtělo se jí věřit. “Pojeď ke mně domů, rodiče z toho omdlí,” řekla Nika a táhla ji k autu.
Lajza ale odmítla. Musela do práce. Domluvily se, že si zavolají večer. Lajza celý den myslela na to setkání.
Večer na ni Nika čekala před nemocnicí a odvezla ji do svého obrovského domu s ochrankou a služebnictvem. Lajza se tam cítila jako Popelka, která se zatoulala do paláce. Nika jí ukázala svůj pokoj a šatnu. Chovala se k ní vlídně, ale Lajza cítila její nadřazenost.
“Musíme tě obléknout. Takhle to nejde,” řekla Nika a dotkla se jejího svetru opovržlivě. Lajza se zastyděla a rázně odmítla. Nika jí ukázala papíry a potvrdila, že jsou sestry.
“Moji rodiče nejsou tvoji rodiče. Adoptovali mě, když jsem byla úplně malá. V porodnici byla dvojčata, ale ty jsi byla slabá a nemocná. Vzali si jen mě.
” Lajza poslouchala a nedokázala uvěřit. “Vyrůstala jsem v dětském domově. Vychovatelky mi nikdy neřekly, že mám sestru. ” Nika se zeptala, jaké to tam bylo.
“Říká se, že v děcích chodí v hadrech a jedí pořád jen zelí,” prohodila lehkovážně. Lajza se na ni zadívala a mlčela. V tom přijeli Nikini rodiče. Nika si s nimi chtěla hrát na překvapení.
Strčila Lizu dopředu, aby si ji spletli s ní. Nikina matka, Světlana Nikolajevna, si Lizu chladně prohlížela. Otec Michail Jurjevič byl překvapený a pozval Lizu dál. Vyslechl si celý příběh.
Světlana Nikolajevna mlčela a Lajza v jejích očích viděla odpor. Když se Lajza začala chystat domů, poslali ji s řidičem Andrejem. Ten ji vysadil před domem a dal jí svou vizitku. “Mám pocit, že se ještě uvidíme,” řekl a usmál se.
Lajza byla unavená a zmatená. Když se druhý den setkala se svým snoubencem Maximem, řekla mu o všem, co se stalo. Leza s ní ale nebyla spokojená. Byl to sobecký a hrubý kluk.
Jakmile se dozvěděl, že má Lajza bohatou sestru, hned si začal mnout ruce. “Dostala se ti šance, nesmíš ji promarnit,” řekl jí a pořád dokola opakoval, že jí Nika může pomoct. Druhý den s ní odjel do Nikina sídla. Lajza si všimla, jak se Maxim na Niku dívá.
V očích se mu zračila chtivost a obdiv. Nika to cítila a začala s ním koketovat. Maxim se jí nebránil. Když se vraceli domů, Maxim se Lizy zeptal na Nikino telefonní číslo.
“Co kdyby jí náhodou bylo potřeba něco opravit? ” Lajza mu číslo dala. Celý večer Maxim přemýšlel, jak by Nike zavolal. Nemusel.
Druhý den mu Nika zavolala sama. “Nemohl bys mi pomoct? Nějak mi bliká kontrolka na palubní desce a když se snažím rozjet, ozývá se pískání. ” Maxim k ní hned přijel.
Když opravu dokončil, Nika ho políbila. Maxim jí polibek opětoval. Netrvalo dlouho a spali spolu. Koupila mu nové oblečení a boty, které stály jako jeho měsíční výplata.
Maximovi se svět bohatství líbil. Zapomněl na Lizu. Od té doby Lajza Maxima vídala čím dál méně. Říkal, že hodně pracuje, aby vydělal na svatbu.
Ani si nevšimla, že jí Maxim lže. Stále věřila, že ji miluje. Nika začala Lizu tahat na své večírky. Jednou jí přivezla tašky plné starého oblečení.
“Tady, jsou to moje hadry. Už je dávno nenosím. Tobě se budou hodit,” řekla povýšeně. Lajza je odmítla, ale Nika jí je stejně nechala.
Pozvala Lizu na večírek do svého domu. Lajza tam nechtěla, ale nechala se přemluvit. Na večírku se cítila jako cizí. Lidé si jí nevšímali a dívali se na ni skrz prsty.
Slyšela, jak si z ní utahují a říkají, že vypadá jako Popelka. Lajza se schovala v knihovně, kde si četla. Později se rozhodla, že odejde. Šla hledat Niku, aby se rozloučila.
Když procházela kolem jejího pokoje, uslyšela známý hlas. Po otevření dveří spatřila Maxima, jak objímá Niku. Lajza jim strnule hleděla do tváří. Maxim byl vyděšený, ale Nika se jen samolibě ušklíbla.
Lajza se otočila a vyběhla ven. Běžela pryč z toho domu a brečela. Najednou ji někdo chytil za ruku. Byl to Andrej.
“Lizo, co se stalo? ” zeptal se tiše. Vzal ji do auta a odvezl do kavárny. Lajza mu všechno vyprávěla.
“Myslím, že bys s nimi už neměla mít nic společného,” řekl. Lajza věděla, že má pravdu. Druhý den vyhodila všechny tašky s Nikiným oblečením a roztrhala fotku s Maximem. Andrej jí poslal zprávu, že dal výpověď.
Už nechce pracovat pro lidi, kteří se tak chovají. Lajza a Andrej se začali scházet. Byl hodný, pozorný a miloval ji. Poprvé v životě se cítila milovaná.
Uplynulo půl roku. Jednoho letního večera Lajza zjistila, že na nemocničním traumatologickém oddělení leží mladá žena po vážné autonehodě. “Mnohočetné zlomeniny a poranění páteře. Nejspíš zůstane na vozíku,” řekla jí vrchní sestra.
“Přítel, co ji vezl, utekl. Nechal ji tam. ” Když Lajza vešla do pokoje, ztuhla. Na posteli ležela Nika.
Byla celá polámaná a v bezvědomí. Lajza jí chtěla pomoct. Zavolala Andrejovi a řekla mu to. Jeli za Nikinými rodiči.
Lajza chtěla, aby jí pomohli s rehabilitací. Michail Jurjevič na ni ale jen opile vrčel. “Nehodí se nám. Jediné, co pro ni uděláme, je zaplatit pobyt v ústavu.
” Lajza byla zděšená. Nemohla uvěřit, že ji vlastní rodiče takhle opouštějí. Lajza to ale nevzdala. Obstarala Nikce nejlepší rehabilitaci a sama za ní začala jezdit.
Dostala ji do penzionu, kde se o ni dobře starali. Nika se pomalu začala zotavovat. Naučila se sedět na vozíku. Byla vděčná, že ji Lajza neopustila.
Lajza seděla s Nikou na terase penzionu, když jí Nika řekla: “Děkuju, žes mi odpustila. ” Lajza jí stiskla ruku. “Jsi moje sestra. Vždycky budeš.
Bez ohledu na to, co se stalo. ” Nika se usmála a podívala se na zlatavé listy, které vítr unášel pryč.