Když Radek Vacek otevřel oči, ucítil cizí parfém a hned potom zahlédl čas. Bylo pět ráno. Vedle něj spala Natálie Šedivá, osmadvacetiletá administrativní pracovnice z jeho stavební firmy. Doma měl být před třemi hodinami.
Večer vyšel po špičkách. Ivana ležela otočená ke zdi a mlčela. Za třiadvacet let manželství se nenaučil rozeznat, kdy mlčí, aby se nehádala, a kdy už od něj nečeká vůbec nic. Natálie na něj čekala v malém bytě v Modřicích.
Na stole stála láhev vína a dvě sklenky. Neusmála se, dokud Radek nepoložil telefon displejem dolů. „Zůstaň do rána,“ řekla v noci, když hledal košili. „Nemůžu.
“
„Kvůli Ivaně? Pořád kvůli Ivaně. Tak jí miluješ, nebo ne? “
Radek si zapínal manžetu a díval se na podlahu.
Slovo láska mu připadalo nepraktické. Zvyk znal. Zodpovědnost taky. „Musím jet.
“
„A doma zase bude porada? Už rok poslouchám, že příště budeš mít odvahu říct pravdu. Jednou už žádné příště nebude. “
Radek vzal klíče a odešel.
Cesta z Modřic do Kuřimi mu zabrala přes půl hodiny. Během jízdy si připravil několik verzí stejné lži. Za roky nevěr se naučil, že nejspolehlivější lež je krátká, klidná a pronesená s výrazem člověka, kterého uráží samotná otázka. Když otevřel branku, dům byl zhasnutý.
Kdysi si s Ivanou představovali, že tu poběží čtyři děti. Narodila se jen Kristýna, dnes dvacetiletá studentka bydlící na koleji v Brně. Radek si zul boty. Dveře do ložnice zůstaly pootevřené.
Ivana je vždy zavírala. Postel nebyla ustlaná. Peřina ležela odhrnutá. Jen Ivana nikde.
Nejdřív zkontroloval koupelnu, potom kuchyň, obývací pokoj, pracovnu a nakonec Kristýnin pokoj. „Ivano. “ Jeho hlas se odrazil od prázdných stěn. Zavolal jí.
Třikrát zazvonilo, pak automatické oznámení. Sedl si na kraj postele. Až tehdy uviděl obálku. Ležela přesně uprostřed Ivanina polštáře.
Bílá, zalepená, bez jména. Uvnitř byl jediný list popsaný Ivaniným drobným pravidelným písmem. Přes dvacet let učila češtinu na střední škole. I krátký vzkaz dokázala napsat tak, že v něm nebyla jediná zbytečná čárka.
„Radku, o Natálii vím. Věděla jsem i o Simoně Doležalové a o ženě z účtárny, jejíž jméno jsem se nikdy nedozvěděla. Nebyla jsem slepá, jen jsem se třiadvacet let rozhodovala nedívat. Nehledej mě.
Ozvu se, až budu chtít mluvit. “
Radek dočetl, pak začal znovu. Po třetím přečtení už slova znal nazpaměť, ale jejich význam se neměnil. Věděla.
Ne jednu noc, ne poslední měsíc. Celou dobu. Telefon mu zavibroval. Kristýna.
„Tati, máma je u mě. Budeme si muset promluvit všichni tři, ale ne teď. “
Radek si lehl na Ivaninu stranu postele. Z polštáře zůstala slabá vůně bylin.
Nikdy se nezeptal, jaký šampon používá. Neodešla kvůli Natálii. Natálie byla poslední jméno v příliš dlouhém seznamu let. Na koleji v Brně seděla Ivana na úzké posteli a držela hrnek, který jí Kristýna postavila do dlaní.
„Spala jsi vůbec? “ zeptala se dcera. „Ne. “
„Jak dlouho o tátovi víš?
“
Ivana chvíli otáčela hrnek mezi dlaněmi. „První lístek jsem našla tři roky po svatbě. Tobě bylo půl roku. Měl ho v kapse saka.
Srdíčka, vykřičníky, věty, za které by se styděla i šestnáctiletá holka. “
„A tys neodešla? “
„Ne. “
„Proč?
“
„Kam bych šla? K Libuši. Tehdy by mi nejspíš řekla, že chlapi občas udělají hloupost a rodina se kvůli tomu nerozbíjí. Nájem s půlročním dítětem bych z učitelského platu neutáhla.
A hlavně jsem sama sobě tvrdila, že to byla jediná chyba. Nebyla. Jen se pak naučil líp mazat zprávy. “
„Proč jsi odešla až dnes?
“
„Včera mi zavolala Natálie. Řekla, že čeká s tvým otcem dítě a že jí slíbil rozvod. “
„To si vymyslela. “
„Možná.
Ale když mluvila, neposlouchala jsem ani tak ji jako sebe. Čekala jsem, že mě to zlomí. Místo toho jsem necítila skoro nic. V té chvíli mi došlo, že jsem vedle něj zmizela dávno předtím, než jsem sbalila tašku.
“
„Takže se nevrátíš? “
„Ne. Ani kdyby se omluvil. “
„A co dům?
“
„Je napsaný na něj. Byt po babičce jsem prodala před deseti lety. Peníze šly do firmy. “
„Takže ti nezůstalo nic.
“
„Mám úspory. Mám práci. Je mi čtyřiačtyřicet a jsem zdravá. “
„Mami, to zní, jako bys přesvědčovala samu sebe.
“
„To také dělám. “
Telefon se rozsvítil. Radek volal. Ivana hovor odmítla.
Pak mu odpověděla na zprávu: „Vysvětli to Natálii. Mně už nic vysvětlovat nemusíš. “
Kristýna se posadila na postel a přitáhla kolena k hrudi. „Mám vás usmířit?
“
„Nemáš povinnost opravovat naše chyby. Jsi naše dcera, ne prostředník. Ty jsi to jediné, co jsme spolu udělali dobře. “
Ivana si všimla, že necítí úlevu ani vítězství.
Jen prázdné místo po něčem, co v sobě držela tak dlouho, až zapomněla, jaké to bylo předtím. Pak jí napadla osoba, které nevolala sedm let. „Chci zavolat babičce. “
„Libuši?
“
„Ano. “
„Po tom všem? “
„Právě proto. “
V Blansku seděla Libuše Králová u kuchyňského stolu a třídila účtenky.
Sedm let se s dcerou nebavili. Sedm let od hádky po Jaroslavově pohřbu, kdy jí Ivana řekla, že svého muže celý život dusila láskou. „Prosím, mami. “
To jediné slovo stačilo.
„Ivanko, co je? “
„Měla jsi pravdu o Radkovi. O všem. “
Libuše zavřela oči.
Na dceřině svatbě držela sklenku a usmívala se do fotografií. Všichni jí říkali, jaké má Ivana štěstí. Libuše cítila hlavně neklid, ale nedokázala ho vysvětlit tak, aby to neznělo jako žárlivost matky. „Kde jsi teď?
“
„U Kristýny na koleji. “
„Tak přijeď. “
„Mami, po sedmi letech ti nemůžu stát před dveřmi s taškou. “
„Proč ne?
Jaroslavův pokoj je prázdný. Povlečení je čisté. Na sporáku mám vývar. Přijeď.
“
„Promiň mi to. Pohřeb. To, co jsem ti tehdy řekla. A všech sedm let potom.
“
„Přijeď domů. Omluvy necháme na později. “
V Kuřimi mezitím Radek seděl v obývacím pokoji se sklenkou koňaku. Ivaně se nedovolal.
Kristýna hovor přijala jen jednou. „Tati, teď ne. “
Pak zazvonila Natálie. „Zavolala jsi mojí ženě a řekla jí, že čekáš dítě.
“
„Ano, zavolala jsem. Protože jsi mi rok říkal, že se rozvedeš. Pořád jen příští měsíc. Někdo to vyřešit musel.
“
Radek hovor ukončil. Téměř okamžitě se ozvalo další vyzvánění. Neznámé číslo. Mužský hlas byl klidný a věcný.
Představil se jako pracovník fakultní nemocnice. „Vaši matku před necelou hodinou přivezla záchranná služba. Prodělala cévní mozkovou příhodu. “
Radek se postavil tak prudce, až se koňak vylil na koberec.
Sebral bundu a klíče. Teprve s rukou na řadicí páce si uvědomil, kolik vypil. Motor vypnul a objednal si taxi. Napsal Ivaně: „Máma je v nemocnici.
Mrtvice. Prosím, ozvi se. “ Zpráva zůstala bez odpovědi. Na jednotce ležela Alena Vacková pod bílou přikrývkou.
Pravá ruka nehybná, jedna polovina obličeje bez odpovědi. Lékařka kolem padesátky mluvila klidně a přesně. „Rozsáhlá ischemická cévní mozková příhoda. Pravá strana těla je ochrnutá.
Zatím nedokážeme odhadnout, jak vážně bude poškozena řeč, ani zda se probere. “
„Takže se probudí. “
„To jsem neřekla. Nejbližších čtyřicet osm hodin bude velmi důležitých.
Musíte počítat s různými možnostmi. “
Sedl si k matčině posteli a vzal ji za ruku. „Mami, jsem tady. Musíš vydržet.
“ Další slova nepřicházela. S matkou si celý život předávali hlavně pokyny. Chtěla z něj mít lékaře. On studoval stavební fakultu.
Vybrala mu vhodnou dívku. Oženil se s Ivanou. „Všechno jsem pokazil,“ zašeptal. „Ivana odešla.
Věděla o všech. Měla jsi pravdu. Já se ti smál. “
Sestra se objevila u postele.
Musel odejít. Na chodbě ho čekala zpráva od Kristýny. „Jedeme s mámou za babičkou Libuší. Kdyby se stav babičky Aleny změnil, zavolej.
“
Zavolal jí. „Řekni jí, že stav Aleny je vážný. Pokud se s ní chce rozloučit, měla by přijet. “
Kristýna se prudce nadechla.
„Myslíš, že umře? “
„Nevím. Lékařka odmítla hádat. “
Natálie mu napsala: „Promiň, volat Ivaně byla chyba.
Mám přijet? “
„Nejezdi. Musíme mluvit o dítěti. “
„Tak teď.
Jsi skutečně těhotná? “
Natálie neodpověděla dost rychle. To ticho bylo kratší než vteřina a delší než všechny její předchozí sliby. „Takže nejsi.
“
„Chtěla jsem ti vysvětlit, proč…“
„Nechci poslouchat další verzi. Sbohem, Natálie. “
Hovor ukončil a telefon vypnul. Koupil si cigarety, přestože patnáct let nekouřil.
Někde mezi Brnem a Blanskem jela jeho žena za matkou, kterou celé roky nenavštěvovala. O několik metrů dál ležela Alena. Možná naposledy. Dvě matky.
A on nedokázal pomoci ani jedné. Regionální vlak z Brna do Blanska se houpal v táhlých obloucích. Kristýna držela matku za ruku, jako se jí kdysi držela v davu, aby se neztratila. „Neměli bychom nejdřív do nemocnice?
Za Alenou? “
„Nikdy mě nepřijala. A já k její posteli nechci jít předstírat něco, co necítím. “
„Táta je tam sám.
“
„Je dospělý. “
Pověz mi o babičce Libuši. Co přesně se stalo na dědově pohřbu? “
Ivana si opřela hlavu o sedadlo.
„Pamatuješ si Jaroslava? Pravidla dodržoval jen tehdy, když je vymyslel sám. Babička ho milovala od osmnácti. Po jeho smrti všem opakovala, že spolu prožili krásných šest a čtyřicet let.
“
„A nebylo to tak? “
„Bylo a zároveň nebylo. Pil víc než měl. Měl jiné ženy.
Několikrát ji udeřil. Ona zůstala a tvrdila, že rodina se nesmí rozbít. “
„Stejně jako ty. “
„Přesně.
Na pohřbu jsem jí řekla, že obětovala život člověku, který si to nezasloužil, a že ho dusila svou láskou. Bylo to kruté. Mluvila jsem sice o dědovi, ale ve skutečnosti jsem zuřila na sebe. Už tehdy jsem věděla, že žiju podobně.
Máma byla jen bezpečnější terč. “
„Milovala jsi tátu? “
„Na začátku ano. Byl vtipný, sebejistý.
Čekal na mě před školou, nosil květiny. Byla jsem mladá a věřila, že silný cit napraví všechno ostatní. Potom jsem zjistila, že společný život nestojí na květinách. Stojí na pravdě a úctě.
Táta si tě nevybral. “
V Blansku vystoupili do drobného deště. Před dveřmi s mosazným číslem 37 Ivana zastavila. Zvonek měl stále stejný nakřáplý zvuk.
Libuše stála na prahu v tmavých domácích šatech. Za sedm let se zmenšila. Jen pohled zůstal stejně přesný. „Ivanko.
“
„Mami. “
Žádná z nich se nepohnula. Pak Libuše udělala krok dopředu a objala ji. Ivana nejdřív zůstala strnulá.
Potom jí vypadla taška z ruky a přitiskla se k matce tak prudce, až obě zavrávorali. Pláč přišel bez varování. Ivana vzlýkala s obličejem zabořeným do matčina svetru. „Tak tak,“ šeptala Libuše.
„Už jsi tady. “
Seděli u kulatého stolu. Libuše se neptala na Radka ani na důvod odchodu. Jen doplnila talíře.
Ivana poprvé toho dne cítila, že se rozpadá. „Mami, omlouvám se za pohřeb. Ne za to, že jsem viděla pravdu, za to, že jsem ti ji hodila do tváře ve chvíli, kdy jsi se loučila s manželem. “
„Řekla jsi něco, co jsem věděla.
Proto mě to tak rozzuřilo. Když Jaroslav zemřel, plakala jsem žalem a také úlevou. První noc jsem ležela a poslouchala chodbu. Čekala jsem, že uslyším klíč v zámku.
Pak mi došlo, že už nepřijde nikdy. A usnula jsem tvrději než za celá desetiletí předtím. “
„Proč jsi zůstala? “
„Ze stejných důvodů jako ty.
Strach, peníze, dítě, ostuda, naděje, že se jednou probudí jiný. A potom už zvyk. Nezlobila jsem se na tebe proto, že bys lhala. Zlobila jsem se, protože jsi pojmenovala můj život a já se za něj styděla.
Ne za Jaroslava. Za sebe. “
„Můžu tu zůstat? Aspoň nějakou dobu?
“
„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Jaroslavův pokoj je prázdný. Uděláme z něj tvůj. “
Telefon se rozsvítil.
Radek. Všechny tři se na displej podívaly. „Neber to,“ řekla Libuše. „Může jít o Alenu.
“
Ivana přijala hovor. „Ano. “
Radkův hlas zněl, jako by dlouho nemluvil. „Máma před hodinou zemřela.
Už se neprobrala. “
„Je mi to líto. “
„Přijdeš na pohřeb? “
Ivana pohlédla na Kristýnu.
Dceřina tvář stuhla. „Nevím. Rozhodnu se zítra. “
„Byla to její babička.
“
„Vím. Teď s tebou nedokážu mluvit. Zavolám. “
Kristýna zůstala chvíli sedět.
Pak řekla: „Musím jet za tátou. Právě mu zemřela máma. Je tam sám. “
„Dobře.
Objednáme taxi. Až dorazíš do Kuřimi, napiš mi. “
„Mami, já si nevybírám jeho místo tebe. “
„Já vím.
Můžeš mít ráda oba. Ani jeden z nás po tobě nesmí chtít, aby ses za to omlouvala. “
Kristýna odešla. Po zaklapnutí dveří byt utichl.
Ivana věděla, že je to správné. Přesto ji zabolelo, jak rychle se její starý život dokáže bez ní znovu zavřít. „Je dobře vychovaná,“ řekla Libuše. „To, že nenechá člověka samotného ve špatné chvíli, má po tobě.
“
„Co jsi tu dělala celé ty roky? “
„Žila. Ráno vstanu, jdu na trh. Když bolí kolena, nadávám.
Když je hezky, otevřu okno. Myslíš, že se den zeptá, jestli má pokračovat? “
„Bylo ti smutno? “
„Každý večer první rok.
“
„Proč jsi nezavolala? “
„Vždycky jsem našla tvoje číslo. A pak jsem si řekla, že první musí zavolat ta, která byla hrubá. “
„Já si říkala, že první musí zavolat matka.
“
„Tak jsme obě hloupé. “
„To bude rodinné. “
Libuše dolila čaj. „A teď mi řekni o Radkovi.
Ne tu slušnou verzi. “
Ivana vyprávěla o prvním lístku v kapse saka, o nočních telefonátech, o cizím parfému na košilích, o Simoně Doležalové a ženě z účtárny. Po sedmé nevěře přestala počítat. Nakonec řekla i o Natálii, o telefonátu a falešném těhotenství.
„Není těhotná. Přiznal to nepřímo. Radek mi napsal. “
„A to už pro tebe nic nemění.
“
„Nic. Natálie nic nezpůsobila. Jen zavolala nahlas do domu, v němž jsme se všichni roky domlouvali šeptem. “
„Co uděláš zítra?
“
„Zavolám do školy, najdu si bydlení a budu se muset domluvit na rozvodu. “
„To stačí. “
V pokoji svého mrtvého otce Ivana usnula dřív, než došla k jediné souvislé myšlence. V Kuřimi našla Kristýna otce v pracovně.
Seděl za stolem s otevřenou lahví koňaku. Polovina už chyběla. „Umřela,“ řekl jí do vlasu. „Máma umřela.
“
Kristýna začala vyhledávat kontakty na pohřební službu. Radek seděl vedle ní a poprvé ten večer čekal, až mu jeho dvacetiletá dcera řekne, co má udělat. „Minulý týden mi řekla, že ničím rodinu, že jednou nebude co zachraňovat. Odbyl jsem ji.
Celý život jsem měl pocit, že rozumím všemu líp než ostatní. A teď sedím v prázdném domě. Žena odešla, dcera se mnou skoro nemluví a poslední rozhovor s matkou jsem promarnil hádkou. “
„Nejsem pryč,“ řekla Kristýna.
„Teď ne. Teď jsem tady. “
Neřekla, že odpouští, ani že se všechno vrátí do pořádku. Jen mu občas stiskla prsty, aby věděl, že stále sedí vedle něj.
Pohřeb se konal o několik dní později. Přes noc napadl první mokrý sníh. Alena Vacková za sebou nezanechala velký okruh lidí. Přišlo několik sousedek, dvě bývalé kolegyně a vzdálený příbuzný.
Ivana dorazila také. Stála stranou v černém kabátě. Jejich pohledy se setkaly. Ivana krátce přikývla.
Nebyla v tom nabídka smíření, ani nepřátelství, jen vědomí, že oba stojí u stejného hrobu. Kristýna stála mezi nimi. Když se pohnula k matce, loktem zavadila o otcův rukáv. Když se narovnala, dotkla se obou.
Po obřadu Radek přišel k Ivaně. „Děkuju, že jsi přišla. “
„Kvůli Kristýně. “
„Potřebujeme si promluvit.
“
„Dnes ne. “
„Tak kdy? “
„Až budu chtít. Možná za týden a možná nikdy.
I to je možné. “
„Tvoje věci jsou doma. Nic jsem nepřesouval. Mohl bych ti je přivést?
“
„Ne. “
O týden později se Ivana vrátila do školy. První hodinu měla sloh ve druhém ročníku. Na stole před ní ležel papír, který si připravila ještě jako žena vracející se každý večer do Kuřimi.
„Napište úvahu o rozhodnutí, které člověk nemůže vzít zpět,“ přečetla. Hodina pokračovala. Navenek fungovala stejně jako dřív. Uvnitř se pohybovala s několikavteřinovým zpožděním, jako část její pozornosti zůstala v Libušině bytě u nevybalené tašky.
O přestávce ji zastavila zástupkyně ředitelky Dagmar Konečná. „Potřebuju vědět, jestli dnes zvládneš učit. “
„Zvládnu. “
„Možná ne.
Nechci, aby sis z práce udělala místo, kde se smíš sesypat až po zvonění. Řekneš mi, kdy přestaneš zvládat, ne až potom. “
Dagmar nabídla přesně to, co mohla dodržet. Ivana tomu věřila víc než neurčitému ujištění.
Osm dní po pohřbu zavolal Radek. „Musíme začít řešit rozvod. Mluvil jsem s advokátem. Připraví dohodu o vypořádání majetku.
“
„Dům si nech. Auto používáš ty. Peníze na účtech nechci. “
„To nemůžeš myslet vážně.
“
„Myslím. Po třiadvaceti letech odejdu s taškou. Nechci další měsíce sedět proti tobě a rozhodovat, komu připadne skříň. Sepiš dohodu.
Nechám si ji vysvětlit a podepíšu ji, pokud bude odpovídat tomu, co jsme si řekli. “
„To není spravedlivé. “
„Spravedlnost podle tebe mě už nezajímá. Chci, aby mezi námi zůstalo co nejméně důvodů k dalšímu kontaktu.
“
Libuše seděla v křesle a slyšela všechno. „Měla bys vzít aspoň to, co ti patří. “
„Nechci, aby se z rozvodu stal nový způsob, jak mě držet v jeho životě. Peníze se dají vydělat znovu.
Klid ne vždycky. “
„To jsi teď na jeho straně, nebo na mojí? “
„Na tvojí. Právě proto říkám, že rozhodnutí má být tvoje, ne trest pro sebe.
“
„Mám učitelský plat, je mi čtyřiačtyřicet. Začínám od nuly. “
„Nezačínáš od nuly. Máš práci, dceru, zkušenost a postel v pokoji, který je plný Jaroslavových knih, ale pořád je to postel.
“
„Čeho lituješ nejvíc? “
„Že jsem neodešla od Jaroslava, dokud jsem ještě věřila, že bych mohla žít jinak. A těch sedmi let. Jenže lítost není plán.
Je to zpráva o tom, co už se stalo. “
„Co když jsem na nový začátek pozdě? “
„Ve čtyřiačtyřiceti? To by mě v sedmdesáti dvou uráželo.
“
Ivanin telefon zavibroval. Kristýna. „Mami, můžu přijet? Musíme si promluvit.
“
Kristýna dorazila asi za hodinu. Kruhy pod očima jí ztmavly. „Tátovi přišel dopis od notářky kvůli pozůstalostnímu řízení po babičce. Táta se do babičina bytu nedokázal vrátit.
Dal mi klíče a požádal mě, abych s ním prošla jen papíry. A našla jsem něco jiného. “
Z tašky vytáhla odřenou složku. Na hřbetu zažloutlá.
Aleniným rukopisem stálo na etiketě jediné slovo: osobní. Uvnitř byly dopisy, potvrzení o převodech peněz a fotografie sepnuté starou gumičkou. Ivana vzala první snímek. Radek na něm vypadal sotva na devatenáct.
Vedle něj stála mladá žena s miminkem. Na druhé fotografii držel dítě sám. Díval se na něj tak soustředěně, že Ivana přestala na okamžik dýchat. Poslední snímek zachycoval malou dívku před školou.
Na rubu bylo modrým inkoustem napsáno: „Klárka, první školní den. “
„Kdo to je? “ zeptala se Ivana. „Nevím jistě.
Ale myslím, že táta měl před námi jinou rodinu. “
Libuše, která dosud stála u sporáku, přišla ke stolu a dlouho na fotografii hleděla. „To je Lenka. Osobně ne.
Alena mi o ní vyprávěla ještě před vaší svatbou. Radek s ní měl dítě. “
„Ty jsi věděla, že má dceru? “
„Věděla jsem, že Alena něco takového tvrdila.
Tehdy jsem si nebyla jistá. Po svatbě jsem si říkala, že už je pozdě. “
„Třiadvacet let jsi věděla, že můj muž někde nechal dítě. A rozhodla ses, že je pozdě mi to říct?
“
„Bála jsem se, že rozbiju tvoji rodinu. “
„Tu rodinu postavili všichni kolem mě na lži. “
„Udělala jsem chybu. “
„Ne jednu.
“
Kristýna se postavila mezi ně. „Teď potřebujeme zjistit, kdo je ta žena a kdo je Klára. Hádka nám nepomůže. “
Ivana sevřela složku.
„Pomůže mi odpověď od Radka. Pojedu tam. “
„Je skoro deset. “
„Aspoň nebude mít čas připravit si další příběh.
“
Taxi zastavilo před brankou domu v Kuřimi. Ivana nezazvonila. Klíče mu ještě nevrátila. Zámek se otočil lehce.
Svlékala si mokrý kabát, když se nahoře otevřely dveře pracovny. Radek vyšel na schody. „Ivano. “ Pak uviděl složku v jejích rukou.
„Kde jsi ji našla? “
„Kristýna ji objevila mezi Aleninými dokumenty. “
„Pojď nahoru. “
„Řekni mi nejdřív, kdo je Klára.
“
„Řeknu ti všechno. “
„To jsi měl udělat před třiadvaceti lety. “
V pracovně si Ivana sedla na židli pro návštěvy. Složku nechala na kolenou.
„Jmenovala se Lenka Horská. Bylo mi osmnáct, když jsme se poznali. Pracovala v kavárně nedaleko fakulty. Klára se narodila o rok později.
“
„Vypadáš, jako bys ji chtěl. “
„Chtěl jsem. Nebo jsem si myslel, že chci. Máma začala vyhrožovat, že mě vyhodí z domu a přestane mi platit školu.
Tvrdila, že Lenka dítě použila, aby mě k sobě připoutala. Bylo pro mě pohodlné tomu věřit. Dal jsem Lence peníze na interupci. Ona je nepoužila.
Kláru porodila sama. “
„A potom si přestal chodit? “
„Potom jsem potkal tebe. “
„Co udělala Alena?
“
„Koupila v Brně malý byt, nechal ho napsat na mě a Lenka s Klárou tam bydlely bez nájmu. Říkala tomu rozumné řešení. Byla to platba za ticho. “
„A ty jsi souhlasil.
“
„Ano. Kláru jsem pravidelně vídal asi do tří let. Pak méně a méně. Chtěl jsem dokončit školu, rozjet firmu, mít dům.
Máma tě přijala. Když jsem tě přivedl, poprvé po dlouhé době se ke mně chovala, jako bych zase splnil její očekávání. “
„Tak jsi za ten pocit vyměnil vlastní dceru. “
„Ano.
“
„Víš, kde je dnes Klára? “
„Přibližně. Zjišťoval jsem si věci přes známé. Věděl jsem, kam chodila do školy, že později pracuje v nemocnici, že Lenka onemocněla.
Rakovina. Zemřela před osmi lety. Kláře bylo osmnáct. Seděl jsem v autě dvě ulice od hřbitova.
Nevystoupil jsem, protože bych jí musel vysvětlit, kde jsem byl, když její matka umírala. “
„Tak jsi radši nechal osmnáctiletou dívku pohřbít jediného rodiče samotnou? “
„Ano. “
„Proč jsi mi to neřekl před svatbou?
“
„Bál jsem se, že odejdeš. Nemohl jsem riskovat tvoje rozhodnutí. Tak jsem rozhodl za tebe. “
„Vzal jsi mi možnost vědět, s kým žiju.
Kristýně jsi vzal sestru. Kláře otce. A pokaždé sis to vysvětlil strachem. “
„Byl jsem zbabělec.
Lenku jsem opustil, protože jsem se bál mámy. Tobě jsem lhal, protože jsem se bál, že mě odmítneš. Za Klárou jsem nešel, protože jsem se bál, že mě uvidí takového, jaký jsem. Všechno, co jsem vydával za kontrolu, bylo jen vyhýbání se následkům.
“
„Odpusť mi,“ řekl. „Ne dnes. Možná nikdy. A pokud jednou ano, nebude to znamenat, že to, cos udělal, bylo přijatelné.
“
Ivana vstala a přistoupila k oknu. „Najdi Kláru. Přestaň ji sledovat přes známé. Najdi ji.
Řekni pravdu. Bez dárků, bez řeči o tom, jak tě matka ovládala. Pak jí nech rozhodnout, zda tě chce ještě někdy vidět. “
„Bojím se.
“
„To už víme. “
V předsíni si oblékla mokrý kabát. Radek zůstal na schodech. „Ivano.
“
Položila ruku na kliku. „Sbohem, Radku. “
„Sbohem. “
Venku déšť zeslábl.
Ivana šla podél zahrady. Telefon zavibroval. Kristýna. „Mami, kde jsi?
Mám strach. “
„Jsem v pořádku. Radek mi všechno řekl. Vrátím se k babičce a ráno vám to vysvětlím.
“
„Je Klára opravdu jeho dcera? “
„Ano. “
„Přijeď, prosím. “
Ivana objednala taxi.
Řidič se zeptal: „Kam to bude? “
„Do Blanska. Domů. “
Libuše čekala v kuchyni.
Když Ivana vešla promoklá, matka vstala, přinesla ručník a začala jí otírat vlasy, jako by jí znovu bylo deset. Toho večera už se nehádali. Seděli u stolu do rána a Ivana vyprávěla všechno, co se dozvěděla. O Lence, Kláře, bytě i Alenině nátlaku.
„Chudák holka,“ řekla nakonec Libuše. „V osmnácti přijít o matku a vědět, že otec někde je, ale nepřijde. “
„Řekla jsem mu, aby ji našel. “
„Najde.
“
„Proč si tím tak jistá? “
„Protože už nemá matku, manželku ani dům plný lidí, za které by schoval vlastní strach. “
„Chci ji najít taky. Ne kvůli Radkovi.
Kvůli Kristýně. Má sestru. Nemůžu vědět o Kláře a pokračovat v rodinné tradici mlčení. “
Kristýna přijela před desátou.
Nesundala si ani bundu. „Řekni mi to celé. Nic nevynechávej. “
Když Ivana domluvila, dcera se opřela o stůl.
„Mám starší sestru. Táta o ní celou dobu věděl. Jak může člověk odejít od vlastního dítěte a pak předstírat, že je normální otec? “
„Vysvětlil to strachem.
Z matky, z odpovědnosti, z toho, že přijde o pohodlný život. “
„To není omluva. “
„Není. Je to popis.
“
„Chci Kláru najít. Nechci čekat, až tam půjde táta první. Přinese peníze a omluvy. Bude chtít napravit šestadvacet let během jednoho odpoledne.
Najdeme ji my dvě. Řekneme, kdo jsme, nic po ní nebudeme chtít. Když nás odmítne, necháme ji být. “
Ivana přikývla.
„Dobře. “
Hledání trvalo tři dny. Ivana v jednom dopise objevila celé jméno ženy, která s Lenkou pracovala v jídelně. Zavolali jí společně.
Žena si je vyslechla, ale jakmile Kristýna požádala o Klářino číslo, ztuhla. „To vám nedám. Po Lenčině smrti se kolem Kláry objevilo dost lidí, kteří chtěli vědět víc, než jim patřilo. “
„Nechceme její adresu,“ řekla Ivana.
„Jen jí potřebujeme předat zprávu. Rozhodne sama. “
„Pošlete mi text. Přepošlu ho.
Nic víc vám neslíbím. “
Z veřejně dostupných věděl jen málo. Klára Horská žila v Brně a pracovala jako všeobecná sestra ve fakultní nemocnici. Ivana si všimla šedých očí, linie brady a způsobu, jakým Klára držela hlavu.
Kristýna napsala několik vět, smazala je. Nakonec nechala jen to podstatné: „Dobrý den, jmenuji se Kristýna Vacková. Myslím, že máme stejného otce. Nechci po vás nic a chápu, pokud o kontakt nestojíte.
Ráda bych si s vámi promluvila, jestli mi to dovolíte. “
Odpověď přišla večer přímo od Kláry. „Vím, kdo jste. Vím také, kdo je váš otec.
Pokud se chcete omlouvat za něj, není to potřeba. Jestli mě chcete poznat sama za sebe, můžeme se sejít. Zítra ve tři v malé kavárně na Lidické nedaleko Lužánek. “
Druhý den přišli Ivana s Kristýnou do kavárny o čtvrt hodiny dřív.
Klára přišla přesně ve tři. Vysoká, štíhlá, v jednoduchém šedém kabátě. Vlasy stažené do culíku. „Vy jste Kristýna?
Nebyla to otázka. “
„Ano. A tohle je moje máma Ivana. “
Klára se na ni podívala.
„Radkova manželka. “
„Zatím právně ano. Rozvádíme se. “
V Klářině tváři se na okamžik něco pohnulo.
„Takže ani u vás nevydržel být tím, za koho se vydával. “
„Nevydržel. “
„Nevím, jak začít,“ přiznala Kristýna. „To nemusíte.
O vás jsem se dozvěděla před třemi dny. Do té doby jsem si myslela, že nemám sourozence. A teď vím, že mám sestru, kterou Radek přestal navštěvovat, když jí byly tři. “
„Přišla jste se omluvit?
“
„Ne za něj. Jen vám chci říct, že jsem o vás nevěděla. Chtěla bych vás poznat, pokud budete chtít. Ne jako součást otcovy omluvy.
Jste moje sestra a já nechci dělat, že neexistujete. “
Klára se na ni dlouho dívala. Potom se obrátila k Ivaně. „A vy?
“
„Část mě cítí vinu, i když jsem o vás nevěděla. Část potřebuje pochopit, na čem bylo moje manželství postavené. A chtěla jsem vidět člověka, kterého Radek nechal za sebou, než začal žít se mnou. “
„Neodešel ode mě kvůli vám.
Odešel ještě předtím, než vás poznal. Vy jste mu jen umožnila vyprávět si, že začíná znovu. “
„Jaká byla vaše máma? “ zeptala se Kristýna.
Klářin výraz se změnil. „Jmenovala se Lenka. Pracovala v jídelně a večer uklízela kanceláře. Byla unavená skoro pořád, ale nikdy mi neřekla, že jsem důvod, proč má těžký život.
Jednou mi řekla, že mám otce, který si vybral jinou cestu, že to není moje vina ani její a že někteří lidé nejsou zlí, jen jsou slabší než následky vlastních rozhodnutí. “
„Zkusila jste ho někdy vyhledat? “
„Když máma zemřela, bylo mi osmnáct. Našla jsem adresu v jedné staré obálce a přijela do Kuřimy.
Stála jsem naproti přes ulici. Čekala jsem, až se někdo objeví. Vy všichni. Radek vyšel ven s vámi a s Ivanou.
Mohlo vám být dvanáct. Držel vás za ruku. Vypadali jste jako rodina, do které se nemá zasahovat. Nechtěla jsem přijít a vzít vám ho.
“
Kristýně začaly stékat slzy. Klára jí podala kapesník. „Je mi to líto. “
„Nemáte za co.
“
„Vím, ale je mi to líto. “
Klára přikývla. „To je jiná věta. Zlobíte se na mě?
“
„Ne. Na mámu taky ne. “
„A na něj? “
Klára chvíli sledovala páru nad čajem.
„Dlouho jsem se zlobila. Představovala jsem si, co mu jednou řeknu. Pak mi došlo, kolik mě ten vztek stojí. Platila jsem za něj spánkem, vztahy i časem.
Už mu nechci dávat další část života. “
„Řekl, že vás najde,“ řekla Ivana. „Nevím, jestli to udělá. Možná přijde.
Otevřete mu? “
„To se rozhodnu až v té chvíli. Co byste od něj chtěla slyšet? “
„Že měl možnost volby a vybral si sebe.
Ne dlouhé vysvětlení o své matce. Ne omluvu, po které bych ho měla uklidnit. Jen přesnou pravdu. “
Kristýna se narovnala.
„Chtěla bych, abychom se neviděli jen dnes. Chci vědět, co máte ráda, co nesnášíte a jaká byla Lenka. Ale nebudu vás nutit. “
Klára ji pozorovala.
„Nevím, jak se dělá sestra. “
„Já také ne. Nikdy jsem žádnou neměla. “
Kláře se pohnuly koutky.
„Tak v tom máme stejné zkušenosti. “
„Můžeme se vidět znovu? “
„Napište mi. Můžeme si tykat.
“
Návrh dohody o vypořádání majetku přišel v příloze e-mailu od Radkova advokáta. Dům připadne Radkovi, auto zůstane Radkovi, každý si ponechá vlastní účet. Jedna věta byla napsaná tak, že ji Ivana musela číst třikrát. Pod hladkým právním obratem mohlo zůstat všechno, na co se nezeptala.
Dagmar jí doporučila advokátku. Ta prošla dokument pomalu. „Víte, čeho se tímto bodem vzdáváte? Nároku na další vypořádání společného jmění.
To je právní význam. Ptám se, jestli znáte skutečný rozsah majetku, kterého se vzdáváte. Radek je zapsaný jako společník. To ještě neříká, jak se při vypořádání posuzuje hodnota podílu, který se za manželství zhodnotil.
Navíc jste řekla, že peníze z bytu, který jste zdědila, šly do podnikání. “
„Nechci vyváženou dohodu. Chci konec. “
„To jsou dvě různé věci.
Neříkám, že se máte soudit. Říkám, že nemůžete vědomě něco odmítnout, dokud nevíte, co to je. A hlavně nechci, abyste při odmítání majetku přehlédla dluh nebo ručení, které by na vás mohlo zůstat. “
Radek zavolal ještě ten večer.
„Advokát říkal, že chceš doplnit podklady. “
„Nechci majetek. To neznamená, že podepíšu něco, čemu úplně nerozumím. “
„Dobře.
Pošleme všechno. “
Podklady přicházely postupně. V bance narazila Ivana na hranici, kterou nemohla obejít. Pracovník zavřel Radkův výpis.
„Bez souhlasu majitele účtu vám nemůžu potvrdit zůstatek ani pohyby. “
„Nechci vědět, kolik má na účtu. Potřebuju ověřit, jestli jsem u některého úvěru vedená jako spoludlužnice nebo ručitelka. “
Po kontrole jí vydal potvrzení o smlouvách vedených na její jméno.
Ivana na předložených firemních úvěrech nefigurovala. Pro Ivanu byla důležitá právě ta prázdná místa. Z dokladů vyplynulo, že peníze z Ivanina zděděného bytu skutečně prošly přes účet do firmy. „Tohle je stopa k možnému nároku.
Můžeme ho vyčíslit a požadovat. “
„Nechci další spor. “
„Pak do dohody výslovně napíšeme, že jste byla o možnosti nároku poučena a vzdáváte se ho po doložení podkladů. Žádná neurčitá věta, pod kterou se později schová něco dalšího.
“
Radkův advokát nechal spornou formulaci upravit. Teprve potom posunula advokátka Ivaně dokument přes stůl. „Pořád si můžete vzít čas. “
Ivana držela pero.
„Měla jsem třiadvacet let. To není totéž jako jeden den na rozmyšlenou. “
Vzala si dohodu domů, přečetla ji večer u Libušina kuchyňského stolu a podepsala až následující ráno. U jednání soudkyně ověřila jejich totožnost.
„Ano,“ řekla Ivana. Radek odpověděl stejně. Potom jí přišlo vyhotovení rozhodnutí s potvrzením, že nabylo právní moci. Seděla zrovna ve sborovně nad slohovými pracemi.
Čekala bolest nebo úlevu. Místo toho opravila další chybu ve studentské větě. Až večer si uvědomila, že už se nikdy nemusí vracet do domu a podle zvuku klíče poznávat, v jaké náladě Radek přichází. Pořád bydlela u Libuše.
Jaroslavův pokoj společně vyklidili. Na okno dali světlou roletu, koupili rozkládací pohovku. Ivana na ni postavila několik knih a Kristýninu fotografii z maturity. „Není ti tu těsno?
“ ptala se Libuše. „Je mi tu akorát. Ve velkém domě jsem se pohybovala jako někdo, kdo nechce překážet. Tady není kam schovat nepořádek ani špatnou náladu.
Když se pohádáme, slyšíme se. Když se jedna v noci rozpláče, druhá nemůže předstírat, že spí. “
Jednou skládali prádlo a Libuše řekla: „Těch sedm let už nedoženeme. “
Ivana položila ručník na hromádku.
„Ne, ale můžeme přestat ztrácet další. “
Kristýna začala jezdit do Blanska téměř každý víkend. Jednou napsala, že vezme někoho s sebou. Ve dveřích se objevila Klára s papírovou taškou z pekárny a nejistým výrazem člověka, který neví, zda je návštěva vítaná.
Sestry si k sobě našly cestu rychleji, než Ivana čekala. Kristýna mluvila rychle, přeskakovala od tématu k tématu. Klára si věty promýšlela a při každé návštěvě automaticky odnášela použité hrnky ke dřezu. Spojovalo je něco jiného.
Ani jedna podruhé nechtěla vysvětlení za Radka. Klára přinesla pletací jehlice. „Máma mě to naučila. “
První řádek byl příliš utažený, druhý měl nepravidelné mezery, ve třetím Kristýna jedno oko ztratila.
„Tohle není šála. To je zdravotnický záznam po nehodě. “
Klára se rozesmála. „Máma říkala, že první kus má vypadat hrozně, jinak člověk nepozná, že se zlepšil.
“ Při každém dalším nepovedeném oku přidala drobnou vzpomínku. Kristýna tak poznávala ženu, která mohla být součástí její rodiny, kdyby dospělí kdysi jednali jinak. Na začátku prosince zazvonil Ivaně telefon ve školní šatně. Radek.
Nechala několik zazvonění proběhnout. Pak hovor přijala. „Můžu tě o něco požádat? Zjistil jsem její adresu.
Několikrát jsem dojel na její ulici. Nešel jsem ke dveřím. Nechci ji přepadnout doma. Můžeš se jí zeptat, jestli mě chce vidět?
Jen jednou. Když odmítne, přijmu to. “
„Co jí chceš říct? “
„Pravdu.
“
Ivana se opřela o řadu kovových skříňek. „Nečekej, že ti setkání přinese odpuštění. “
„Nečekám ani úlevu. “
„Promluvím s Kristýnou.
Klára rozhodne. “
Večer zavolala Kristýně. Klára odpověděla až následující den. Mezitím se Radek neozval ani jednou.
Slíbil, že přijme Klářino rozhodnutí, a tentokrát musel čekání skutečně vydržet. „Souhlasila. Řekla, že ho chce jednou vyslechnout, ale mám tam být já. A chce, abys přišla taky.
“
„Proč já? “
„Nevysvětlila to, jen řekla, že nám věří a nechce s ním zůstat sama. “
Klára vybrala stejnou kavárnu na Lidické. Radek dorazil první.
Seděl u stolku a oběma rukama držel šálek. Za několik týdnů mu přibyly šediny. Vypadal jako člověk, který čeká na rozhodnutí někoho jiného. Když uviděl starší dceru, otevřel ústa, ale žádné slovo nepřišlo.
„Dobrý den, Kláro. “
„Dobrý den. “
Žádné tati. Žádné objetí.
Radek začal. „Připravoval jsem si, co vám řeknu. Teď mi všechno připadá jako řeč, kterou bych měl odříkat, abych se cítil lépe. “
„Tak ji neříkejte.
Řekněte, proč jste přišel. “
„Protože jsem vás opustil. A protože jsem měl na výběr. Matka na mě tlačila, ale nebyl jsem dítě.
Rozhodl jsem se pro pohodlnější život a nechal všechno na vaší matce. “
„Proč jste se nevrátil? “
„Nejdřív jsem se bál, že přijdu o školu a peníze, později o manželství a firmu. A nakonec jsem se bál vás.
Čím déle jsem nepřicházel, tím horší bylo přiznat, že jsem mohl přijít kdykoli. “
„Takže jste se chránil tím, že jste nechal mě bez otce? “
„Ano. “
„Myslel jste na mě?
“
„Ne každý den. Kdybych to řekl, lhal bych. Dokázal jsem týdny žít, jako byste nebyla. Pak měla Kristýna narozeniny nebo šla poprvé do školy a já věděl, že jste stejnou věc prožila jinde.
A co jsem udělal? Nic. “
Klára si ho prohlížela. „Pozdě bylo už dávno.
“
„Ano. Ale zítra by bylo ještě později. “
Radek otevřel tašku a položil doprostřed stolu silnou obálku. „Co v ní je?
“
„Dokumenty k bytu, ve kterém žijete. Stále je v mém vlastnictví. Připravil jsem návrh darovací smlouvy. A výpis z účtu.
Nějaké peníze jsem odkládal. Ne pravidelně a ne tolik, kolik jsem měl dávat Lence. Pokud je přijmete, převedu je na účet, který určíte. “
„Přišel jste si koupit odpuštění?
“
„Ne. Ty peníze nejsou náhrada za otce. Jen něco, co mělo být vaše dávno. “
„Vaše peníze nepotřebuju.
“
„Věřím. Nevíte, co potřebuju? “
„Nevím. “
Klára položila dlaně na stůl.
„Máma pracovala v jídelně a večer uklízela kanceláře. Když jsem byla malá, říkala, že má noční ráda, protože je tam klid. Trvalo mi roky pochopit, že nechodila na směny pro klid. Pamatujete si vůbec její celé jméno?
“
„Lenka Horská. “ Radekův hlas se zlomil. „Miloval jsem ji. Ne způsobem, který by jí byl k něčemu.
Když jsem se dozvěděl o její smrti, seděl jsem v autě a nedokázal vystoupit. “
„To, že jste ji miloval, jí nezaplatilo nájem, ani jí nepomohlo v nemocnici. A mně to nedalo otce. “
Následovalo dlouhé ticho.
Klára si obálku přitáhla blíž, ale neotevřela ji. „Nevím, jestli vám někdy odpustím. “
„Nemusíte. “
„A nechci, abyste se po dnešku choval, jako bychom napravili rodinu.
Můžeme zkusit zjistit, kdo jste dnes. Nechci vám říkat tati. To slovo není biologický údaj. “
Kristýna vstala, obešla stůl a objala otce.
Radek stuhl. Potom ji sevřel a opřel bradu o její vlasy. „Promiň. Za mámu, za Kláru, za všechny lži.
“
Kristýna ho držela. „Slyším tě. “ Neřekla, že odpouští. Nepustila ho však hned.
Ivana je sledovala. Radek pro ni pořád byl mužem, který ji zradil. Tenhle okamžik si nepletla s nápravou. Jen si všimla, že tentokrát zůstal sedět a poslouchal i věty, které mu nic neulehčovaly.
O několik týdnů později potvrdil Klářin advokát, že návrh darovací smlouvy neobsahuje skrytý závazek. Klára smlouvu podepsala a spolu s Radkem podala návrh na vklad. Katastrální úřad vklad povolil. Byt, v němž Lenka vychovala dceru, konečně patřil Kláře.
Peníze od Radka přijala na samostatný účet. Nepoužila z nich ani korunu. Radkovi neodpustila. Už během čekání na rozhodnutí katastru mu však dovolila, aby se občas ozval.
Ne každý den, ne bez ohlášení. Několikrát se sešli na veřejném místě bez rodinných oslovení. Na prvním setkání pili kávu dvacet minut, na druhém se Klára zeptala na Lenčinu oblíbenou hudbu a Radek přiznal, že si ji nepamatuje. Přesto přišla i potřetí.
O tom, zda z nich někdy budou otec a dcera, nemluvil ani jeden. Na Silvestra se v Libušině bytě sešly čtyři ženy. Libuše připravila chlebíčky. Kristýna přinesla sekt.
Klára položila doprostřed stolu smrkový věnec s jedinou svíčkou. Krátce před půlnocí Libuše nalila sekt do čtyř skleniček. Kristýna zvedla svou. „Na rok, který bude klidnější.
“
„To nebude těžké,“ poznamenala Klára. Libuše pozvedla skleničku. „Na rodinu, která si přestane překážet ve dveřích a začne si dělat místo u stolu. “
Klára se podívala na svíčku.
„Na mámu. Doufám, že by byla ráda. “
„Byla,“ řekla Ivana. Klára k ní vzhlédla.
Vteřinu váhala, potom přikývla. „A ty? “ zeptala se Kristýna. „Mami, jsi na řadě.
“
Ivana držela sklenku a dívala se na tři tváře před sebou. Před rokem seděla v domě v Kuřimi vedle manžela, o němž věděla, že lže. Byla nešťastná a uměla to dobře skrývat. Teď neměla vlastní byt ani manžela.
Měla učitelský plat, úzký pokoj, matku se špatnými koleny a dvě mladé ženy, které se teprve učily být sestrami. „Na pravdu,“ řekla. „Ne na tu, kterou po sobě házíme, když chceme vyhrát. Na pravdu, vedle které se dá žít.
“
Libuše se dotkla jejího zápěstí. Zima se postupně stáhla. V březnu Ivana šla ze školy pomalu, protože nikam nespěchala. Stále bydlela u Libuše.
Každý měsíc však odkládala část výplaty. Kristýna dokončovala druhý ročník a začala mluvit o zdravotnickém oboru. Klára jí nepředkládala idealizované příběhy. Poslala jí rozpis služeb, popsala noční směny, bolest zad i chvíle, kdy člověk musí zůstat klidný vedle rodiny pacienta.
Když Ivana zabočila k vchodu, u dveří stál Aleš Bartoš. Bydlel naproti přes chodbu. Učil dějepis. Před několika lety ovdověl a při každém setkání se tvářil, že chce něco říct.
„Dobrý večer, paní Vacková. “
„Dobrý večer, pane Bartoši. “
„Chtěl jsem se zeptat, jestli byste někdy nezašla na kávu. U náměstí je malá kavárna.
Nic slavnostního, jen káva a rozhovor. “
„Se mnou? “
„Ano. A vy byste šla také?
“
Aleš byl nervózní, neobratný a vůbec se nepodobal Radkovi. Nesnažil se působit, že situaci ovládá. Ivana zjistila, že v jeho pozvání nehledá past ani skrytý požadavek. „Proč ne.
“
„Opravdu? “
„Opravdu. Zítra po práci. “
Vešli do domu.
Výtah byl mimo provoz, tak vystoupali do pátého patra pěšky. Ivana odemkla byt. Z kuchyně voněla máta a večeře. Libuše se ozvala, jestli to trvalo tak dlouho kvůli autobusu.
„Ne. Potkala jsem souseda. “
Zítra ji čekala škola, opravené sešity a káva s mužem, který po ní nechtěl vysvětlení ani záchranu. Ke kávě nepůjde jako něčí bývalá žena, ani jako člověk, kterého je třeba zachraňovat.
Půjde tam prostě jako Ivana. V předsíni zhasla, ale dveře do kuchyně nechala otevřené.