Když jsem se na srazu absolventů postavila za svého muže a vykřičela, že ho miluju, plakal. Stál tam, obyčejný úředník s platem 35 000 rublů, a slzy mu tekly po tvářích. To mě přesvědčilo, že jsem udělala správně. Jenže pak mi prozradil pravdu, která mi obrátila svět vzhůru nohama.
Jmenuji se Lina a je mi třicet. V naší provincii to je věk, kdy už tě každý považuje za starou pannu. Nejsem ošklivá, mám vlastní krámek s lidovými řemesly, ale můj osobní život byl vždycky velký průšvih. Moje první velká láska skončila před pěti lety, když mě jeho rodina shledala příliš chudou.
Od té doby jsem se bála vztahů. Nejvíc mě ale děsil pohled do očí mé maminky, která mě vychovávala sama a dělala pro mě všechno. Poslední půlrok se její zdravotní stav rapidně zhoršil. Jednoho večera mi máma dala papír z onkologické poradny.
Diagnóza byla krutá – karcinom v posledním stádiu. Svět se pode mnou zhroutil. Máma mi pevně stiskla ruku a řekla, že se nebojí smrti, ale bojí se, že tu zůstanu sama. Prosila mě, ať jí splním poslední přání – vidět mě vdanou.
Teta Valia mi už domluvila schůzku s nějakým hodným chlapcem. Nemohla jsem odmítnout. Souhlasila jsem. Následovalo devět katastrofálních rande.
Každý muž byl horší než ten předchozí. Pak přišlo desáté, v kavárně Zlatý podzim, s mužem jménem Dima. Byl to tichý, upravený úředník, který žil sám v pronajatém bytě a jezdil starými Žigulíky. Neměla jsem už sílu hrát hry.
Řekla jsem mu všechno na rovinu – o mámě, o nemoci, o tom, že prostě potřebuji manžela. Položila jsem před něj na stůl svůj pas a zeptala se, jestli si mě nevezme. Než stačil odpovědět, zazvonil telefon. Byla to máma v zoufalém stavu, ptala se, jaké to je.
Podívala jsem se na Dimu a v tu chvíli jsem udělala nejodvážnější rozhodnutí života. Řekla jsem mámě, že on souhlasil, že si mě bere. Po tom, co jsem zavěsila, jsem se cítila jako zločinec. Chtěla jsem utéct, ale Dima mě zastavil.
Řekl, že souhlasí. Že na něj taky tlačí rodina a že můj důvod je aspoň upřímný. Jeho jedinou podmínkou bylo, že se pokusíme žít spolu jako skutečná rodina. Vzali jsme se ještě ten den.
Máma z toho měla obrovskou radost, vypadala o deset let mladší. Když jsme jí řekli, že Dima je sirotek a chudý úředník, byla ještě šťastnější. Přestěhovala jsem se k němu do toho starého, skromného bytu. Život plynul tiše a pokojně.
Dával mi celou výplatu, i když to bylo málo peněz. Po večerech spolu myl nádobí a donesl mi teplé mléko. Nikdy nemluvil o lásce, ale dělal všechno pro to, abych se cítila bezpečně. Šila jsem mu košile, protože jeho byly úplně obnošené.
Starala jsem se o mámu. Ale hlavně jsem si uvědomila, že jsem ho začala opravdu milovat. Pak se stal zázrak. Dima zorganizoval vyšetření na nejlepší klinice ve městě.
Profesor nám oznámil, že máma žádnou rakovinu nikdy neměla – původní diagnóza byla katastrofální omyl. Bylo to jen nervové vyčerpání. Můj manžel mi zachránil mámu. Cítila jsem k němu takovou vděčnost, že jsem mu to nedokázala ani říct.
Na sraz absolventů jsem šla sama. Všichni se tam chlubili úspěchy, auty a penězi. Bývalý přítel Stas, kvůli kterému jsem kdysi trpěla, se mi vysmíval a nabízel, že se k němu vrátím. Pak dorazil Dima v obyčejných šatech.
Stas ho začal ponižovat. V tu chvíli jsem se otočila a postavila se za svého muže. Řekla jsem jim všechno – jak mi Dima dává celou výplatu, jak se o mě postaral, když byla máma nemocná. Vykřičela jsem, že štěstí není v penězích.
Táhla jsem ho za ruku z té restaurace pryč. A on plakal. Řekl, že celý život čekal, až ho nějaká žena bude mít ráda kvůli němu samotnému. Cestou domů se zastavil u krajnice a objednal si auto.
Černý, luxusní vůz s šoférem. Vlastně ani teď nevím, co to bylo za značku. Dovězli jsme se do obrovského sídla, kde nás vítala ta „vzdálená příbuzná” – jeho matka, která mě kdysi navštívila v tom malém bytě s tím drahým náramkem. Dima mi konečně řekl pravdu.
Není žádný chudý úředník. Je prezidentem holdingu Horizont. Miliardář. Tím, že hrál chudáka, chtěl najít ženu, která ho bude milovat pro něj samého, a ne pro jeho peníze.
Zklamání a hněv ve mně vřely. Všichni si ze mě dělali divadlo. Jenže pak jsem si vzpomněla, že jsem ho podvedla já první – vdala jsem se z povinnosti, ne z lásky. Ale jeho city byly pravé.
Všechno, co pro mě dělal – zachraňoval mé zboží v dešti, spravoval mámě ventilátor, plakal, když jsem se za něj postavila – to nebyla lež. Odpustila jsem mu. O rok později sedím na zahradě toho sídla, které už není studené, ale plné tepla. Naše maminky se staly nejlepšími kamarádkami.
Mé bříško se zakulacuje a Dima vedle mě říká, že naše miminko kope stejně silně, jako on kdysi běžel do deště. Můj život začal lží, ale našla jsem v něm tu nejpravdivější věc – lásku. A můj manžel? I když má miliardy, pořád nosí tu košili, kterou jsem mu ušila.
Ta mu připomíná, kým jsme kdysi byli. A já vím, že jsem na celém světě nenašla nikoho, kdo by se mu vyrovnal.