Ten muž stál u krbu a já držela v kapse jed. Tři kapky do vína a všechno by bylo vyřešené. De La Croix mi dal rozkaz, sliboval jsem mu celý život poslušnost. Ale když se na mě lord Thorn podíval,…

Modrá lahvička byla menší než dámský náprstek. Sabina ji držela mezi prsty a věděla, že tři kapky stačí, aby se z anglického lorda stala jen tichá zpráva na stole plukovníka De La Croix. Tehdy ještě netušila, že právě ta nepatrná věc ji jednou donutí váhat mezi rozkazem a vlastním srdcem. Déšť v Paříži toho odpoledne neustával.

Bubnoval do vysokých oken sídla v ulici Saint-Dominique, jako by někdo neúnavně klepal na sklo. V pracovně vonělo mokré dřevo, vosk na parketách a starý papír. Na stěnách visely mapy Evropy s vyznačenými pohyby armád. Nad krbem hleděl z portrétu císař Napoleon.

Přísný a vzdálený. Sabina Duvalová stála u okna a prsty žmoulala krajkový okraj kapesníku. Patřil její matce. Brala si ho vždy, když věděla, že ji čeká rozhovor, po němž se člověk nemůže vrátit úplně stejný.

Bylo jí třiadvacet a uměla stát nehnutě tak dlouho, že si jí služebnictvo někdy všimlo až ve chvíli, kdy promluvila. Učili ji tomu. Neprojevovat strach, neuhnout očima, neprozradit dlaněmi, že uvnitř se všechno třese. Za jejími zády plukovník Maurice De La Croix rozkládal dokumenty na těžký dubový stůl.

Každý list položil rovnoběžně s hranou desky. Byl to muž, který nesnášel nepořádek ani na stole, ani v lidských duších. „Mademoiselle Duvalová,” ozval se konečně. Jeho hlas byl hluboký, ale ne hlasitý.

Takovým hlasem člověk neprosí. Takovým hlasem se oznamuje rozsudek. „Posaďte se, prosím. ”

Sabina se pomalu otočila.

Člověk, který by ji viděl poprvé, by si možná všiml především její krásy, šedozelených očí, tmavých vlasů stažených do přísného účesu, štíhlé šíje a pohybu, který připomínal tanečnici. Jenže Sabina se nenaučila ladnosti kvůli plesům. Taneční mistr ji učil držet rovnováhu na parketu. Později ji jiní učili, jak se neslyšně přiblížit ke stolu, kde leží dopis, jak se usmát tak, aby muž zapomněl zavřít zásuvku.

Usedla proti plukovníkovi a narovnala záda. Matka jí kdysi říkávala, že aristokratka musí sedět rovně, i kdyby se kolem ní hroutil celý svět. Sabině tehdy bylo osm let a svět se opravdu hroutil. Revoluce vzala jejich dům, jméno, bezpečí a nakonec i rodiče.

De La Croix ji našel po letech mezi příbuznými, kteří ji trpěli spíš ze zvyku než z lásky. Dal jí střechu nad hlavou, vzdělání, cíl a potom jí pomalu, trpělivě, téměř otcovsky vysvětlil, že ve válce se některé ženy nestávají manželkami ani matkami, ale nástrojem. Sabina mu za mnohé vděčila a právě proto ho někdy nenáviděla tišeji než kohokoli jiného. „Víte, proč jsem vás povolal?

” zeptal se. Nebyla to skutečná otázka. „Předpokládám, že pro mě máte úkol, plukovníku,” odpověděla klidně. De La Croix se lehce usmál.

Úsměv zůstal jen na rtech. Oči se ani nepohnuly. „Mimořádně důležitý. ” Přisunul k ní složku.

Na horní straně ležel portrét muže kreslený pevnou a jistou rukou. Sabina se na něj podívala déle, než chtěla. Vysoké čelo, rovný nos, rozhodná brada, tmavé vlasy, které se jakoby nenechaly úplně zkrotit. Ale nejhorší byly oči.

I na papíře působily živě. Nebyla v nich prázdná pýcha salonního hejska. Byla v nich ironie, únava a cosi, co se nedalo jednoduše pojmenovat. „Lord Quentin Thorn,” řekl De La Croix.

„Anglický aristokrat, dvaatřicet let, panství Thornhill v hrabství Kent, Oxford. Francouzsky, italsky i německy mluví lépe než mnozí diplomaté. Nikdy se neoženil. ”

Sabina obrátila další list.

Ve složce byly opisy dopisů, hlášení agentů, záznamy schůzek, jména přístavů a časy odjezdů lodí. Všechno působilo čistě, uspořádaně, přesvědčivě. Právě tím to bylo děsivé. „A pro nás?

” zeptala se. „Pro nás byl dosud cenným zdrojem,” odpověděl plukovník. „Předával nám informace o pohybu lodí, o rozmístění vojsk. Díky některým jeho zprávám jsme zachránili stovky mužů, možná tisíce.

Jenže v poslední době se jeho informace začaly rozcházet se skutečností. Máme důvod se domnívat, že Thorn hraje dvojí hru s námi i s Brity. ”

V pracovně bylo slyšet jen déšť a tikání hodin. Sabina si všimla, že De La Croix má u manžety drobnou skvrnu od inkoustu.

Taková maličkost by ho jindy rozčílila. Dnes si jí nevšímal. To znamenalo, že je neklidný víc, než dává najevo. „Co ode mě žádáte?

” zeptala se, i když odpověď už cítila v kostech. Plukovník vstal a přešel k oknu. Dlouho hleděl na šedou Paříž. Když se otočil, v jeho tváři nebyl vztek, jen únava člověka, který už dávno přestal počítat mrtvé podle jmen.

„Za týden se v Londýně koná ples u vévody z Rutlandu. Vy odjedete jako madame Sabina de Valmont, francouzská aristokratka, vdova, emigrantka, která se po letech ústraní vrací do světa. Seznámíte se s lordem Thornem. Získáte jeho důvěru a potom ho odstraníte.

”

To slovo dopadlo na stůl tišeji než „zabijete” a právě proto znělo hůř. „Jak? ” zeptala se Sabina. De La Croix otevřel zásuvku a vytáhl malou sametovou skříňku.

Položil ji před ni. „Nový prostředek našich chemiků. Tři kapky do vína, čaje, vody. Bez chuti, bez zápachu.

První nevolnost se objeví po několika hodinách, potom slabost, potom srdce. Lékař řekne, že to byla náhlá indispozice. ”

Sabina otevřela skříňku. Uvnitř ležela lahvička z modrého skla.

Hladká a krásná jako ozdoba z dámského stolku. Vzala ji do ruky. Byla chladná. Ten chlad jí prošel prsty a zastavil se někde pod žebry.

„Pokud je opravdu dvojitý agent,” řekla po chvíli, „proč ho neodhalíme Britům? Ať si se svým zrádcem poradí sami. ”

De La Croix se pousmál. Tentokrát v tom úsměvu bylo něco téměř smutného.

„Protože pravda je v našem řemesle nejdražší luxus. Mrtvý Thorn uzavře otázku. Živý Thorn ji otevře. ”

Sabina položila lahvičku zpět do skříňky.

„Rozumím. ”

„Ne,” řekl tiše. „Nerozumíte a doufám, že nikdy nebudete muset rozumět úplně. ” To ji překvapilo.

Na okamžik v něm zahlédla ne velitele, ale staršího muže, který si možná kdysi také myslel, že některé hranice nepřekročí. Pak se jeho tvář opět zavřela. „Odjíždíte pozítří. Musíte působit jako žena, která ztratila rodinu a majetek.

Ale ne vkus. Přepych ano, okázalost ne. Smutek ano, zoufalství ne. Londýn miluje trpící krásky, ale jen pokud trpí upraveně.

”

Sabina vstala a skříňku schovala do záhybu šatů. „Úkol chápu. ”

„Věřím vám,” řekl De La Croix a potom dodal tišeji: „Vaše matka by na vás byla hrdá. ”

Sabina už měla ruku na klice.

Ta věta jí zastavila tak prudce, až se jí sevřely pěsti. Matka, která rozdávala chléb u zadních vrat, když se ve městě začalo hladovět. Matka, která ji učila, že čest není titul, ale způsob, jak se člověk chová ke slabším. Sabina se neotočila, jen přikývla a vyšla.

Její pokoj byl malý, ale jediný prostor v celém domě, kde mapy a rozkazy neměly hlavní slovo. Na stolku stál miniaturní portrét matky. Vedle něj stará hrací skříňka a knihy s otcovými poznámkami na okrajích. Sabina se posadila k oknu, otevřela složku a znovu se podívala na portrét Quentina Thorna.

„Co jste zač? ” zašeptala francouzsky. Co člověka vašeho postavení dovede ke zradě? Peníze, msta, nuda, nebo něco, co ve spisech nikdy nebývá?

Té noci usnula až nad ránem. Dešťové kapky se v okně slévaly do křivých čar a Sabině se zdálo, že všechny vedou jedním směrem – k moři, k Anglii, k muži, kterého ještě neznala a přesto už o něm přemýšlela víc, než bylo bezpečné. O dva dny později nastoupila do kočáru. V zavazadlech měla šaty, šperky, dopisy, knihy a modrou lahvičku ukrytou tak důmyslně, že by ji nenašel ani zkušený celník.

Měla také nové jméno – madame de Valmont. A pod tou maskou Sabina Duvalová, žena s rozkazem zabít. Londýn ji přivítal mlhou, uhelným kouřem a vlhkostí, která se držela v rukavicích i ve vlasech. Dům v Mayfair vypadal přesně tak, jak měl.

Krémový kámen, černé dveře, mosazné klepadlo ve tvaru lví hlavy. Dveře otevřela paní Colincová, starší hospodyně v černých šatech. Měla úzké rty, ruce popraskané od práce a oči ženy, která v domech urozených lidí viděla už tolik, že se dávno přestala divit. V ložnici voněly bílé růže.

Sabina počkala, až bude sama. Potom vytáhla sametovou skříňku, otevřela tajnou přihrádku v toaletním stolku a lahvičku tam ukryla. Modré sklo se na okamžik zalesklo vedle kartáče na vlasy. Vypadalo skoro nevině a možná právě proto se jí udělalo nevolno.

Následující dva dny se nesly v přípravách. Madame Dupréová, francouzská modistka s ostrým jazykem, dorazila hned ráno. Pro první vstup do londýnské společnosti vybrala temně modré šaty, skoro černé, ale při světle svící se v nich objevoval safírový lesk. „Budete působit chladně,” prohlásila spokojeně.

„A chlad je někdy svůdnější než oheň. ”

Večer před plesem Sabina znovu otevřela Thornův spis. Četla o Etonu, Oxfordu, cestách po Evropě, o matce, která zemřela, když mu bylo deset, o otci, který sloužil králi a prý nikdy neodpouštěl slabost. Bylo tam všechno, co se dá zapsat do hlášení.

Nebylo tam však nic z toho, co člověka opravdu vysvětluje. Jestli si pamatuje vůni matčiných rukavic. Jestli se směje nahlas nebo jen koutkem úst. Jestli zradil z chamtivosti, nebo proto, že se někde v jeho životě něco pokazilo tak tiše, že si toho nikdo nevšiml.

Sabina složku zavřela. „Zítra uvidím člověka, ne portrét. ” A potom se opravila. „Cíl.

Uvidím cíl. ”

Ples u vévody z Rutlandu se konal v jeho londýnském sídle na Piccadilly. Sabinin příchod nezůstal bez povšimnutí. Neudělala nic okázalého.

Právě naopak. Vešla, jako by jí podobné domy celý život očekávaly. Uvnitř zářily lustry, v zrcadlech se lámalo světlo svící a orchestr hrál valčík. Vikomt Ashford, postarší gentleman s šedými licousy, se k ní přiblížil téměř okamžitě.

„Madame de Valmont, dovolte, abych vás přivítal. Znal jsem vašeho zesnulého manžela v Paříži. ” Byla to předem připravená věta. Vikomt byl zaplacený, aby otevřel dveře, které by se cizí Francouzce jinak otevíraly pomalu a neochotně.

Sabina se usmívala, odpovídala, skláněla hlavu ve správných chvílích, přitom očima hledala jediného muže. A pak ho spatřila. Lord Quentin Thorn stál u krbu obklopen několika gentlemany. Byl vyšší, než čekala.

Široká ramena, dokonale padnoucí frak, tmavé vlasy s lehkou vlnou, tvář opálená víc, než bylo u salonních mužů obvyklé. Nevypadal jako člověk, který tráví život jen u karet a večeří. Vypadal jako muž, který zná vítr na pobřeží a rozhodnutí, o nichž se nemluví nahlas. Jakoby ucítil její pohled, zvedl hlavu.

Sabina strnula. Nebezpečné bylo, že se na ni nepodíval jako na novinku večera. Podíval se na ni, jako by v davu poznal někoho, koho už dlouho hledal. Usmál se, ne široce, ne naučeně, jen maličko, skoro opatrně.

Potom se omluvil svým společníkům a zamířil k ní. „Madame,” pronesl, když se zastavil před ní. „Vím, že bych měl vyčkat řádného představení, ale kdybych čekal, možná by mi vás někdo odvedl a já bych si to nikdy neodpustil. ” Jeho francouzština byla téměř bezchybná, jen na některých slovech zůstal nepatrný anglický stín.

„Pak jste, milorde, porušil pravidlo s velmi dobrým odůvodněním,” odpověděla. „Lord Quentin Thorn. K vašim službám. ” Vzal její ruku.

Jeho dlaň byla teplá a pevná. Políbil jí prsty a zvedl oči dřív, než by bylo společensky pohodlné. Sabina ucítila drobné mrazení v zápěstí. Rozhněvalo ji to.

Tělo jí zrazovalo příliš brzy. „Tančíte, madam? ” zeptal se. „Když je hudba snesitelná.

”

„Pak doufám, že orchestr neurazí váš vkus. Smím? ” Nabídl jí rámě. Všechno šlo přesně podle plánu.

Přesto měla Sabina při prvním kroku na parket pocit, že plán zůstal někde za ní u stěny mezi cizími úsměvy. Valčík začal pomalu. Quentin ji vedl jistě, ne okázale. Vnímal její pohyb, přizpůsoboval se, nechával jí prostor.

To byla maličkost, ale Sabina si jí všimla. „Londýn o vás dnes večer mluví,” řekl. „Londýn mluví o každém, kdo přijede zvenčí. ”

„Ne.

Takhle ne. ”

„A jak tedy? ”

„S odporem, zvědavostí a obavou. To je velmi slibná směs.

”

Sabina se poprvé nepatrně usmála doopravdy. „Měl byste si dávat pozor, milorde. Dáma, která vyvolává obavu, nemusí být bezpečná. ”

„Bezpečných dam jsem poznal dost.

Bývá s nimi velmi klidno a velmi prázdno. ”

Ta věta jí zasáhla víc, než měla. Odvrátila oči k lustrům. „Vy mluvíte, jako byste se nudil vlastním životem.

”

„Ne nudil,” řekl po chvíli. „Spíš unavil některými jeho částmi. ” Pak se odmlčel. To mlčení nebylo prázdné.

Bylo v něm něco zadržovaného. Sabina to poznala. Sama tak mlčela často. Když hudba skončila, zůstali stát o zlomek vteřiny déle, než se slušelo.

V sále si toho všimlo několik párů očí. „Madame de Valmont,” řekl Quentin tišeji, „směl bych vás zítra navštívit? ”

Sabina věděla, co má odpovědět. „Budu vás očekávat.

”

Políbil jí ruku znovu, tentokrát kratčeji, ale jeho palec se nepatrně dotkl její rukavice, jako by chtěl ověřit, že je skutečná. Když odešel, přistoupil k ní vikomt Ashford se sklenkou šampaňského. „Madame způsobila rozruch. Lord Thorn netančí s cizinkami.

Jen tak. ”

„Možná má rád francouzskou konverzaci. ”

„Možná,” řekl vikomt, ale neusmál se. „A možná má rád nebezpečí.

Dejte si pozor. Ten muž má za sebou příliš mnoho cest a příliš málo vysvětlení. ”

To bylo první malé potvrzení. Zvěsti o něm nežily jen v pařížských spisech.

Londýn je šeptal také. Sabina by měla cítit uspokojení. Místo toho jí bodlo cosi nepříjemného. Když se vrátila domů, dům už byl tichý.

Sabina vystoupala po schodech, sundala rukavice a posadila se před zrcadlo. Potom otevřela tajnou přihrádku. Lahvička ležela na svém místě. Tři kapky.

V té chvíli si představila Quentinovu ruku na šálku, jeho hlas, drobnou vrásku u oka, když se usmál. Rychle přihrádku zavřela. Jsi agentka, řekla si. On je cíl.

Jenže poprvé za mnoho let to nestačilo. Ráno bylo na Londýn nezvykle jasné. Paní Colincová přinesla snídani. Sabina snědla sotva polovinu housky.

Hospodyně si toho všimla, ale nekomentovala to. Jen při odchodu řekla: „Návštěvy po plesech bývají únavné, madam. Zvlášť ty, na které člověk čeká. ”

Ve dvě hodiny se ozvalo zaklepání.

Sabina seděla v salonu s knihou v ruce – Byronem ve francouzském vydání. Četla stejný řádek už popáté a nevěděla, co v něm stojí. „Lord Quentin Thorn, madame,” oznámila paní Colincová. Quentin vstoupil s kyticí bílých lilií a růží.

V denním světle vypadal méně jako hrdina z portrétu a víc jako skutečný muž. Měl lehce unavené oči a u krku vázanku tak bezchybnou, že bylo jasné, že si na ní dal záležet víc, než by přiznal. „Madame de Valmont,” uklonil se. „Děkuji, že jste mě přijala.

”

„Slíbila jsem to. ”

„V tom případě si budu muset vážit vašeho slova víc než vlastního spánku. Ten mě dnes v noci opustil. ”

Sabina nalévala čaj.

Když Quentin přijal šálek, jejich prsty se dotkly. Sabina neuhnula. To byla chyba. Nebo možná první malá neposlušnost vůči vlastnímu strachu.

„Čtete Byrona? ” zeptal se. „Ano. Je v něm mnoho pýchy a mnoho bolesti.

”

„To je směs, která lidi přitahuje. A někdy i ničí. ”

Rozhovor plynul. Quentin se ptal na Paříž, na její život, na manžela.

Sabina odpovídala podle legendy. Měla připravené věty o mladém manželství, ztrátě a dlouhém smutku. Místo toho se jí vybavila matka, otec, dům, který už neexistoval, a dívka, kterou kdysi bývala. „Velmi jste milovala svého manžela?

” zeptal se Quentin. Ta otázka mohla být drzá. Z jeho úst však vyzněla tiše, téměř opatrně. „Milovala jsem tak, jak miluje velmi mladý člověk.

Čistě, oddaně, ale možná víc představu než skutečnost. Časem člověk pozná, že největší city nejsou vždy ty, o nichž se nejhlasitěji mluví. ”

Quentin položil šálek. Vypadal, jako by ho ta odpověď překvapila.

„Věříte ještě na lásku? ”

Sabina se chtěla usmát. Nepodařilo se jí to. „Chci, ale s každým rokem je to těžší.

”

„Tomu rozumím. ”

„Opravdu? Muž s vaším jménem, majetkem a vzhledem jistě netrpí nedostatkem obdivu. ”

„Obdiv není totéž co láska.

Obdiv se dívá na titul, na dům, na místo u stolu. Láska by se měla dívat i tam, kde člověk není tak lichotivý. ”

Byla to prostá věta. A přesto Sabinu zneklidnila víc než komplimenty na plese.

„Možná jste nikomu nedovolil podívat se tak blízko,” řekla. Quentin se krátce zasmál, ale nebylo v něm veselí. „Možná ne. Možná je snažší nechat o sobě kolovat pověsti, než někomu vysvětlovat pravdu.

”

To bylo ono. Dveře maličko pootevřené. Sabina se napila čaje, aby získala několik vteřin. „Slyšela jsem, že hodně cestujete po Evropě.

”

Jeho tvář se změnila nepatrně. Jen sval u čelisti se pohnul. „Ano. Umění, architektura, knihovny, staré rukopisy.

Kontinent má mnoho pokladů, které Anglie nemá. ”

„A jen proto cestujete? ”

Quentin se na ni podíval tak soustředěně, že by méně zkušená žena sklopila oči. Sabina ne.

„Proč se ptáte? ”

„Protože nevypadáte jako muž, který cestuje jen za obrazy. Máte oči člověka, který ví, kde jsou zadní vchody. ”

Na okamžik bylo ticho tak ostré, že Sabina slyšela vlastní dech.

Zašla daleko, příliš daleko na druhý den známosti. Quentin vstal a přešel k oknu. „V dnešní době má tajemství každý. Zvlášť lidé, kteří přežili revoluce, války a ztráty.

Vy také něco skrýváte, madam? Nemám pravdu? ”

Sabina sevřela šálek pevněji. „Všichni skrýváme své bolesti.

To z nás ještě nedělá zločince. ”

Quentin se otočil. V jeho pohledu už nebyla lehkost plesu. „Ne, nedělá.

” Vrátil se a posadil se blíž než předtím. Ne tak blízko, aby porušil pravidla. Dost blízko, aby mezi nimi vzduch ztěžkl. „Sabino,” řekl poprvé jejím jménem.

„Od chvíle, kdy jsem vás včera uviděl, mám pocit, který se mi nelíbí a zároveň se ho nechci vzdát. Jako byste mi připomínala něco, co jsem dávno ztratil. Ne někoho. Něco.

Možnost mluvit bez hry. ”

Sabina se nehýbala. Všechno v ní křičelo, že právě tohle je nejnebezpečnější okamžik. Ne polibek, ne dotek.

Důvěra. Důvěra byla cesta k úspěchu mise a zároveň k pádu. „Známe se jeden den,” řekla. „Vím.

Takové věty byste neměl říkat ženě, o níž nic nevíte. ”

„Možná o vás nevím fakta. Ale fakta bývají někdy nejméně pravdivá část člověka. ”

Tohle bylo příliš blízko.

Sabina položila šálek na stolek, aby nebylo vidět, že se jí ruka třese. Quentin si toho stejně všiml. Nepoznamenal to, jen ztišil hlas. „Chci vás znovu vídat.

Nežádám sliby, jen čas. ”

Sabina se podívala na jeho ruce. Na ukazováku měl malou jizvu, starou a světlou. Něco takového ve spise nebylo.

A právě ta jizva, drobná a zbytečná, ji zneklidnila víc než všechna hlášení dohromady. Spis znal jeho cesty, neznal jeho ruce. „Kdybyste zjistil,” řekla pomalu, „že vás někdo klame, že se k vám přiblížil z důvodu, který by vás ranil, dokázal byste odpustit? ”

Quentin se zamračil.

„To je zvláštní otázka. ”

„Přesto na ni odpovězte. ”

Dlouho mlčel. „Záleželo by na tom, proč lhal.

Kdyby to dělal ze zištnosti nebo krutosti, ne. Kdyby ho k tomu dohnaly okolnosti, strach, povinnost, pokusil bych se pochopit. Neříkám, že by to nebolelo. ”

Sabina přikývla.

V hrdle jí pálilo. „Klamete mě? ” zeptal se tiše. Mohla se zasmát, mohla otázku obrátit v žert, mohla zahrát uraženou vdovu.

To všechno uměla. Místo toho se na něj podívala a nedokázala ze sebe dostat nic než pravdu zahalenou do mlhy. „Nejsem tím, čím se zdám. ”

Quentin neucouvl.

Jen se na ni díval, jako by mu ta věta nepřinesla odpověď, ale potvrzení něčeho, co už tušil. „Ani já ne,” řekl. Ta prostá slova mezi nimi zůstala ležet jako zapečetěný dopis. Vstal a přešel ke krbu.

Vzal do ruky rukavice, pak je zase položil. Poprvé působil nejistě. „Musím vám něco říct. Ne dnes.

Ještě ne. Známe se příliš krátce a já jsem se příliš dlouho učil nedůvěřovat. Ale brzy, slibuji. Až vám to řeknu, pochopíte, proč cestuji, proč kolem mě kolují pověsti.

”

Sabině se rozbušilo srdce. To mohlo být přiznání. Mohla stát na prahu pravdy, kvůli níž přijela. Stačilo zatlačit, položit správnou otázku.

Místo toho řekla: „Až budete mluvit, budu poslouchat. ” Byla to chyba. Lidská, zbytečná, nebezpečná chyba. A přesto v té chvíli nedokázala říct nic jiného.

Quentin se k ní přiblížil neprudce, jako by se bál vyplašit ptáka. „Mám pocit,” řekl tiše, „že jsme oba uvězněni v životech, které nám někdo připravil. Vy ve svém smutku, já ve svých povinnostech. Ale když se na vás dívám, nevidím vdovu z Paříže ani krásnou cizinku z plesu.

Vidím ženu, která se velmi dlouho držela zpříma, protože si nesměla dovolit klesnout. ”

Sabina zavřela oči jen na vteřinu. Quentin zvedl ruku a odhrnul jí pramen vlasů z tváře. Byl to dotek tak opatrný, až se zdál pokorný.

Sabina věděla, že by měla ustoupit. Neustoupila. V tom se ozvalo zaklepání. Paní Colincová vstoupila s výrazem, který byl zdvořilý, ale pevný.

„Promiňte, madam. Je téměř pět hodin. Připomínám, že se máte připravit na večerní přijetí u lady Mortonové. ”

Sabina o žádném přijetí nevěděla.

Quentin pochopil okamžitě. Otevřené dveře, slušnost, čas, který se příliš natáhl. „Madame de Valmont, děkuji za váš čas,” řekl a vzal si klobouk a rukavice. „Bylo mi potěšením, milorde.

”

Když jí na rozloučenou vzal ruku, vtiskl jí do dlaně složený lístek. Udělal to tak obratně, že by si toho nikdo nevšiml. Sabina ucítila papír pod rukavicí jako žhavý uhlík. „Brzy,” zašeptal.

„Prosím. ”

Odešel. Teprve když se za ním zavřely dveře, Sabina klesla na pohovku. Potom rozložila lístek.

Bylo na něm napsáno spěšným pevným rukopisem: „Zítra v poledne. Hyde Park u Serpentine. Musíme mluvit bez svědků. Prosím přijďte.

Q. ”

Sabina četla ta slova znovu a znovu. Schůzka o samotě. Park, stromy, méně očí.

Příležitost, na kterou by dobrá agentka čekala. De La Croix by byl spokojen. Jenže Sabina necítila uspokojení. Cítila strach, který neměl nic společného s odhalením.

Byl horší. Byl to strach, že když se zítra podívá Quentinovi do očí, už nebude schopná vidět v něm jen zrádce. Pomalu vyšla do ložnice a otevřela tajnou přihrádku. Modrá lahvička tam čekala.

Sabina ji vzala do ruky. Byla stejně chladná jako první den. Tři kapky, slyšela v duchu hlas De La Croixe. Tři kapky a Quentin Thorn zemře.

Ale co přesně by tím skončilo? Jeho život, její mise, nebo poslední zbytek Sabiny Duvalové, která kdysi jako malá dívka věřila, že čest znamená chránit život, ne ho tiše odměřovat do sklenice? Zítra v poledne půjde do Hyde Parku. A poprvé od chvíle, kdy opustila Paříž, si nebyla jistá, zda si s sebou ponese zbraň nebo důkaz, že ještě není pozdě přestat být zbraní.

Noc v londýnském domě byla tichá jen zdánlivě. Sabina seděla ve tmě a držela Quentinův lístek tak pevně, až se papír na kraj pomačkal. V Paříži by plukovník De La Croix za takovou slabost stačil dát jeden pohled. Povinnost nejdřív, říkával.

Cit až potom, pokud na něj zbyde místo. V jiné části Londýna nespal ani Quentin Thorn. Stál u okna své pracovny a díval se na tmavou zahradu. V jeho životě bylo dost žen, aby věděl, jak vypadá obdiv, vypočítavost i půvab naučený před zrcadlem.

Sabina měla z každého něco a právě proto ho znepokojovala. Byla příliš klidná tam, kde se jiné ženy ptaly. Příliš přesně volila slova. Když se smála, oči jí někdy zůstaly bdělé, jako by v duchu počítala vzdálenost ke dveřím.

Quentin to viděl od první chvíle a přesto ho k ní táhlo něco silnějšího než opatrnost. Ráno přišlo bez milosti. Sabina si vybrala tmavozelené vycházkové šaty. Nenápadné, bez výšivky.

V kapse pláště ležela lahvička. Když si ji tam zasunula, ucítila přes látku její tvrdý tvar. Dnes, řekla si potichu francouzsky. Dnes to skončí.

Jenže neznělo to jako slib, spíš jako prosba, aby jí někdo odporoval. Cesta k Hyde Parku trvala asi dvacet minut. Hyde Park byl toho rána prázdnější než obvykle. U Serpentine u starého dubu stál Quentin.

Neměl klobouk, vítr mu cuchal vlasy. Ruce držel sepnuté za zády, hlavu skloněnou k vodě. Z dálky nevypadal jako zrádce. Vypadal jako muž, který se celou noc hádal sám se sebou.

Sabina se zastavila jen na okamžik. Právě takoví lidé bývají nejnebezpečnější, připomněla si. Ti, kterým člověk uvěří dřív, než si toho všimne. Quentin se otočil, jakmile zaslechl její kroky.

V jeho tváři se objevila radost. Ne ta společenská, naučená, ale prudká a téměř chlapecká. Sabinu to zasáhlo víc než jakékoli vyznání. „Sabino,” řekl a vykročil k ní.

„Přišla jste? Přiznám se, že jsem se bál. ”

„Slíbila jsem to. Své sliby držím.

”

Na tu větu se jí okamžitě sevřelo hrdlo. Držela své sliby. De La Croixovi slíbila poslušnost, Quentinovi schůzku, sobě kdysi dávno slíbila, že přežije za každou cenu. Dnes se ty sliby postavily proti sobě jako tři lidé u jednoho stolu.

Šli podél vody a pak odbočili na úzkou pěšinu, kde stromy rostly hustěji. Zastavili se na malé mýtině obklopené vrbami. Quentin se otočil k Sabině. Vypadal unaveněji než na plese.

„Včera jste se mě ptala, zda mám tajemství. Mám a nejsou malá. Kdyby je slyšeli nesprávní lidé, mohl bych skončit na šibenici nebo s kulkou v zádech. Přesto vám je dnes povím.

”

Sabina znehybněla. Prsty se jí samy přiblížily ke kapse. „Mluvte,” řekla. Quentin se krátce prošel po mýtině, jako by si potřeboval rozchodit vlastní strach.

„Už pět let pracuji pro britskou rozvědku, ale ne tak, jak si možná myslíte. Nepředávám zprávy proto, aby jedna země srazila druhou. Dělám všechno, co mohu, aby válka nesežrala další chlapce. ”

Sabina se zamračila.

„Chlapce? ”

Podíval se na ni. „Můj bratr Edward. Bylo mu devatenáct.

V dopise stálo, že zemřel rychle, důstojně. Tak se píší dopisy matkám, aby neumřeli hned s nimi. Později jsem četl skutečné hlášení. Čtyři hodiny ležel v bahně a volal matku.

Čtyři hodiny, Sabino. A pak někdo v Londýně u oběda posunul vlaječku na mapě o palec dál. ”

V jeho hlase nebyla vznešená řeč. Byla v něm stará rána, která se nikdy nezacelila.

Jen ji naučil nosit pod vestou. „Předávám informace oběma stranám,” pokračoval. „Francouzům takové, aby nešli do útoku, který by je stál tisíce mrtvých. Britům takové, aby evakuovali civilisty dřív, než se z města stane hrob.

Někdo tomu říká dvojíhra. Já tomu říkám zoufalý pokus udržet lidi naživu. ”

„Francouzská rozvědka vás považuje za zrádce,” vydechla Sabina dřív, než si stačila dát pozor. Quentinův pohled se zostřil.

„Odkud víte, co si o mně myslí francouzská rozvědka? ” zeptal se tiše. Sabina odvrátila oči. „Nejdřív dopovězte,” požádala.

„Ne. Teď je řada na vás. Věděl jsem, že nejste jen emigrantka hledající místo ve společnosti. Byla jste příliš připravená, příliš pozorná.

Kdo jste, Sabino? ”

Mohla lhát. Uměla to tak dobře, že by jí možná uvěřil i v té chvíli. Mohla se urazit, odejít, sehrát uraženou dámu.

Mohla sáhnout po lahvičce a vyřešit všechno beze slov. Místo toho se v ní něco unaveného posadilo na zem a odmítlo vstát. „Přijela jsem do Londýna, abych vás zabila,” řekla. Na mýtině bylo ticho.

Quentin se nepohnul. Jen jeho ruka, do té chvíle volně spuštěná, se pomalu sevřela. Sabina pokračovala dřív, než ztratila odvahu. „Plukovník De La Croix mě poslal.

Francouzská rozvědka vás má za muže, který prodává informace oběma stranám pro vlastní prospěch. Měla jsem vás svést, získat vaši důvěru a potom vás odstranit. Tiše, bez skandálu. ” Sáhla do kapsy, vytáhla lahvičku a položila ji na dlaň.

„Tři kapky. Ve víně, ve vodě, v čaji. Vypadalo by to jako slabé srdce. ”

Quentin se díval na lahvičku, ale neucukl.

„Měla jste k tomu dnes příležitost. Proč jsem tedy živý? ”

To byla otázka, před kterou celou noc utíkala. Sabina sevřela lahvičku tak pevně, až jí hrana skla zatlačila do kůže.

„Protože vám věřím víc než spisu, který mi dali. Protože když jste mluvil o bratrovi, nehrál jste. A protože jsem unavená z toho, že mi někdo cizí říká, koho mám nenávidět. ” Hlas se jí zlomil, ale nepřestala.

„A protože jsem se do vás zamilovala, ať to zní jakkoli hloupě, ať mě za to čeká cokoli. ”

Neplakala krásně. Plakala jako člověk, kterému došly síly. Quentin zůstal stát.

Dlouhou chvíli nic neudělal. Pak k ní pomalu přistoupil. „Dejte mi to,” řekl. Sabina mu podala lahvičku.

Čekala, že ji hodí do trávy nebo rozbije o kámen. Quentin ji jen vzal mezi dva prsty, podíval se na zátku a schoval ji do vlastní kapsy. „Proč ji neničíte? ” zeptala se.

„Protože důkazy se neničí jen proto, že bolí. A protože vám chci věřit, ale nejsem blázen. ”

Ta věta ji zvláštně uklidnila. Nebyl dokonalý muž z pohádky, který po vyznání zapomene na všechno nebezpečí.

Byl zraněný, opatrný a přesto tu zůstal. „Sabino,” řekl tišeji. „Mohla jste mě zabít. Neudělala jste to.

To není maličkost. ”

„Zradila jsem De La Croixe. Zradila jsem Francii. ”

„Možná jste poprvé nezradila sama sebe.

”

Zavrtěla hlavou. „Tak jednoduché to není. ”

„Ne,” připustil. „Není.

” Klekl si vedle ní do mokré trávy, ačkoli si tím ušpinil kalhoty jako obyčejný školák. „Věděl jsem, že jste přišla kvůli mně. Nevěděl jsem přesně proč. Myslel jsem na svádění, vydírání, možná únos.

Jed na to jsem nepředpokládal, to přiznávám. ”

Sabina přes slzy vydechla něco mezi smíchem a vzlykem. „To vás uklidňuje? ”

„Ne.

Jen mi to připomíná, že bych neměl být domýšlivý. ”

Poprvé od rána se v ní na okamžik uvolnilo napětí. Bylo to absurdní. Stáli v parku, mezi nimi vražedný rozkaz a přiznaná láska, a on si dovolil suchý unavený žert.

Právě proto působil pravdivěji než všechna velká slova. „Co teď? ” zeptala se. Quentin vstal a podal jí ruku.

„Teď musíme být rychlí. De La Croix nesmí vědět, že jste odmítla splnit rozkaz. Dokud si myslí, že mise pokračuje, máme čas. ”

„Čas na co?

”

„Na důkazy. Na ochranu. Na cestu k člověku, který by mohl pochopit, že nejsem nepřítelem Francie. ”

„Ke komu?

”

„K Talleyrandovi. ”

Sabina zvedla oči. To jméno znala. De La Croix ho vyslovoval s kyselým úsměvem, jako by mluvil o hedvábné rukavici skrývající nůž.

Ministr, diplomat, muž, který přežil tolik režimů, že mu mnozí nevěřili už jen z principu. Ale také člověk, o němž se šeptalo, že válku nepovažuje za svatý oheň, nýbrž za drahou nemoc státu. „Vy ho znáte? ”

„Dvakrát jsme se setkali neoficiálně.

Naslouchal, což je mezi mocnými vzácnější než odvaha. Pokud mu předložím záznamy své práce, možná pochopí, že naše činnost může sloužit oběma zemím. ”

„Naše,” zopakovala. Quentin se na ni podíval a v jeho tváři bylo něco opatrného.

„Jen pokud se pro to rozhodnete. ”

Sabina se zadívala k jezeru. Voda byla šedá, klidná, lhostejná. Celý život ji někdo vedl za ruku.

Nejdřív rodiče, potom útěk, potom De La Croix a jeho strohá pravidla. Dnes poprvé před ní nestál příkaz, ale volba. „Chci vidět důkazy,” řekla. „Ne krásná slova.

Dokumenty. ”

Quentin přikývl. „Správně. ” Nečekal slepou důvěru a právě proto jí připadal důvěryhodnější.

„Dnes večer přijď do Thornhillu. Je to mé venkovské sídlo asi hodinu od Londýna. Mám tam archiv. Dopisy, záznamy, jména prostředníků, výsledky operací.

Uvidíš všechno. ”

„Sama? ”

„Ano. A nikomu neříkej, kam.

”

Sabina se pousmála bez veselí. „To by v jiném příběhu znělo jako past. ”

„V našem také. Proto máš právo nepřijet.

”

Dlouho se na něj dívala, pak přikývla. „Přijedu. ”

Quentin zvedl její ruku a políbil ji. Ne jako v salonu, ne zlehka, ale tiše, téměř s ostychem.

Potom se naklonil a políbil ji na ústa. Byl to polibek muže, který ví, že na něm možná závisí víc než touha. Sabina zavřela oči a na kratičký okamžik v ní umlkly všechny hlasy. Výcvik, strach i slovo zrada.

Když se od sebe odtáhli, Quentin se pokusil o slabý úsměv. „Musím říct, že nikdy předtím mě nepolíbila žena, která měla v plášti můj rozsudek smrti. ”

„A já jsem nikdy nelíbala muže, jehož smrt jsem měla zařídit, v tak dobrém střihu šatů,” odpověděla. Smích jim nevydržel dlouho, ale stačil.

Stačil k tomu, aby oba zůstali lidmi. Z parku odešli odděleně s odstupem několika minut. Sabina kráčela rychleji než ráno. V kapse už neměla jed.

A právě ta prázdnota ji děsila, jako by přišla o poslední kus starého života. Večer v osm přijel kočár s erbem na dvířkách. Uvnitř voněla kůže, vlna a slabě levandule. Na sedadle ležel lístek: „Čekám na tebe.

Neboj se. ” Sabina lístek složila a schovala za živůtek. Thornhill se vynořil ze tmy za dlouhou alejí starých dubů. Dům byl pevný, starý, místy porostlý břečťanem, s vysokými okny a šedým kamenem, který pamatoval víc zim, než člověk unesl.

Quentin čekal před vchodem. Sám otevřel dvířka kočáru a podal jí ruku. „Vítej v Thornhillu,” řekl. Ta věta byla jednoduchá.

Právě proto Sabinu píchla pod žebry. Uvnitř hořel oheň. Sabina si všimla drobností, které by jiní přešli. Odřeného madla na zábradlí, místa u krbu, kde kámen ztmavl od mnoha zim, vázy s čerstvými narcisy, knih položených na židli, jako by je někdo četl a jen na chvíli odběhl.

Thornhill nebyl muzeum. Žil. A právě to jí zlomilo víc než jeho velikost. Quentin ji zavedl do knihovny.

Místnost byla vysoká, teplá, plná tmavého dřeva a knih od podlahy ke stropu. Na stolku čekala karafa vína, dva poháry a talíř se studeným masem, chlebem a sýrem. Sedli si k ohni, ne příliš blízko. Mezi nimi ležel malý stolek a na něm složka převázaná tmavou stuhou.

„Dám ti důkazy. Ale než je otevřeš, musíš znát Edwarda. Jinak uvidíš jen data a čísla. ”

Sabina přikývla.

„Můj bratr byl o pět let mladší. Uměl se smát tak, že mu lidé odpouštěli hlouposti dřív, než je dokončil. Věřil ve slávu, čest a uniformu, protože mu nikdo včas neřekl, jak páchne pole po bitvě. ” Zmlkl.

Vzal do ruky pohár, ale nepil. „Snažil jsem se ho odradit. Ne dost. To je pravda, kterou si nosím.

Byl jsem starší bratr. Měl jsem být tvrdší. Místo toho jsem mu řekl pár rozumných vět a nechal ho odejít. ”

Sabina se ho nedotkla.

Některé bolesti se při prvním vyprávění nesmějí hladit. „Oficiální dopis přišel v úterý,” pokračoval. „Matka zrovna kontrolovala prádlo. Když viděla pečeť, sedla si na židli a nepustila z ruky povlak na polštář.

Řekli nám, že Edward padl okamžitě. Později jsem se dostal k hlášení. Pravda byla jiná. ”

„Čtyři hodiny,” zašeptala Sabina.

Quentin přikývl. „Čtyři hodiny. Pak sáhl po složce a podal ji. Tady začalo všechno, co jsem od té doby udělal.

Ne z čistoty. Ze vzteku, viny a později z přesvědčení. Proto chci, abys četla pozorně. A pokud najdeš lež, řekni mi to.

”

Sabina rozvázala stuhu. Uvnitř byly dokumenty psané pečlivou rukou, některé anglicky, některé francouzsky, několik šifrovaných přepisů, seznamy jmen, data, poznámky na okrajích. Červenec 1811. Předána zpráva o rozmístění britského loďstva u Lisabonu.

Francouzské velení ustoupilo od útoku, který by skončil jistou porážkou. Poznámka na okraji: Odhad zachráněných mužů nejméně 2000, včetně raněných. Říjen 1811. Předána zpráva o plánovaném úderu u Badajozu.

Britové vyklidili civilní část města. Poznámka: Matky s dětmi odvedeny dva dny před obléháním. Únor 1812. Zprostředkován nepřímý kanál přes neutrální obchodníky.

Výsledek: žádný mír, ale první výměna zajatců bez zbytečných průtahů. Stránka za stránkou. Ne všechno bylo čisté. Některé operace selhaly.

U jedné Quentin vlastní rukou připsal: „Pozdě. Vina moje. Zpráva zadržena o den déle. ” U té poznámky byla malá skvrna, jako by na papír kdysi dopadla voda.

Sabina zvedla oči. „Proč jsi mi ukázal i neúspěchy? ”

„Protože mír se nedá stavět na vybraných pravdách. ”

Sabina odložila jeden list a vzala další.

„Zachránil jsi tisíce lidí. ”

Quentin se hořce usmál. „A další tisíce nezachránil. ”

„Nejsi Bůh.

”

„Ne. Jen muž, který si to občas vyčítá, jako by měl být. ”

V té nedokonalé větě byl Quentin pravdivější než kdy dřív. Nebyl jen ušlechtilý zachránce se vznešeným cílem.

Byl člověk, který pořád počítal mrtvé, i když mu nikdo nedal právo ani moc všechny zachránit. Sabina zavřela složku a položila na ni dlaně. „Chci ti pomoct. ”

„Víš, co tím říkáš?

”

„Ano. ” Podívala se mu přímo do očí. „Celý život jsem dělala to, co mi přikázali. De La Croix mi dal střechu, výcvik, smysl.

Nezapomenu na to. Ale Francie není jen on. Nejsou to ani kanceláře, ani složky s červenou pečetí. Jsou to ženy, které čekají na dopisy, chlapci, kteří se ještě neuměli holit, děti, které se schovávají pod stůl, když venku duní děla.

Pokud tvoje práce chrání je, pak nechci stát proti tobě. ”

Quentin k ní natáhl ruku. „A co všechno, co jsi udělala předtím? ”

Sabina strnula.

„Na to se ptáš jako soudce? ”

„Ne. Ptám se jako muž, který tě chce milovat a nechce si vymýšlet krásnější verzi tvého života. ”

Dlouho mlčela, pak řekla: „Lhala jsem.

Sváděla jsem lidi, které jsem nemilovala. Předávala jsem jména mužů, kteří potom zmizeli. Jednou jsem nechala dopis na místě, kde ho měl najít manžel ženy, která nám překážela. Do týdne byla zničená.

Řekli mi, že to bylo nutné. ” Odvrátila tvář. „A já jsem tomu chtěla věřit, protože jinak bych musela žít s tím, že jsem jen poslušná a zbabělá. ”

Quentin jí nepospíchal utěšit.

Jen seděl vedle ní a držel její ruku. „Nejsem nevinná,” dodala. „Ani já ne,” řekl. „Jen jsme se dnes oba rozhodli, že nebudeme pokračovat stejnou cestou.

”

Teprve tehdy se o něj opřela. Ne jako dáma v románu, která omdlévá do náruče, ale jako unavený člověk, který si dovolí na chvíli nepodpírat sám sebe. Mluvili dlouho do noci. O dopise Talleyrandovi, o kurýrovi, kterému Quentin věřil, protože mu kdysi zachránil bratra ze španělského zajetí.

O zprávě pro De La Croixe, která měla vypadat jako běžné hlášení. „Kontakt navázán. Lord Thorn projevuje zájem, ale je opatrný. K provedení úkolu je třeba více času.

” Bude to znít věrohodně, řekla Sabina. „De La Croix ví, že nespěchám, když je třeba trpělivost. ”

„A co když ti uvěří jen napůl? ”

„Pak pošle někoho, aby si mě ověřil.

” To byla první trhlina v jejich plánu. Malá, ale ostrá. Quentin jí nabídl, aby zůstala přes noc. Řekl to opatrně, téměř neobratně, jako muž, který umí vyjednávat s ministry, ale neumí požádat ženu, aby nezmizela ve tmě.

„Nemusíš se bát. Dám ti pokoj pro hosty. Zamkneš se. Ráno tě odvezu zpět do Londýna.

Jen dnes tě nechci posílat samotnou zpátky. ”

Sabina věděla, co by o tom řekla londýnská společnost. Ale potom si uvědomila, jak zvláštní je bát se pověsti ve chvíli, kdy jí hrozí smrt. „Zůstanu,” řekla.

Té noci, když ležela v hostinském pokoji, přišel Quentin ke dveřím. „Budu vedle,” řekl. Sabina přistoupila k němu a položila mu ruku na hruď. Cítila pod prsty tlukot jeho srdce.

Silný, živý. Srdce, které mělo dnes přestat být. „Děkuji,” řekla, „že jsi mě dnes neodsoudil dřív, než jsem domluvila. ”

On odpověděl: „Děkuji tobě, že jsi nesáhla do kapsy.

” Nebylo to krásné vyznání. Byla to pravda a v té chvíli jim stačila. Ráno napsala Sabina dopis De La Croixovi. „Podávám zprávu o průběhu mise.

Kontakt s objektem navázán. Lord Thorn projevil očekávaný zájem. Zůstává však obezřetný. Ke splnění úkolu potřebuji více času, abych získala jeho plnou důvěru.

Žádám o tři týdny. Nezklamu vás. Madame de Valmont. ” Když dopis dočetla, zůstala sedět s perem nad papírem.

Nezklamu vás. Ta slova ji pálila nejvíc. De La Croix by je četl jako slib vraždy. Ona je psala jako odklad smrti.

Quentin psal dopis Talleyrandovi. Jeho rukopis byl rychlý, jistý, místy téměř netrpělivý. „Obracím se na vás ve věci, která nesnese odkladu. Jsou mi známy vaše snahy hledat cestu k rozumnému urovnání mezi našimi zeměmi.

Disponuji informacemi a doklady, které mohou zabránit dalším zbytečným obětem. Žádám o možnost předložit je osobně prostřednictvím důvěryhodného spojení. Lord Quentin Thorn. ”

„Bude to stačit?

” zeptala se Sabina. „U Talleyranda nikdy nevíš, co stačí. Ale víš, co ho zaujme? Možnost, že někdo jiný udělá první krok a on nebude vypadat slabě.

”

Dopoledne strávili přípravami a zbytek dne Quentin Sabině ukazoval panství. Stáje voněly senem a kůží. V oranžerii se na skle srážela voda a mezi citroníky stála stará lavička, kde prý jeho matka četla dopisy. U rybníka se posadili na lavičku.

Sabina se dívala na dům v dálce a najednou si dovolila otázku, kterou by před týdnem považovala za dětinskou. „Přemýšlel jsi někdy, že bys prostě zůstal tady, zavřel dveře, nechal válku mužům, kteří tolik chtějí? ”

„Každý den. Ale pak bych slyšel Edwarda v každém tichu.

”

„A až to skončí? ”

Podíval se na ni opatrně, jako by se bál postavit sen příliš blízko k realitě. „Až to skončí, chtěl bych tady žít. Opravovat střechu, hádat se zahradníkem o růže, stárnout bez toho, abych každé zaklepání považoval za rozsudek.

”

Sabina sklopila oči. Dítě, obyčejný život. Věci tak prosté, že pro ni byly téměř nedosažitelné. „Je to krásné,” řekla.

Quentin odpověděl: „Je to podmíněné. Pokud přežijeme. ”

Když se vraceli do domu, majordomus Quentinovi podal složený lístek. Quentinovi po prvním řádku ztvrdla tvář.

„Co je? ” zeptala se Sabina. „Můj člověk z Londýna. Ve městě se objevil francouzský agent.

Asi čtyřicet let. Jizva na levé tváři. Vyptává se na madame de Valmont. ”

Sabina cítila, jak jí z prstů mizí teplo.

„Henri Duroc. De La Croix mu svěřuje věci, u kterých nechce druhou chybu. Duroc nekřičí, nevyhrožuje zbytečně. Sedí, poslouchá a potom si zapamatuje drobnost, které si člověk sám nevšiml.

”

„Takže tě přijel prověřit. ”

„Ano. A jestli je už v Londýně, De La Croix podezřívá víc, než jsem doufala. ”

Quentin ji vzal za ramena.

Ne prudce, ale pevně. „Zítra se vrátíš do Londýna. Budeš se chovat jako dřív. Pokud tě Duroc kontaktuje, řekneš mu totéž, co v dopise.

Mise pokračuje. Jen potřebuješ čas. ”

„On se nespokojí se slovy. ”

„Pak mu dáme obraz, kterému uvěří.

Zítra večer je ples u lady Chesterfieldové. Objevíme se tam spolu. Budeme dost blízko, aby viděl, že jsi mě získala, ale ne tak hloupě blízko, aby to vypadalo jako zamilovanost. ”

Sabina se na něj podívala.

„To bude obtížné. Hrát za zamilovanost to, co už zamilovanost je. ”

Chvíli mlčeli. Pak Quentin přikývl.

„Ano. To bude nejtěžší. ”

Té noci Sabina zůstala opět v Thornhillu, ale klid z předchozího rána se nevrátil. Ležela v hostinském pokoji a před sebou viděla Durokovu úzkou tvář, jizvu táhnoucí se přes levou tvář a ruce, které si při rozhovoru vždycky skládal na stůl, jako by tím říkal: „Já nespěchám.

Pravda přijde sama. ”

Dveře se po tichém zaklepání otevřely. „Viděl jsem světlo,” řekl Quentin. Nespíš?

„Nemohu. Bojíš se Duroka? ”

„Ano. ” Žádné hrdinské popírání.

„Jsi vycvičená agentka. Umíš skrýt strach. ”

„Dřív ano. Dřív jsem hrála ženy, kterými jsem nebyla.

Vdovu, milenku, uraženou šlechtičnu, bezradnou emigrantku. Teď mám hrát samu sebe z doby před třemi dny a ta žena mi najednou připadá cizí. ”

Quentin si lehl vedle ní přes přikrývku a objal ji tak, aby mohla kdykoli odejít. „Slib mi jednu věc,” zašeptala.

„Když se něco pokazí, zachráníš se. Nepokusíš se mě vytáhnout za cenu vlastního života. ”

„To ti neslíbím. Nežádej ode mě jedinou zbabělost a neříkej jí rozum.

”

„A ty mě nežádej, abych žila s tvou smrtí. ”

Ta věta mezi nimi dopadla těžce. Quentin jí přejel prsty po vlasech. „Pak budeme muset být chytřejší než oni.

Chytřejší než Duroc. Chytřejší než De La Croix. ”

Ráno se návrat do Londýna podobal návratu do klece. Paní Colincová ji přijala v hale.

Její výraz byl stejný jako vždy, jen o půl odstínu pevnější. „Madame, přišel dopis. ” Na stříbrném podnose ležela obálka. Pečeť byla francouzská.

Sabina vyšla do svého pokoje, zamkla dveře a otevřela obálku: „Madame de Valmont, prosím vás o schůzku zítra v poledne v kavárně La Petite France na Bond Street. Máme společné zájmy k projednání. Přítel z Paříže. ”

Durok.

Přijel rychleji, než čekala. A nepsal rozkazy, psal zdvořilosti. To bylo horší. Kavárna La Petite France byla malý podnik, kam chodili francouzští emigranti, když se jim stýskalo po domově.

Durok seděl v nejvzdálenějším rohu. Zvyk mužů z jejich řemesla. Nikdy se neotáčet zády ke dveřím. Byl téměř stejný, jak si ho pamatovala.

Vysoký, šlachovitý, s tváří tak ostře řezanou, až se zdálo, že mu i úsměv musí působit bolest. Jizva mu vedla od levého spánku přes tvář až k bradě. „Vaše zpráva byla stručná,” řekl. „V našem řemesle bývá stručnost bezpečnější než upřímnost.

”

Durok se naklonil o málo blíž. „Plukovník De La Croix je znepokojen. Váš postup je pomalý. ”

„Lord Thorn není venkovský prosťáček, kterému stačí úsměv a lichotka.

Je opatrný, vzdělaný a zvyklý nevěřit nikomu. Kdybych spěchala, ztratím ho dřív, než se k němu dostanu. ”

„Čas je přepych a přepych si teď Francie nemůže dovolit. Každý den, kdy Thorn dýchá, může stát životy našich lidí.

”

„Rozumím naléhavosti. ”

„Ne,” přerušil ji Durok. „Vy ji odkládáte. ” To slovo jí bodlo, protože v něm nebylo jen podezření.

Bylo v něm něco osobního. „Dnes večer bude ples u lady Chesterfieldové. Lord Thorn tam bude? ”

„Ano.

”

„Dobře. Budu tam také. Pod jiným jménem. Chci vidět, jak daleko jste pokročila.

”

Sabina nechala lžičku ležet na podšálku. Kdyby ji zvedla, možná by slyšel nepatrné cinknutí její ruky. „Mám se tedy tvářit, že mě kontrolujete, nebo že mi pomáháte? ”

„Máte se tvářit, že sloužíte Francii.

Pro vaše vlastní dobro doufám, že plukovníka nezklamete. ”

Když vyšla z kavárny, na druhé straně ulice stál Quentin u výlohy knihkupectví a předstíral, že čte noviny. Jejich pohledy se na okamžik setkaly. Sabina sotva znatelně přikývla.

Zatím všechno drželo pohromadě. Zatím. Večer si Sabina vybrala šaty hluboké smaragdové barvy. Vlasy si nechala vyčesat vysoko, aby krk působil křehčeji.

Do uší si vzala drobné perly. Žena, která jde svádět. Žena, která má cíl už téměř v rukou. A přitom, když se podívala do zrcadla, uviděla na okamžik někoho jiného.

Ženu, která se začala bát vlastních lží, protože jedna z nich už přestala být lží. V tanečním sále lady Chesterfieldové zářily lustry tak prudce, že na bílých ramenou dam kreslily studené skvrny světla. Quentin přišel o několik minut později. Našel ji hned přes sál.

V jeho pohledu bylo něco, co nebylo určeno pro Duroka ani pro hosty. Něco teplého, tichého a nebezpečně pravdivého. „Madame de Valmont,” pronesl a políbil jí ruku. Rty zadržel na její rukavičce o vteřinu déle, než dovolovala zdvořilost.

„Dnešní večer byl šedý, dokud jste nevešla. ”

„Milorde, v Londýně je šedé skoro všechno. Jen někteří pánové si toho všimnou pozdě. ”

Když začal tanec, vedl ji pevně, ale ne příliš okázale.

Jen jednou při otočce blízko sloupu jí palcem přejel přes zápěstí, jako by se ptal, zda se drží. Sabina se nezachvěla, odpověděla mu stiskem. Koutkem oka zahlédla Duroka. Stál u vysokého sloupu v tmavomodrém fraku.

Nehleděl na sál. Hleděl jen na ně. „Je tu,” zašeptala Sabina, když je hudba zanesla blíž k oknu. „Vidím ho.

Dejme mu, pro co přišel. ”

Když tanec skončil, nerozešli se. Quentin jí nabídl rámě a s omluvou o teple v sále ji odvedl na terasu. Venku byl chlad.

Zahrada pod terasou ležela ve stříbrném světle měsíce. Quentin ji dovedl k balustrádě. „Musí vidět vášeň,” řekl tiše. „Musí uvěřit, že jsem ztratil rozum.

”

„A ztratil jste ho, milorde? ”

Podíval se na ni tak zblízka, že odpověď nepotřebovala slova. „Už dávno. ”

Sabina zavřela na okamžik oči.

Věděla, že někde za závěsem je Durokův pohled. „Polib mě,” zašeptala. „Ať nemá o čem pochybovat. ”

Quentin se ještě na okamžik zastavil.

Nebyl to muž, který si bere, co chce, jen proto, že může. Zeptal se očima. Sabina přikývla. Pak si ji přitáhl k sobě a políbil ji.

Nebyl to cudný polibek pro společnost. Byl příliš opravdový, příliš dlouho odkládaný. Sabina cítila jeho ruku mezi lopatkami, chlad kamenné balustrády za zády, vůni jeho kabátu a vlastní strach, který se v té chvíli změnil v něco jiného. Když se od sebe odtrhli, Quentin se čelem opřel o její spánek.

„Sabino, nevím, jak dlouho ještě dokážu předstírat. ”

„Tak nepředstírej. Odvez mě odsud,” řekla. „Teď jsi si jistá?

”

„Ano. Durok dostal svůj důkaz a já už dnes nechci patřit tomu jejich stolu v kavárně. ”

Vrátili se do sálu. Sabina se rozloučila s lady Chesterfieldovou s úsměvem tak vyrovnaným, že by jí mohla závidět i dvorní dáma.

U vchodu čekal Quentinův kočár. Jakmile se dveře zavřely, chvíli nastalo ticho. „Ještě můžeš požádat kočího, aby tě odvezl domů,” řekl Quentin. „Kdybych chtěla domů, nešla bych s tebou.

”

„Tímhle tě vystavím skandálu. ”

„Skandál je menší než hrob. ”

V jeho londýnském domě hořel v krbu oheň. Quentin ji vzal za tvář.

„Sabino, jestli chceš přestat, řekni to teď. Stačí jedno slovo. ”

Podívala se mu do očí. Nebyl v nich jen hlad po ní.

Byla v nich i obava, že ji zraní právě tím, že ji miluje. „Nechci přestat. Už jsem přestala dost dlouho žít pro sebe. ”

Později, když leželi ve tmě, Quentin zašeptal: „Nikdy tě neopustím.

” Neznělo to jako hrdinská přísaha, spíš jako prosba, aby mu směla věřit. „Slib mi, že až to skončí, vrátíme se do Thornhillu. A nebude tam žádný cizí dohled, žádné šifry, žádná lahvička v zásuvce. Jen rána, zahrada, dopisy, obyčejné věci.

Já nevím, jestli to budu umět. ”

„Naučíme se to spolu. ”

Ráno přišlo příliš rychle. Zaklepání je oba donutilo strnout.

„Milorde, přijel kurýr. Tvrdí, že jde o naléhavou věc. ”

Quentin se vrátil s dopisem v ruce. Pečeť poznala dřív, než promluvil.

„Od Talleyranda. Souhlasí se schůzkou. Za pět dní v Doveru, v domě jeho důvěrníka, monsieura Laurenta. Do Londýna nemůže přijet otevřeně.

”

„Pět dní. Duroc nebude čekat pět dní. Už teď píše De La Croixovi. ”

„Pošleš ještě jedno hlášení.

Napiš, že plně ovládáš mou důvěru, že máš přístup k domu, k dokumentům, že během týdne bude konec. ”

Sabina se na něj podívala. „Chceš, abych jim dala lež, která nás může zabít? ”

„Chci nám koupit čas.

A co když plukovník rozhodne, že ten čas už nemáme? ”

„Pak budu muset projít přes něj. ”

Sabina se vrátila do svého domu a napsala druhé hlášení: „Plukovníku, mise se blíží ke konci. Lord Thorn mi důvěřuje.

Získala jsem přístup do jeho domu i k jeho dokumentům. Během několika dní bude úkol splněn. Prosím neposílejte další pozorovatele. Jejich přítomnost by mohla vzbudit podezření.

Madame de Valmont. ” Každé slovo bylo lež a přece právě těmi lžemi poprvé bránila něco pravdivého. Pak otevřela tajnou přihrádku. Lahvička s jedem tam ležela zabalená v kousku tmavé látky.

Vzala ji mezi prsty. Stačilo by málo. Kapka do vína, do kávy, do léku proti bolesti hlavy. Smrt nemusela mít tvář.

Mohla být zdvořilá, tichá, čistá. Sabina chvíli držela lahvičku v dlani, potom ji vrátila zpět a přihrádku zavřela. To bylo její první jasné ne. Dva dny plynuly podivně pomalu.

Sabina a Quentin se objevovali tam, kde je společnost mohla vidět. V parku, v lóži divadla, na večeři u starého lorda Pembrokea. Hráli zamilované. Byla to nejjednodušší role jejich života, protože v ní téměř nebyla práce.

A přesto Sabina každé ráno vstávala s kovovou chutí strachu v ústech. Durok byl všude. Jednou u dveří divadla, podruhé u výlohy s rukopisy, potřetí v zadním koutě restaurace. Nechodil za nimi, nemusel.

Stačilo, že věděli, že vidí. Třetího dne přišla zpráva. Stejná kavárna, stejná hodina. Sabina si oblékla šedé šaty bez ozdob a klobouk s úzkým závojem.

Durok nečekal na zdvořilosti. „Plukovníka znepokojuje vaše sblížení s objektem. Příliš mnoho těla, příliš málo výsledků. ”

„Sblížení je výsledek.

”

„Strávila jste noc v jeho domě? ”

„Ano. To byla nutnost. Thorn není muž, kterému lze donekonečna ukazovat dveře a zároveň po něm chtít důvěru.

Kdybych ho odmítla, začal by pochybovat. ”

Durok se předklonil. „Vy jste se ho nezmocnila, madam. Vy jste k němu přešla.

” Ta věta byla příliš blízko pravdě. „Plukovník chce čin. Ne později než do tří dnů. ”

„Do tří dnů?

”

„Ano. Pokud do té doby úkol nesplníte, převezmu ho já. ” Durok vstal. „A ještě něco.

De La Croix mi přikázal připomenout vám, že zrada se trestá smrtí. Nejen u zrádce, ale u všech, kdo mu pomohli. ”

Nenechal jí čas odpovědět. Odešel tak klidně jako člověk, který právě nezměnil cizí život v přesýpací hodiny.

V kočáře čekal Quentin. „Viděl jsem ho odcházet. Co chtěl? ”

Sabina zavřela oči.

„Tři dny. Dal mi tři dny, abych tě zabila. Jinak to udělá sám. ”

Quentin ji vzal do náruče.

„Odjíždíme dnes. Ne zítra, ne podle původního plánu. Dnes v noci. Talleyrand nás čeká až za dva dny.

Budeme čekat v Doveru nebo ho donutíme přijmout nás dřív. ”

Večer v deset vyšla Sabina zadním vchodem. Paní Colincová stála ve dveřích ložnice. „Madam odjíždí jen na krátkou cestu?

” Hospodyně přikývla a podala jí složený šál. „U moře bývá v noci chladno. Vezměte si ho. Ať vás Bůh chrání, madam.

”

Quentinův kočár čekal v sousední ulici. Kola byla ztlumená látkou. Nevšimli si muže ve stínu uličky. Durok stál pod vývěsním štítem zhaslého krámku a sledoval, jak se kočár rozjíždí.

Nehonil se za nimi, jen si zapamatoval směr. Když člověk nastraží past dobře, nemusí běžet za kořistí. Úsvit je zastihl u Doveru. Bílé útesy stály nad mořem jako zdi, které se nebojí žádné armády.

Dům monsieura Laurenta stál stranou na mírném svahu, dvoupatrový, šedý, s okny obrácenými k moři. Dveře otevřel starší muž se šedými vlasy. „Lord Thorn a madame de Valmont,” řekl spíš jako konstatování než otázku. „Pojďte dál.

Čekají na vás. ”

V salonu ve druhém patře u okna stál muž v tmavém kabátci. Opíral se lehce o hůl a pravou nohu měl postavenou trochu jinak, jako člověk, který se naučil proměnit tělesnou nepohodu v důstojnost. Když se otočil, Sabina ho poznala z portrétů: Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord.

„Lord Thorn,” pronesl Talleyrand francouzsky s lehkou ironií. „Nevím, zda mám vaši přítomnost nazvat odvahou nebo nedostatkem představivosti. Kdybych byl jiný člověk, už byste byl mrtvý. ”

Quentin se uklonil.

„Vaše Excelence, riskoval jsem, protože čas se zkrátil. ”

„Čas se vždycky zkracuje, když lidé čekají příliš dlouho. ” Talleyrandův pohled přešel na Sabinu. „A vy, madame de Valmont?

Nebo ne? ”

Sabina se narovnala. „Sabina Duvalová, Vaše Excelence. ”

„Duvalová.

To je jméno, které zní méně jako maska. ”

„Bylo moje dřív, než mě naučili nosit jiné. ”

„A plukovník De La Croix vás naučil nosit i nůž? ”

„Naučil mě přežít.

A také poslouchat. Dnes jsem přišla říct, že už poslouchat nemůžu. ”

Talleyrand gestem ukázal ke křeslům. „Posaďte se.

Příběh, v němž se agentka zamiluje do člověka, kterého měla zabít, obvykle patří do laciných románů. Uvidíme, zda ten váš má alespoň trochu politické hodnoty. ”

Byla to krutá věta, ale ne nesmyslná. Quentin vytáhl z vnitřní kapsy zapečetěnou obálku.

„Tady jsou podmínky, o nichž je britská vláda ochotna neoficiálně jednat. Prostřednictvím zprostředkovatelů. Žádná kapitulace, žádné ponížení. Územní ústupky tam, kde mohou být přijatelné, obchodní dohody, uznání určitých vlivů.

Je to začátek. ”

Talleyrand obálku vzal a četl pomalu. Jen u jedné stránky nepatrně povytáhl obočí. To stačilo.

Muž jako on nedával zájem najevo hlasitě. „Rozumnější, než jsem čekal. Britové jsou unavení. ”

„Stejně jako Francie,” řekl Quentin.

„Francie je hrdá. A hrdost nenakrmí vdovy. ”

„Předpokládejme, že vám věřím,” řekl Talleyrand po chvíli. „Předpokládejme, že se pokusím dostat tyto podmínky před císaře.

Co chcete? ”

„Chceme žít,” řekla Sabina. Řekla to prostě, bez ozdoby. „Lord Thorn riskoval pět let, aby zabránil zbytečným úmrtím.

A já jsem byla poslána, abych ho odstranila. Kdybych to udělala, zabila bych člověka, který pracoval pro mír. Už jsem udělala dost věcí, na které se nechci dívat ve snu. Tohle neudělám.

”

„De La Croix vám to neodpustí. ”

„Vím. ”

„Vychoval vás. ”

„Ano.

”

„A vy ho opouštíte. ”

Sabina sklopila zrak k rukavicím položeným v klíně. „Možná neopouštím člověka. Možná opouštím rozkaz.

”

Talleyrand neodpověděl hned. Přešel k oknu. Venku se moře třpytilo v ranním světle. „Máte nepřátele blíž, než si myslíte?

”

„Ano,” řekl Quentin. „Durok nás sledoval v Londýně a De La Croix už možná ví, kde jsme. ”

Jakoby ta slova přivolala odpověď, z přízemí se ozvalo prudké zaklepání. Ne jedno zaklepání návštěvníka.

Tři tvrdé údery člověka, který nepřišel prosit. Monsieur Laurent se objevil ve dveřích o chvíli později. Tvář měl bledší než předtím. „Vaše Excelence.

Je tu francouzský důstojník, plukovník De La Croix. Žádá, aby s vámi mohl mluvit. Tvrdí, že věc nesnese odkladu. ”

Quentin se postavil před Sabinu dřív, než si to možná sám uvědomil.

„Je z domu jiný východ? ”

Talleyrand zvedl ruku. „Počkejte. Uveďte plukovníka sem,” řekl Laurentovi.

„Jeho lidé zůstanou dole. ”

Sabina slyšela kroky na schodech dřív, než De La Croix vstoupil. Znala ten rytmus. Pevný, neuspěchaný, vojenský.

Vešel v cestovním oděvu. Na botách měl zaschlý prach, kabát pomačkaný, oči zarudlé nevyspáním. Na krku měl černou vázanku a u vesty drobný medailon, který Sabina nikdy dřív neviděla tak zblízka. Byl poškrábaný, často otevíraný.

Jeho pohled se nejprve uklonil Talleyrandovi, potom přejel po Quentinovi a nakonec se zastavil na Sabině. V té tváři nebyla jen zuřivost. Byla tam bolest člověka, který přijel potrestat zradu, ale našel před sebou dceru, kterou si kdysi sám vychoval. „Vaše Excelence,” řekl a uklonil se.

„Omlouvám se za vniknutí. Hledám uprchlé zločince, zrádce Francie. ”

„Plukovníku De La Croix,” Talleyrand ukázal na křeslo. „Posaďte se.

”

„Nepřišel jsem sedět. ”

„To je škoda. U lidí, kteří nepřijdou sedět, je větší pravděpodobnost, že sáhnou po zbraních. ”

„Potřebuji tu ženu,” ukázal De La Croix na Sabinu.

„Složila přísahu, přijala rozkaz, zradila. Musí se zodpovídat. ”

„A kdyby její neposlušnost zachránila tisíce životů? ” zeptal se Talleyrand.

„To je krásná věta pro salony. ”

„To je nepříjemná věta pro vojáky,” odpověděl Talleyrand klidně. „Nemůžete vážně věřit, že anglický špion pracuje pro dobro Francie. ”

„Věřím, že občas se zájmy Francie a Anglie mohou potkat tam, kde obě země už nemají sílu pohřbívat další syny.

”

„Francie nepotřebuje mír, který vypadá jako slabost. ”

„A Francie nepotřebuje ani vítězství, při němž ztratí duši,” řekl Talleyrand. Tentokrát v jeho hlase poprvé zazněla ocel. „Před vámi leží možnost jednání.

Ne kapitulace, ne ponížení. Jednání. ”

De La Croix se obrátil ke Quentinovi. „A vy jste mistr, lorde Thorne.

Pět let jste lhal, prodával tajemství. ”

„Ano,” řekl Quentin. „A každou tu lež bych zvážil znovu, kdyby kvůli ní mohlo zemřít méně mužů. ”

„Nemluvte mi o mrtvých.

” Ta věta byla tichá, ale přetnula místnost. Sabina udělala krok vpřed. „Plukovníku. ” Nebyl to rozkaz agenta.

Byl to zraněný hlas dcery. A právě proto poslechl. De La Croix sáhl k medailonu u vesty. Otevřel ho.

Uvnitř byla drobná miniatura mladého muže v uniformě. „Mému synovi bylo dvacet. Padl u Salamanky. Psali mi, že zemřel statečně.

Takové věty píší lidé, kteří nebudou jeho matce skládat prázdný kabát do truhly. ” Nikdo se nepohnul. „Tak mi neříkejte, že nevím, co válka bere. Vím to.

A právě proto nedovolím, aby jeho smrt skončila kompromisem za zavřenými dveřmi. ”

Sabina k němu pomalu přistoupila. Quentin se jí pokusil zadržet, ale ona jen nepatrně zavrtěla hlavou. „Vy jste mě učil sloužit Francii.

Nikdy jste mě neučil nenávidět děti jiných matek. ”

„Ty mě chceš poučovat? ”

„Ne. Chci vám říct, že kdybych Quentina zabila, nebylo by na světě víc Francie.

Jen o jednoho mrtvého člověka víc. ”

„Vybrala sis jeho? ”

„Vybrala jsem si, že nezabiju nevinného. ”

„Zradila jsi mě, Sabino.

” To už nebylo obvinění pro agenta. Byla to rána. Sabina ji přijala. „Ano.

Jestli věrnost vám znamená zabít ho, pak jsem vás zradila. ”

De La Croix ustoupil o krok, jako by ho nezasáhlo její přiznání, ale její klid. „Vychoval jsem tě. ”

„Vím.

”

„Dával jsem ti jídlo, střechu, práci, jméno, když jsi neměla nic. ”

„Vím. ”

„Miloval jsem tě jako dceru. ”

Sabina si přitiskla ruku k hrudi, ale ne kvůli slzám.

Potřebovala se držet na místě. „A já jsem vás měla ráda jako jediného člověka, který mě po smrti rodičů nenechal na ulici. Právě proto vás prosím. Nezměňte mě v to, před čím jste mě kdysi zachránil.

”

V pokoji bylo takové ticho, že dole bylo slyšet vrznutí dveří. De La Croixova ruka spočinula na jílci zbraně. Quentin se napjal. Talleyrand se nepohnul, jen položil obálku s britskými podmínkami na stůl, aby ji plukovník viděl.

„Plukovníku,” řekl Talleyrand. „Teď nejde o to, zda máte právo ji nenávidět. Možná máte. Teď jde o to, zda jste ochoten dát míru měsíc.

”

„Měsíc? ”

„Měsíc. Předám tyto návrhy císaři. Pokusím se otevřít cestu k jednání.

Pokud se ukáže, že je to pouhá anglická lest, budete mít své důkazy. Pokud ne, možná zabráníme dalším prázdným kabátům v dalších truhlách. ”

De La Croix se díval na Talleyranda dlouho, potom na Quentina. Nakonec na Sabinu.

V jeho tváři se něco pomalu unavilo. Nezměklo, jen unavilo. Jako když člověk drží těžký meč tak dlouho, že mu dlaň krvácí a on si teprve teď všimne, že už nemá sílu ho zvednout. „Dobře,” řekl nakonec.

„Měsíc. Dám vám měsíc, Vaše Excelence. ” Sabina vydechla tak tiše, že to slyšela jen ona sama. „Ale pokud se nic nezmění,” pokračoval De La Croix, „vrátím se.

A tehdy mě nikdo nezastaví. ”

Otočil se ke dveřím. Na prahu se zastavil, aniž by se ohlédl. „Sabino.

Už nejsi má agentka. A už pro mě nejsi dcera. Pokud se znovu setkáme jako nepřátelé, budu se podle toho chovat. ”

Odešel.

Kroky na schodech utichly. Teprve potom Quentin položil Sabině ruku na rameno. Ona se nepohnula, neplakala. Slzy by byly příliš jednoduché.

V ní teď zůstalo místo, kde býval člověk, který ji vychoval. A to místo bolelo tiše. Měsíc v Doveru byl dlouhý jako zima. Sabina a Quentin zůstali v Laurentově domě.

Žili mezi přístavem a oknem do salonu, mezi snídaní, kterou sotva dojedli, a každým zaklepáním, při němž Sabina položila ruku na opěradlo židle, jako by hledala zbraň. Talleyrand odjel do Paříže hned následujícího dne. Slíbil zprávu, jakmile bude moci. Jenže dny míjely a žádný dopis nepřicházel.

Ráno chodívali k moři. Quentin Sabině půjčoval svůj plášť, protože vítr v Doveru si uměl najít cestu i pod kabát. „Až to skončí,” říkával Quentin, když stáli pod útesy, „vrátíme se do Thornhillu. Ukážu ti knihovnu, ve které Edward jako dítě schovával jablka, protože se bál, že mu je kuchařka vezme.

A starou lavičku u jezírka. A skleník. Není velký, ale růžím by se tam dařilo. ”

„Bílé růže?

” zeptala se jednou Sabina. „Bílé, když je chceš. ”

„Nevím, jestli je chci. Jen se chci jednou ráno probudit a nebát se, kdo stojí za dveřmi.

”

Quentin stiskl její ruku. „To bude náš první přepych. ”

Mluvili o budoucnosti opatrně, jako se člověk dotýká porcelánu s prasklinou. O dětech mluvili jen někdy.

O svatbě častěji mlčeli, protože slovo manželství znělo příliš veliké v domě, kde každý dopis mohl přinést konec. Pětadvacátého dne přišel Laurent do jídelny se stříbrným táckem. Na něm ležel dopis. Sabina právě mazala na toast máslo a nůž jí zůstal stát v ruce.

Quentin vstal tak rychle, že židle zaskřípala o podlahu. Pečeť poznal okamžitě. Rozlomil ji. Četl.

Sabina sledovala jeho oči, jeho ústa, barvu v jeho tváři. Neřekl nic tak dlouho, že se jí svět začal zužovat na ten papír. „Quentine? ” zašeptala.

Spustil dopis. V očích měl slzy, ale usmíval se. „Souhlasil. Císař souhlasil s předběžným jednáním.

”

Sabina nevstala hned. Jen na něj hleděla, jako by ta slova musela ještě jednou projít místností a vrátit se pravdivá. „Co jsi řekl? ”

„Talleyrand píše, že návrhy považuje za použitelné.

Že Francie je vyčerpaná víc, než se přiznává. První zástupci se mají sejít na neutrální půdě. Neznamená to mír hned. Ale znamená to začátek.

”

Sabina mu vzala dopis z ruky. Řádky se jí rozmazávaly, ale nejdůležitější slova viděla jasně. Jednání. Dva týdny.

Obě strany. Opatrná naděje. Neklesla na kolena dramaticky. Jen si sedla na nejbližší židli, protože jí náhle povolily nohy.

Papír si přitiskla k ústům a teprve potom se rozplakala. Ne krásně, ne tiše. Plakala jako člověk, který příliš dlouho držel dech. Quentin klekl vedle ní a objal ji.

„Je to jen začátek. Jednání se mohou táhnout měsíce, mohou se rozpadnout. ”

„Ale začnou,” řekla Sabina mezi vzlyky. „Quentine, začnou.

”

Drželi se jeden druhého u jídelního stolu, kde chladl čaj a máslo pomalu měklo na talířku. Velké dějiny nevstoupily do jejich života s polnicemi. Přišly v dopise při snídani mezi drobky chleba. „Co bude s námi?

” zeptala se Sabina později, když se trochu uklidnila. Quentin dopis zvedl. „Je tu ještě konec. ” Četl pomalu, jako by se bál vynechat jediné slovo.

„Pokud jde o lorda Thorna a mademoiselle Duvalovou, jejich čin nebude veřejně jmenován, ale nebyl přehlédnut. Zaručuji jim ochranu na francouzském území. Plukovník De La Croix obdržel rozkaz nezasahovat. Pokud jde o Anglii, domnívám se, lorde Thorne, že vaše vláda bude mít dost důvodů mlčet vděčně.

Jste volní. Žijte rozumně. Štěstí bývá v politice vzácné, v životě ještě vzácnější. ”

Sabina se slabě zasmála skrz slzy.

„To je velmi talleyrandovské požehnání. Ale je to požehnání. ”

„Jsme volní,” řekl Quentin. Chvíli na sebe jen hledli.

Potom vzal její ruce do svých. „Vezmi si mě. Ne proto, že jsme přežili. Ne proto, že je to čestné po Londýně a Doveru a všech těch pohledech.

Vezmi si mě proto, že až budu ráno otevírat oči, chci vědět, že jsi tam ne jako uprchlice, ne jako host, ne jako žena s cizím jménem, ale jako moje žena. A já jako tvůj muž. ”

Sabina se dotkla jeho tváře. Poprvé si všimla, že má u spánku jeden světlý vlas.

Včera by jí to možná uniklo. Dnes jí ta drobnost připadala vzácná. Člověk, kterého milovala, stárne. Znamená to, že žije.

„Ano. Ale bez velkého shromáždění, bez londýnského šeptání. Chci kostel, kněze a tebe. Nic víc.

Ještě šál od paní Colincové. Měla pravdu. U moře je chladno. ”

Vzali se o tři dny později v malém kostele nedaleko pobřeží.

Kostelík měl bělostné zdi, dřevěné lavice ohlazené rukama rybářských rodin a okno, přes které bylo vidět kousek šedého moře. Starý vikář, který měl prsty strnulé věkem, pronesl obřad anglicky a několik vět i francouzsky, protože mu Laurent večer předtím pomohl s výslovností. Sabina měla prosté bílé šaty. Quentin měl tmavý kabátec.

Při slibu se mu jednou zachvěl hlas. Sabina si toho všimla a sevřela mu prsty. Po obřadu šli k moři. Vítr jí rozcuchal několik pramenů vlasů a Quentin se je pokusil neobratně zastrčit zpět.

Povedlo se mu to tak špatně, že se Sabina rozesmála. „Lady Thornová,” řekl a políbil jí ruku. „Jak vám to zní? ”

„Jako jméno, které si budu muset zkusit ráno před zrcadlem.

”

„Nelíbí se ti? ”

„Líbí. Jen jsem jich už nosila příliš. Duvalová, de Valmont.

Jména jako kabáty podle počasí a nebezpečí. ”

Quentin zvážněl. „Tohle není kabát. ”

„Já vím.

Právě proto se ho bojím vzít na sebe. ”

V Doveru zůstali ještě týden. Ranní káva u okna, procházky v drsném větru, večeře u Laurenta, který uměl vyprávět tak suše, že člověk pochopil pointu až o minutu později. V noci spolu mluvili ne o plánech a šifrách, ale o věcech, které si člověk nechává pro chvíle, kdy už nemusí být silný.

Sabina vyprávěla o matce, která jí zpívala staré písně a opravovala jí držení rukou u klavíru. O otci, který ukazoval hvězdy a tvrdil, že člověk se nesmí bát tmy, pokud umí najít sever. O dni, kdy přišli vojáci a z domu zůstala jen převržená židle, rozbitá váza a vůně kouře. Quentin vyprávěl o Edwardovi.

O tom, jak kradli jablka ze zahrady, přestože je kuchařka nechávala v koši právě pro ně. O tom, jak Edward neuměl lhát, protože se vždycky začal smát. O zprávě, která přišla jednoho odpoledne, a o otci, jenž potom tři dny nevstoupil do jídelny. Neuzdravili se jednou větou.

Takové věci se v životě nedějí. Ale začali si dávat do rukou kousky minulosti a zjišťovali, že je ten druhý neunese za ně, ale může je pomoci nést. Do Thornhillu se vrátili za dva týdny. Podzim už zlátl v korunách stromů a vzduch voněl jablky, vlhkou hlínou a kouřem ze vzdálených komínů.

Když kočár zastavil před domem, služebnictvo stálo u vchodu v řadě. Quentin vystoupil první a podal Sabině ruku. „Vítej domů,” řekl tiše. Doma.

To slovo jí zastavilo na posledním schůdku kočáru. Domov pro ni byl dlouho jen místo, které člověk opouští včas, než ho někdo najde. Teď před ní stál dům s teplým světlem v oknech a lidmi, kteří čekali, zda je dokáže přijmout. Držela se důstojně, každému poděkovala, nechala se představit hospodáři, komorné, kuchařce i starému zahradníkovi, který měl hlínu za nehty.

Quentin ji vedl domem. Ukázal jí knihovnu, kde na jednom místě chyběla řada knih, protože Edward tam kdysi opravdu schovával jablka. Ukázal jí malý hudební salon, zimní zahradu, psací pokoj a velkou ložnici s výhledem do zahrady. „Tady spaly lady Thornové dvě stě let.

Teď je to tvůj pokoj. ”

Sabina přešla k oknu. Listí venku pomalu padalo na trávník. „Bojím se,” přiznala.

Quentin k ní přistoupil. „Čeho? ”

„Že nevím, jak se žije normálně. Ráno vstát a nemít úkol.

Otevřít dopis a nezkoumat, jestli není past. Mít služebnou, která přijde s čajem, a necouvnout, když zaklepe. ”

Quentin ji zezadu objal. „Já také nevím, jak se žije bez lží.

Pět let jsem měl každý den jinou tvář. Edwardův pokoj jsem nechal zavřený, protože jsem si myslel, že když do něj nevejdu, nebudu muset přiznat, jak moc mi chybí. Budeme se učit oba. ”

Zprávy o mírových jednáních se postupně šířily po Evropě.

Ne jako zázrak, spíš jako opatrná věta v novinách, kterou lidé četli dvakrát, protože se báli uvěřit. První schůzky proběhly na neutrální půdě. Bylo v nich hodně hádek, málo důvěry, mnoho slov, která se v jedné zemi tiskla jako vítězství a v druhé jako urážka. Ale jednalo se.

To bylo hlavní. Quentin dostal dopis od britského ministra zahraničí. Neobsahoval velké poděkování. Takové věci se v politice nedělají.

Bylo tam jen několik pečlivých vět o užitečných službách a vděčnosti koruny. Quentin dopis přečetl, složil a odložil do zásuvky. „Čekal jsi víc? ” zeptala se Sabina.

„Ne. Možná právě proto mě to neuráží. ”

Sabině přišel dopis od Talleyranda. Psalo se v něm, že císař její čin nepovažuje za službu nepříteli, nýbrž za rozumnou volbu ve chvíli, kdy rozkazy nestačily na skutečnost.

Byla to věta tak chladná a opatrná, že by se pod ní mohl skrýt celý život. Ale znamenala bezpečí. O De La Croixovi se v dopise stálo jen krátce: „Dostal nové jmenování daleko od Paříže. ” Sabina dlouho hleděla na ta slova.

Daleko od Paříže. Daleko od ní. Nebyla v nich milost, ale byl v nich konec pronásledování. Nejpodivnější dopis přišel o měsíc později.

Obálka byla obyčejná, bez úřední pečeti. Rukopis poznala hned a přece se bála ji otevřít. Udělala to až v knihovně, kde Quentin seděl u krbu a opravoval korespondenci s nájemci. „Sabino, nemohu ti odpustit.

Ne. Ještě. Možná nikdy. Ale začínám chápat, proč jsi udělala, co jsi udělala.

Myslel jsem, že když budu věrný válce, zůstanu věrný i svému synovi. Možná jsem se mýlil. Možná by si nepřál, aby za jeho smrt platili další chlapci, které nikdy nepoznal. Buď šťastná.

Kdysi jsem pro tebe chtěl aspoň tolik, i když jsem to neuměl říct. De La Croix. ”

Sabina dopis dočetla a položila ho na klín. Slzy nepřišly hned.

Nejdřív přišla únava. Dlouhá, hluboká, jako když člověk po letech odloží těžký plášť a zjistí, že pod ním má tělo samou modřinu. Quentin vstal a přešel k ní. Počkal, až mu papír podá.

Když dočetl, sklonil hlavu. „Nechal tě jít. ”

„Neodpustil mi. ”

„Ne.

Ale už tě nedrží. ” To byl rozdíl, který Sabina potřebovala slyšet. Den za dnem se učila být lady Thornovou. Nešlo to hladce.

První týden si nechávala pod polštářem malý nůž, dokud ho jednoho rána sama neodnesla do zásuvky. Při zaklepání na dveře se stále narovnala příliš rychle. Vídeňské křeslo si sedávala tak, aby viděla na oba vchody. A teprve po několika měsících si jednou sedla zády k oknu a neuvědomila si to, dokud Quentin nepohladil její ruku.

Na jaře lékař potvrdil to, co Sabina už tušila. Čekala dítě. Neplakala před ním, poděkovala mu, vyslechla jeho rady. Teprve když odešel, zůstala stát u okna s rukou na břiše.

Venku zahradník sázel růže, které s Quentinem vybrali ještě na podzim. Bílé, krémové a několik jemně růžových, protože Quentin tvrdil, že zahrada nesmí být příliš poslušná. „Nevím, jaká budu matka,” řekla, když Quentin vstoupil a přešel k ní. „Já nevím, jaký budu otec.

To mě mělo uklidnit? ”

„Ne. Jen říkám pravdu. ” A právě tím ji uklidnil.

Jaro v Thornhillu rozkvetlo pomalu. Růže se chytly. Ne všechny. Dvě uschly, jedna byla napadena mšicemi a zahradník u ní zamručel, že Francouzky jsou prý krásné, ale ne vždycky vydrží anglické počasí.

Sabina se tomu smála tak upřímně, že se starý muž polekal a začal se omlouvat. „Nechte toho, pane Wilkinsi. Možná má ta růže jen špatnou náladu. ”

Z Bruselu přicházely opatrně dobré zprávy.

Jednání nešla rychle. Jednou se málem rozpadla kvůli jedinému přístavu, jindy kvůli slovu v návrhu smlouvy, které Francouzi považovali za urážku a Angličané za nutnost. Ale pokaždé se našel někdo, kdo zůstal u stolu déle než ostatní. A to někdy stačí, aby se dějiny nezlomily zpět ke krvi.

Jednoho večera seděli v zahradě. Slunce klesalo za stromy a růže vrhaly dlouhé stíny na cestičku. Sabina měla ruku položenou na břiše. Dítě se pohnulo ještě jemně, jako by se jen ptalo, zda je svět venku připraven.

„Cítil jsi to? ” zeptala se. Quentin položil dlaň vedle její. Chvíli čekal.

Dítě se pohnulo znovu. Quentin zůstal úplně nehybný. „To je ono. ” Podíval se na ni s takovým úžasem, až se musela usmát.

Muž, který dokázal jednat s ministry a lhát před špiony, teď ztratil řeč kvůli malému pohybu pod její dlaní. „Jsi šťastný? ” zeptala se. „Bojím se odpovědět, aby se to nerozsypalo.

”

„Tak neříkej nic velkého. ”

Zamyslel se. „Ráno se těším na snídani. To se mi dřív nestávalo.

”

Sabina se zasmála. „To je nejkrásnější vyznání, jaké jsem slyšela. ”

„Myslím to vážně. Těším se na obyčejné věci.

Na tvůj hlas za dveřmi, na to, že se Wilkins hádá s růžemi. Na dopis, který není rozsudek. Na dítě, které mě kopne do dlaně, aniž ví, že jsem lord. ”

Sabina se k němu opřela.

„Já se pořád někdy bojím. ”

„Já vím. Ale už se nebojíš pořád. ” To bylo také vítězství.

Jejich dcera se narodila v srpnu, v den, kdy do Thornhillu dorazila zpráva o podepsaném příměří. V domě bylo horko, okna v ložnici pootevřená. Quentinovi dovolili vstoupit až později. Do té doby chodil po chodbě, zastavoval se u okna, zase se vracel.

Když ho zavolali dovnitř, Sabina ležela bledá a vyčerpaná, ale v náručí držela drobné dítě zabalené v bílé látce. Holčička měla sevřené pěstičky a tvářičku smačkanou nespokojeností, jako by ji svět při příchodu vyrušil z důležité práce. Quentin se zastavil u dveří. „Pojď sem,” řekla Sabina unaveně.

„Nebudu ti ji házet přes pokoj. ”

Přistoupil k posteli a posadil se na kraj. Když mu dceru podala, držel ji tak opatrně, až se Sabina musela pousmát. „Není z porcelánu.

”

Holčička zamžourala a otevřela oči. Měly šedozelený odstín, který v ranním světle připomínal moře u Doveru. Quentin sklonil hlavu, slzy mu stékaly po tváři a on se je ani nepokusil skrýt. „Jak jí budeme říkat?

” zeptal se. „Eleonora. Měla jsem kdysi tetu Eleonoru. Byla laskavá a tvrdohlavá.

To se hodí. ”

„Eleonora Victoria Thornová. Victoria ne po vítězství nad někým. Po vítězství nad tím, co z nás mohlo zůstat.

”

Sabina přikývla. „Je to příliš dlouhé jméno pro tak malé dítě. ”

„Doroste do něj. ”

O měsíc později přijel do Thornhillu Talleyrand.

Cestoval do Londýna kvůli dalším jednáním a zastavil se na jednu noc. Sabina ho přijala v salonu. Eleonora spala v kolébce u okna. „Tohle je výsledek vaší nejméně diplomatické mise,” řekl Talleyrand a naklonil se nad kolébku.

„Křičí víc než kterýkoli ministr,” poznamenal Quentin. „To je dobrý předpoklad pro politiku. ”

Talleyrand vzal dítě opatrně do náruče. Na jeho tváři se objevil vzácný, téměř nehlídaný úsměv.

„Tahle holčička bude žít v jiném světě. Ne dokonalém. Takové světy existují jen v kázáních a špatných básních. Ale snad o něco méně hladovém po krvi.

Jedna smlouva nezastaví všechny války. Ale někdo musí být první, kdo u stolu řekne: Dost. A někdo jiný musí mít odvahu neposlechnout rozkaz, když rozkaz vede jen k další rakvi. ”

Sabina se dívala na dceru v jeho náručí a na okamžik si představila De La Croixe s medailonem, mladou tvář syna, který se nevrátil.

Možná každý mír začíná tím, že někdo konečně přestane počítat mrtvé jako důkaz vlastní pravdy. Když Talleyrand odjel, stáli na terase. Eleonora spala v Sabinině náručí. Drobná hruď se jí klidně zvedala a klesala.

„Myslíš, že se to jednou dozví? ” zeptala se Sabina. „Kdo jsme byli? Co jsem byla?

”

Quentin ji objal i s dítětem. „Jednou ano. Až bude dost stará na pravdu. ”

„A co jí řekneme?

Že její matka přijela zabít jejího otce? ”

„Řekneme jí, že její matka měla možnost poslechnout a neposlechla. Že její otec měl možnost nenávidět a unavil se tím. Že někdy člověk nevyhraje tím, že porazí nepřítele, ale tím, že nedovolí nepříteli zůstat v sobě.

”

Sabina políbila Eleonoru na čelo. „To je těžký příběh pro dítě. ”

„Pak jí ho budeme vyprávět po kouscích. ”

A tak to také bylo.

Eleonora rostla v domě plném knih, hudby, vůně pečených jablek a rozhovorů, které se nevedly jen proto, aby někdo zvítězil. Učila se francouzsky, anglicky a později i trochu italsky, protože Quentin tvrdil, že člověk má znát víc než jazyk vlastního hněvu. Sabina ji učila hrát na klavír stejně trpělivě, jako kdysi její matka učila ji. Někdy přitom musela odejít k oknu, protože určitý tón jí připomněl dům, který shořel v minulosti.

Eleonora se neptala hned. Děti někdy rozumějí mlčení lépe než dospělí. Svět se nestal dokonalým. To by nebyla pravda.

Byly další spory, další tvrdé dopisy, další muži, kteří si u mapy mysleli, že čáry na papíře jsou důležitější než lidé na zemi. Ale mezi Francií a Anglií už nestála stejná propast jako dřív. Stoly nahradily bojiště častěji, než by si kdysi kdo troufl doufat. A Sabina s Quentinem věděli, že jejich podíl na tom se nikdy nebude vyučovat v knihách.

Možná právě to jim dovolilo žít. Roky plynuly. Thornhill se měnil pomalu, jako se mění staré domy, které nepřipouštějí spěch. Růže u terasy zmohutněly.

Edwardův pokoj se jednoho dne otevřel a stal se pokojem plným světla, kde si Eleonora četla na zemi. Sabina přestala nosit nůž pod polštářem. Quentin přestal v noci vstávat k zavřeným dveřím knihovny, když se mu zdálo o krocích na chodbě. Některé bolesti nezmizely, ale přestaly řídit dům.

De La Croix už nikdy nepřijel. Jednou za několik let přišla krátká zpráva přes Talleyrandovy lidi. Žije, slouží, stárne. Pak zprávy ustaly.

Sabina za něj zapálila svíci v kapli Thornhillu. Ne jako za nepřítele a ne jako za otce. Jako za člověka, který ji kdysi zachránil a potom ji málem ztratil znovu. O mnoho let později seděla Sabina v téže zahradě pod růžemi.

Vlasy měla stříbrné a kolem očí jemné vrásky, které nevznikly jen od smíchu, ale i od toho, že člověk přežije dost nocí a přesto se naučí ráno vítat. Na klíně jí seděla vnučka, Eleonořina dcera, malá dívka s vážnýma očima a otázkami, které přicházejí vždycky tehdy, když si dospělí myslí, že už je večer tichý. „Babičko, vyprávěj mi příběh o odvaze. ”

Sabina se podívala na růže.

Některé bílé okvětní lístky už hnědly na okrajích. I krása má svůj věk, pomyslela si. A právě proto je pravdivá. „O jaké odvaze?

”

„O té, kde dědeček skoro zemřel. ”

Z terasy se ozvalo lehké zaklepání hole. Quentin přicházel pomalu, ale stále rovně. Vlasy měl bílé, chůzi opatrnější, ale oči stejné.

Položil Sabině ruku na rameno. „To je dlouhý příběh,” řekl. „Já mám čas,” odpověděla vnučka vážně. Sabina se usmála.

„Tak dobře. Byl jednou jeden muž a jedna žena. Když se setkali, měli být nepřátelé. Ona měla rozkaz, on měl tajemství a oba si mysleli, že vědí, co je povinnost.

A nevěděli. Věděli jen část. Někdy je povinnost těžší než poslouchat. Někdy znamená říct ne člověku, kterého se bojíš.

A někdy také člověku, kterého máš rád. ”

Vyprávěla jí o Doveru, o dopise, o muži s bolavou nohou a ostrým jazykem, o plukovníkovi, který nosil medailon se synovou tváří, o růžích, které ne všechny přežily první zimu. Nevyprávěla všechno. Některé části příběhu patří až dospělým.

Ale řekla dost, aby dítě pochopilo, že odvaha není vždycky výstřel, souboj nebo slavný projev. Někdy je odvaha nechat zavřenou přihrádku s jedem. Někdy je to dopis, který člověk pošle, i když ví, že ho za něj mohou zabít. Někdy je to ruka položená na cizí rameno ve chvíli, kdy bylo snažší odejít.

„A žili potom šťastně? ” zeptala se vnučka, protože děti mají právo na tu otázku. Sabina se podívala na Quentina. V jeho pohledu byl celý jejich život.

Kavárna, terasa, kočár, Dover, kostel, první pláč dítěte, staré dopisy, zahrada po dešti. „Ano,” řekla. „Ne každý den lehce, ale šťastně. Ano.

”

Vítr pohnul růžemi a několik okvětních lístků spadlo na trávu. Vnučka je začala sbírat do dlaně, jako by šlo o poklad. Quentin si sedl vedle Sabiny a jejich ruce se našly na lavičce stejně přirozeně jako před lety u moře. A tady musím udělat něco, co vypravěč obvykle dělá nerad.

Musím se přiznat: oklamal jsem vás. Napoleonské války neskončily proto, že se jedna francouzská agentka zamilovala do anglického lorda. Žádná Sabina Duvalová nepřijela do Londýna s rozkazem zabít Quentina Thorna. Žádný tajný kočár neuháněl v noci k Doveru, aby dva milenci předali Talleyrandovi návrh, který změnil osud Evropy.

Skutečné dějiny byly tvrdší, složitější a často méně laskavé, než bychom si přáli. Vídeňský kongres, jednání mocností, rovnováha sil, strach z dalšího chaosu. To všechno tvořilo svět, v němž se mír nerodil z jediného polibku ani z jediného dopisu. A přece jsem vám ten příběh vyprávěl.

Ne proto, abych přepsal dějiny. Ne proto, abych vám namluvil, že války končí snadno, když se dva lidé vezmou v malém kostele u moře. Kéž by svět byl tak prostý. Vyprávěl jsem ho proto, že i ve vymyšleném příběhu může být pravda, kterou v přesných datech a archivech někdy přehlédneme.

Pravda, že člověk není jen rozkaz, který dostal. Že láska k jednomu konkrétnímu člověku může prolomit nenávist k celému národu. Že odmítnout násilí nemusí být slabost. Někdy je to nejtěžší věc, kterou člověk v životě udělá.

Rozhlédněte se kolem sebe. I dnes se lidé dělí na naše a cizí, na správné a špatné, na ty, kterým se má věřit, a ty, kterým se má přát. I dnes se najdou hlasy, které říkají, že obyčejný člověk nic nezmění, že jeden dopis, jedno ne, jedna podaná ruka nemá cenu. Jenže kdyby tomu všichni uvěřili, nezůstalo by nám vůbec nic.

Sabina a Quentin nežili. Ale jejich volba žije pokaždé, když člověk odmítne ublížit jen proto, že mu to někdo poručil. Pokaždé, když si někdo vzpomene, že na druhé straně nejsou jen nepřátelé, ale také matky, synové, dcery, lidé se svými kuchyněmi, starými kabáty, dopisy v zásuvce a strachem o ráno. Děkuji, že jste se mnou došli až sem.

Jestli vám tento příběh něco připomněl, někoho, kdo se dokázal zastavit v poslední chvíli, nebo naopak někoho, kdo to nedokázal, můžete mi to napsat. Takové příběhy si zaslouží nezmizet beze stopy, protože možná právě v tom je tichá naděje. Ne, že láska vždy snadno vyhraje, ale že bez ní bychom přestali zkoušet být lidmi.