Stála u otevřeného okna a dívala se dolů na záhon, který před domem založily sousedky. Podzimní ráno bylo nádherné, slunce svítilo jako v červnu, ale Taťáně se ta krása příčila. Měla pocit, že se svět chová neslušně, když se směje ve chvíli, kdy ona pohřbila manžela. Zabouchla okno a posadila se v kuchyni.
Snažila se uklidnit starým dětským zvykem – obkreslovat očima vzor na tapetě. Kdysi jí to vždy pomohlo. Dnes si ale uvědomila jen to, že jsou tapety staré a špinavé. Pak se zhrozila vlastních myšlenek.
Muže pochovali teprve před třemi dny a ona přemýšlí o tapetách? Nezbláznila se? Nejvíc ji děsil zavřený pokoj, kde stála rakev, a ticho v bytě. Každou chvíli čekala, že prásknou dveře a Jevgenij vejde se svým obvyklým „Tak co bych snědl“.
Ale nejvíc ze všeho se bála telefonátu, který jí měl vysvětlit slova cizího muže z pohřbu. Pamatovala si to přesně. Stála u hrobu, když k ní přistoupil nenápadný muž v tmavých brýlích. Představil se jako obchodní partner jejího zesnulého manžela a začal mluvit o nějakých dokumentech firmy Technocom.
Tvrdil, že si je Jevgenij krátce před smrtí od něj vzal, a nabízel jí peníze, když mu je vrátí. Taťánu tehdy zarazilo hlavně jméno firmy. Technocom byla společnost jejího otce. Jenže Jevgenij se o tchánův byznys nikdy nezajímal.
Vždycky říkal, že je na to příliš složitý, že on je jednoduchý člověk, který umí utáhnout šroub a natáhnout kabel. A teď se mělo ukázat, že o firmě věděl víc, než kdy přiznal? Když muž odešel, Taťána si uvědomila, že jí nabídl peníze za dokumenty, aniž by tušil, že je dcerou majitele Technocomu. Nosila přece Jevgenijovo příjmení.
Celé dny se pak snažila přijít na to, co to všechno znamená. Vzpomněla si na to, jak Jevgenije poznala. Bylo to v pátém ročníku vysoké školy. Přisedl si k ní, sebevědomě se usmál a řekl, že je očividně nejhezčí a nejchytřejší dívka na přednášce.
Románek se vyvíjel rychle. Brzy jí nabídl sňatek. „Udělám všechno pro to, abys byla šťastná,“ sliboval. Taťána tehdy srovnávala jeho rozhodnost s Jevgenijem, který ji kdysi odmítl.
Jmenoval se Jura a znala ho od dětství. Potkali se, když jí bylo patnáct, u vchodu, kde se zoufale snažila dostat domů vzpouzející se štěně boxera. Jura jí ukázal, jak psa správně zvedat, a pak se nad ní ujal patronátu. Naučil ji všechno o péči o psa a při těch procházkách se z nich stali přátelé.
Jura byl jiný než všichni kluci, co znala. Když mu jednou řekla, že její pes Arčí je zbabělec, protože se bojí brouka, vysvětlil jí, že Arčí znamená statečný. A pak jí vyprávěl, že její jméno Taťána znamená paní z rodu Tatiů, po starověkém italském králi. Poslouchala ho a cítila, jak se jí v hlavě otevírá úplně nový svět.
Časem si všimla, jak se na ni dívá. Tím dlouhým, něžným pohledem, ze kterého jí běhal mráz po zádech. Když jí bylo sedmnáct, pozvala ho na své narozeniny. On odmítl s tím, že nemá čas.
Urazila se a řekla mu spoustu ošklivých věcí. Až potom se od sousedky dozvěděla pravdu. Jura neměl dvě holky, jak si představovala. Měl dvě malé sestry, sedmiletou Ninu a desetiletou Máše.
Jejich otec zemřel a matka se z žalu propila. Jura, přestože byl nezletilý, se o ně staral sám, obcházel celý vchod a prosil sousedy, aby před komisemi potvrdili, že je u nich všechno v pořádku. Taťána se za své chování styděla. Začala Máše doučovat matematiku a Jurovi pomáhat, jak mohla.
O rok později jí rodiče koupili vlastní byt. Čekala, že se k ní Jura nastěhuje. Místo toho se zdráhal. Tvrdil, že si svou rodinu musí zabezpečit sám, že nechce sedět na krku jejímu otci.
„Počkej na mě,“ prosil. Taťáně jeho zásady připadaly zastaralé a směšné. „Juro, my to spolu nezvládneme,“ řekla mu tehdy. Podíval se na ni očima plnýma bolesti a řekl: „Ale já tě miluju, Táňko.
“ Odpověděla mu něco ve smyslu, že láska nestačí. Naposledy jí řekl: „Kdyby mě potřebovala, zavolej a já přijdu. “
Už se nikdy neviděli. O pár měsíců později se v Taťánině životě objevil Jevgenij.
A teď, po letech manželství, seděla v kuchyni a přemýšlela, jestli svého muže vůbec znala. Začala prohledávat byt. Prošla knihovnu, zásuvky s dokumenty, všechno, kde by se daly schovat papíry. Nic nenašla.
Už chtěla přestat, když si všimla, že svatební fotografie na stěně visí nakřivo. Když ji narovnávala, všimla si, že rám k stěně nepřiléhá. Zezadu byla přilepená malá plochá obálka s klíčem. Klíč byl příliš malý na dveře, ale příliš velký na šperkovnici.
A pak jí to došlo. V Jevgenijově garáži stál malý trezor. O půl hodiny později seděla v kuchyni a před ní ležely balíčky dokumentů. Všechny se týkaly firmy jejího otce.
Byly tam kopie smluv, zakladatelské dokumenty, výpisy plateb, protokoly z kontrol. Téměř kompletní přehled práce firmy za poslední tři roky. A jeden ručně psaný list. Poznala Jevgenijův rukopis.
Byl to podrobný plán na nepřátelské převzetí společnosti. V textu se opakovala slova jako úvěrová smlouva, odkup dluhu, bankrot. Taťánou projel ledový mráz. Jevgenij se několik let systematicky připravoval na to, aby jí sebral otcovu firmu.
Ona mu byla jen záminkou, krytím. Kdyby nezemřel tou absurdní smrtí, utopením v malé říčce, dokonal by svůj plán. A všechno by spadlo na ni, protože to díky ní se dostal do rodiny. Tři dny seděla a nemohla to vstřebat.
Nejdřív chtěla jít za otcem a bratrem. Ale byla příliš zdrcená. A pak si vzpomněla na Jurova slova. „Kdyby mě potřebovala, zavolej a já přijdu.
“
S rozechvěním vytočila jeho číslo. Když uslyšela ten známý tichý hlas, málem jí vypadl telefon z ruky. „Ahoj, Táňuško,“ řekl klidně, jako by se rozešli včera. Domluvili si schůzku v kavárně.
Celou dobu před schůzkou přemýšlela, co si obléct, jak se nalíčit. A pak se zastavila. Vždyť je to její Jura. Jemu na tom nikdy nezáleželo.
V kavárně vstal, aby ji přivítal. Byl stejně vysoký a štíhlý jako kdysi. Usmál se a natáhl k ní ruku. Na prstu se mu leskl snubní prsten.
„Ty jsi ženatý? “ zeptala se zbytečně. „Jsem,“ odpověděl s úsměvem. „Mám dvě úžasné děti, práci, kterou miluju, a dva psy.
A mám svou milovanou drahou kamarádku z dětství, která soudě podle všeho potřebuje pomoc. Že? “
Seděla proti němu a slzy jí tekly po tvářích. Jura, kterého znovu našla a hned zase ztratila, jí utíral oči papírovými kapesníky.
„Neplač. Jestli máš průšvih, dáme to do pořádku. Slibuju. Teď mi všechno povíš a společně vymyslíme, co dál.
“
A Taťána v té chvíli pochopila jednu věc. Kdysi svou lásku zradila a přišla o ni. Ale aspoň se naučila poznat, co je skutečný cit.