Zvedák se zastavil pár centimetrů nad zámkem kufru. Z remízku se ozval sten. Slabý, ale nepřeslechnutelný. Rezerva byla nasazená, nářadí uklizené, do rodičovského domu zbývalo patnáct minut jízdy.
Stačilo prásknout kufrem, sednout za volant a nechat tmu za sebou. Jenže ten zvuk byl příliš lidský na to, aby se dal ignorovat. Když se ozval podruhé, Jakub kufr zabouchl, ale ne odjel. Vytáhl z auta svítilnu a slezl do příkopu.
Kužel světla přejel po zlomených větvích a nakonec dopadl na ženu. Ležela na boku, kabát rozepnutý, jedna noha bosá. U spánku zasychala krev, levou paži držela nepřirozeně přitisknutou k tělu. Když k ní poklekl, pohnula rty.
Pomozte mi. Telefon neměl signál. Pokus o hovor na 112 se přerušil dřív, než se operátor ozval. Žena otevřela oči a v jejím pohledu nebyl jen strach z bolesti.
“Můj muž,” zašeptala. “Zabili ho. Vyhodili mě, protože jsem to viděla. ” Než stačil vytočit číslo znovu, ztratila vědomí.
Nechat ji tam a jet pro pomoc nepřipadalo v úvahu. Naložil ji na zadní sedadlo, přikryl bundou a rozjel se k rodičům. V lesní lhotě zabrzdil u domu, zatroubil a vyskočil. Ven vyšla matka Alena, zdravotní sestra, s otcem Bohumilem.
Stačil jeden pohled na zraněnou ženu a převzala vedení. Společně ji přenesli do obýváku. Žena se probrala a představila se jako Iveta Horská. Jakubovi svitlo – Horský transport, kamiony, sklady.
Znal ji každý v kraji. Iveta se ale chytila jeho rukávu. “Nevolejte nemocnici. Viktorovi lidé se to dozvědí.
Viděla jsem krev. Řekli, že ránu nepřežiju. ” Alena bez váhání ukončila hovor na záchrance a zavolala kolegyni Petře Nečasové, aby přijela soukromě. Iveta odmítala sanitku i policii.
Prosila, aby je nikdo nenašel. Petra dorazila za hodinu. Prohlédla Ivetu, zkontrolovala její stav a na záznam potvrdila, že žena převoz odmítá a rozumí riziku. Než odešla, řekla Jakubovi: “Viktor Horský si v okolí kupoval loajalitu.
Kdo nešel na jeho stranu, ten věděl, co může ztratit. ” Ráno přišla zpráva o hořícím autě na obchvatu. Iveta zbledla. “To je jeho.
Zabili ho a všechno spálili. ”
V noci k domu přijeli dva muži. Jeden zůstal u auta, druhý se ptal sousedky, jestli neviděla cizí ženu. Když zaklepali na jejich vrata, Bohumil vyšel ven.
“Ať přijde policista a ukáže služební průkaz. ” Muži si vyměnili pohledy a předali vzkaz – nadporučík Toman chce s Jakubem mluvit. Iveta věděla, kdo to je. “Toman patří Viktorovi.
Když tam vstoupíš, David se to dozví dřív, než za tebou zavřou dveře. ”
Přesunuli se do opuštěného domu po strýci Karlovi, schovaného v lese. Jakub se druhý den vrátil do města zjistit, co se ví. V obchodě zaslechl: “Bylo to Horského auto.
Poznali ho podle dokladů a hodinek. ” Na místním oddělení na něj čekal Toman a muž, kterého viděl před svítáním u rodičovského domu. “Mareš přišel,” řekl policista do telefonu, aniž se snažil skrývat. Jakub pochopil, že je to past.
Odešel s tím, že si jde pro doklady, a už se nevrátil. Z dílny kamaráda zavolal otci. “Toman i Kramářův člověk čekali na mě. Odjeďte.
Ihned. ” Bohumil našel v garáži strýcův starý terénní vůz. Motor naskočil až na třetí pokus, ale naskočil. S Ivetou a Alenou zmizeli v lese, zatímco Jakub kupoval nový telefon a předplacenou kartu, aby ho nikdo nevystopoval.
Sešli se u staré včelnice. Iveta měla horečku, ale držela se. Prozradila, že nahrávala Viktorovy hovory, schovala notebook s dokumenty a diktafon. Věděla, že připravoval něco velkého.
“Do domu se musíme dostat,” řekla. “Než všechno vyčistí. ” Radek Vlach, Viktorův obchodní partner, je našel v lese. Tvrdil, že ho Viktor nastavil, že ho chtěl obětovat.
Přinesl kopie převodů, které vedly přes jeho sklad. “Viktor nás všechny držel ve špíně. Každému ukázal jen jeho vlastní skvrnu. ”
Plán byl jednoduchý.
Iveta se vrátí do vlastního domu pro osobní věci a důkazy. Jakub měl všechno natáčet. Když se prokopali zimní zahradou, našli šatnu převrácenou naruby. Pod hromadou šál ležela bílá složka, notebook a diktafon.
Z chodby se ozvaly kroky. Vtěsnali se do výklenku skříně. Do místnosti vstoupil David Kramář. Jakub tiše spustil nahrávání na telefonu.
“Je živá. Mareš ji odvezl. Složka je pryč,” řekl David do telefonu. “Toman to nezvládl.
” Pak se odmlčel. “Nejdřív ona. Mareš potom. O autě se nemluví.
Viktor v něm nebyl. Požár měl tu věc uzavřít. ” Jakub měl na nahrávce všechno. V přízemí se rozezněl alarm – Bohumil s Radkem vytvořili rozptýlení.
Utíkali zadním schodištěm, ale David je spatřil. “Stůjte! ” Výstřel rozřízl tmu. Kulka zasáhla kovový sloupek.
Druhá prosvištěla kolem. Dostali se k autu, zmizeli v lese a vrátili se ke včelnici. Z notebooku vyčetli celou konstrukci. Smlouvy, dodací listy, částky, ručně psané poznámky.
Zvuková nahrávka potvrzovala, že Viktor žije a požár byl připravený. Když ráno vytočili číslo na krajské ředitelství a dožadovali se vrchního komisaře Vávry, z lesa se ozvaly motory. Dvě auta. David a jeho lidé je našli.
Utekli průlezem za regálem, brodili se potokem a schovali se na svážnici. Cestu jim zastavil starý nákladní vůz. Řidič se dlouho díval na zraněnou ženu a na muže za nimi. “Na korbu.
Když se někdo bude ptát, nepotkali jsme se. ” Odvezl je do opuštěného zemědělského areálu. Vávra přijel sám, v nenápadné škodovce. Zkontroloval si průkaz, důkazy nechal protokolárně převzít a Ivetu odvezl do nemocnice.
“Začnu já,” řekl Jakub, když se řešilo, kdo promluví první. “Mám původní záznam z místa nálezu. ” Vávra vyslechl všechny. Když skončil, položil propisku.
“Budeme prověřovat i vaše kroky. Ve spise nesmí chybět nepříjemná otázka jen proto, že odpověď vypadá sympaticky. ”
Z Kramářova telefonu přišla zpráva. “Přiveď Ivetu na místo, kde ji Mareš našel.
Sama. Jinak bude Alena Marešová další. ” Viktor si zvolil místo činu pro poslední jednání. Vávra připravil operaci.
Jakub měl vyjít s atrapou složky. Iveta měla zůstat v chráněném vozidle. Na silnici přijel muž s brýlemi, vousy a knírem. “Nabízím dohodu,” řekl Viktor.
“Dáš mi originály, Iveta podepíše, že nevěděla, co říká. Já zmizím. Úředně jste mrtví. ”
Ze stínu stromů vystoupila Iveta.
Porušila plán. “Jak se jmenoval muž, kterého jsi nechal shořet? ” zeptala se. Viktor odvrátil pohled.
“Nevěděl jsi ani to. ” Když ji chytil za rukáv, policisté zasáhli. Ivetu držel se zbraní u ramene, ale Jakub mu řekl jedinou větu. “Tohle už na nikoho nepřepíšete.
” Na okamžik povolil. Policista ho srazil k zemi. Iveta se zvedla, kolena se jí třásla. “Právě toho lituju, že jsem z ticha zůstala tak dlouho.
”
Vyšetřování pokračovalo přes zimu, jaro i léto. Muž v ohořelém autě nebyl Viktor. Byl to člověk bez domova, kterého drželi ve skladu. Našli jeho sestru.
“Viktor řekl, že nikomu nechyběl,” řekla Iveta. Vávra si přitáhl židli. “Mýlil se. Chyběl sestře.
” Tomana zadrželi v kanceláři. David spolupracoval. Radek dokazoval svou nepřítomnost letenkami a účtenkami. Případ se dostal před krajský soud.
Iveta vypovídala klidně. Popsala krev, úder, hlasy u silnice a světlo, které se pohybovalo v remízku. “Nevím, zda jsem viděla první úder,” řekla. “Vím, že jsem viděla krev.
” Jakub vypovídal po ní. Když se ho obhájce zeptal, proč neodešel, odpověděl: “Protože žena, kterou jsem našel, nemohla odejít sama. ”
Rozsudek nebyl pravomocný. Viktor zůstal ve vazbě, jeho obhájce se odvolal.
Iveta se rozvedla, odstěhovala se do malého bytu a našla si práci. Jakub si otevřel dílnu v Jihlavě. Jejich životy se přestaly řídit rozsudky a termíny. Jednoho večera jí pomáhal pověsit polici.
Jedli koláč s připáleným okrajem a smáli se opatrně. Když řekla “Tak dnes zůstaň,” nezeptal se, na jak dlouho. Zůstal. O měsíce později jeli společně do lesní lhoty.
U odbočky Iveta požádala, aby zastavil. Příkop zarostl novou trávou, ale stromy stály na stejných místech. Dívala se do remízku dlouho. “Myslela jsem, že to místo budu nenávidět.
” “A teď? ” “Teď vím, že právě tady mě někdo našel. ” Natáhl ruku. Vložila do ní prsty sama.
Pojedeme. U Marešových voněly buchty a dřevo z kamen. Po večeři seděli na zápraží. “Víš, čeho se teď bojím nejmíň?
” zeptala se. “Čeho? ” “Ticha. ” Položil jí dlaň na rameno.
“Tak ho chvíli nechme být. ” Druhý den se vraceli do Jihlavy. Za odbočkou se remízek ztratil ve zpětném zrcátku. Jakub se podíval ještě jednou.
Za nimi nebyla žádná cizí světla, jen prázdná silnice. Před nimi stála směrovka na Jihlavu. Iveta položila dlaň na jeho koleno. Auto vyjelo ze zatáčky na rovný úsek.
Jakub už se do zrcátka nepodíval.