Svíčky na dortu už dávno dohořely, když Roman Hájek konečně přiznal pravdu. Seděl sám v salonku nejexkluzivnějšího hotelu v Praze, muž, který ovládal přístavy i polovinu skrytých peněz v Čechách, a kolem něj zelo třicet prázdných židlí. Ani jeden z třiceti pozvaných nepřišel. Říkali mu Ledový.
Od chvíle, kdy mu kulka před šestnácti měsíci vzala nohy, se muži, kteří se kdysi třásli před jeho hlasem, učili držet si odstup. Dort z hořké čokolády zůstal netknutý, orchideje čerstvé, víno starší než většina jeho lidí. Roman se na telefon ani nepodíval. Věděl přesně, co tohle ticho znamená.
Někdo rozhodl, že je s ním konec. Netušil, že šestiletá holčička obrátí celé jeho impérium vzhůru nohama. A udělá to pomocí jediné ukradené květiny. Pavlínka utekla ze šatny pro zaměstnance, kam ji schovala její matka Markéta, vyčerpaná sedmadvacetiletá servírka na dvojité směně.
Holčička vešla do jediné místnosti, do které měla vstup přísně zakázán, a bez špetky strachu došla k hrozivě vyhlížejícímu muži na vozíku. Podala mu napůl zvadlou květinu a zeptala se, proč sedí na své narozeniny tak sám. Roman Hájek, muž, který se neusmál tak dlouho, že si to ani nepamatoval, se na ni podíval a usmál se. V tu chvíli vrazila do dveří její matka.
Uviděla dceru před nejnebezpečnějším mužem v Praze a zbledla hrůzou. Netušila, že ty prázdné židle nebyly náhoda, ale první tah v zradě sahající až k Romanově vlastní krvi. Roman zvedl ruku a řekl, ať malou nechá být, že nikoho neruší. Markéta zaváhala, ale něco v jeho hlase ji přimělo zůstat.
Pavlínka vylezla na židli vedle vozíku, podívala se na dort a rozhořčeně vyhrla, že ho ještě ani nerozkrojil. Když jí Roman řekl, že to ani neměl v plánu, zapíchla zvadlou květinu do polevy a prohlásila: „Tak hotovo. Teď už to je správně. A musíš si něco přát.
”
Řekl jí, že už si nepamatuje, jak se to dělá. A ona mu to s trpělivostí vysvětlila. Zavřít oči, pomyslet si to nejvíc ze všech a nikomu to neříct, jinak se to nesplní. Markéta chtěla odejít, ale Roman ji zastavil.
Řekl, že dortu je dost pro třicet lidí, byla by škoda ho vyhodit. A tak krájel vrstvy čokolády, zatímco šestiletá holčička komentovala každé patro jako dostihový závod. Když se najedli a Pavlínce začala těžknout víčka, Markéta se zvedla. Roman je nezadržoval.
Jen tiše řekl, že to spíš on by měl děkovat jí. Nepochopila ta slova. Pochopila je až mnohem později, když už bylo příliš pozdě zastavit to, co jejich setrvání dalo do pohybu. Po jejich odchodu se v prázdném salonku rozsvítil telefon.
Zpráva z neznámého čísla. Krátká a chladná jako ostří nože. Stálo v ní, že dnešní noc je teprve začátek a že by měl v tichosti odejít, než ho někdo vyprovodí jiným způsobem. Roman věděl, že ten, kdo to napsal, přesně ví, kam udeřit.
Někdo zevnitř. Někdo, kdo seděl přímo v jeho jídelně. Druhý den ráno si nechal přinést složku o Markétě. Čekal, že najde slabinu, nitku, kterou by mohl využít.
Místo toho našel život ohlodaný až na kost. Sedmadvacetiletá žena, která kdysi studovala biomedicínské inženýrství, než přišlo neplánované dítě, manžel, který zmizel, a nemocná matka, jejíž léčba stála jmění. Místo technických výkresů nosila servírskou zástěru. A Roman, muž zvyklý vidět v lidech jen přínos nebo hrozbu, udělal něco, co sám nechápal.
Část dluhu zaplatil přes anonymní fond. Bez vzkazu, bez jména. Namlouval si, že je to jen tah. Ale hluboko uvnitř věděl, že poprvé po velmi dlouhé době udělal něco dobrého bez postranního úmyslu.
O dva týdny později dostala Markéta nabídku na privátní služby pro VIP hosta v luxusní vile. Přijala, protože peníze potřebovala. Netušila, že tím VIP hostem je muž z prázdného banketního sálu. První dny byly tiché.
Pak jednou uviděla, jak Roman zápasí s vozíkem na rampě. Bez dovolení k němu přistoupila, klekla si k zadnímu kolu a prohlásila, že to je špatně vyrovnané. Že zajišťovací držák je pootočený o dva a půl stupně mimo osu. Že to není chyba výroby.
Že to někdo záměrně sabotoval. Roman na ni ohromeně zíral. Tohle byl vozík postavený těmi nejdražšími inženýry. Markéta vytáhla z opasku klíč, povolila šrouby, opravila držák a řekla mu, ať to zkusí.
Bolest v zápěstí, kterou přijal jako trvalou daň, byla pryč. Když jí chtěl zaplatit, přerušila ho. Řekla, že to nespravila pro odměnu. Spravila to, protože to bylo rozbité a ona nesnese odfláknutou práci.
Pak odešla, jako by se nic nestalo. A Roman, který nevěděl, co si s tím pocitem počít, prodloužil její smlouvu. Markétina dcera začala chodit do vily. Pavlínka si přitáhla stoličku k jeho vozíku a vyprávěla mu historky o toulavém kocourovi Kapitánovi a o tom, jak nesnáší matematiku, ale ráda počítá hvězdy.
Jednou se zeptala, proč jeho nohy nechodí. Roman jí řekl, že mu ublížil zlý člověk. A ona vážně přikývla a prohlásila, že v tom případě potřebuje hodného kamaráda, který mu to vynahradí. A že ona tím člověkem bude.
Markéta to všechno sledovala ode dveří. Viděla pod ledem něco jiného. Muže, který zapomněl, že existuje dětský smích. A samotu někoho, na koho doma nikdo nečeká.
Jednou večer našla Roman, jak přes spící Pavlínku tiše přehodil svůj kabát. Dlouze se setkali pohledem a oba rychle uhnuli. Problémy si Markétu našly jednoho čtvrtečního večera. Na autobusové zastávce z ní vystoupil muž, který znal její jméno i jméno jejího bývalého manžela Dana.
Řekl jí, že Dan si půjčil peníze od lidí, kteří neradi zůstávají zapomenutí. A protože Dan zmizel, dluh přešel na nejbližší příbuznou. Pak klidně utrousil jméno Pavlínčiny školky. Markéta tu noc nespala.
Nikomu to neřekla. Ale Filip, který na ni na Romanův tichý příkaz dohlížel, to viděl a okamžitě to hlásil. Roman vydal jediný pokyn. Dluh musí zmizet.
A těm chlapům se musí připomenout, že operují na cizím území. O pár dní později Markétě zavolali, že Danův dluh byl kompletně smazán. Věřila na zázraky? Neprozila už příliš mnoho.
V nitru jí začalo klíčit podezření, že ten málomluvný muž na vozíku není jen obyčejný bohatý samotář. Pravda k ní dorazila skrze krutou náhodu. Jednoho odpoledne se vydala špatnou chodbou a uviděla pootevřené dveře Romanovy pracovny. Úzkou škvírou uslyšela jeho hlas.
Nebyl to ten klidný hlas, který mluvil s Pavlínkou, ale tón chladný jako kov. Dával příkazy o zásilce v přístavu, o lidech, které je potřeba umlčet. Pak slyšela, jak ho Filip oslovil slovem, které u obyčejného muže nikdy neslyšela. Don.
Zůstala stát jako opařená. Všechny střípky zapadly do sebe. Velký sál nebyl prázdný proto, že by byl Roman sám, ale proto, že byl tak nebezpečný, až se k němu lidé báli přiblížit. Ten vymahač nezmizel díky zázraku.
A dluh za její matku nezaplatil žádný charitativní fond. Její malá holčička seděla na klíně zločineckému bossovi. Markéta rychle našla dceru, vymyslela si výmluvu a ještě ten den z vily odešla, aniž by Romanovi řekla jediné slovo. Celou cestu v autobuse tiskla Pavlínku k sobě.
Ten večer seděla v kuchyni a nechala na sebe dolehnout strach a vztek. Zlobila se na sebe, že byla tak naivní. Jenže pod tím vztekem se skrývalo něco mnohem zamotanějšího. Nedokázala dát dohromady muže, který tak jemně přehodil kabát přes její dceru, s tím chladným kovovým hlasem.
A právě to, že jí ty dvě tváře nešly dohromady, jí dělalo největší starosti. Rozhodla se, že se už nevrátí. Najde si jinou práci, i kdyby za méně peněz. Na druhém konci města Roman dostal zprávu, že Markéta narychlo odešla.
A poprvé po mnoha letech pocítil ztrátu, kterou nemohl vrátit rozkazem. Díval se na prázdnou stoličku, kde vždycky sedávala Pavlínka. Uvědomil si, že ta žena byla jediným člověkem za posledních šestnáct měsíců, který se na něj díval jako na lidskou bytost. Rána přišla v noci, kdy na to byl nejméně připravený.
Měl schůzku ve starém skladu na okraji přístavu. V poslední minutě vycítil napětí a nařídil Filipovi, aby nejezdil nikam jinam, ale rovnou do skladu. Tenhle instinkt mu zachránil život. Temnotu prořízly světlomety dvou aut bez poznávacích značek.
Muži, se kterými se měl sejít, tam nebyli. Jejich nepřítomnost byla odpovědí. Vzduch proťala první salva výstřelů. Kulky se zakusovaly do kovu a betonu.
Úlomek ho zasáhl do ramene, ale stačil sjet za starý litinový stroj. Vytáhl zbraň, kterou nosil od té noci, co přišel o nohy, a opětoval palbu s chladnou přesností. Jeden útočník padl, další zavrávoral. Ale bylo jich moc.
V těch dlouhých vteřinách věděl, že pokud se něco nezmění, tohle bude jeho poslední noc. Pak před branou zaskřípaly pneumatiky. Filipův vůz vtrhl dovnitř a bodyguard začal střílet z úhlu, který útočníci nečekali. Zbylí dva pochopili, že výhoda je pryč, a zmizeli v noci.
Roman opřený o studenou litinu s prsty prosáklými krví nemyslel na bolest. Myslel na to, že schůzka byla domluvená přes kanály, o kterých věděla jen hrstka lidí. Tohle udělal někdo, kdo s ním seděl u jednoho stolu a pil jeho alkohol. Zrádce nebyl daleko.
Byl tak blízko, že mu Roman mohl ještě ráno stisknout ruku. Rozhodl se, že nedovolí, aby se rozkřiklo, jak snadno to přežil. Nechá zrádce věřit, že s ním útok otřásl. A dokud si bude myslet, že vyhrává, Roman půjde po niti pozpátku až k ruce, která za ni tahá.
Stáhl se do ústraní. Nechal podsvětí věřit, že slábne. Zatímco hrál roli postřelené šelmy, s Filipem rozplétali každou nitku. Podezřelé toky peněz je dovedly k fondu s nevinným názvem.
Když Filip vystopoval vlastnický řetězec až na dno, dlouho stál bez hnutí. Na papíře svítilo jméno Kamil Hálek. Romanův vlastní bratranec. A druhé vodítko vedlo k Dagmar Vosáhlové, ženě, která spravovala rodinné finance už deset let.
Kamil nejednal sám. Spojil se s konkurenčním klanem, který toužil po přístavu. A jejich plánem nebylo jen Romana odstranit, ale převzít celé impérium zevnitř. Zatímco Roman skládal ten temný obraz, Markéta se od známého dozvěděla o přestřelce v přístavu a o těžce zraněném bohatém muži.
Přestože si stokrát opakovala, že už k jejímu životu nepatří, srdce se jí sevřelo. Vzpomněla si na kabát přehozený přes její dceru. Na to, jak klidně odpověděl na Pavlínčiny otázky. Na to, jak potichu odstranil nebezpečí, aniž by žádal o vděk.
Uvědomila si, že ať už byl v tom druhém světě kýmkoliv, ten člověk, který se k ní a k její dceři choval laskavě, byl také skutečný. Ráno udělala rozhodnutí, o kterém věděla, že je šíleně riskantní. Neuteče. Vrátí se.
Poslala Pavlínku na hlídání a našla cestu zpátky do sídla. Když ji Roman uviděl ve dveřích pracovny, ženu, která měla všechny důvody už se nikdy nevracet, došlo mu, že ve světě plném lidí, kteří se k němu otáčejí zády, byla jediná, kdo se rozhodl jít k němu. Nedal Dagmar najevo, že ji odhalil. Nechal ji věřit, že je v bezpečí.
Až jednoho večera ji nechal přivést do sídla. Když vešla a uviděla ho sedět s ramenem v obvazech, pochopila, že hra skončila. Neprosila. Jen se posadila a řekla, že se ptala sama sebe, jak dlouho mu potrvá, než ji najde.
Roman položil na stůl důkazy a zeptal se jediné věci. Proč. A Dagmar začala mluvit. Kamil ji oslovil před rokem.
Začal sliby, pak přišly výhrůžky. Měl na ni staré hříchy, peníze, které kdysi zpronevěřila. A vyhrožoval i jejímu synovi. Řekla, že nečeká odpuštění.
Ale že se připravovala. Celou dobu sbírala důkazy. Nahrávky, emaily. Ne pro jeho ochranu, ale pro svou vlastní.
Pak ztišila hlas a řekla, že mezi těmi věcmi je něco, o čem Roman nemá tušení. Něco, co se netýká léčky ve skladišti, ale mnohem starší záležitosti. Něco, co by mohlo změnit všechno, co si myslel, že chápe o posledních šestnácti měsících. Položila na stůl malý flash disk.
Řekla, že to nezačalo přepadením ve skladišti, ale o šestnáct měsíců dřív. Té noci, kdy mu první kulka vzala nohy. Roman si celou dobu myslel, že to byl útok konkurenčního klanu. Ale Dagmar pokračovala.
Týden před tou osudnou nocí dostal Kamil zprávu od spojence. Věděl o plánovaném útoku. Věděl, že si najali člověka a že místo i čas jsou určené. A sedm dní předtím, než kulka vyletěla z hlavně, nevypustil z úst ani slovo.
Nevaroval Romana. Nechal to všechno běžet. Protože kdyby Roman zemřel, nastoupil by na jeho místo. A kdyby přežil na vozíku, byl by dost slabý na to, aby ho později odstranili.
Ať by to dopadlo jakkoliv, on by vyhrál. Na flash disku byla nahrávka, kde Kamil o útoku mluví se svým kontaktem. A spolu s ní přišlo jméno, které Roman na šestnáct měsíců pohřbil. Jméno muže, který stiskl spoušť.
Nájemný vrah Kristián Melichar, o kterém si všichni mysleli, že je dávno po smrti. Jeho smrt byla jen divadlo zinscenované Kamilem. Celých šestnáct měsíců žil schovaný jako nůž, který se udržuje ostrý. A přepadení ve skladišti byla s největší pravděpodobností práce téže ruky.
Tahle pravda uvrhla Romanovu mysl do temnoty. Celých šestnáct měsíců se upínal k tomu, že ten, kdo mu zničil tělo, za to alespoň zaplatil životem. A teď mu i tahle poslední útěcha byla surově vyrvána. Nepřítel nejenže žil, ale možná byl celou dobu jen pár ulic od něj.
V nitru se probouzelo něco primitivního. Touha najít Melichara a skončit to vlastníma rukama. Už už chtěl zavolat Filipovi, když mu v paměti zazněl tichý smích malé Pavlínky. Vybavil si holčičku vtlačující zvadlou květinu do polevy.
A Markétu, jak mu bez jediné stopy lítosti opravuje vozík. Došlo mu, že pokud vyrazí do noci lovit Melichara, stane se přesně tím, čím ho Kamil chtěl mít. Předvídatelnou šelmou. A zradil by tu křehkou změnu, která v něm začínala klíčit.
Markéta, která tu noc zůstala ve vile, vešla dovnitř a posadila se vedle něj. Řekla, že netuší, jak těžký náklad nese, ale ví jedno. Muž, který si od malé holčičky nechal ukázat, jak si něco přát, by neměl dovolit, aby za něj rozhodoval hněv. Roman poprvé v životě položil telefon, aniž by vytočil číslo.
Zvolil sebeovládání. Ne proto, že by touha po odplatě vyprchala, ale proto, že začínal chápat, že existuje jiný způsob, jak dosáhnout spravedlnosti. Kamil nebyl hlupák. Romanovo dlouhé ticho ho začalo znepokojovat.
Vyslal lidi, aby se poptali, a rychle zjistil, že se v Romanově blízkosti objevila žena s malou holčičkou. Muž, kterého všichni považovali za nezlomného, měl slabé místo. Kamil nezaútočil hrubou silou. Místo toho nechal do vily doručit obálku.
Uvnitř byly fotky Markéty čekající na autobus a Pavlínky hrající si u školky. A list papíru s jediným řádkem. Své impérium může odevzdat v klidu, nebo věci, které jsou mu nejdražší, začnou mizet jedna po druhé. Roman se podíval na Pavlínčinu rozzářenou tvářičku a něco se v něm navždy zlomilo.
Celý život bojoval o moc, o teritorium, o jméno. Ale tentokrát bojoval za dva lidi, kteří mu ukázali, že je pořád ještě člověk. A strach, který cítil, nebyl strach ze ztráty trůnu. Byl to strach, že přijde o to jediné, kvůli čemu měl trůn vůbec smysl.
Jednal okamžitě. Markéta s Pavlínkou musely zmizet na bezpečné místo, o kterém vědělo jen pár lidí. Když Roman vysvětloval Markétě nebezpečí, byl připravený na to, že mu to bude klást za vinu. Ale ona nekřičela.
Jen se mu podívala do očí a řekla, že už před ním neutíká, protože viděla, kdo za tím vším stojí, a ví, že on takový netvor není. A pokud to hodlá skoncovat, chce, aby to udělal způsobem, který mu pak dovolí podívat se Pavlínce bez výčitek do očí. Když auto s matkou a dcerou mizelo ve tmě, Roman se otočil k Filipovi. Řekl, že je čas to skončit.
Ne krví, ale tím, že vytáhne celou pravdu na světlo. Klíčovou postavou plánu byl Augustin Rédl, zkušený kápo, který sloužil rodině ještě za Romanova otce. Patřil k těm, kteří v noci oslavy chyběli, a Roman jeho nepřítomnost dlouho považoval za důkaz zrady. Ale teď mu došlo, že ho Augustin nezradil.
Jen ho Kamil nakrmil lžemi a falešnými informacemi. Roman pozval Augustina na soukromou schůzku a místo obviňování před něj vyložil všechny důkazy. Augustin nahrávku poslouchal a v obličeji měnil barvy. Patřil ke staré škole, která ještě věřila v pravidla.
Představa, že někdo nechá střílet do vlastní krve, s ním hluboce otřásla. Řekl, že se nechal vodit za nos a že Romanovi dluží nejen omluvu, ale i nápravu. Varoval ale, že důkazy nemusí stačit. Rada se skládá z lidí zvyklých podezírat všechno.
Kamil byl obratný řečník. A právě tady se nečekaně ukázal Markétin vliv. Během jejich nočních hovorů mu připomínala, že skutečná síla nespočívá v tom, že z vás lidé mají strach, ale v tom, že vám věří. Pokud před radu předstoupí jako tyran dožadující se krve, jen potvrdí Kamilova slova.
Ale pokud přijde jako muž hledající spravedlnost, budou ho muset vyslechnout i největší skeptici. Roman, který celý život vládl strachem, musel s tou radou vnitřně bojovat. Ale uvědomil si, že právě tenhle způsob vládnutí vytvořil impérium, kde nikdo nebyl dost loajální, aby ho varoval před letící kulkou. Rada se sešla ve starém sídle.
Když Roman vjel dovnitř na vozíku, poháněný vlastníma rukama, v místnosti se rozhostilo těžké ticho. Kamil seděl naproti s klidem muže, který si myslí, že vyhrál. Dokonce se soucitně usmál. Augustin zahájil schůzi a prohlásil, že je nutné vynést na světlo závažná obvinění.
Kamil okamžitě skočil do řeči s projevem o bratrancově zoufalství a vymyšlených historkách. Byl to chytrý tah. Ale Roman se nenechal vyvést z míry. Tichým hlasem prohlásil, že nepřišel prosit o milost, ale předložit pravdu.
Kývl hlavou a do místnosti vstoupila Dagmar. Při jejím příchodu Kamilovi na zlomek vteřiny stuhl úsměv. Dagmar pevným hlasem všechno odhalila. Popsala, jak Kamil tlačil na pilu, jak peníze protékaly přes nastrčené firmy.
Pak položila na stůl flash disk a požádala o přehrání nahrávky. Celým sálem se rozezněl Kamilův vlastní hlas z rozhovoru před šestnácti měsíci. Přiznával, že o plánu na vraždu věděl týden dopředu a rozhodl se mlčet. Zněl chladně a vypočítavě.
A jak se zvuk šířil sálem, atmosféra ztěžkla. Muži zvyklí na zradu i krev pocítili odpor. Tohle překračovalo i ty poslední hranice. Kamil vyskočil ze židle a křičel, že nahrávka je podvrh.
Ale jeho zuřivá reakce ho prozradila víc než jakýkoli důkaz. Augustin se postavil a prohlásil, že to, co právě slyšeli, je nejhorší možná zrada, jakou mohl člen rodiny spáchat. Kamil zatlačený do kouta udělal to, co zoufalí lidé dělají, když nemají co ztratit. Vytáhl zbraň a v tu chvíli se dveře na druhém konci sálu s prásknutím otevřely.
Dovnitř vtrhl Kristián Melichar, nájemný střelec, který před šestnácti měsíci upoutal Romana na vozík. Muž, kterého si Kamil schovával jako skryté ostří. V sále vypukl chaos. Ale Filip s tím počítal a tajně zajistil vnitřní okruh.
Do místnosti vtrhlo zásahové komando. Melichar stihl vystřelit jen jednou do stropu, než ho zpacifikovali. Kamil se střesoucí se zbraní v ruce pochopil, že jeho plán se zhroutil. Namířil hlaveň přímo na Romana a celý sál zkameněl.
Dva muži, kteří vyrostli pod jednou střechou, stáli proti sobě. Kamil křičel, že Roman měl tehdy umřít. Roman nehnul ani brvou. Podíval se bratranci do očí a ledově klidným hlasem řekl, že v jedné věci má pravdu.
Ten starý Roman by ho na místě bez váhání zabil. Ale že už takovým člověkem není. Filip a strážní mezitím Kamila odzbrojili. Roman cítil ten starý instinkt, tíhu prvotního pudu dorazit člověka, který ho připravil o nohy.
Ale vzpomněl si na malou holčičku a na ženu, která mu řekla, že chce, aby to ukončil způsobem, který mu dovolí podívat se její dceři do očí. Rozhodl se. Ne proto, že by nenávist zmizela, ale proto, že odmítl dopustit, aby ho Kamil proměnil v jeho nejhorší verzi sebe sama. Prohlásil, že bratranci nedopřeje rychlou smrt.
Bude zbaven všech funkcí, moci i ochrany. A všechny důkazy budou předány orgánům činným v trestním řízení. Kamil neskončí s kulkou v těle někde ve tmě, ale padne pod tíhou vlastních zločinů vytažených na světlo. Augustin vstal a jménem celé rady uznal, že ho Kamil obelhal, a oznámil plné obnovení Romanova postavení.
Když Kamila vyváděli ze sálu, ohlédl se po bratranci pohledem člověka, který nedokázal pochopit, proč prohrál. Roman mu ten pohled oplatil. Nebyl v něm triumf, jen tichý smutek nad poutem, které chamtivost zničila dávno předtím, než padl první výstřel. Uběhl rok od té narozeninové noci, kdy k němu nikdo nepřišel.
Tentokrát si Roman Hájek nepronajal zářivý sál pro třicet lidí. Nechal výběr na Markétě. Ta vybrala útulný malý sál v komunitním centru, které Roman během roku sám nechal postavit. Muž, kterému kdysi přezdívali Ledový, se krok za krokem stahoval z nejtemnějších kšeftů a investoval do legálního podnikání.
Založil fond na pomoc osamělým matkám a dětem v nouzi, aby měly přístup k lékařské péči a vzdělání. Markétina matka se po kompletní léčbě plně zotavila. Filip měl na své drsné tváři nevídaný úsměv. A na nejčestnějším místě na stěně visela v jednoduchém rámečku vylisovaná květina.
Ta stejná zvadlá květina, kterou tehdy šestiletá holčička vmáčkla do polevy narozeninového dortu. Roman ji opatroval celý rok jako nejcennější poklad. Když nastal čas krájet dort, byla to znovu Pavlínka, kdo nahlas oznámil, že si strejda Roman musí něco přát. Tentokrát už neřekl, že zapomněl, jak se to dělá.
Zavřel oči. Když je otevřel, pohlédl na Markétu, ženu, která se rozhodla jít k němu, když se všichni ostatní odvraceli. Vedle jeho vozíku pro ni bylo vždycky vyhrazené místo. Stejně jako pro její dceru.
Salón, který kdysi nedokázal zahřát ani jedinou spřízněnou duši, teď hostil přesně ty lidi, kteří se rozhodli zůstat.