Když se na displeji rozsvítilo Romanovo jméno, Ivana sebou trhla. Loktem zavadila o hrnek a čaj se rozběhl přes stůl až k rozepsané studentské práci. Telefon zvonil sotva několik vteřin, ale i to v ní probudilo známý pocit, že už něco zanedbala a za chvíli to bude muset vysvětlovat. „Ano, Romane, kde jsi?
”
Nezvýšil hlas. Mluvil téměř bezbarvě. A právě tahle věcná tichost bývala horší než otevřený vztek. Křik se dal přečkat.
Klidný Roman si obvykle připravoval otázky tak, aby každá odpověď zněla jako přiznání. „Jsem doma. Chystám si materiály na zítřejší semináře. ”
„Před dvěma hodinami ses nedala zastihnout.
”
Ivana se opřela dlaní o hranu stolu. Telefon zůstal vybitý v kabelce. Pro kohokoli jiného drobná nepříjemnost. Roman však v každém zmeškaném hovoru hledal úmysl.
„Zapomněla jsem ho nabít. Všimla jsem si toho až doma. ”
„A mezitím jsi náhodou neviděla svého studentíka? ”
„Měla jsem čtyři semináře a potom poradu.
Odtud jsem jela rovnou domů. Lída Vávrová tam byla se mnou. Můžeš se jí zeptat. ”
„Já mám obvolávat tvoje kolegyně a zjišťovat, kde se moje žena toulá?
Co si o mně vlastně myslíš? ”
Takhle se jejich hovory uzavíraly. Začátek se pokaždé měnil. Konec znala z paměti.
Od chvíle, kdy Roman zachytil Danielův pohled, neexistovala odpověď, která by mu stačila. Podrobnosti označil za předem připravenou lež, stručnost za důkaz, že něco zatajuje. Když se poznali, působil jako člověk, který by ji před nátlakem naopak chránil. Na silvestrovském večírku fakulty zajišťovala jeho bezpečnostní agentura pořadatelskou službu.
Po smrti rodičů se Ivana bála i obyčejných praktických věcí. Roman vyřídil reklamaci kotle, zavolal pojišťovně, našel řemeslníka. První tři roky manželství si jeho rozhodnost vykládala jako péči. Kontrola přicházela po malých dávkách.
Nejdřív se zeptal, kdo píše, pak proč přišla o deset minut později. Nakonec bylo každé vysvětlení podle ní důkazem, že si lež připravila předem. Do jejího kurzu nastoupil Daniel Bartoš. Jazyky mu šly snadno, ale nebyl jen talentovaný.
Na rozdíl od ostatních si dohledával souvislosti, vracel se k opravám a poslouchal, když Ivana vysvětlovala, proč na přesnosti záleží. Měla radost z jeho pokroku a dlouho v něm viděla jen mimořádně schopného studenta. Daniel si však její zájem o svou práci vykládal jinak. Po jedné hodině počkal, až ostatní odejdou, a položil na katedru malou krabičku.
„Paní magistro, chtěl jsem vám poděkovat za všechno, co jste mě naučila. ”
Pod víčkem se leskla stříbrná brož ve tvaru plachetnice. „Danieli, toho je moc. Nemůžu si to vzít.
”
„Když jsem ji viděl, vzpomněl jsem si na vás. Pořád mluvíte, jako by měla vlastní paměť. ”
Ivana už krabičku zavírala, aby mu ji vrátila, když se ve dveřích objevil Roman. Přišel ji vyzvednout.
Nezeptal se, co se děje. Jeho pohled přešel z brože na Danielovu zrudlou tvář a zase zpátky. Od té chvíle se před fakultou objevoval dřív, než jí končila výuka, a večer pokládal její telefon na stůl displejem vzhůru, aby viděl každou příchozí zprávu. Vadily mu konzultace po výuce i společné fakultní akce.
Čím věcněji mu Ivana vysvětlovala, že nic neskrývá, tím pevněji se držel přesvědčení, že právě klid je součástí její lži. Telefon na stole znovu zavibroval. Tentokrát přišla zpráva. „Paní magistro, přijali mě do doktorského studia.
Zítra v pět to chci oslavit v kavárně u Sokolského ostrova. Budu rád, když přijdete. Pro mě by to byl nejlepší dárek. ”
Ivana nechala zprávu otevřenou a položila telefon vedle klíčů.
Stačilo napsat, že nemůže. Místo toho několik minut sledovala blikající kurzor. Nechtěla znovu měnit vlastní rozhodnutí podle toho, co by Roman mohl udělat. Napsala: „Gratuluju, ráda přijdu.
”
Ráno ji vzbudilo bouchnutí dveří. Roman seděl u stolu v pracovní košili a tiskl prsty ke spánkům. Mluvili o opilém hostovi, rozbitém zámku a kolegovi, který zaspal směnu. Skoro obyčejná snídaně.
„Dnes zůstanu déle na fakultě,” řekla, zatímco obracela vejce. „Máme metodickou poradu a pak připravujeme učebnu na jazykovou soutěž. ”
Při posledním slově se jí sevřely čelisti. Pravda by spustila výslech ještě dřív, než by sundala pánev z plotny.
Před odchodem otevřela skříň. Vlevo visel šedý kostým, který nosila téměř automaticky. Vedle něj šaty v barvě hluboké vody, několik let nedotčené. Oblékla si je.
Kdysi si vybírala oblečení podle nálady, v posledních letech podle toho, co Roman nejspíš neokomentuje. Výuka se toho dne vlekla. Po třetím semináři se ve dveřích objevila Ludmila Vávrová, starší kolegyně, s níž Ivana sdílela kabinet. „Dnes vypadáš, jako by sis vzpomněla, že existují i jiné barvy než šedá.
Ráno tě hledal Daniel Bartoš. Řekla jsem mu, že se vrátíš v polední pauze. ”
„Přijali ho do doktorského studia. Chce to oslavit s přáteli a pozval i mě.
”
Ludmila si jí chvíli měřila přes brýle. „Dávej si pozor, Ivano. Na Romana a taky na Daniela. Ten kluk se na tebe už dávno nedívá jako na vyučující.
”
„Je mu třiadvacet. Jen si váží toho, co jsem ho naučila. ”
„Dvanáct let není konec světa a vděčnost mívá různé podoby. ”
„Lído, prosím.
”
„Dobře, nebudu tě vyslýchat. Jen bych nerada viděla, že ses ocitla mezi dvěma muži, kteří si každý po svém myslí, že mají právo rozhodovat za tebe. ”
Ke kavárně u Sokolského ostrova došla několik minut před pátou. Daniel seděl u stolku v rohu a při jejím příchodu vyskočil tak rychle, až zavadil kolenem o židli.
Na stole čekaly dva talířky, dvě sklenky a mísa ovoce. Nikde žádné další příbory, nikde odložené kabáty. „A ostatní? ” zeptala se.
„Mluvil jsi o přátelích? ”
„Zdrželi se. Začneme bez nich. ”
Číšník přinesl moravský sekt.
Po několika minutách se Daniel rozmluvil, popsal výzkumné téma, pak vytáhl z kapsy přeložený papír s poznámkami k zahraničním partnerům otcovy firmy. „Ve firmě by se jazyk neměl odškrtávat jako kolonka v životopise. Jenže nechci opustit výzkum jen proto, že doma čeká kancelář. ”
Když s ní nesouhlasil, řekl, proč.
Po letech domácích výslechů jí zaskočilo, že obyčejný rozhovor může skončit bez vítěze i poraženého. Víte, že jsem si váš kurz nevybral náhodou? ” řekl. „Jednou jsem vás viděl na nádvoří.
Četla jste knihu ve francouzštině. Všichni běhali sem a tam, jen jste seděla na lavičce, jako by kolem vás bylo úplně jiné tempo. ”
„Danieli, tenhle rozhovor se začíná posouvat někam, kam by neměl. ”
„Já vím.
Promiňte, nechci vás zahnat do kouta. Jen už nejsem váš student a nechci předstírat, že jste pro mě byla jen někým, kdo mě naučil předložky. ”
Jeho dlaň se zastavila těsně u její ruky. Pak se Danielovy prsty lehce dotkly hřbetu její ruky.
Ivana ucítila, že jsou od sklenky chladné, zatímco dlaň zůstávala teplá. Ruku nestáhla hned. Čekala, zda sevření zesílí, zda přijde požadavek nebo nárok. Daniel však prsty uvolnil ve chvíli, kdy se její dlaň nepatrně napjala.
Za jejími zády něco prasklo. Ve dveřích stál Roman. „Tak takhle vypadá metodická porada. Sekt, slavnostní šaty a obdivovatel.
”
Ivana vstala tak prudce, až se jí zatočila hlava. „Daniel slaví přijetí do doktorského studia. Nic jiného se neděje. ”
„Nemluv.
”
Roman došel ke stolu, sevřel jí zápěstí a jediným trhnutím ji vytáhl ze židle. „Jdeme. ”
Daniel odstrčil vlastní židli. „Pusťte ji.
Takhle s ní zacházet nebudete. ”
„Ty mi budeš radit, jak mluvit s vlastní ženou? ”
„Romane, půjdeme ven,” řekla Ivana co nejtišeji. Jeho prsty už bolely.
„Co chceš vysvětlovat? Mirek z agentury mi zavolal, že tě viděl jít směrem k ostrovu. Tak jsem se přišel podívat, jak pilně připravuješ učebnu. ”
Danielův hlas ztvrdl.
„Děláte jí modřiny. Pusťte ji. ”
Roman se krátce ušklíbl. Sevření trochu povolilo, ale na kůži zůstaly rudé otisky.
„Pojďme domů,” zopakovala Ivana. „Prosím. ”
„Ani náhodou. Nejdřív si vyslechnu, co mi řekne tenhle.
Tak povídej, proč jste tu sami? ”
Daniel zatnul ruce. „Paní Marešová je výborná vyučující a slušný člověk. Nemáte právo ji ponižovat před lidmi.
A jestli si jí neumíte vážit… ”
Roman ho nenechal dokončit větu. Jeho pěst zasáhla Daniela do tváře. Odletěl bokem, ramenem shodil židli a narazil do vedlejšího stolku.
Než stačil zvednout hlavu, Roman ho udeřil znovu. Ivana vykřikla. Od baru vyběhli dva zaměstnanci. Jeden zachytil Romana kolem ramen, druhý mu sevřel paži.
Někdo v zadní části kavárny už telefonoval policii. Ivana klesla vedle Daniela na kolena. Nad obočím se mu otevřela rána a okolí jednoho oka rychle tmavlo. Vytáhla kapesník a přitiskla mu ho na kůži.
„Tohle je kvůli mně. Promiň. ”
„Není. ” Daniel mluvil přerývaně.
„Jen s ním neodcházejte. ”
Za jejich zády zapraskala převržená židle. Roman se prudce zapřel, loktem zasáhl jednoho zaměstnance do hrudi a druhému se vytrhl ze sevření. V zápětí Ivana ucítila, jak ji chytil za vlasy a stáhl dozadu.
„Nesahej na něj. Jdeš se mnou. ”
„Pusťte ji,” ozval se provozní. „Policie už je na cestě.
”
Roman sevřel Ivanu za paži a táhl ji ke dveřím. Ve dveřích se ještě ohlédla. Daniel se s pomocí číšníka zvedal na loket. Krev mu stékala po tváři, ale pohled měl soustředěný.
Když se jejich oči setkaly, nepatrně zavrtěl hlavou, jako by jí i teď chtěl říct jediné: „Nejezdi s ním. ”
Cesta přes večerní Budějovice byla horší než ponížení před lidmi. Jel příliš rychle, brzdil na poslední chvíli. V bočním zrcátku se na okamžik objevilo modré světlo.
Ivaně se sevřel dech v naději, že za nimi jede policie. Sanitka však odbočila opačným směrem. „Myslíš na něj? ” řekl Roman.
Nebyla to otázka. „Sedíš vedle mě a lituješ toho svého štěněte. Měl by se mi poděkovat. ”
„Napadl jsi ho před svědky.
Policie tě bude hledat. ”
„Ty mi nebudeš určovat, co mám dělat. ” Uhodil do volantu. „Co asi řekne vedení fakulty, až zjistí, že chodíš na schůzky s mladými absolventy?
”
Ivana sevřela bezpečnostní pás. Učila dvanáct let. Představa, že se tam ráno otevřou dveře a kolegové v jejím obličeji začnou hledat skandál, zabolela přesně tak, jak Roman očekával. „Nic mezi mnou a Danielem není.
Ty to víš. ”
„Jistě. Proto sis vzala tyhle šaty. ”
Před domem zabrzdil tak prudce, až jí pás zatlačil do klíční kosti.
„Od zítřka na fakultu nepůjdeš. Najdeš si místo v administrativě nebo někde v účetní kanceláři. Moje žena nebude lovit mezi studenty. ”
„Jsem učitelka.
Dělám to dvanáct let. Nemůžeš mi přikázat, abych všechno zahodila. ”
Facku neviděla přicházet. Hlava jí odskočila.
V levém uchu se ozvalo vysoké písknutí. Roman během sedmi let křičel, vyhrožoval, kontroloval a ponižoval. Nikdy ji však neuhodil. Až teď.
„Tvůj život jsem teď já. Já rozhodnu, kam půjdeš a co budeš dělat. ”
V bytě zamířila rovnou do koupelny a otočila klíčem. Pustila kohoutek naplno, aby za dveřmi nebylo slyšet nic jiného než proud vody, a posadila se na okraj vany.
Facka pálila. Sedm let posouval hranice po centimetrech. Dnes jednu překročil jediným pohybem ruky a hned jí oznámil, že bude rozhodovat o její práci, telefonu i odchodech. Do dveří udeřila pěst.
„Přestaň se schovávat, musíme si promluvit. ”
Osušila se a odemkla. Roman čekal na chodbě s lahví slivovice a dvěma sklenkami. Vypadal klidněji, což jí neuklidnilo.
„Ta facka mě mrzí. Nechtěl jsem tě udeřit. Jen se mi zatmělo před očima, když jsem vás viděl. ”
Ivana mlčela.
Roman řekl, že ho facka mrzí, ale ani jednou nevyslovil, co jí udělal. Mluvil o Danielovi, o jejich šatech a o tom, co prý musel vidět. Když už mluvíme o tom, co bude dál, prodáme dům u Lipna,” řekl bez přechodu. „Ne.
Dům prodávat nebudu. ”
„Pořád jen tvoji rodiče a tvoje vzpomínky. Na mě nemyslíš nikdy. ”
„Hradím polovinu výdajů domácnosti.
Dům jsem zdědila a patří mně. ”
Roman sevřel čelist. Ivana čekala výbuch, ale on jen pokrčil rameny. „Dobře, zapomeň na to.
Byl to jen nápad. ”
Jeho klid ji varoval. Téma neopustil, pouze ho odložil. V noci ji probudilo krátké pípnutí.
Na displeji svítilo neznámé číslo a byly téměř tři ráno. „Paní magistro, tady Daniel. Píšu z telefonu spolupacienta. Jsem v nemocnici.
Není to vážné. Doufám, že jste v pořádku. ”
Vstala opatrně, vzala telefon a zavřela se v koupelně. Pustila slabý proud vody, aby zakryla hlas, a vytočila číslo.
„Lehký otřes mozku, několik stehů nad obočím a modřiny skoro všude,” řekl Daniel. „Ale prý z toho nebude nic vážného. Viděl jsem, jak vás držel, a slyším, jak mu to dovolíte. Udeřil vás?
”
Ivana zůstala zticha. „Podal jsem trestní oznámení. V kavárně jsou kamery. Svědci viděli i to, jak vás táhl za vlasy.
”
„Ty nevíš, jaké je to bydlet s ním. Kontroluje telefon, společný účet i každý můj krok. Jakmile zjistí, že jsem mluvila s policií, bude všechno horší. ”
„Proto nesmíte zůstat sama.
Zavolám otci, zařídí odvoz, hotel, advokátku, cokoli. ”
Dveře koupelny narazily do stěny. Roman stál ve dveřích, oči zarudlé po alkoholu a spánku. Vytrhl jí telefon.
Danielův hlas ještě jednou zazněl z reproduktoru, než Roman hovor ukončil. „Takže jsem měl pravdu. Sotva usnu, zalezeš do koupelny a voláš milenci. ”
„Chtěla jsem vědět, jestli je v pořádku.
Ty jsi ho zbil. ”
Roman mrštil telefonem o dlažbu. Obrazovka se rozpraskala. Sevřel jí ramena.
Tlak byl tak silný, že vykřikla: „Pusť mě! ” Roman zvedl ruku. Ivana zavřela oči. Rána však nepřišla.
Místo ní ji odstrčil. Bokem dopadla na dlažbu a loktem narazila o podlahu. „Obleč se. Poďme k tomu domu u Lipna.
Teď hned. ”
Cestou jí ze stolku podal svazek klíčů. Když ho zasouvala do kapsy županu, kovový přívěsek se zachytil o šev, vyklouzl z kroužku a zůstal na dně kapsy. V té chvíli si toho nevšimla.
Roman zastavil před brankou. Klíče. Ivaniny ruce se třásly natolik, že se netrefila do zámku. Roman jí svazek vytrhl, odemkl a postrčil ji dovnitř.
Roman se rozhlížel pomalu, jako by vstoupil na cizí území. „Tak tady se přede mnou schováváš. ”
„Jezdím sem pracovat. Vždycky jsi to věděl.
”
„Sama. ”
Začal vysouvat zásuvky a shazovat obsah polic. Krabice se starými fotografiemi dopadla na zem. Jedna fotografie sklouzla k Ivaniným nohám.
Bylo jí na ní pět. Seděla otci na ramenou a matka držela smaltovaný hrnek. „Možná jste spali v posteli tvých rodičů. To by se ti líbilo, co?
Udělat ze mě hlupáka právě tady. ”
„Dost. O mých rodičích takhle mluvit nebudeš. ”
Roman znehybněl, jako by v domě zaslechl cizího člověka.
Pak popadl keramickou vázu se suchými větvemi a hodil ji proti zdi. Střepy se rozletěly po podlaze. „Takže na mě budeš křičet ve vlastním domě. ”
„Není to tvůj dům.
”
Romanův obličej se změnil. Klesl do křesla, lokty opřel o kolena a chvíli jen dýchal. Pak začal přecházet pokojem. Jeho pohled se zastavoval na oknech, střešních trámech, podlaze a starých kamnech.
Nevypadal jako muž, který hledá důkaz nevěry. Vypadal jako člověk, který už v duchu odhaduje cenu cizí věci. „Tenhle dům by vyřešil naše problémy. Prodáme ho, zaplatíme úvěr, opravíme byt, pořídíme auto.
”
„Neprodám ho. ”
„Proto bude lepší, když ho převedeš na mě. ”
Ivana si byla jistá, že špatně slyšela. „Cože?
”
„Daruješ mi ho. Zítra podepíšeš smlouvu. ”
„Ne. ”
„Neptal jsem se.
”
„Je to moje dědictví. Do společného jmění nepatří. ”
Naklonil se tak blízko, že z jeho dechu cítila alkohol. „Tvoje pověst stojí na mém slově.
Zajdu na fakultu a řeknu, že spíš se studenty. Napíšu vedení, kolegům, třeba i rodičům studentů. Lidé nepotřebují důkaz. Stačí jim pochybnost.
”
„Daniel už není můj student. ”
„Výborně. Tak budeme tvrdit, že jste s tím slušně počkali až po promoci. ”
„Nikdo ti neuvěří.
”
„Nemusí všichni. Stačí ti, jejichž názor rozhoduje. ”
Ivana se opřela zády o stěnu a pomalu klesla na podlahu. Argumenty se jí v hlavě řadily jeden za druhým a všechny končily u zamčených dveří.
Pravdu mu dokazovat nemohla. Potřebovala přežít noc a dostat se mezi lidi. „Dobře. ”
Roman naklonil hlavu.
„Co dobře? ”
„Podepíšu to, ale necháš fakultu být. Žádné zprávy, žádné pomluvy. ”
Romanovi povolila čelist.
Neusmál se. Jen si srovnal rukávy, jako by právě uzavřel obchod, který dlouho připravoval. Když za okny začalo šednout, Roman se zvedl z křesla. „Jedeme.
Nejdřív do Budějovic. Převlékneš se. Potom necháme ověřit podpisy. ”
Z vnitřní kapsy bundy vytáhl obálku se svazkem papírů.
Ivana rozeznala darovací smlouvu a návrh na vklad do katastru nemovitostí. „Kdy sis to nechal připravit? ”
„Člověk, který nechce zůstat s prázdnýma rukama, myslí dopředu. ”
Papíry nevznikly během noční hádky.
Roman je měl připravené dřív, než přišel do kavárny, dřív než ji udeřil a odvezl k Lipnu. Žárlivost nebyl plán. Byla jen použitelná záminka. Roman zastavil nedaleko kanceláře Dagmar Růžičkové, notářky, u níž Ivana před lety řešila dědictví po rodičích.
Dagmar ji ve dveřích poznala a automaticky se usmála. Úsměv zmizel, jakmile si všimla otoku a rozbitého rtu. „Co se vám stalo? ”
„Uklouzla jsem doma.
”
Roman položil dokumenty na stůl dřív, než mohla notářka položit další otázku. „Potřebujeme ověřit podpisy. Manželka mi daruje nemovitost. ”
Dagmar si nasadila brýle.
Nejdřív se podívala na Ivaniny ruce. Pak se podívala na Romana. „Za těchto okolností nejsem připravená pokračovat, dokud si s paní Marešovou krátce nepromluvím o samotě. ”
Roman se opřel do židle.
„Máte jen ověřit, že podpis patří jí. ”
„A já rozhoduji, zda úkon provedu právě teď. Pane Mareši, počkáte prosím venku? ”
Roman se ani nepohnul.
„Pak návštěvu ukončíme. ”
Roman vstal. Při odchodu se na Ivanu podíval tak, aby v tom pohledu zůstala celá noc, dům i rozbitý telefon. Dagmar se neposadila hned.
„Potřebujete lékaře nebo policii? ”
Ivana si představila, jak Roman několik hodin vysvětluje, že šlo o nedorozumění. „Ne, uklouzla jsem. Mohu návštěvu odložit?
”
„Přijdete sama. Smlouvu si necháte zkontrolovat advokátem a teprve potom se rozhodnete. ”
„Ne, chci to udělat dnes. ”
Dagmar se pomalu posadila.
„Samotným podpisem se vlastnické právo nemění. Vkladové řízení začne až podáním návrhu. Dokud katastrální úřad vklad nepovolí, vlastníkem není. Rozumíte tomu?
”
„Ano. A chcete podpis na téhle listině uznat za vlastní? ”
„Ano. ”
Roman se vrátil a postavil se za Ivaninu židli.
Dagmar nechala každého podepsat před sebou a úkon zapsala do ověřovací knihy. Když smlouvu i návrh na vklad vkládala do obálky, všimla si, že se Romanova bota dotýká Ivanina kotníku pod stolem. Obálku znovu položila. „Paní Marešová, chcete pokračovat?
”
Ivana po krátké prodlevě přikývla. Dagmar se zadívala na Romana a ten nohu stáhl. Než obálku předala, položila na ni dlaň. „Dokud návrh nepodáte, nic se v katastru nemění.
Říkám to paní Marešové. ”
Nebyla to útěcha. Byla to informace, kterou mohla Ivana později použít. U auta Roman obálku pohladil palcem.
„Konečně se věci dávají do pořádku. ”
„Říkal jsi, že pojedeme domů. ”
„Ještě ne. ”
Vyrazil opačným směrem, než vedla cesta k jejich bytu.
Po několika kilometrech sjel na užší vozovku a potom na lesní cestu, přestože u vjezdu stála zákazová značka. „Kam mě vezeš? ”
„Něco ti ukážu. ”
„Udělala jsem, co jsi chtěl.
”
„Právě proto už nemusíme hrát divadlo. ”
Auto zastavilo na malé mýtině. U okraje se rozpadala stará myslivecká bouda a za ní se terén lámal do zarostlé rokle. „Vystup.
”
Ivana zůstala sedět. Roman obešel kapotu, otevřel její dveře a vytáhl ji ven. Studený vzduch pronikl pod kabát. Z kapsy vytáhl obálku.
„Víš, co mi celou cestu běželo hlavou? Že ten dům je poprvé opravdu můj. Až katastr vklad povolí, podpisy jsou ověřené a ty už nebudeš nikomu vysvětlovat nic jiného. ”
„Co tím chceš říct?
”
Roman si uhladil přední díl bundy a podíval se k rokli. Když znovu promluvil, hlas měl téměř všední. „Dokud jsi tady, můžeš tvrdit, že jsem tě donutil. Zavoláš svému hrdinovi a jeho otec zaplatí právníky, kteří z těch papírů udělají odpad.
Daniel s tímhle nemá nic společného. ”
„Vím přesně, kdo je jeho otec. Pavel Bartoš. Dopravní firmy, sklady, zakázky po kraji.
Takový člověk si může dovolit spor na roky. ”
Ivana se nejdřív podívala na obálku, potom na okraj pracovních rukavic, který mu vyčníval z kapsy, a nakonec k zarostlé rokli. Všechny tři věci patřily do stejné věty. „Ty mě chceš kvůli domu zabít.
”
Romanův úsměv pohasl. „Nedělej z toho melodrama. Nemusí tě nikdo zabíjet. Prostě zmizíš.
Po scéně v kavárně budou všichni předpokládat, že jsi odjela za mladým milencem. Policie začne u tebe. Najde manžela, kterého žena ponížila před plnou kavárnou a pak opustila. Dům si mi darovala.
Dobrovolně. ”
Ivana nutila dech do pomalého rytmu. „Tvoje auto je na kamerách. Dagmar viděla můj obličej.
V kavárně jsou svědci. Daniel už podal trestní oznámení. ”
Romanovi škubla čelist. „Mě nebudeš poučovat.
” Strčil do ní. Zakopla o kořen a dopadla do mokrého listí. Něco ostrého jí prořízlo dlaň. „Mám to promyšlené.
Telefon nemáš. Nikdo neví, kde jsme. Až se vrátím, podám návrh na vklad a řeknu, že jsi odjela. ”
„Ty se mi to pokusíš udělat.
”
Roman si natáhl pracovní rukavice. „Vstaň. ”
Ivana se opřela o koleno. Hlavou jí probíhaly možnosti a všechny končily stejně.
Cesta byla rozbahněná. V nízkých botách by daleko neutekla a Roman byl rychlejší i silnější. „Půjdeme za boudu. Rokle je hluboká.
Skoro nikdo sem nechodí. ”
„Ještě pořád můžeš přestat. ”
„Ty si vážně myslíš, že každého zachráníš jednou rozumnou větou? ” Chytil ji za vlasy a zaklonil jí hlavu.
„Děkuju za dům, Ivano. Ty už ho potřebovat nebudeš. ”
Křik z ní vyrazil dřív, než se stihla rozhodnout. „Pomoc.
Je tu někdo? ”
Roman jí táhl k lesu. „Jen křič. Tady tě uslyší leda srnky.
”
Od cesty se ozval motor. Roman znehybněl. Jeho sevření na vteřinu povolilo a Ivana se vytrhla. Na mýtinu vjel tmavý vůz a zastavil napříč jedinou sjezdnou cestou.
Z místa spolujezdce vystoupil muž kolem pětapadesáti let v tmavém kabátu. Pavel Bartoš. „Pusťte paní Marešovou,” řekl Pavel. Roman sevřel pěsti.
„Co tu děláte? ”
„Nejdřív ji pusťte. Tohle je mezi mnou a mojí ženou. ”
„Ve chvíli, kdy jste napadl mého syna a odvezl jste ji proti její vůli, to přestalo být soukromé.
”
„Vy mě sledujete? ”
„Daniel zaslechl, že vás veze k domu u Lipna. Z nemocnice zavolal Lídě Vávrové. Ta znala adresu.
K domu jsme dojeli ještě za tmy. Když jste odjeli, drželi jsme se zpátky a hlásili trasu policii. Pak jsme slyšeli váš křik. ”
V dálce se ozvala siréna.
Roman ruku uvolnil. Krátce pohlédl k lesu, jako by zvažoval útěk, ale bláto, svah a zablokovaná cesta mu rozhodnutí vzali. Ivana došla k Pavlovi. Teprve, když se ocitla na druhé straně vozu, rozklepala se tak prudce, že nedokázala spojit ruce.
„Jste zraněná? ”
„Nevím. ”
„Daniel je při vědomí. Má několik stehů a lehký otřes mozku.
Lékaři si ho nechali na pozorování. ”
Na mýtinu najela hlídka policie České republiky a za ní druhé vozidlo. Policisté oddělili Romana od ostatních, zkontrolovali, zda nemá zbraň, a zajistili obálku jako možný důkaz. Roman začal křičet: „Bartoš si koupí policii i soud.
Všichni víte, kdo to je. Uděláte ze mě zločince jen proto, že má peníze? ”
Ivana se na něj podívala. „To zvládáš bez cizí pomoci.
”
V nemocnici zůstala několik hodin. Lékařka zapsala otok a modřiny v obličeji, stopy po sevření na zápěstích, poraněný loket i řeznou ránu v dlani. Když se zeptala na fotografickou dokumentaci zranění, Ivana souhlasila až na podruhé. Při první otázce ještě automaticky stáhla rukáv přes zápěstí.
Potom přišla kriminalistka, zavřela dveře a posadila se tak, aby Ivaně nezakrývala cestu ven. „Budu se ptát i na věci, které jste už řekla záchranářům. Není to proto, že vám nevěřím. Potřebuji oddělit, co jste viděla, co jste slyšela a čeho jste se obávala.
”
„Zadržíte ho? ”
Kriminalistka neodpověděla uklidňující větou. „Teď je zadržený. Státní zástupce posoudí, zda navrhne vazbu a rozhodne o ní soud.
Nemůžu vám slíbit výsledek. Můžu vám slíbit, že vaši výpověď nezkrátím jen proto, aby se vešla do jednoduššího příběhu. ”
Ještě před propuštěním jí kriminalistka vysvětlila, že policie Romana vykázala ze společného obydlí na čtrnáct dní a převzala od něj klíče. Na formuláři podtrhla datum, kdy opatření skončí.
Čtrnáct dní znělo jako čas. Na papíře to však byla jen jediná řádka, za níž zatím nic jistého nestálo. Tři dny po propuštění seděla v kanceláři advokátky, kterou doporučil Pavel. Advokátka je dovnitř nepustila, přestože první konzultaci platil on.
„Zastupuji vás,” řekla Ivaně, „ne pana Bartoše, ne jeho syna a už vůbec ne představu, co by pro vás mělo být nejlepší. ”
„Dům je pořád váš. Návrh na vklad nebyl podán a policie originály zajistila. To je dobrá zpráva.
Neznamená to ale, že papíry můžeme jednoduše roztrhat a tvářit se, že neexistovaly. Platnost smlouvy napadneme a budeme dokládat nátlak. ”
„Takže o dům nepřijdu. ”
„Neměla byste, ale nebudu vám slibovat výsledek, o němž soud ještě nerozhodl.
Moje práce není uklidnit vás za každou cenu. ”
Po několika týdnech ji advokátka pozvala do kanceláře. Na stole ležel návrh dohody o vině a trestu, který státní zástupce projednával s Romanovým obhájcem. „Roman je připravený přiznat napadení, vydírání a vyhrožování.
Nesouhlasí s tím, že vás chtěl zabít. ”
„Takže dostane podmínku. ”
„Je to pravděpodobné, pokud soud dohodu schválí. Součástí návrhu je dlouhá zkušební doba, dohled probační a mediační služby a zákaz styku.
”
„Je to málo. ”
„Ano. I podle mě je to na hraně toho, co lze považovat za dostatečnou ochranu. Zároveň vám nebudu prodávat naději jako jistotu.
”
Následující den Ivana souhlasila, že proti dohodě nebude vystupovat. Ne proto, že by ji považovala za spravedlivou, ale proto, že Romanovo přiznání, zákaz styku, dohled a zachované důkazy vytvářeli jasnější hranici než další měsíce nejistoty. Soud dohodu schválil. Uložil mu podmíněně odložený trest odnětí svobody, dlouhou zkušební dobu, dohled a zákaz styku s Ivanou.
„Myslela jsem, že se mi uleví. ”
Advokátka si sedla vedle ní, ne naproti. „Rozsudek vám může dát nástroje. Nemůže zařídit, aby se tělo přestalo bát ve stejný den.
”
„A když zákaz poruší? ”
„Neomlouvat, nevyjednávat, neodpovídat. Uložit zprávu, zaznamenat pokus o kontakt a oznámit ho. ”
Ivana si pokyny zapsala na zadní stranu vizitky.
Neodpovídat, uložit, oznámit. Papírek později nosila v peněžence vedle občanského průkazu. O tři měsíce později seděla Ivana na verandě domu u Lipna, zabalená v dece. Následující den se měla poprvé vrátit na fakultu.
Pavel Bartoš jí zaplatil první konzultaci a nabídl další pomoc. Ivana ji přijímala jen tehdy a v takové podobě, jakou si zvolila sama. „Nechci vyměnit jednoho člověka, který za mě rozhodoval, za druhého,” řekla mu při jednom rozhovoru. Pavel se neurazil.
„Ani byste neměla. Pomoc je pomocí jen tehdy, když ji můžete odmítnout. ”
První týdny nebyly osvobozením, jaké si kdysi představovala. Budila se s pocitem, že někdo stojí vedle postele.
Ve snu cítila mokré listí pod rukama a tah ve vlasech. Někdy ji rozklepal zvuk auta, které zastavilo před domem, jen proto, aby řidič dovezl adresu. Lída Vávrová jí při jedné návštěvě postavila na stůl termosku a leták z poradny. „Neříkám, že jsi slabá.
Říkám, že nespíš a lekáš se vlastních dveří. ”
„Potřebuju jen čas. ”
„Čas sám za tebe nic neudělá. Jenom ti dá další noc, během které nebudeš spát.
”
Po třetí probdělé noci Ivana zavolala do poradny. Na prvním sezení psycholožka nezačala vysvětlovat, co se s ní děje. Místo toho se zeptala, co Ivana potřebuje zvládnout do příštího týdne. „Vrátit se aspoň na jeden seminář.
”
„To jsou dva cíle. Vyberte jeden. ”
Ivanu to podráždilo. „Celý život zvládám víc věcí najednou.
”
„To vám věřím. Dnes ale nezkoušíme, kolik toho unesete. Zkoušíme, jestli si můžete jednu věc zvolit a druhou nechat na později. ”
Vybrala seminář.
Před první hodinou stála několik minut na fakultní chodbě a poslouchala hlasy za dveřmi. Lída čekala opodál, ale nešla s ní dovnitř. Když Ivana vstoupila, studenti ztichli. Jeden se jí zeptal, zda je v pořádku.
Odpověděla jen, že se vrací postupně, a otevřela přípravu. Daniel se zotavoval rychleji. Stehy nad obočím mu odstranili přibližně po týdnu. Jednou za několik dní přijel k Lipnu.
Přivezl nákup, vyměnil prasklou polici, upevnil uvolněné prkno na verandě. Vždy zaklepal. Když Ivana řekla, že chce být sama, neptal se proč a nebral její odmítnutí jako urážku. Jednoho lednového večera seděli na verandě a pozorovali, jak se světlo z protějšího břehu láme na tmavé vodě.
„Jsi statečnější, než si myslíš,” řekl Daniel. „Kdyby nepřijel tvůj otec, nebyla bych tady. ”
„To je pravda, ale není to celá odpověď. Ty jsi dokončila výpověď, i když jsi mohla přestat.
Vrátila ses k práci a pokaždé, když odemkneš tenhle dům, děláš něco, čeho ses ještě nedávno bála. ”
„Někdy mám pocit, že normální život jen hraju. ”
„Já nevím, jak se vrací normální život. Ale dneska jsi opravila tři práce, vynadala mi za špatně zavřenou branku a snědla oběd, dokud byl teplý.
”
Blízkost mezi nimi nevznikla jedním rozhodnutím. Daniel ji jednou doprovodil k autu a u dveří se jen rozloučil. Později ji pozval do galerie. Když odmítla, poslal jí druhý den fotografie katalogu a žádnou otázku navíc.
O týden později se zeptal znovu, tentokrát na divadlo. Ivana souhlasila. Při jedné procházce podél Malše ji poprvé oslovil jen křestním jménem. Ivana se zastavila.
„Vadí ti to? ” zeptal se. Několik vteřin ho pozorovala, potom zavrtěla hlavou. „Nevadí, ale jestli mi budeš dál vykat, bude to znít absurdně.
”
Daniel držel ruce v kapsách a Ivana si několikrát zkusila v duchu jeho křestní jméno bez vykání. Neřekli si nic zásadního. Přesto se jejich rozhovor už nevrátil do staré vzdálenosti. Pavel Bartoš je pozval na večeři.
Ivana se celou cestu obávala, že jí bude posuzovat jako někdejší vyučující svého syna nebo jako ženu starší o dvanáct let. Pavel nechal hlavní chod nést, složil ubrousek vedle talíře a pak se na ně podíval. „Daniel je dospělý. Vy také.
Nemám potřebu rozhodovat, koho má milovat. ”
„Ten věkový rozdíl není malý. ”
„Rozdíl existuje. Jestli je zásadní, ukáže čas.
Mně připadá podstatnější, jestli se k sobě chováte slušně. ”
Teprve cestou domů si Ivana všimla, že celou poslední půlhodinu nepřemýšlela, jak u stolu působí. Do lednového odpoledne ji vrátil zvuk auta. Před brankou zastavilo stříbrné Volvo.
Daniel otevřel kufr a vytáhl brašnu s nářadím a dvě nové police. Ivana se zasmála a sešla z verandy. Daniel položil brašnu na spodní schod a zůstal stát s rukama podél těla, dokud k němu sama nedošla. Teprve potom ji objal.
S Romanem bývala blízkost zkouškou poslušnosti. Tady krok zpět nevyžadoval vysvětlení. Uvnitř už nebyly střepy. Fotografie rodičů měla nový rám.
Police držely a prasklá váza zmizela. Jen rýhy na dřevěné stěně zůstaly. Ivana je nepřetřela. Nechtěla, aby dům předstíral, že se v něm nic nestalo.
Ve stejnou dobu seděl Roman v levném bytě na okraji Jihlavy. Po rozsudku se mu rozpadlo téměř všechno, co považoval za samozřejmé. Původní agentura s ním ukončila spolupráci. Na Vysočině nakonec vzal noční směny ve skladu.
Výplata stačila na levný podnájem, splátku starého úvěru a slivovici. Na stole měl rozložené pracovní nabídky. Několik míst v jižních Čechách zakroužkoval červenou propiskou. Přes slova „České Budějovice” přejel prstem pomalu, téměř něžně.
Pavel mezitím nespoléhal jen na soudem uložený zákaz styku. Nejdřív návrh probral s Ivanou a její advokátkou. Ivana souhlasila pouze s tím, aby soukromý detektiv sledoval Romanův pohyb na veřejných místech, pokud se znovu objeví v jižních Čechách. Odmítla jakékoli sledování vlastního domu, telefonu nebo běžného života.
První stručná zpráva dorazila o několik dní později. Advokátka ji otevřela během schůzky s Pavlem a nechala ho přečíst jen jedinou větu. „Roman Mareš se znovu zajímá o práci v jižních Čechách. ”
Roman odjel z Jihlavy časným autobusem.
V Českých Budějovicích měl delší přestup. Potom nastoupil do regionálního autobusu směrem k Lipnu. Ve snu znovu stál v domě u vody. Obálku s ověřenými podpisy držel v ruce.
Ivana mlčela a po lesní cestě nepřijíždělo žádné auto. Ivanu probudilo lednové slunce. Daniel vedle ní pravidelně dýchal. Telefon na stole zavibroval.
„Dobré ráno. Prosím zavolejte mi oba, jakmile budete vzhůru. Je to důležité. ”
Pavel jim během několika minut řekl, co detektiv zjistil.
„Roman je v jižních Čechách. Včera večer se ubytoval v levném penzionu u Horní Plané. Detektiv ho viděl v obchodě s outdoorovým vybavením. U pasu měl nové pouzdro s nožem s pevnou čepelí.
Později si v jiné prodejně koupil levný tlačítkový telefon. ”
Hrnek Ivaně vyklouzl, udeřil o hranu linky a rozpadl se na dlažbě. Káva tekla mezi střepy, ale ona se ani nepohnula. „Proč se vrátil?
”
„Nevím. ”
Oba věděli, že pracovní nabídky jsou jen vysvětlení, které může Roman podat probačnímu úředníkovi i sobě. Otec navrhuje, abychom na několik dní přijeli k němu,” řekl Daniel. „Má zabezpečený dům, kamery u brány a sousedy poblíž.
”
„Takže se zase schovám. ”
„Nemusíš udělat nic, co nechceš. A co chceš ty? ”
„Odjet s tebou.
Ne proto, že to rozhodl táta, ale protože Roman neví, jestli jsi tady sama, a my zatím nevíme, co zamýšlí. ”
Ivana otevřela notebook a napsala vedoucí sama. Věta o několika dnech volna byla krátká, ale patřila jí celá. Vedoucí katedry odpověděla během deseti minut.
Semináře převezme kolega a Ivana se má ozvat, až bude připravená. Žádná doplňující otázka nepřišla. Právě to jí na okamžik rozplakalo. Do kufru složila teplé oblečení, léky, pracovní notebook a složku s dokumenty: občanský průkaz, soudní rozhodnutí, kopii usnesení o zákazu styku a číslo na kriminalistku.
Zpočátku ji ponižovalo, že musí mít připravenou tašku pro případ útěku. Teď zkontrolovala zip a položila ji ke dveřím jako plán, který patří jí, ne Romanovi. Daniel zavřel zadní okenice a zkontroloval dveře. Když vzal svazek klíčů, hned jí ho podal.
„Zamkni ty. ”
Ivana prošla všechny místnosti. U fotografie rodičů se zastavila. Nový rám držel pevně, ale v rohu snímku zůstala tenká prasklina.
Nechala ji tam záměrně. „Vrátím se,” řekla. Roman se v penzionu probudil až před polednem. Z okna viděl zamrzlou louku, parkoviště a za střechami šedou hladinu přehrady.
Dům byl jen několik kilometrů daleko. Roman si opakoval, že dům měl být jeho. V katastru byla Ivana stále zapsaná jako jediná vlastnice. Ale tyhle věty považoval za právnické triky.
V jeho verzi mu dům nevzala Ivana. Vzali mu ho lidé, kteří se podle něj postavili na její stranu. Roman otevřel sportovní tašku. Vedle čistého trička ležel nůž v pouzdře, levný telefon a vytištěná mapa.
Tužkou na ní označil dvě adresy. Ivanin dům a Pavlovo sídlo na okraji Hluboké nad Vltavou. Roman si opakoval, že nikoho zabít nechce. Potřebuje Ivanu jen vyděsit, přimět ji, aby znovu prosila, a zmizet dřív, než dorazí policie.
V jeho vlastním výkladu nešlo o násilí. Chtěl prý pouze vrátit svět do pořádku, který mu ostatní vzali. Na recepci se zeptal, jak se nejrychleji dostane k Lipnu. Potom vyšel před penzion.
Přes silnici stála šedá Škodovka. Muž za volantem skláněl hlavu k telefonu. Na sedadle spolujezdce však ležel fotoaparát. Roman znal způsob, jakým čeká člověk, který nechce být nápadný.
Sedm let pracoval v bezpečnostní agentuře. Vrátil se do pokoje a zatáhl závěs. Jestli ho sledují, Pavel o jeho příjezdu ví. A když to ví Pavel, ví to i Ivana.
Z levného telefonu zavolal bývalému kolegovi Milanu Křížovi. „Milane, potřebuji zjistit jednu věc. ”
„Kde jsi? ”
„Na tom nezáleží.
”
„Jestli jsi v Budějovicích nebo u Lipna, otoč se a odjeď. ”
„Zjisti mi, kde je Ivana. ”
„Ne. Pořád děláš u agentury.
Máte obchůzky, kontakty, kamery u objektů. ”
„A právě proto vím, že po mně chceš něco, kvůli čemu přijdu o práci a možná skončím před soudem. ”
„Takže patříš k nim? ”
„Nikomu nepatřím.
Ty máš zákaz ji kontaktovat. Nech ji na pokoji. ”
„Ona mě zničila. ”
„Ne, Romane, tohle sis udělal sám.
”
Roman vykřikl a udeřil telefonem o hranu stolu. Přes roh displeje vedla prasklina. Přístroj však fungoval. Vyšel zásobovacím vchodem a nastoupil do autobusu.
Detektiv ve škodovce si pohybu všiml pozdě. Do zprávy napsal první větu dřív než cokoli dalšího. „Roman Mareš unikl z přímého sledování. ”
Pavlův dům nestál za vysokou zdí a nepůsobil jako sídlo člověka, který chce okolí ohromit.
Byl prostorný, moderní a obklopený zahradou. Sousední domy byly na dohled. U brány byla kamera s nenápadně blikající kontrolkou. Ivana zkusila kliku dvakrát.
Pavel si toho všiml, ale neřekl, že je zámek bezpečný. Přinesl druhý klíč a položil ho na stolek. Právě obyčejnost těch věcí jí dovolila zůstat. U večeře se téměř nemluvilo.
Pavel několikrát odešel telefonovat a pokaždé se vrátil se stejnou informací. Roman nebyl v penzionu, na autobusovém nádraží, ani na žádné adrese, kterou policie znala. V noci nedokázala usnout. Vstala, přešla ke křeslu a zadívala se ven.
Vzpomněla si na první rok manželství. Roman ji vyzvedával po práci, psal, zda došla, a opakoval, že se o ní bojí. Když se jí jednou vybil telefon, čekal před fakultou dvě hodiny. Tehdy v tom viděla oddanost.
Až později pochopila, že ho nerozčilovala obava, zda je v bezpečí, ale skutečnost, že dvě hodiny nevěděl, kde je. Kdy se péče změnila v dohled? Možná se nezměnila nikdy. Možná byl dohled přítomný od začátku a ona tehdy potřebovala číst ho jinak.
Na zahradě se rozsvítilo pohybové světlo. Ivana sebou trhla. Potom uviděla jen větev, která ve větru přejela přes čidlo. „Ivano.
” Daniel stál ve dveřích pokoje. „Vzbudila jsem tě. ”
„Probudilo mě prázdné místo vedle sebe. ” Přišel blíž, ale zastavil se na dosah.
„Můžu? ”
Přikývla. Objal ji a ona se opřela čelem o jeho rameno. „Co budeme dělat, až tohle skončí?
” zeptala se. „Co bys chtěla ty? ”
„Nechci celý život čekat, odkud přijde další problém. ”
„To pořád není odpověď.
”
Ivana se nadechla. „Chci učit. Chci opravovat ten dům, přestože má každou zeď jinak křivou. V létě plavat, na podzim nadávat na turisty a v zimě si stěžovat, že je u vody vlhko.
A chci, abys v něm byl, ne jako někdo, kdo mě hlídá, ale jako člověk, vedle kterého nemusím obhajovat, proč někdy potřebuju být sama. ”
„To chci také. ”
Z nočního stolku se ozvalo zavibrování. Na displeji bylo neznámé číslo.
Ivana telefon otevřela sama. „Vím, kde se schováváš. U bohatého ochránce. Dům u vody mi pořád dlužíš.
Jednou zůstaneš sama a pak si promluvíme bez svědků. ”
Ivana se nadechla, ale vzduch skončil vysoko pod klíčními kostmi. Daniel četl přes její rameno, ale telefonu se nedotkl. „Můžu udělat snímek obrazovky a zavolat tátovi?
”
Pavel přišel během minuty. Nejdřív volal policii, potom advokátce. Kriminalistka požádala Ivanu, aby zprávu nemazala, na číslo neodpovídala a telefon nechala zapnutý. „Až zavěsíme, zapište si čas, kdy zpráva přišla.
Ne proto, že byste si ho musela pamatovat. Proto, aby ho později nemusel hádat nikdo za vás. ”
Když hovor skončil, Ivana položila vedle telefonu vizitku s trojicí slov, kterou nosila v peněžence. Neodpovídat, uložit, oznámit.
Tentokrát už nemusela přemýšlet, co udělat jako první. „Teď zákaz porušil,” řekla Ivana. Překvapilo ji, jak klidně její hlas zní. „Ano,” odpověděl Pavel.
„A větu o rozhovoru bez svědků budou posuzovat spolu s předchozím násilím. Samotný můj výklad ale nestačí. Nejdřív ho musí najít. ”
V tu chvíli mu telefon zazvonil.
Ustoupil o několik kroků, chvíli poslouchal a potom zakryl mikrofon dlaní. „Detektiv ho znovu našel. Roman sedí v malé kavárně u přístaviště v Lipně nad Vltavou. Detektiv zůstal venku a poslal policii popis, fotografii z veřejného prostoru a přesnou polohu.
”
První pocit úlevy se rozpadl dřív, než stačila položit další otázku. Ivana si vybavila nůž v Romanově tašce. Roman si mezitím objednal druhou kávu. Seděl tak, aby ve skle sledoval odraz dveří.
Výhrůžku odeslal před půl hodinou. Čekal na odpověď, přestože věděl, že nesmí přijít. Její mlčení se v něm měnilo v další urážku. V odrazu skla zahlédl policejní vůz, který před kavárnou zpomalil bez majáku.
Vyskočil, převrhl židli a zamířil ke dveřím určeným personálu. Číšnice mu zastoupila cestu. Roman jí odstrčil ramenem a vrazil do úzké chodby. Na jejím konci už stál policista.
„Pane Mareši, zůstaňte stát. Ruce tak, abychom na ně viděli. ”
Roman sáhl k bundě. Policisté zareagovali dřív, než stačil cokoli vytáhnout.
Nůž zůstal v pouzdře pod bundou. Ze záhybu mapy vypadl papír s Ivaninou adresou, náčrtem příjezdové cesty a poznámkou o Pavlově domě. „Je to jen mapa,” opakoval Roman. „Vždyť jsem nic neudělal.
”
Na stole zůstal telefon s odeslanou zprávou. Policie ho zajistila spolu s nožem a papíry. Kriminalistka zavolala Ivaně krátce po poledni. „Máme ho.
Je zadržený. Budeme potřebovat vaši výpověď k té zprávě, ale nemusíte nikam jezdit hned. Domluvíme bezpečný postup. ”
Ivana si sedla.
Kolena se jí třásla stejně jako na lesní mýtině. Tentokrát však strach nezaplnil celý prostor. Vnímala Danielovu dlaň položenou na stole, Pavlův hlas v předsíni i tiché hučení topení. „Přijedu odpoledne.
Chci to mít dnes za sebou. ”
„Dobře, vezměte s sebou někoho, komu důvěřujete. U výslechu ale budeme mluvit přímo s vámi. ”
Daniel nic nenabízel.
Čekal. „Pojedeš se mnou? ” zeptala se Ivana. „Dovnitř ale půjdu sama.
”
Státní zástupce navrhl vazbu s odůvodněním, že existuje konkrétní obava z pokračování v jednání. Soudce se vrátil k odeslané zprávě a k mapě se dvěma adresami. Trestní řízení se nerozhodlo během několika dnů. Roman nejprve tvrdil, že si nůž koupil na turistiku.
Potom vysvětloval, že chtěl Ivaně jen říct svou verzi. Soud nehodnotil každou věc odděleně. Posuzoval Romanova slova v souvislosti s mapou, adresami, předchozím násilím, porušením zákazu styku i pokusem utéct. Nařídil výkon dříve odloženého trestu a za nové jednání uložil další nepodmíněný trest.
Celkem měl Roman strávit ve vězení čtyři roky. Když rozsudek zazněl, Ivana sledovala hranu lavice před sebou. Neusmála se. Čtyři roky nebyly náhradou za noc u rokle, ani za měsíce, kdy se budila při každém motoru.
Znamenaly však čas, který si mohla začít plánovat bez Romanova kalendáře. Na začátku května seděla na verandě u Lipna a opravovala studentské práce. K psycholožce chodila dál. Už ne proto, že by každou noc čekala Romana za dveřmi.
Učila se rozeznávat rozdíl mezi okamžikem, kdy něco odmítá ze strachu, a okamžikem, kdy to skutečně nechce. Někdy byl ten rozdíl jasný, jindy se ukázal až po několika dnech. Telefon zazvonil uvnitř domu. „Ivano, neruším?
” ozval se Pavel. „Jen zachraňuju jednu diplomovou práci před větami, které mají půl stránky. ”
„Tak to je zodpovědná služba. ”
„Mám dobrou zprávu.
Výrobní závod přijal naše podmínky. Příští týden podepíšeme smlouvu. Daniel na tom pracoval celé měsíce. Proto mu to ještě neříkejte.
Chci mu to oznámit večer. ”
„Budu dělat, že nic nevím. ”
„V sobotu pořádáme malou večeři. Přijedete?
”
„Rádi. ”
Pavel se na chvíli odmlčel. „A ještě něco. U nás už nejste návštěva, kterou je třeba pokaždé formálně zvát.
Jen prosím dál upozorňujte Daniela, když si začne plést to, že jste rodina, s právem řídit program. ”
Ivana se usmála. Ještě před několika měsíci by ji Pavlova věta zneklidnila. Za podobnými slovy hledala povinnost, splátku nebo budoucí nárok.
Tentokrát se podívala do kalendáře a sobotu označila tužkou, ne perem. Od silnice se ozval známý motor. Stříbrné Volvo zastavilo před brankou a Daniel vystoupil s velkou kyticí šeříku. Pod paží nesl obálku.
„Neříkej, že jsi znovu koupil špatné police,” zavolala Ivana. „Tentokrát nemám ani nářadí. ”
„To je ještě podezřelejší. ”
Přišel na verandu a podal jí květiny.
Vůně šeříku se smísila s vlhkým dřevem. „Teď je pravý,” řekl. Z obálky vytáhl potvrzení o rezervaci. Řím, Florencie a Benátky.
Dva týdny na začátku července po zkouškovém období. Ivana přejela očima řádky a potom zvedla hlavu. „Kdy jsi to zařídil? ”
„Postupně.
Ověřil jsem si termíny zkouškového období ve veřejném akademickém kalendáři a u otce jsem si vzal volno. Tvoje jízdenky i ubytování lze zrušit. Nechtěl jsem rozhodnout, že pojedeš. Chtěl jsem se zeptat, jestli jet chceš.
”
Rozesmála se. „Tohle je nejméně romantická nabídka dovolené, jakou jsem kdy dostala. ”
„Snažím se být přesný. ”
„Chci jet.
”
Daniel se krátce podíval k obálce, jako by si ověřoval, že ji Ivana opravdu nechává na stolku. Teprve potom si sáhl do kapsy. Obálka zůstala nezalepená. Všechny rezervace se daly zrušit.
Právě možnost první nabídku bez následků odmítnout dávala váhu tomu, co mělo přijít po ní. „Ještě jsem neskončil. ”
Ivana přestala žertovat. Neklekl hned.
Nejprve ji vzal za ruku. „Vím, že pro tebe manželství není neutrální slovo. Nechci ti slibovat, že se nikdy nepohádáme nebo nezklameme. Chci slíbit něco, co se dá poznat v obyčejném dni.
Když řekneš ne, nebudu z toho dělat způsob, jak z něj udělat ano. O penězích, práci i domě budeme mluvit dřív, než se z ticha stane nárok. A pomoc mezi námi nikdy nebude účet, který se splácí poslušností. ”
Její ruku pustil a teprve potom poklekl.
V malé krabičce se leskl tmavomodrý safír. „Ivano, vezmeš si mě? ”
Dívala se na prsten, na staré dřevo verandy a na Danielovu ruku, která se nepatrně třásla. Strach nezmizel.
Na okamžik se před ní objevila notářská kancelář, obálka s darovací smlouvou a Romanovy prsty sevřené kolem zápěstí. Potom si všimla, že Daniel drží krabičku otevřenou, ale její ruku ne. Mlčel, nevysvětloval, proč by měla souhlasit. Nesnažil se vyplnit její váhání.
Ivana si všimla, že se mu třese palec opřený o krabičku. On však dál čekal a nezačal mluvit za ní. Natáhla k němu ruku. „Ano, vezmu si tě.
”
Když jí navlékl prsten, rozplakala se a současně se zasmála nad tím, jak nešikovně se oba snaží dostat prsten přes kloub. Daniel jí slzy neutíral hned. Počkal, až sama přikývne, že může. Dům zůstane tvůj,” řekl po chvíli.
Ivana se odtáhla. „Právě jsi mě požádal o ruku a už myslíš na katastr. ”
„Mám z tvé advokátky respekt. ”
„Správně.
A budeme-li do domu investovat společně, sepíšeme si, co komu patří. Žádné domněnky. ”
„Jsi nepřekonatelný romantik. ”
„Můžu nabídnout západ slunce?
”
Podívali se k hladině. Slunce bylo pořád vysoko. „Na ten si budeme muset počkat. ”
Svatbu naplánovali na začátek října.
Chtěli civilní obřad, oběd s nejbližšími a večer u domu. Lída prohlásila, že bez pořádného koláče nepřijde. Pavel nabídl dopravu a hned dodal, že ji zařídí jen tehdy, pokud ho o to sami požádají. Večer otevřeli moravský sekt a seděli na verandě zabalení v dekách.
„Pořád mám někdy pocit, že se probudím a všechno bude jako dřív,” řekla Ivana. „Já zase někdy čekám, že mi oznámíš, že jsem na tebe příliš mladý a nerozumný. ”
„Mladý jsi. A rozumnost se teprve prověří.
”
Ivana pokračovala vážněji. „Nechci, aby naše láska jednou vypadala jako můj první rok s Romanem. Nechci něco přehlédnout jen proto, že se bojím být sama. ”
„Tak to nepřehlížej.
Zní to snadně. Snadné to nebude, ale můžeš mi říct, že se ti něco nelíbí, a já můžu říct totéž. Když to sami nezvládneme, požádáme o pomoc. Nemusíme čekat, až se z malé věci stane klec.
”
Ivana se dotkla safíru. „Dřív jsem si myslela, že síla znamená všechno vydržet. Dřív jsem zůstávala, protože odchod vypadal jako selhání. Teď chci zůstávat jen tam, odkud můžu kdykoli odejít a po návratu být pořád vítaná.
”
Daniel propletl své prsty s jejími. „S tím umím žít. ”
Chvíli jen poslouchali vodu a tlumenou hudbu z nedalekého penzionu. Dům za jejich zády vrzal ve větru, stejně jako v době Ivanina dětství.
„Myslíš, že by tě rodiče měli rádi? ” zeptala se. „Tvoje maminka by nejdřív chtěla vědět, jestli umím opravit střechu. ”
„Neumíš.
”
„Tak bych zalhal. ”
„Pak by tě ráda neměla. ”
„Dobře, přiznal bych, že zavolám řemeslníka. ”
Ivana se zasmála.
Představila si otce, jak Danielovi beze slova podává žebřík, a matku, která z kuchyně kontroluje, zda oba jedli. Vzpomínka měla konkrétní zvuky, vůni cibule na másle a otcovo zakašlání pod jabloní. Už nepůsobila jako prázdné místo, které je třeba obcházet. Následujícího rána našla na verandě obálku.
Nebyla zalepená a neležela uprostřed stolu, ale na kraji, kde ji mohla nechat bez otevření. Uvnitř stál jediný řádek. „Podívej se na jabloň. ”
Ivana vyšla do zahrady.
Na starém stromě, který otec zasadil v roce jejího narození, visela malá dřevěná tabulka. Písmo bylo trochu křivé. „Dům u vody, klepat se sluší. ” Tabulku připevnil měkkým páskem, který se nezařezával do kůry.
Myslel na strom i na pravidlo, které v tom domě platilo. Nic se nepřipevňuje tak, aby to později nešlo uvolnit. Za ní zavrzely dveře. „Není to moc?
” zeptal se Daniel. Ivana se otočila. „Je. ”
Daniel sklopil oči.
„Mám ji sundat? ”
„Ne. ” Došla k němu a podala mu ruku. Když se vraceli k verandě, Ivana věděla, že rozsudek ani prsten nevymažou všechno, co prožila.
Některé noci se ještě probudí, některé zvuky jí zastaví uprostřed pohybu. Rozdíl byl prostý. Strach už za ni nevybíral další krok.
Klíče od domu držela ve vlastní dlani a nikdo jí je nebral.