„Prosím, pověsili mýho bráchu v lese na stromech. On umírá. Prosím, pomozte někdo. ”
Sedmiletá holčička se objevila z mlhy přímo před černou kolonou tří SUV.
Byla bosá, v mokrých vlněných ponožkách, bez kabátu, s vlasy přilepenými k obličeji. Zastavila konvoj uprostřed Šumavy na místě, kde vypadávalo spojení a kde se dal dokonale křížit výstřel. Netušila, že muž, kterého prosí o pomoc, je Hynek Kain, muž, o kterém ostatní mluví jen šeptem. Hynek okamžitě poznal, že je to past.
Přesto otevřel dveře. Bylo listopadové ráno, teplota hluboko pod bodem mrazu. Hynek jel na schůzku s prostředníkem z Mnichova, který mu dlužil odpovědi. Den měl být nudný.
Jenže rádiové spojení vypadlo o čtyři kilometry dřív, než mělo. Pak se před vozy z mlhy vynořila ta holčička. Jmenovala se Rozárka. Tvrdila, že jejího bratra Kryštofa pověsili na stromy v lese.
Její hlas se třásl děsem, který nejde předstírat. Ale Hynek si všiml detailů, které mu nedávaly smysl. Její chodidla byla sice chladná a odřená, ale bez jediného škrábance od lesního porostu. A mluvila příliš přesně, s časovou osou, která byla až podezřele lineární.
„Poslouchej mě teď strašně pozorně,” řekl Hynek a sklonil se k ní. „Máš deset sekund. Chci vědět, kde je tvůj brácha a kdo mu to udělal. ”
Vzala ho k místu, které jeho muži nazývali mrtvá míle.
Když došli k mýtině, uviděl mladíka visícího mezi dvěma starými borovicemi. Neměl svázané ruce k sobě, každé zápěstí bylo zvlášť přivázané k větvi jiného stromu. Na holé hrudi měl vyřezaného havrana s rozepjatými křídly. Znak, který Hynek neviděl jedenáct let.
Než stačil cokoli udělat, probral se mladík a zašeptal jediné slovo: „Kaine, omlouvám se. ”
V tu chvíli se les rozezněl. Čtyři červené laserové paprsky zamířily na mýtinu z různých světových stran. Z reproduktoru se ozval hlas: „Hynku Kaine, Dominik tě moc pozdravuje.
Odejdi z tohohle lesa po svých. Stačí, když nám vydáš obě děti. ”
Začala přestřelka. Hynek přikryl Rozárku vlastním tělem, strhl ji za vyvrácený kmen a kryl její hlavu dlaní.
Jeho muži se bránili, ale cesta zpět byla odříznutá. Auta byla ztracená. Běželi dolů roklí k potoku. Střelci je pronásledovali.
Hynek s Rozárkou na hrudi přebrodil ledovou vodu. Jeho muž Radek nesl zraněného Kryštofa, sám postřelený do ramene. Hynek musel zastřelit dva pronásledovatele, kteří je doběhli u potoka. Rozárka to celou dobu sledovala s podivným klidem.
Nakonec se jim podařilo uniknout na skryté auto, které měl Hynek připravené kousek od lesní cesty. Dojeli do bezpečného domu u Orlíku, který nefiguroval v žádných mapách ani katastrech. Doktorka Vlková ošetřila Kryštofa i Radka. Rozárku odvedla hospodyně Markéta do vany.
Marek našel v Rozárčině roztrhaném svetru zašitý malý USB disk. Hynek ho poslal k analýze do izolovaného počítače. Pak si šel promluvit s Rozárkou. Seděl proti ní v obývacím pokoji a nechal ji mluvit.
Tvrdil jí, že je výborná lhářka. Její maska popraskala. Přiznala, že jí bratr řekl, aby zastavila přesně to auto na přesně tom místě. Naučil ji to měsíce dopředu.
Ukazoval jí jeho fotku každou noc. „Kamil říkal, že jste jediný člověk, který se jich nebojí,” zašeptala. Pak se probral Kryštof. Vysvětlil Hynek celý svůj plán.
Před čtyřmi lety začal pracovat pro finančníka Dominika Bareše. Praní špinavých peněz, obchod s lidmi. Když zjistil, že Bareš nechal upálit jeho rodiče, začal kopírovat tajná data. Osm měsíců.
Všechno nahrál na flash disk. Jednu kopii spolkl, druhou zašil do svetru své sedmileté sestry. Věděl, že ho Bareš zabije. Potřeboval někoho mocnějšího, kdo by proti Barešovi zasáhl.
Vybral si Hynka Kaina. Zinscenoval vlastní únos a pověšení na mýtině, kterou si pečlivě vybral. Jeho kamarád ho zmlátil dost na to, aby to vypadalo věrohodně. Jenže Barešovi lidé na něj čekali.
Plán se vymkl kontrole a Rozárka se málem stala obětí vlastního bratra. „Proč sis myslel, že to na mě bude fungovat? ” zeptal se Hynek. Kryštof se na něj podíval.
„Protože jsem si o vás přečetl všechno. Máte zásadu. Pokud jde o děti. Vím, že to byla vaše sestra.
Vím, že se jmenovala Emilka. ”
Hynek se ani nepohnul. Pak ho popadl za nemocniční plášť a přitáhl si ho k obličeji. „Už nikdy nevyslovuj její jméno,” řekl tiše.
„Jestli to jméno v tomhle domě vyslovíš ještě jednou, nedožiješ se západu slunce. ”
Venku na chodbě se Hynek uklidnil. Rozárka spala v křesle u krbu. Přikryl ji vlněnou dekou.
Otevřela oči a zašeptala: „Pane Hinku, omlouvám se, nechtěla jsem vás obelhat. ”
Přikázal jí spát. Slíbil, že ji nikdo nenechá samotnou. Řekla, že Kamil tvrdil, že Hynek nahání strach, ale že je hodný.
„Myslím, že měl pravdu. ”
Hynek zavolal své muže. Rozhodl se zaútočit na všechna Barešova místa najednou. Sklad v Horních Počernicích, hernu v Holešovicích a penthouse na Pankráci.
Kryl si záda Kryštofovými biometrickými daty. V noci provedli tři simultánní akce. Ze skladu zachránili ženy z Ukrajiny. Z herny další čtyři.
Pak Hynek sám pronikl do Barešova penthousu. V pracovně našel otevřené dveře vedoucí dolů do krytu. Dominik Bareš seděl za stolem s whisky. Před něj posunul fotografii své dcery.
Trpěla leukémií. „Všechno, co jsem udělal, každá koruna, šla na ni,” řekl. Hynek ho neomluvil. „Upálil jsi matku zaživa v jejím vlastním obýváku.
To, že je tvoje dcera nemocná, tu hranici neposouvá. ”
Bareš vytáhl zbraň. Hynek byl rychlejší. Dvě rány do hrudi.
Když Bareš umíral, zeptal se, kdo zaplatí léčbu jeho dcery. „To není můj problém,” řekl Hynek. „Ale Klára si nezaslouží ztratit otce stejným způsobem, jakým jsi ty připravil o rodiče jiné děti. ”
Ještě tu noc Hynek zjistil, kdo prodal informace o jeho trase.
Byl to jeho vlastní muž Šimon. Přiznal se, že jeho matka umírá a on potřeboval peníze na transplantaci. Hynek ho nechal odejít. Ale anonymně zaplatil léčbu jeho matky.
„Dělám to pro ženu, kterou jsem v životě neviděl,” řekl. „A která měla tu smůlu, že vychovala syna, který přistoupil na špatný obchod. ”
Zprávy ráno explodovaly. Bareš byl mrtvý.
Jeho síť obchodu s lidmi byla rozdrcena. Třicet jedna lidí zatčeno, sedmnáct žen zachráněno. Jméno Hynka Kaina se neobjevilo nikde. Večer šel Hynek na molo.
Rozárka za ním doběhla a chtěla mu vrátit stříbrný řetízek s prstýnkem, který jí svěřil před akcí. Patřil jeho mrtvé sestře Emilce. Hynek jí řekl, ať si ho nechá. „Byl bych radši, kdyby Emilka měla kamarádku.
Už je dlouho sama. ”
Rozárka ho objala. Hynek položil dlaň na její malá záda. O dva týdny později se Kryštof přestěhoval do malé chaty na konci pozemku u Lipna.
Začal pracovat pro Hynka, legalizoval jeho majetky. Rozárka chodila do školy ve Frymburku. Každou sobotu snídala v hlavní vile. Marek ji učil smažit vajíčka.
Radek ji učil vázat rybářské uzly. Jednou našel Hynek Rozárku u krbu s knížkou pohádek. Zeptala se ho, jestli je zlý člověk, protože kluk ve škole říkal, že muži v černých oblecích bývají zlí. „Dělám špatné věci,” řekl.
„Ale moc se snažím nedělat zlé věci lidem, kteří si to nezaslouží. ”
„To nestačí, co? ”
„Ale je to to nejlepší, co teď dokážu. ”
Rozárka se zamyslela.
„Tak to si nemyslím, že jste úplně zlí. Myslím, že v tom máte jenom hrozný nepořádek. ”
Hynek se zasmál.
Byl to skutečný smích, který vyšel z hrudi, jež takový zvuk nevydala celou věčnost.